Bzenec ve válce

rok 1918: konec první světové války a vyhlášení samostatnosti

O konci války a vyhlášení samostatného československa se bzenčané dozvěděli v úterý 29. října 1918. První výtisky novin kde Rakousko-uherský ministr oznamoval prezidentu Spojených států amerických, že rakousko-uherská vláda přijala všechny podmínky a že uznává oprávněné požadavky Čechoslováků na samostatný stát a že Národní výbor v Praze přejal vládu do svých rukou se dostali do jejich rukou kolem sedmé hodiny ráno před poštou, kde se každého dne srocovali místní obyvatelé, aby se doslechli nejnovější zprávy z bojišť a o vývoji celkové situace.

Radost bzenčanů z těchto okamžiků zachytil perem bzenecký kronikář Josef Dufalík:

Noviny šly z ruky do ruky a radostná tato zvěst bleskem rozšířila se se po celém městě, kdež se zatím počaly tvořiti hloučky stále rostoucí a živě rokující. Mocné pohnutí ovládlo všech, druh druhu radostně tiskl ruku, v očích zaleskly se slzy a lidé na potkání div se neobjímali. Všichni si z hlouby duše oddechli a ze rtů mnohých neslo se radostné zvolání: „Jsme svobodni!”

Již v devět hodin dopoledne byli občané oficiálně seznámeni s provoláním Národního výboru kterým byla prohlášena samostatnost československého státu spolu s jeho prvními zákony. Současně byly po městě vylepeny plakáty s týmž obsahem. Vojáci československé národnosti ze zdejších kasáren ničily insignie bývalé armády a místo nich na své uniformy připínaly kokardy v českých a slovanských barvách. Ze všech úřadů byli odstraňováni císařští orli a židé byli nuceni zamalovat německé nápisy na svých obchodech a nahradit je nápisy českými. Na poště se objevil ještě téhož dne znak s českým lvem.

Mezitím bylo město slavnostně vyzdobeno prapory v národních barvách spolu s americkými vlajkami a bzenčané se v slavnostních oděvech procházeli městem a živě mezi sebou debatovali o posledních událostech. Oslav se nezúčastnilo jen místní židovské obyvatelstvo, které mělo obavy z nepokojů, které by vůči nim mohli za jejich výrazný prorakouský postoj během války nastat. Naštěstí se nic takového nestalo a slavnostní chvíle nebyla žádnými podobnými incidenty rušena a všude byl zachován naprostý klid a pořádek.

Ve čtyři hodiny odpoledne se na výzvu obecního výboru shromáždili všichni občané města před radnicí kde tehdejší starosta Leopold Skála přednesl slavnostní projev zakončený společným zpěvem písní „Hej Slované” a „Kde domov můj”. Poté se zástup vydal na Starý hrad kde byla vztyčena trikolora ve slovanských barvách. Po krátkém doslovu se dav rozešel slavnostně nasvíceným městem do svých domovů.

Hned následujícího dne opouštěli místní vojenskou nemocnici rakouští lékaři a přidělení důstojníci a jejím velitelem byl jmenován namísto sesazeného Dr. Löwyho český lékař Dr. Jiří Pavlinec. Velitelem zdravotního oddělení byl jmenován poručík Veber namísto hejtmana Ehrenfelda. Zbytek posádky byl vzat starostou, tajemníkem a radním Bičem do slibu a zároveň se započalo s řešením zásobování nemocnice potravinami poněvadž její zásoby byly téměř vyčerpány. Během několika dnů poté byl Národním výborem z Brna jmenován velitelem nemocnice štábní lékař Dr. Ludvík Kolařík.

1. listopadu proběhly děkovné bohoslužby kterých se zúčastnilo i městské zastupitelstvo, důstojníci vojenské nemocnice, úředníci a zřízenci z místní pošty, nádraží, finančních úřadů a žáci místních škol spolu s učiteli. Slavnostní proslov přednesl autor pamětí města Bzence p. Hanák. Bohoslužby byly zakončeny zpěvem národní hymny.

V těchto dnech projížděla městem dnem i nocí spousta vlaků s vojáky vracejícími se domů z fronty. Pro nedostatek místa bylo plno mužů na schůdcích a střechách vagonů. Místní občané projíždějící vojáky radostně zdravili a dávali jim občerstvení. Místní rolníci byli úřady vyzváni, aby odvedli své přebytky pro zásobování potřebných vrstev obyvatelstva.

Mírový klid však již 7. listopadu narušil rozkaz aby se všichni vojáci a důstojníci narození v letech 1872-1899 hlásili do čs. armády u místního vojenského velitele nadporučíka Sedláčka. Ti, co uposlechli výzvy, byli přiděleni slovácké brigádě do Hodonína a k menším jednotkám kontrolujícím německé osady a města, která neuznala náš samostatný stát.

Již 8. listopadu v 7:30 ráno projížděl městem první transport s československými vojáky v počtu 600 mužů a 20 důstojníků z Prahy na Slovensko k ochraně nově vzniklých hranic proti dotírajícím Maďarům. Na nádraží se dostavil velký počet místních obyvatel, který poskytl projíždějící armádě občerstvení. Ještě téhož dne se ve tři hodiny odpoledne konala před radnicí slavnost na uctění památky bělohorské bitvy. Po krátkém projevu, kterého se zúčastnilo téměř celé město, vyrazil průvod za doprovodu hudby a prošel ulicí Olšovskou ke kasárnám a po té Baráky, horním náměstím a ulicí Vracovskou zpět na náměstí před radnici, kde byla celá slavnost ukončena zpěvem národní hymny.

Následujícího dne byli občané vyzváni k odzdobení města a ukončení všech oslav naší nově vzniklé samostatnosti a dalších pouličních projevů. Lidé se vrátili ke svým pracem a povinnostem a začala se nová kapitola dějin města Bzence jehož obyvatelé se po třista letech cítili znovu svobodni.

Proslov p. Hanáka z 1. listopadu 1918 při děkovných bohoslužbách k oslavě naši samostatnosti

„Dnešní svátek nám hlásá, že Bůh stvořil člověka pro život dvojí, pro život časný, jemuž se nyní těšíme a život věčný, jejž doufáme. Máme tedy dvojí vlast, vlast pozemskou a vlast nebeskou. Lásku k obojí této vlasti vložil Bůh do srdce našeho. I nemáme vřelejšího přání nad to, aby tato obojí naše vlast byla šťastná. První podmínkou toho štěstí je svoboda. Proto tak vřele toužíme po „svobodě synů Božích“ i po svobodě své vlasti pozemské. A ti, kteří opravdu milují obojí tuto vlast, jsou ochotni přinésti v oběť za jejich svobodu své statky, své životy. Pozemská naše vlast byla kdysi svobodná a mocná. Bylo to v době, kdy do ní zavítali naši věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj, v době, kdy jí vládl král Rostislav a po něm Svatopluk. Tehdy sahala naše vlast od Krkonoš za Dunaj a od Šumavy až daleko za Vysoké Tatry. Ale odvěký náš nepřítel povolal si na pomoc kočovné hordy maďarské, jejž se přihnaly do Evropy ze stepí asijských a udupaly svobodu naší vlasti kopyty svých koní.

Část naší vlasti – Slovensko – zůstalo trvale pod jejich surovou mocí. Ujařmitelé usilovali naše slovenské bratry vyhubit, zbavili je škol, brali dítky slovenským matkám a dávali je do rodin maďarských, by tak zapomněly své mluvy mateřské, uvědomělé Slováky vylučovali z úřadů, je pronásledovali, žalářovali, chtěli je utýrat k smrti.

Druhá část naší vlasti, část českomoravská, měla osud šťastnější. I ona sice musela stále brániti své svobody proti panovačným, mocným svým sousedům, ale pod svými prozíravými panovníky ji uhájila. Ano, náš národ svou snaživostí, svou pílí povznesl se mezi přední národy, a jeho jméno za Přemysla Otakara II., Karla, Otce vlasti a Jiříka z Poděbrad bylo s obdivem vyslovováno po celé Evropě.

Avšak osudnou bitvou na Bilé hoře klesl náš národ z výše slávy a moci do propasti ponížení a roboty, v níž strádal téměř 300 let. Zdálo se již, že je zasvěcen smrti. I upřimní jeho synové vzdávali se naděje v jeho budoucnost. Avšak našlo se několik mužů, plných svatého nadšení, kteří se jali náš národ křísiti k novému životu. A Bůh žehnal jejich snaze, náš probuzený národ jal se rozhodně a neústupně domáhati svých práv, své svobody, o níž mu tak nadšeně pěli jeho básníci.Stačí z té legie pěvců připomenouti jen Kollára. Jablonského, Svatopluka Čecha. Národ český se konečně domohl toho,že jeho řeč zavedena do škol a částečně i do úřadů, avšak plné svobodě se ještě netěšil.

A druhá větev jeho, větev slovenská, strádala zatím ještě v úplné porobě. Svoboda našeho národa byla stále jen ideálem, jenž proti přesile našich odpůrců zdál se býti neuskutečnitelný.

A přec, co nám tonulo na mysli, když jsme čítávali nadšené verše pěvce „Slávy dcery”, jen jako luzný sen, co se vznášelo před našimi zraky při četbě národního věštce Sv. Čecha při četbě jeho „Slávie”, jeho „Jitřních” a „Nových písní”, jen jako čarovná vidina, stalo se v těchto dnech skutkem. Máme svobodnou vlast, jež sahá od hvozdů šumavských až za útesy Vysokých Tater od Krkonoš až po silný Dunaj. A hlavou této československé říše jest stověžatá Praha, ta posvátná, zlatá naše matička. Jak by se srdce naše nechvělo bezměrnou radostí při pouhé této myšlence?

Jsou splněny tužby těch hrdinů, kteří kdysi na Bílé hoře u Hvězdy do posledního obětovali své životy za svobodu své vlasti, jsou uskutečněny ideály těch trpitelů všech náboženských vyznání, k nimž se tehdy hlásil náš národ, kteří na Staroměstském náměstí skláněly své hlavy pod meč katův umírajíce za valnost své otčiny, jsou zdarem korunovány snahy našich buditelů, kteří zneuznáváni, posmíváni, pronásledováni pracovali pro lepší budoucnost svého národa.

Již nebudeme ovládáni a znásilňováni lidmi, kteří neměli porozumění pro naše smýšlení a cítění, ale budeme vedeni lidmi své krve, již nebudeme živořiti ve chladném stínu Vídně, nám vždy nepřátelské macechy, nýbrž budeme žíti ve hřejivých paprscích matičky Prahy.

Jest ovšem volno vzpomínati na slzy našich matek, vdov a sirotků, uroněné nad ztrátou jejich synů, manželů, otců, na krev nejlepších našich lidí, ale tato volná vzpomínka je mírněna tím vědomím, že ty palčivé slzy se nerodily nadarmo, že ta drahá krev našich hrdinů nebyla prolita zbytečně.

Jest svoboda národů květ vzácný, ale barvy rudé, jenž chce býti zavlažován drahocenou krví lidskou. Jeden spisovatel francouzský napsal, že všechna ta krev nebyla prolita marně, posune-li lidstvo jen o krok blíže k pravé humanitě. A jiný spisovatel francouzský píše, že válka rodí a kolébá na svých krvavých loktech hrdiny. Kolik tisíců hrdinských synů našeho národa ukolébala světová válka k věčnému spánku! Oko naše vlhne bezděky slzou při vzpomínce, že byli ponejvíce v květu mládí válečnou vichřicí urváni z kmene národa, že nedočkali se té svobody vlasti, za níž prolévali svou mladou krev.

Tou jejich krví byl však náš národ vysvobozen z poroby, vstoupil do řady národů volných. A proto národ nikdy nezapomene těchto hrdinů, nýbrž bude vděčně žehnati jejich památce po všecky příští věky. Se slzou v oku, ale se srdcem radostí překypující povzneseme svou duši k výšinám nebes, by žehnala našemu národu, aby jej chránila ode všech pohrom, by jej uchovala slavným, nezdolným, nesmrtelným!”

Proslov p. Hanáka ke slavnosti vánočního stromku v prosinci 1918

„V této radostné chvíli, kdy srdce naše se ještě zachvívá jímavými zvuky naší národní hymny, v této povznášející chvíli, kdy patříme na zářící vánoční stromek, tane mně na mysli dojemná pověst o slovanském městě Vinetě, jež se kdysi malebně rozkládalo na březích Baltického moře. Bylo svobodné, mocné, šťastné. Ale jednoho dne, když obyvatelé konali jakousi slavnost, když za hlaholu zvonů, za zpěvu družiček a zvuku hudby ubíral se jeho ulicemi nepřehledný průvod, strhla se na moři děsná bouře. Vlna kupí se na vlnu a spousty vod řítí se na město. Marně se modlí lid, marně lkají děti, nešťastná Vineta klesá na dno moře, jež nikdy nevrátí, co pohřbilo. Až dosud však teskní prý po Vinetě celý kraj.

Každý vánek, jenž ty vrchy holé,
pustiny i smutné oblétá,
každá vlnka čeřící se dole
tesklivě tam šeptá: Vineta!
Vineta, les šumí v dálném kole,
a kraj široširý v teskném bole
Vineta, lká tiše, Vineta!

A přec, když ranní červánky zlatí nebe, spatří prý časem plavci město na dně mořském, slyší tlumený hlas zvonu i tklivý zpěv družiček. A kdo jednou je zaslechl, nezapomene jich nikdy. Jsou tak čarovné, tak opojné!

Té nešťastné Vinetě se podobá naše vlast, ta drahá země, v níž jsme se narodili, v níž nad naší kolébkou skláněly se v lásce naše matičky, učíce nás sladkým zvukům naší rodné mluvy. Té nešťastné Vinetě se podobá naše vlast, ta posvátná půda, zrosená slzami, skropená potem, svlažená krví našich předků.

Vždyť i ta naše vlast byla kdysi jako Vineta mocná, slavná, šťastná. Ale z moře germánského a mongolského připravily se na ni vlny nepřátel a strhly ji na dno poroby. A přec v srdcích našich ujařmených předků neumlkly nikdy hlaholy svobody, z jejich rtů nepřestaly nikdy zníti, byť i jen tlumeně, písně o volnosti. Po všechny ty věky poroby nemohli jich zapomenouti, byly tak čarovné, tak opojné!

Marně se snažili naši ujařmitelé je zahlušit, je svými zpěvy nahradit. Jen si vzpomeňte, přátelé, jak jste konali loni a po všechna válečná léta slavnost vánočního stromku. V těchto radostných vánočních chvílích mluvili k vám lidé, kteří s našimi vánocemi neměli nic společného, mluvili k vám řečí a zpívali vám písně, jimž jste nerozuměli, a jen na konec jako z milosti pronesli k vám několik zkomolených českých slov, jimiž naši krásnou mateřštinu jen znehodnocovali a uráželi.

Letošní slavnost vánočního stromku je pro nás všechny zcela jiná. Řízením božím a zásluhou obětavých synů našeho národa povznesla se naše vlast z propasti poroby do řady zemí svobodných. Konáme první slavnost vánočního stromku ve svobodné vlasti. Jaká radost zaplavuje naše srdce! Zdá se nám, jako by i ta světla vánočního stromku zářila veseleji.

Náš duch dnes tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a písně znějí, světla hoří,
ó vánoce, ó vánoce!

Ten vánoční stromek nám zvěstuje zrození Toho, jenž přinesl lidstvu svobodu, budí v našem srdci radost nad zrozením svobody našeho národa, nad vykoupením jeho ze staleté poroby. Ten vánoční stromek hlásá nám i vzájemnou lásku, tu lásku, které učilo, když dospělo v muže, dítě, jež se zrodilo v chlévě betlémském.

Nuže, otevřme svá srdce, té lásce, tomu bratrství, jež má všechny příslušníky československého národa pojiti v jednu velkou rodinu. Ta láska k osvobozené vlasti ať sjednocuje všechny, ať mírní politické i náboženské protivy, ať sežehne v našem srdci všechnu zášť k vlastním bratřím!

Přejme si všichni z toho srdce, aby svobodná naše vlast byla také mocná a slavná. To se však stane jen tehdy, budeme-li všichni svorně pracovati na jejím povznesení, budeme-li svědomitě plnit povinnosti svého povolání. Jedině tak zajistíme své osvobozené vlasti blaho, slávu, nesmrtelnost!”


    zdroje:

  • Hanák J., Paměti města Bzence, přetisk Adamov 1999
  • SOKA Hodonín, Kronika města Bzence 1918-1971 AM-BZ 167

15. březen 1939 a dny následující: počátek okupace v Bzenci

Mnoho Bzenčanů před březnem 1939 za tzv. „druhé republiky” usínalo s obavami, co jim přinese další den, a již téměř všichni očekávali neblahé věci příští. Přesto je ráno 15. března zastihlo zcela překvapené, když v 6:00 naladili své radiové příjímače a z nich se linuly německé pochodové písně. Po nich následovalo krátké hlášení, že do hlavního města Moravy vstupuje německé vojsko, aby Brno obsadilo, a pak zase znovu německé pochody, a pak opět toto hlášení.

Téměř ve všech rodinách zavládl těžko popsatelný smutek nad ztrátou před dvaceti lety těžce vydobyté svobody. Všichni mířili na náměstí, aby se zde dozvěděli nejnovější informace, a kde již panovala velmi ponurá atmosféra. Muži a ženy si mezi sebou mlčky podávali ruce jako by si dodávali odvahu a slibovali vzájemnou podporu do těžkých časů které přijdou. Mnoho mužů plakalo, aniž by se za své slzy před ostatními stydělo – byly to slzy chlapské, slzy bezmoci a ponížení nad nezvratným osudem, který jim vzal jejich milovanou vlast, jenž pomáhali po všechny ty roky budovat.

Na radnici se mezitím pálily a ničily všechny listiny důvěrného vojenského rázu a panoval zde všeobecný zmatek. Mnoho mužů na náměstí mezitím vyzývalo ostatní občany, aby se rozešli do svých domovů, a nebyli tak svědky příjezdu okupačních sil. Někdo opravdu odešel, ale našlo se i několik občanů, kteří vyhrožovali a vykřikovali, že teprve nyní nastane konečně pořádek a všichni zrádci budou pověšeni na kandelábrech…, což zvláště těžce nesli všichni ti, kteří prolévali svou krev v legiích za svobodu republiky a také ti, co na podzim 1938 stáli se zbraněmi na hranicích, připraveni bránit vše, co jim bylo tak drahé.

V průběhu dne projížděli městem německé jednotky, žádná se zde však nezastavila. Brzy na to dorazila na městský úřad zpráva o tom, že zde všichni mají vyčkat příchodu jednotky, která je pro zabezpečení Bzence vyčleněna. Míjely dlouhé hodiny, den se měnil ve večer a stále nikdo nepřijížděl. Dusnou atmosféru, která panovala po celý den na radnici, můžeme jen těžko popsat.

Nakonec to vedení města nevydrželo a rozešlo se do svých domovů alespoň najíst. Po sedmé hodině večer k nim však dorazila zpráva, že německá jednotka dorazila a táboří na náměstí.

Starosta poté předal hlášení o situaci ve městě německému majoru, který měl vedle sebe svého pobočníka v hodnosti poručíka. Další hlášení podal velitel bzenecké vojenské posádky plukovník Baier se svým pobočníkem štábním kapitánem Herrmanem. Nikomu však neuniklo, že se německý major obrací ve všech záležitostech na svého pobočníka a až posléze se dozvěděli, že major je Vídeňan, kdežto poručík opravdový německý říšský důstojník.

Poté co se dohodlo ubytování německé jednotky, byla vyčleněna německá strážní služba, která ihned nastoupila službu v prostorách policejní strážnice v přízemí radnice. Policejní hodina pro civilní obyvatelstvo byla stanovena na 22:00.

Druhého dne se příslušníci německé jednotky rozeběhli po obchodech, kde skupovali vše na co přišli, platíce při tom říšskými markami, které byly v poměru k české koruně 1 ku 10. Zastavovaly se zde i projíždějící jednotky, takže odpoledne již bylo mnoho obchodů zcela vyprodaných a němečtí vojáci se vraceli do kasáren, kde byli ubytováni zcela obsypáni balíky.

17. března byla na náměstí vylepena německá vyhláška z 15. března, kterou brzy následovaly další, a seznamovaly tak místní občany s novými pořádky. 19. března poprvé zavlála z městského úřadu vlajka s hákovým křížem, aby tak oznámila, kdo je ve městě a státě novým pánem.

V kasárnách mezitím vojsko přebíralo všechen československý vojenský materiál a odváželo jej pryč. Na náměstí fungovala německá polní kuchyně, ze které si smělo jídlo vzít i místní obyvatelstvo. Kdo se toho odvážil byl okamžitě fotografován, aby se toho mohlo využít k propagačním účelům, jak nás jen bratrská pomoc Němců „uchránila” před hladomorem.

10 dnů po okupaci bylo nařízeno odevzdat všechny zbraně v soukromých rukou včetně loveckých, které však byly myslivcům a honcům brzy vráceny zpět.

Na den 22. března nařídilo ministerstvo propagandy konat přednášku, která se konala v sokolovně a kterou zahájil náměstek Jan Kuchař. Plnému sálu vysvětloval propagátor česky program říšské německé ochrany a nezapomněl upozornit na nutnost poslušnosti vůdci A. Hitlerovi jako jedinému zachránci míru a celého českého národa.

Po zlikvidování bzenecké posádky odešel z města i německý oddíl 46. obrněných pancéřových zbraní.

Vojenské zátiší dělostřeleckého pluku č. 125 poté věnovalo část svého majetku obci: knihy, noty, hudební nástroje, kinoaparát, rozhlasové soupravy a 10 000 Kč na knížce spořitelny města Bzence.

Obec převzala 1 121 knih z knihovny zátiší dne 24. 3., přičemž předávajícím byl poručík Švehlík, přejímajícím obecní strážník Pavel Goliáš.

Německá posádka si vypůjčila pro své vojáky asi 100 knih, jejichž převzetí vůbec nepotvrdila, a pak odešla, aniž by je vrátila.

Byl vylepen plakát „Obyvatelé Moravy!” s mnoha pravopisnými chybami v českém textu. Vyzýval k pokračování v práci a hektografickým doplňkem oznamoval, že okresy Zlín, Uh. Hradiště, Uh. Brod a Vsetín leží v operačním prostoru, o čemž vyrozumívá nový orgán Oberlandrat Hopf ve Zlíně.

A tak Bzenci započaly těžké časy pod německou správou, které měly trvat dalších dlouhých šest let.

Přílohy k textu

Provolání k obyvatelstvu, které bylo vylepováno v českých městech a obcích německými okupačními jednotkami 15. března 1939, v Bzenci pak až dne 17. března:

Provolání k obyvatelstvu.

Podle vůle vůdce a nejvyššího velitele německé branné moci vkročilo německé vojsko do vašeho území s příkazem, aby udrželo klid a pořádek a převzalo ochranu obyvatelstva.

Vykonávací moc v území obsazeném německým vojskem svěřuje se velitelům armádních skupin.

Veškerá veřejná správa pokračuje v práci, nebude-li nic jiného nařízeno. Toto platí také pro policii, poštu, železnici a veřejné závody.

Všechen hospodářský život běží dál. Každý zůstaň na svém místě a pokračuj v práci. Vzdání se práce pokládá se za sabotáž.

Nařízením německých vojenských úřadů musí se nepodmínečně uposlechnout.

Každý řiď se podle rozkazů vydaných k prospěchu celku i jednotlivce.

Vrchní velitel armády.

 

Obyvatelstvu.

K udržení klidu a pořádku nařizují se následující ustanovení:

Policejní hodina stanoví se pro všechny hostince na 20 hodin.

V době od 21 hodin do 6 hodin nesmí žádný obyvatel svůj dům opustiti.

Kdo za účelem zaměstnání v uvedené době dům opustiti musí, n. př. lékaři, železničáři a.t.d., nechť si obstará ihned u purkmistra neb starosty průkaz opatřený razítkem některého německého vojenského velitelství neb správního úřadu.

Veškeré tábory lidu a průvody se zakazují.

Všechny zbraně včetně munice, třaskaviny, dále veškeré radiovysílače, které nejsou státním majetkem, musí býti odevzdány purkmistrům neb starostům za stvrzenku a tyto je odevzdají nejbližšímu vojenskému úřadu.

Purkmistři neb starostové jsou za výkon těchto ustanovení odpovědní.

Přečiny a zločiny proti veřejné bezpečnosti, proti vojsku a jeho zařízení a proti ustanovení německých vojenských a civilních úřadů se bezohledně stíhají a těžce trestají.

Vrchní velitel německé armády.

 


rok 1945: druhá světová válka

Ústup Němců přes Bzenec začal již 1. dubna 1945. Po silnici z Veselí směrem k Brnu táhly kolony trénu, aut a jiné techniky. Dne 8. dubna se do Žeravic přesunulo ustupující německé vrchní velení s generálem Grasserem v počtu přes 800 lidí, aby odtud řídilo boje na linii Uherské Hradiště – Kyjov. 10. dubna zahájily ústup i jednotky motorizovaného dělostřelectva a tankové jednotky. Spojenecká armáda se již blížila k Rohatci, Strážnici a Velké. V té době se členové partyzánského odboje Vela nacházeli v Olšovci, aby mohli ve správný čas zasáhnout do bojů. Dne 15. dubna je však odhalili protipartyzánské jednotky. Dva sovětští partyzáni byli spolu s odbojářem Antonínem Höhnem zastřeleni. Další účastníci – Marie Staňková, Jelínek, Juriga, Dočekal a jeden vídeňský Čech jehož jméno se nepodařilo zjistit byli odvlečeni do Kyjova kde byli později bestiálně umučeni k smrti. Ihned poté následovalo ve Bzenci vyhlášení stanného práva a zákaz vycházení z domů. Němci začali připravovat pozice v okolí Bzence k obraně a zdržení postupu spojeneckých vojsk.

17. dubna zničili výhybky na železniční trati, 18. dubna vyhodili do povětří mosty a kapli svatého Floriána. V podvečerních hodinách zapálili skladiště firmy Sukind. Po celý den kladli miny na přístupových cestách a ve vinohradech. Posily v podobě jednotek Volksturmu, které byly umístěné na Žeravském zámečku, připravovali zákopy a jiná polní opevnění. Vrchní velení německé armády se přesunulo ze Žeravic dále za frontu a na jejich místo přešlo velení polního praporu.

Dne 19. dubna v 6:30 ráno zahájila 10. rumunská pěší divize útok na Bzenec směrem od lesa a dobyla nádraží spolu s přilehlými ulicemi. V deset hodin již měla v rukou celé centrum města a vytlačila Němce do dobře opevněných pozic ve vinohradech chráněných minovými poli. Místní obyvatelstvo se snažilo Rumunům aspoň pomoci dobrou orientací v domácím prostředí, ale již při prvním pokusu o proniknutí do vinohradů narazilo vojsko provázeno poručíkem Bártou spolu s vojíny Vávrou a Novosadem na minové pole. Vavra skončil s utrhnutou nohou nad kotníkem. Němci odpovídali na rumunské pokusy o prolomení obrany kulometnou palbou a dělostřeleckým odstřelováním. Do večera se Rumunům i přesto podařilo obsadit nádraží Bzenec-Písek a přilehlou kolonii. Veselí nad Moravou, Uherský Ostroh a Moravský Písek však stále zůstávaly v rukou nepřítele.

Patová situace trvala téměř celý týden, kdy se obě armády snažili zvrátit situaci zuřivými protiútoky. Němcům se podařilo proniknout až ke kasárnám, byli však odraženi zpět. Teprve poté, co se Rumunům podařilo obsadit Moravský Písek spolu s přístupovou cestou k Domanínu, museli Němci, jimž by tak hrozilo ve vinohradech naprosté odříznutí od zbytku sil, zahájit ústup směrem k severozápadu na Žeravice, Syrovín a Domanín.

Rumunů padlo během bojů o Bzenec 52, ale mnoho dalších bylo zraněno. Počet mrtvých německých vojáků není znám. Obětí z řad bzeneckého obyvatelstva přibývalo i po ukončení bojů o Bzenec. Až do konce podzimu, kdy byly vinohrady vyčištěny od německých min, přišlo o život celkem jedenáct místních obyvatel a dalších deset bylo zraněno.

Protipartyzánský zákrok Němců v Bzenci dne 15. dubna 1945

První kontakt

O činnosti partyzánů v okolí Bzence, kde působila odbojová skupina Vela (Vojska lidové armády), věděli Němci od konfidenta Františka Šmída. Velitelem Vely byl brigádní generál Dr. Josef Koutňák. Po jeho zatčení v únoru 1945 se však zbytku skupiny podařilo uprchnout a schovat v bunkru, který pro tento účel vybudovali František Dočekal, Ladislav Ištok a učitel Karel Domanský v letovisku Kameňák nedaleko Kyjova. Členy této skupiny byli bzenečtí občané: Jindřich Kozák (velitel), František Souček, Mojmír Rachvala, František Gazda, Pavel Jelínek, Václav Vach a Josef Luňák. V průběhu března se k nim pak připojila skupina 16 uprchlých válečných zajatců ruské národnosti, které vedl válečný zajatec Sergej a kteří tvrdili, že se jim podařilo utéct z pracovního nasazení na pile v Bohuslavicích u Kyjova. Nyní se však spekuluje i o tom, že šlo o ruské dobrovolníky německé armády, kteří dezertovali v březnu 1945 z bučovických kasáren.

Partyzánská skupina se poté pokusila odstranit dva bzenecké udavače Nováka a Gamberského. Unesla je do lesa a po provedení rychlého soudu je chtěla zastřelit. Naneštěstí právě v tuto chvíli narazil na skupinu německý stíhací oddíl ochranné policie. Tomu se sice podařilo partyzány rozehnat a osvobodit oba udavače, ale na jejich likvidaci v lesních bunkrech nebyl početně dost silný, proto se rozhodl vyčkat na příchod posil.

Skupina však byla včas varována a přesunula se na osvětimanské paseky, takže než se shromáždila početná německá jednotka složená z bezpečnostní, pořádkové policie a jednotek Waffen SS našla již bunkry zcela prázdné a opuštěné.

Smyčka se utahuje

Když se přiblížila fronta, přesunula se skupina do Bzence, kde nalezla úkryt na půdě skladiště firmy Kvalita. Německý protipartyzánský oddíl ke zvláštnímu použití 43 (Zur besonderen Verwendung – Kommandos 43), který byl dislokován v Kyjově, jim však už byl na stopě. Z výslechů, které probíhali v Kyjově, Němci zjistili, že partyzány by mohl podporovat učitel A. Staněk ze Bzence. Velitel oddílu SS-Untersturmführer kriminální komisař Egon Lüdemann tedy vyslal k tomuto odbojáři jednoho ze svých nejlepších vlasoveckých provokatérů.

V sobotu večer 14. dubna se u Repíků v Bzenci objevil „ruský major – parašutista”, který prohlásil, že chce mluvit s panem Staňkem. Tomu se identifikoval jakýmsi průkazem a ihned začal nebohého učitele pranýřovat, že svým neuváženým chováním a přechováváním partyzánů v obci je vystavuje velkému nebezpečí a že je chce určitě vydat nacistům. Kategoricky vyžadoval spojení s vůdcem ruských válečných zajatců Sergejem. Staněk ho tedy přivedl a major poté oba přesvědčoval, že je potřeba odejít na lepší a bezpečnější místo.

Poté provokatér zmizel a veliteli Lüdemannovi hlásil úspěšný kontakt s partyzány v Bzenci-Olšovci a i napojení učitele Staňka na tuto síť. Na jeho rozkaz byla naplánována akce na zničení této skupiny ihned na neděli druhého dne.

Past sklapla jen napůl

Nedělního rána přijela do Olšovce vojenská kolona. Plukovník Lenc se s vojáky ubytoval v domě A. Höhna. V nastalé situaci se však podařilo A. Staňkovi a jeho druhům všech 18 partyzánů ukrytých na půdě Kvality nepozorovaně v civilních šatech převést a ukrýt v domě jiných bzeneckých občanů, k čemuž využili doby, kdy byli němečtí vojáci seřazeni na dvoře ke čtení denního rozkazu.

Krátce po obědě se u Staňkových objevili dva vlasovečtí provokatéři, kteří se vydávali za partyzány ze Strážnice a Veselí nad Moravou a navrhli panu učiteli plán na přepad kyjovského sídla německé protipartyzánské skupiny umístěné v Gästehausu. Tvrdili, že na podobnou akci je jejich skupina slabá a požadovali svolání bzenecké skupiny. Pan Staněk jim slíbil, že za malou chvilku přivede všechny za Skálovu zahradu a odešel. Tento slib však provedl jen na oko, protože již sám tušil léčku. Využil tedy situace k tomu, aby zmizel a našel si bezpečný úkryt.

Mezitím provokatéři čekali s vydatnými posilami na místě, aby příchozí zadrželi, ale když dlouho nikdo nepřicházel, poznali, že je jejich lest odhalena a okamžitě začali s razií do jednotlivých domů. U Staňkových zadrželi pouze učitelovu ženu M. Staňkovou a A. Höhna. V dalších domech se jim podařilo nalézt tři sověty a jednoho vídeňského Čecha, jehož jméno se nepodařilo zjistit, který dříve sloužil v německé armádě, ale posléze změnil stranu. Později ještě zatkli Františka Jurigu a Floriána Jelínka. Všechny zatčené podrobili krutému mučení ve Skálově zahradě, aby vyzradili úkryt ostatních. Poté zastřelili dva sověty a A. Höhna, zbytek převezli do Kyjova k dalšímu výslechu. Razie v Olšovci však pokračovala až do večera. V jejím průběhu bylo po Bzenci opakovaně vybubnováváno, že obec byla potrestána za přechovávání banditů (pojem partyzán a partyzánská skupina Němci zásadně nepoužívali) a že, „při nějakém sebemenším provinění v Olšovci bude celá obec vypálena a všichni muži, ženy a děti budou postříleni”. Současně byla touto formou ohlašována i výzva k oznámení úkrytu učitele Staňka. Nikdo ze zainteresovaných bzeneckých obyvatel však neprozradil, i přes riziko ztráty vlastních životů jeho ukryt, ani úkryt ostatních partyzánů.

Večer se německé jednotky stáhly zpět do Kyjova, kde byli spolu s dříve zadrženými Dočekalem a Domanským podrobeni mučení a výslechu, kdy tlumočil Tögel a zapisoval Kunze. Poslední jmenovaný o tomto večeru po válce vypovídal: „ … Zajištěné osoby …, když byly přivedeny do 1. pokoje v I. poschodí musely všechny usednouti na zem. Nyní nastalo radostné hlášení a vychloubání se Rusů Lüdemannovi, jakého úspěchu docílili v Bzenci, a o předvedení osob. Přivedené osoby byly ztýrány hned v tomto prvém pokoji … Pak byly postupně převáděny do 2. pokoje. Vyslýchal je Lüdemann … Při výslechu byly ony zajištěné osoby rovněž týrány holí… Připomínám si, že ještě téhož dne, v době, kdy byly přivedené osoby ze Bzence vyslýchány, padlo několik střelných ran ve dvoře. Když jsem zapisoval, udělal Lüdemann posunek hlavou na stranu, což bylo znamením pro Rusy, že vyslechnutou osobu mají odvésti. Poněvadž hned na to padly opět rány, soudím podle toho, že každá vyslechnutá osoba byla odvedena … pod kolnu stojící na dvoře Gästehausu a tam odstřelena.”

Následně v noci mezi 15. a 16. dubnem všechny zavražděné pohřbili v hrobě pod kůlnou – včetně těžce zraněné M. Staňkové, kterou tam zahrabali zaživa. Místo hrobu pak pečlivě zamaskovali, aby tak zamlčeli své hrůzné jednání. V druhém hrobě na nádvoří pak pohřbili i další dva členy Vely, a sice již dříve zmiňované učitele Domanského a Dočekala.

Dokončení

Ihned dalšího dne si zavolal Lüdemann své podřízené a vysvětlil jim nepříznivou situaci na frontě a nařídil evakuaci. Večer Němci zapálili Gästehaus a postupně se přesunuli do Koryčan, kde se spojili s tamním jagdkommandem a posléze pokračovali do Litenčic, kde se v jejich hledáčku octnula partyzánská skupina Olga.

Hrob umučených z Gästehausu byl nalezen a odkryt 1. května 1945, poté byla těla převezena a vystavena 2. května 1945 na nádvoří v kyjovském mlýně. Zde byla ohledána komisí, která potvrdila stopy po bestiálním výslechu. Umučení Bzenčané byli později s poctami pohřbeni na bzeneckém hřbitově.

Lékařské posudky z ohledání mrtvol ze dne 2. 5. 1945

1. Lékařský nález mrtvoly ženy, v níž byla zjištěna Marie Staňková ze Bzence, manželka učitele. Mrtvola ženy asi třicetileté, výšky asi 172 cm, váhy 85 kg, řádně vyvinuté kostry a řádně živená. Ztuhlost posmrtná je nepatrná. Na celém těle je vidět červeně-fialové krevní podlitiny, zejména v krajině hýžďové a podkolení. Hlava kulatá, souměrná, levé oko propíchnuté tupým nárazem, pravé oko s velkou podlitinou v komoře oční. Horní ret jeví příčinou trhlinu 4 cm dlouhou a 1 cm širokou. Ústa jsou plná hlíny, což svědčí o tom, že zavražděná po předchozím mučení byla ještě zaživa zahrabána. Krvavý výtok z nosu a úst. Na krku velká krevní podlitina. Levý boltec ušní modrý, prosáklý krví a z obou uší krvavý výtok. Na zevních rodidlech a v krajině ohanbí kožní oděrky. Pravý kloub hlezenný prostřelen, levá noha 8 cm od palce prostřelena, kromě toho průstřel lýtka.

2. Lékařský nález mrtvoly muže. Jednalo se o zběhlého příslušníka německé armády, vídeňského Čecha, který byl členem partyzánské skupiny ve Bzenci. Mrtvola muže výšky asi 160 cm, stáří okolo 40ti roků, kostry silné, dobře vyvinuté. Nad levým ušním boltcem je 1 cm velký vstřel – výstřel nad pravým okem. Levá strana obličeje včetně čelní kosti, levého oka a levé tváře jeví krevní podlitiny. Spodní ret má u levého koutku tržnou ránu. Na pravém ušním boltci řezná rána, která protrhla skoro celý boltec. Na levé straně krku podlitina krevní 10×8 cm velká, na pravém ramenním kloubu podlitina krevní, na hrudní kosti rovněž podlitina. Krevní podlitiny na břichu, pažích, stehnech.

3. Lékařský nález mrtvoly muže, v němž byl zjištěn 25tiletý František Juriga, železniční zřízenec ze Bzence. Mrtvola muže vysokého 170 cm, silné kostry, dobře vyvinut. Celá přední strana těla včetně obličeje pokryta modrofialovými krevními podlitinami. Na levé i pravé straně břišní jsou vstřely průměru asi 1 cm. Při otevření dutiny břišní zjištěny průstřely střev, břišní dutina naplněna krví. Na zadní části těla, zejména na zádech modrofialové skvrny s krevními podlitinami. Na zadní části hlavy vstřel – projektil uvázl v mozku.

4. Lékařský nález mrtvoly, v němž byl poznán Florián Jelínek, domkař ze Bzence. Mrtvola muže vysokého 170 cm, stáří 50 roků, dobře vyvinuté kostry, dobře živený. Celá krajina levého obličeje včetně oka je prosáklá krví. Na zadní části těla krevní podlitiny. Na pravé straně hlavy vstřel – výstřel pod levým okem, pravá paže dvakráte rovněž prostřelena.

5. Lékařský nález mrtvoly muže, příslušníka Sovětské armády, spolupracovníka s partyzánskou skupinou ve Bzenci. Mrtvola muže vysokého 180 cm, stáří asi 35 roků, dobře vyvinuté kostry. Celá hlava je prostřílena nejméně deseti ranami pistole. Spodní čelist zcela rozdrcena, horní čelist uražena, v krajině srdeční dva průstřely.

6. Lékařský nález muže, v němž byl zjištěn umučený učitel Karel Domanský z Kyjova. Mrtvola muže vysokého 162 cm, stáří 32 roků, slabší postavy a kostry. Obě strany zadnice pokryty velkými modrofialovými krevními podlitinami. Celý krk je pokryt podlitinami, způsobenými řemenem, na němž byla mrtvola pověšena. Na levé straně obličeje vstřel, v krajině levé lopatky vstřel – projektil zůstal v plicích, další vstřel v krajině mozku.

7. Lékařský nález mrtvoly muže, v němž byl zjištěn Ladislav Dočekal, zahradník z Kyjova – Nětčic. Mrtvola muže 173 cm vysokého, silné kostry, dobře živený. Na krku známky škrcení od provazu, na němž byl pověšen, velké modrofialové krevní podlitiny, na levé straně hlavy na temeni vstřel, projektil zůstal v mozku.

Po skončení úředního šetření komise zjišťuje, že na všech mrtvolách jeví se stopy hrůzostrašných mučení a smrt nastala u všech teprve po dlouhém utrpení při tomto nelidském zacházení. Zvláště drastické bylo, že Marie Staňková po předcházejícím velkém mučení byla ještě zaživa pohřbena. O hrubosti a nelidskosti mučení svědčí dále roztříštění u kostí čelistních u mrtvoly neznámého ruského muže.

Dvě mrtvoly mužů při nalezení měly svázány vzadu ruce a všechny mrtvoly byly uloženy obličejem dolů. Mrtvoly podle zjištěného nálezu byly uloženy v zemi asi 14 dnů před jejich odkrytím. Komisionelní řízení konalo se 2. května 1945 dopoledne, skončeno bylo ve 12.45 hod. Tohoto komisionelního řízení o identifikaci a zjištění příčin smrti mrtvol, nalezených na dvoře domu č.p. 31, kde byly v malé hloubce pod povrchem zakopány, se zúčastnili: Ladislav Lindner, okresní soudce v Kyjově, Eduard Dvořák, soudní úředník, jako zapisovatel, N. Joklík, ruský tlumočník, MUDr. Jan Švarc, vojenský lékař, MUDr. Prokop Hluštík, lékař, Nadporučík XY, orgán sovětské zpravodajské služby (NKVD), MUDr. Karel Poláček, okresní lékař, František Dobiáš, předseda ONV Kyjov, Ludvík Kalus, starosta města Kyjova, Leopold Dýmal, kaplan, N. Němec, okresní četnický velitel, Josef Mašek, velitel četnické stanice Kyjov.

Fotografie Bzenčanů umučených během druhé světové války

Anděla Šťastná
15. 11. 1883 – 5. 5. 1944
Antonín Straka
1906 – 29. 3. 1945
Antonín Höhn
9. 9. 1909 – 15. 4. 1945

 

František Juriga
12. 11. 1920 – 15. 4. 1945
Florian Jelínek
27. 5. 1897 – 18. 4. 1945
Marie Staňková
25. 2. 1913 – 15. 4. 1945

 


Konec druhé světové války

Následky druhé světové války

Série snímků od pana fotografa Vratislavského z července 1945 dokládající průběh oprav a znovuzprůjezdnění železnic v okolí Bzence, kterou poškodili ustupující německé jednotky na jaře roku 1945. Prozatímní opravy zničených mostů a kolejí provedli příslušníci sovětské armády za pomoci místních obyvatel.

 

Vzpomínky Karla Nevřivého a Břetislava Kaštalána na válku

Případ zatčení manželů Ctibora a Anděly Šťastných r. 1943

Zpráva o činnosti odbojových skupin a partyzánských oddílů „Generála Orlova“

Bzenecké sklepy, Vela a partyzáni

Antonín Pres: Vzpomínky na osvobození města Bzence