Případ zatčení manželů Ctibora a Anděly Šťastných r. 1943

(vlastnoruční zápis Ctibora Šťastného)

 

Jedná se o kopii dopisu, který sepsal v roce 1945 bývalý ředitel bzeneckých škol a spoluzakladatel bzeneckého muzejního spolku Ctibor Šťastný lidovému soudu jako podklad pro svědectví v případu s německým konfidentem Viktorem Ryšánkem, který objasňuje okolnosti jeho zatčení gestapem v roce 1943. Kopie dopisu se zachovala díky dnes již nežijící učitelce Miladě Hiršové, jejíž původní doslov naleznete na závěr textu. Celý dopis jsme ponechali v původním autentickém znění, tak jak jej zapsal Ctibor Šťastný téměř před sedmdesáti lety.

 


 

Koncem února 1943 potkal jsem na náměstí paní Jindrovou, obchodnici, a ta mi sdělovala, že v tyto dny v Mouchnicích, v kraji odkud pochází její muž, stalo se následující: Znenadání přijely do Mouchnic dvě auta gestapáků, obstoupili stavení zedníka Hubra s úmyslem zatknouti u něho se zdržující podezřelou osobu (odborného učitele Žižlavského). Tento, vida nezbytí, zastřelil se ve světnici, aby nezradil ostatní. Toto mi paní Jindrová vyprávěla; oba jsme se divili, že jsou lidé tak neopatrní. A za 14 dní nato v 11 hodin večer, v pátek dne 12. března – já opatrný – zapojil jsem se do téže věci a stal se částí řetězce – Heydrichiády.

V 11 hodin večer, už jsme se chystali se ženou na lože, náhle někdo zazvonil. Byla studená, vlhká, poloměsíčná noc. Šel jsem se do zadního pokoje, který je blízko vrat, podívat, kdo to tak pozdě zvoní. U okna stáli dva muži – jeden velký, druhý menší. Ten velký (byl to Josef Šebesta – můj bývalý žák) se ozval konejšivě, ať se nebojím, že vede také mého bývalého žáka Františka Janouška ze Žeravic a abych otevřel. Zavedl jsem oba do kuchyně. Janoušek byl k nepoznání, urousán, zablácen a tak unaven, že vůbec nemluvil. Jen Šebesta prosil, abychom jej u nás nechali přespat, že na druhý den přijde a ostatní zařídí.

Byli jsme oba velmi překvapeni, ale absolutně nebylo možno člověku tak dodělanému neposkytnout křesťanské pomoci. Žena v mém pracovním pokojíku ve dvoře upravila lože, uvařila mu horkého čaje a upravila mu do umyvadla horké vody, aby se očistil. My jsme však až do rána nespali, dohadujíce se co se asi za neštěstí v Žeravicích přihodilo. Ráno jsem zašel do lékárny, abych opatřil něco pro pocení, poněvadž náš host byl silně nachlazen.

Po poledni přišel k nám Šebesta s kolegou Antonínem Strakou a teprve tenkrát jsme se dověděli, co se stalo a že jsme vlastně zapojeni v jedné a téže věci – Němci prohlášené za velezradu – Heydrichiádu.

Koncem roku 1942 spadl parašutista Oldřich Pechal, vůdce výpravy proti Heydrichovi, na moravskoslovenském pomezí. Přistání nebylo zdařilé. Pechal byl pronásledován německou pohraniční stráží, která po něm střílela hned při přistání. Ten také střílel a dva z nich zneškodnil, ale i sám byl poraněn a ztratil při tom své dokumenty i peněžní obnos. Byl rodák z lesů Chřib, kde byl jeho otec lesním zřízencem a také první jeho cesta záchranná byla do svého rodného kraje, ač se u rodičů nezdržoval, aby jim neuškodil, ač i tito pocítili německou pěst. Brzy však se sešel se svým bývalým spolužákem odborným učitelem Žižlavským a tento jej v jeho úkrytu v lesích chřibských navštěvoval a podporoval. Pechal byl pak nějakým způsobem vylákán ze svého úkrytu a přešel do brněnského okolí na přehradu Kníničky a tam byl také jednoho krásného dne třemi gestapáky v jedné chatě přepaden a zatčen. Ale německá policie moc důkladně počala stíhati i jeho pomocníka odborného učitele Žižlavského. Ten měl už jakýsi svůj úkol ve svém kraji a byl němcům také nebezpečným.

Jednoho dne, když se ubíral do školy ve svém novém působišti v Koryčanech, byl zastaven dvěma muži, kteří jej vybídli, když se přesvědčili o jeho totožnosti, aby je následoval na obecní úřad. Šli zástupem a Žižlavský uprostřed. V určitém místě Žižlavský kopl zadního do břicha a předního praštil přes hlavu a utekl jim do obchodu napravo; bylo po něm stříleno, ale přece se mu podařilo za sebou dveře přiraziti a zavaliti bečkou s kysaným zelím a utéci. Hledali ho celé dva měsíce, ale nebylo ho. Schovával se v Žeravicích u rodiny Kubíkovi, ale hlavně a nejdéle u Františka Janouška, s kterými ze strany jeho ženy byl v jakémsi příbuzenském poměru. Tam byl opravdu velmi dobře ukryt, ani jejich tři děvčátka, 13, 9 a 5 let, nic nevěděla. Až ten nešťastný den, o němž jsem se zmiňoval na počátku tohoto povídání, opustil tu jistou skrýš a skončil svojí vlastní rukou svůj život.

Neúnavná německá policie slídila dále po stopě činu a tak se dostala až 12. března v 8 hodin večer na Františka Janouška. Ten večer měl Janoušek u sebe známého svého, včelaře Floriána Čecha, jemuž objednával mezistěny. Najednou, někdo zabouchal na dveře. Janoušek už asi tušil zlý zásah, nechal Čecha v kuchyni, popadl na chodbě kabátce (a pro ženu vlňák) a hned i se ženou na dvůr a do zahrady. Německá policie se konečně dostala do bytu a hledala delikventy. Ti však už byli mimo domov. František ukryl svoji ženu u sousedky přes jedno a sám utíkal zahradou a polem směrem k horám. Střílelo se, ale nebyl zasažen. Florián Čech byl první vyslechnut a zbit, on však nic asi nevěděl. Janoušek však do hor neutíkal – jen do Syrovína – a odtud potokem, aby zmařil po sobě stopu, směrem k Bzenci a to stále potokem, až do zahrady Josefa Šebesty, svého spolužáka, jehož zahradou potok protéká. Ten jej však u sebe nechtěl nechati, vymlouvaje se, že k nim chodí moc lidí a tak jej zavedl ke mně v noci v 11 hodin dne 12. března.

V Žeravicích bylo v ten večer a v noci Boží dopuštění. Kolega Antonín Straka, domácí spojka odbojová, teď měl na starosti náš případ. Oznámil, co se stalo do Brna, a staral se, že i ženu Janouškovu dopraví k nám. V tom mu pomáhal učitel Oldřich Kučera a v jiných věcech i odborný učitel Jaroslav Strážnický – tento hlavně v opatření dokumentů k fingovaným papírům pro oba manžely. Kučera a Šebesta přivedli jednou v noci, asi za týden, Janouškovou Marii k nám.

My doma jsme se snažili, aby se nikdo nic nedověděl – a také skutečně – mimo již jmenované osoby, nikdo nebyl o naší věci zpraven. Čekali jsme, že papíry budou brzy doručeny a že naši hosté budou moci nerušeně odejíti na Slovensko, případně i dále. Naše vrchní spojka Viktor konferoval o tom se Strakou a dokonce i jednou asi za 14 dní, co hosti byli u nás, je u nás navštívil. Při té příležitosti jsem se i já s ním sice jen na okamžik sešel, což nebylo nijak příjemné, ač jsme od něj očekávali svoji záchranu a ulehčení naší svízelné situace.

30. března byl nádherný jarní den, dělal jsem zahrádku a žena mi na tu práci přichystala staré šaty, které jsem už nenosil, abych případně si své lepší na růžích nepoškodil. V poledne naši hosté seděli na rezervoáru na vodu na slunéčku a dívali se na moji práci, asi ve 3 hodiny odpoledne jsem byl s mojí prací hotov, odešel jsem do zámku do družstva něco koupit a na cestě domů jsem potkal kolegu Straku a ten mi říkal, že dostal od Viktora zprávu, že v tyto dny, snad už dnes, přijede, přiveze papíry a že budeme mít už klid. Také jsem to hned našim hostům sdělil. Oni také se na to připravovali. Moc jsem jim toho na cestu dát nemohl, ale měli kousek slaniny a žena jim nějaké vejce přichystala a chleba k tomu. V 8 hodin večer jsme ještě poslouchali zprávy z Anglie, když někdo zvonil. Žena hned přepnula na Prahu a já šel do zadního pokoje se podívati, kdo to zvoní. U okna stál náš strážmistr a několik ještě lidí a ten mě žádal, abych otevřel dům. Ovšem že to bylo neblahé překvapení. V kuchyni hned se vyprázdnilo a žena bledá jako stěna stála nehybně v očekávání toho strašného okamžiku. Šel jsem otevřít vrata. Hned se mi do vrat nahrnulo ale pět lidí a jeden z nich se mě ptal, mám-li u sebe někoho cizího. Řekl jsem, že nemám a aby šli dále. Pes, který vida tolik cizích lidí se hrnouti do kuchyně, pronikavě štěkal, ač jej žena držela v náručí. Jeden z těch lidí, vysoký, černý, nesympatický člověk složenou aktovkou tak uhodil ženu po psovi, že tento odletěl až do kouta a začal bolestí výt. Žena za celý ten čas nepromluvila, jen tomu hrubijánu řekla, že mu ten psík nic neudělal. Ale u soudu zle mluvil o mé ubohé ženě, což ani slůvka pravdy nebylo. Odpřísáhl na obraz vůdcův. O mě řekl pravdu. V tom momentu, co jsme ještě byli v kuchyni, už přiváděli naše hosty zatčené. Zle se na mne obořil jeden ze zatýkajících, že jsem selhal, když jsem řekl, že u nás nikoho nemáme. Řekl jsem mu, že moje svědomí to nesnese, když někomu dám přístřeší, abych ho za chvíli zrazoval. Host do domu – Bůh do domu.

Pak jsme šli do pokojů, musil jsem všecko odemknout, a když viděli moji sbírku mincí a moji knihovnu, tu mi ten co česky mluvil, povídá: Tak toto už nikdy neuvidíte.

Měl jsem jakési vědomí, že mluví pravdu, ale osud chtěl jinak. Sice všecko jsem už neviděl, hlavně moji předrahou ženu, ale ještě hodně při mém návratu jsem našel, hlavně náš domek, ač vyrabovaný, ale přec kus naší společné budovatelské práce a moji drahou ženu jen v častých vzpomínkách.

Naložili nás do jednoho a manžele Janouškovi do druhého auta a odvezli do vazby krajského soudu v Uherském Hradišti. Tam nás po jednom postavili ke stěně a odebrali nám všechno, co jsme měli při sobě, a odtud nás odvedli již odděleně do mužského a ženu s Marií Janouškovou do ženského oddělení. Strážce mě přivedl ke dveřím cely č. 25, otevřel dveře tmavé cely a kopl mě do křížů tak silně, že jsem vletěl a dole tváří se položil na zem. Dveře bouchly a já se octl v komůrce jakési. Tu se zprava ozve hlas: Příteli, natáhni levou ruku a nahmatáš pryčnu, vylez si na ni a vypravuj mi, kdo jsi a proč tu jsi. Já jsem z Hodonína a jmenuji se Filipovič. Tak jsem mu v hovoru, velmi přerývaném, zhruba řekl, kdo jsem a proč jsem zatčen i se ženou. On mi na to, že zná se dobře s panem Hostýnkem, kloboučníkem, že byl i on s ženou ve Svatobořicích také zatčen. Pak jsem mu ještě sdělil, že Jan Hostýnek je náš soused hned naproti. On potom usnul, ale já nespal tu noc vůbec a cosi se mnou v ten nešťastný den se stalo. Ztratil jsem napolovic paměť a úplně cit. Byly to strašné pocity této otupělosti.

Nebudu se šířiti o hrubství našich strážců, je to už příliš často líčený nemrav. Byl jsem i s ženou, ovšem odděleně volán k výslechu. Zahajovacímu mnoho jsem toho neřekl, jelikož mně paměť úplně vypověděla službu. Ten vyslýchající komisař viděl to na mne a také se mě moc nevyptával. Byli jsme také oba fotografováni ze všech stran. Bylo to však až asi za 3 neděle. Tenkrát jsem se v té místnosti sešel s mojí drahou ženou. Toto nepředvídané a milé shledání tak na mě zapůsobilo, že jsem radostí zaslzel a tím jsem zase nabyl citu. Před tím, nevím, co bych byl za to dal, kdybych se mohl rozplakat a nešlo to. Muselo přijít to milé překvapení.

Na Velký pátek odpoledne jsme všichni společně jeli velkým autobusem přes Buchlovice do Brna. Jelo nás celkem 14. My dva, manželé Janouškovi, manželé Kubíkovi, manželé Hubrovi, staří rodiče Janouškovi a mladý Karel Janoušek, Vlasta Čechová, Florián Čech a Jindřich Frandiš. Všichni jsme byli po pořádku vyslýcháni, vždycky manželé pohromadě. Přelíčení bylo na sv. Cyrila a Metoděje a rozsudek na Husův den. Soud byl mimořádné důležitosti a předsedal mu vrchní soudní rada z Berlína. Měli jsme obhájce Dr. Süsse z Brna. Borek s ním mluvil před soudem, řekl mu, že je 14 obžalovaných a že se předpokládá 7 rozsudků smrti (sekyrou) a ostatní těžký žalář. Syn můj to věděl, ale mi nic neřekl. Byl také přítomen u soudu. Ze známých našich a příbuzných byli přítomni sestra Sýkorová, Vlad. Sýkora, Oskar Sýkora, Bedř. Ježková, paní Somrová (naše posluhovačka), paní Vaňková.

Viděl jsem na synovi nervové vypětí. Pak jsem také zvěděl tu příčinu. Počítal mě mezi těmi sedmi sekyrami, ale rozsudek byl přeci jen změněn o něco málo. Bylo 6 rozsudků smrti: manželé Janouškovi, manželé Kubíkovi, Hubr a Frandiš. Ostatní dostali těžký žalář se značkou R.U. – „Rückkehr unerwünscht“ – návrat nežádoucí a to u všech. Já 5 let, paní Hubrová 4 léta, moje ubohá žena 3 léta, Vlasta Čechová 3 léta, Florián Čech 3 léta, Janoušek Karel (otec) 2 roky, Janouškova matka 1 ½ roku, Janoušek Karel (syn) 1 ½ roku.

Po rozsudku přišel za námi Borek a vřele nám gratuloval. Byl jsem překvapen jeho gratulací, ale až teď mi sděloval, že jsem měl já dostat sekyru a jen ta věc, že jsem se nikdy s Žižlavským neviděl, mi zachránila život. Těžké i tak bylo naše vzájemné loučení. S ženou jsem se viděl naposled 9. srpna, a to jen na 5 minut. Žena moje byla tak dojata a pravila mi: „Dušičko, už se neuvidíme“. Jako by tušila, že ten trest nepřetrvá ve zdraví. Já byl tak dojat, že nemohl jsem nic říct – jen jsem ji hladil a líbal. Byly to opravdu naše poslední chvilky, našeho krásného přes 20 let trvajícího manželství.

18. srpna 1943 jsme se rozjeli každý jinam. Já do Vídně, žena do Šumberka a dále přes Vratislav do Jauer – Jawóru ve Slezsku. Já zůstal 3 dny ve Vídni, pak transportem (přes 160 osob) do Lince, Českých Budějovic, Prahy (Pankrác), pak do Drážďan, Saské Kamenice (3 dny) a konečně do Zwickau. Tam jsem dojel po jedenáctidenním utrpení plném cestování v kumbálu pro tři, kde bylo nás šest. Utrpení a strádání bylo tolik, že už nebudu se o ničem zmiňovat. Moc práce a namáhavé, špatná strava i málo jí, strohá přímo otrocká kázeň. Nejhorší však ta osamělost a odloučenost. Půl roku žádná korespondence. Nikdy se mi nezdál půlrok tak dlouhou dobou jako v kriminále. Moje předrahá těšila se na mé dopisy, které jí byly odpírány – to jí utrápilo – a při tom to strádání a staré její neduhy, takže za 14 měsíců – 5. V. 1944 – odešla mi na onen svět. Strašné bylo pro mne toto oznámení, které jsem dostal až za 5 neděl po její smrti. Trpěl jsem duševně a pak i tělesně, takže ve dny mé šedesátky jsem byl velmi blízek osudu mé drahé ženy. Osud můj však zněl jinak, vrátil jsem se sice se zdravím podlomeným, ale přec jsem doma a vzpomínám všech těch, s kterými si osud jinak zahrál a nejvíce na moji předrahou Andělku. Osvobozeni jsme byli 17. IV. 1945 od americké armády.

Když jsem dojel domů, zvěděl jsem pro mne velké překvapení, že naše vrchní spojka odbojová byla ve službách gestapa v době, kdy jsme se Viktoru Ryšánkovi dovolávali pomoci. Zvěděl jsem, že druhý den po našem zatčení přinesl Strakovi falešné papíry. Byl zatčen a čekali jsme jeho soud. Já, jménem naší čtrnáctičlenné skupiny psal jsem rekom. dopis lidovému soudu, že chci jménem mých čtrnácti spoluvězňů svědčiti proti Viktoru Ryšánkovi, aby po právu a spravedlnosti dostalo se mu náležitého trestu.

 

Později dopsáno:

Viktor Ryšánek byl popraven v Brně. Při svém příchodu domů našel jsem od němců dům vykraden a nejen od němců, ale také od jednoho z našich lidí, což bylo zvláště smutné.

Doslov Milady Hiršové:

Pan ředitel Ctibor Šťastný zemřel 5. 12. 1962. Obyvatelé Bzence nikdy nedocenili uměleckou práci svého rodáka.

Ztvárnil zajímavá, romantická a památná místa své rodné obce v miniaturních leptech – často i barevných. Překrásná jsou i jeho barevná květinová exlibris a gratulační listy tištěné z jedné desky. Jeho práce byly vyhledávány sběrateli grafiky a exlibris u nás i v zahraničí. Pracoval neúnavně ve skromných podmínkách v malé místnosti, tiskl ručně na jednoduchém lise ve starém domku pod lípou v Olšovské ulici, který vyzdobil krásnými sgrafity.

Dočkal se zrady za okupace, poznal metody gestapa a koncentrační tábor, ztratil tam milovanou ženu. Bzenec na něho zapomněl.