Paměti města Bzence

XII. Pruský vpád roku 1742 a několik kulturních obrázků z té doby

 

Bzenec od nepamětných dob měl 4 výroční trhy, a sice v oktávě sv. Tří králů, po neděli Oculi (3. neděle v postě), po sv. Janu Křtiteli a po sv. Václavu, v pondělí na dobytek a v úterý výkladní; týdenní trhy měl každé pondělí a čtvrtek. Tyto trhy si dával potvrzovati od panovníků. R. 1735 je potvrdil Karel VI.; řízení s ním spojené stálo 272 zl. a na rozličná vydání 6 zl. 30 kr. Totéž učinila Marie Terezie roku 1748.

Po smrti Karla VI. vypukla válka o dědictví rakouské. Mimo očekávání vystoupil s nároky na některé země, jež odkázal Karel VI. své dceři Marii Terezii, i král pruský Bedřich II. Na jaře roku 1741 zaplavil vojskem Slezsko a porazil rakouské vojsko v bitvě u Molvic. Hranice Moravy však překročilo pruské vojsko až v prosinci, obsadilo Olomouc a v únoru roku 1742 se dalo na pochod k Brnu. Bedřich vydal proklamaci, v níž tvrdil, že jen proto obsazuje Moravu, aby donutil císařovnu k míru a hrozil smrtí každému, kdo by podporoval její vojsko. Zároveň žádal 140 000 zl. válečné daně, jež se sháněly velmi těžce, protože všechny pokladny celních a solních úřadů byly odvezeny do Vídně. Poněvadž lpělo na židech podezření, že konají Prušákům vyzvědačské služby, uložil jim velitel rakouského vojska Scher-Toss daň 50 000 zl. s pohrůžkou, že každý žid, jemuž se dokáže vyzvědačství, bude pověšen.

Ke konci února a v březnu obsadilo pruské vojsko celou jižní Moravu a vtrhlo do Uher až ke Skalici. Teprve když se jal Karel Lotrinský je ohrožovati od hranic moravsko–rakouských, a mezi spojenci Prusy a Sasy nastala nesvornost, rozhodl se Bedřich vykliditi Moravu, což se stalo do konce dubna.

Morava utrpěla tímto vpádem škodu několika milionů zlatých. Ani Bzenec nezůstal ušetřen plenů prušáckých; město i zámek byl jimi vyrabován, a hr. Erdmanovi vzali 13 koní. O řádění Prušáků v Bzenci a jeho následcích nás zpravuje tehdejší farář Josef Foltin. Po faráři Janu Högrovi, za něhož byl zbudován farní chrám a jenž zemřel r. 1717, obdržel bzeneckou faru Melichar Taul, také rodem z Příbora. Týž byl velkým ctitelem blahoslaveného Jana Sarkandra, k jehož poctě založil roku 1730 při chrámě Panny Marie v Olomouci nadání 2 000 zl. pro 2 bohoslovce. Jeho asi návodem dal hr. Erdman pro zámeckou kapli namalovati obraz s výjevy ze života tohoto mučedníka. Téhož roku stal se farářem v Příboře a fary bzenecké se dostalo Ignáci Janu Nep. Foltinovi, také rodáku příborskému, jenž byl jmenován i bzeneckým děkanem [1]. Tento postavil nynější farní budovu, zemřel však již roku 1737. Jeho nástupcem byl bratr jeho Josef Foltin, před tím administrátor v Protivanově, jenž se stal též děkanem a dokonce i apoštolským protonotářem. Svým nákladem postavil hospodářské budovy. O generální visitaci konsekroval dne 9. srpna roku 1744 olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtensteina bzenecký chrám, jenž byl jen benedikován. Přičiněním děkana Josefa Foltina byla roku 1746 kostelní věž opravena v nynější podobě a do věžní báně byla kromě běžných peněz vložena latinská listina týmž sepsána, v níž se zmiňuje, jak již bylo podotčeno, o vpádu pruském, jeho následcích i o jiných pamětihodných věcech. Proto nebude zbytečné, uvésti ji v překladu.

„Tato věž postavená ze základů roku 1698 byla ve své dřevěné struktuře daleko vyšší a trvala až do běžícího roku 1746. Aby se budoucně ušetřilo nákladu, byla ve zdivu zvýšena o půl třetího sáhu a pro zvony upravena, dřevěná struktura byla snížena o 3 sáhy, plechem pokryta a bání opatřena r. 1746 za nejosvícenějšího a nejvznešenějšího Pána, Pana Ertmana Kryštofa S. Ř. Ř. hraběte z Proskova, dědičného pána na Bzenci a Vracově a majorátního pána na Proskově, Chřelicích atd., jejího král Veličenstva tajného rady a komořího, a nejvznešenější Paní Anny Marie, rozené hraběnky z Rosenbergů [2], jeho družky, kteréžto velmi starobylé rodiny jest již jen poslední výhonek a jediný syn, nejosvícenější Pán hr. Leopold, věku svého 21 let, jenž tohoto roku byl jmenován komořím Jejího král. Veličenstva a nejosvícenější dědička Arnošta, jeho sestra a dvorní dáma. Nákladem řečeného nejosvícenějšího Pána, nákladem bratrstva sv. Jana Křtitele a pomocí farníků tato věž jest obnovena. Za téhož byl tento chrám dne 9. srpna roku 1744 nejdůstojnějším a nejvznešenějším knížetem Jakubem Arnoštem, biskupem olomouckým, konsekrován.

Vše to se stalo v nejsvízelnější době, kdy od nepřítele Prusa, jenž ani jména není hoden, dlícího na Moravě r. 1742 město Bzenec se svým nejvznešenějším pánem bylo vyloupeno, a když po vypuzení tohoto uchvatitele Morava vojskem panující nejvznešenější královny Marie Terezie a rozličnými poplatky byla obtížena a opět tísněna stálým nedostatkem obilí a vína, takže až do tohoto dne se prodává měřice pšenice za 3 zl. 45 kr., ječmene a luštěnin za 2 zl. 30 kr, ovsa za dva zlaté 24 kr., kaše prosné za 8 zl., bečka bzeneckého vína 10 let starého za 150 zl., bečka 1 rok starého za 64 zlaté.

V této době toto vše pro dům Boží za pomoci a přispění Božího znamenitě je dokonáno.

Za čež mně, příteli čtenáři, pokoj věčný vypros a vděčný nástupce, u oltáře mne nezapomínej za to, co jsem ti připravil já, Josef Sarkander Foltin, rodem z Příbora, v desátém roce farář a děkan bzenecký, se svým bezprostředním předchůdcem ve farském a děkanském úřadě a bratrem rodným Ignácem Janem Nep. Foltinem, za přispění výše jmenovaného nejmilejšího pána. Tento budovu děkanskou a já všechny ostatní k faře náležející budovy svým nákladem jsem zřídil za pečlivého a prozíravého dozoru kostelního hospodáře pana Pavla Kotka, rychtáře města Bzence.

Dáno dne 18. srpna 1746.“

Dle zachovaných účtů stála oprava věže 968 zl. 57 kr. Děkan Jos. Foltin sjednal i nový zvon 12 centů těžký s latinským nápisem tohoto smyslu:

„Zvon Valeria Oblettra znojnou ulit prací. Ke cti sv. Josefa Josef Foltin, děkan bzenecký, rodák příbořský věnoval.“ [3]

Větší písmena nápisu udávají letopočet 1768. Dle Ř. Volného dal děkan Josef Foltin přelíti také zvon z r. 1613.

Vpád Prušáků měl však kromě vyplenění města a drahoty pro Bzenec i jiné obtížné následky; městu bylo odvésti částku na válečnou daň, uloženou Bedřichem II. Moravě a židům částku na pokutu 50 000 zl., kterou jim diktoval velitel císařského vojska. Dále se vybíral poplatek na opevnění Brna. Jakou sumou však přispělo na ony daně město i židovská obec, se nám nedochovalo.

V knize dekretů se mluví jen o způsobu, jakým mají býti od jednotlivců v židovské obci ony poplatky vybírány. Uloženou částku složili totiž zámožnější židé předem. I prosí židovský rychtář Marek Beran dne 18. srpna r. 1742 hraběte, aby se rozdělení jak výpalného nepříteli, tak daně královské stalo správně nestrannými soudci. Byla totiž mezi židy, jak jde najevo i z prosby Izáka Hrbáčka, Lazara Abraháma a Marka Izáka hraběti již dne 18. července podané, obava, aby se repartice nedála nespravedlivě.

Na obě prosby odpovídá hrabě takto:

„Poněvadž moje poddaná židovská obec se nemůže shodnouti, jak se má státi repartice výpalného, jež bylo nepříteli vyplaceno, a poplatku na opevnění Brna, následkem čehož někteří zámožnější židé zaplatili peníze nad svou povinnost, vydala moje vrchnost nařízení, aby se ihned vypravili do Mikulova dva židé ze zámožných, dva z méně zámožných a dva z chudobných a žádali od tamější židovské obce soudní rozhodnutí, jak se mají vyplacené peníze v obci rozvrhnouti; její výrok z ochoty učiněný má míti platnost, a kdyby někdo ustanovoval něco proti tomu, má mu právně a slušně býti odporováno.“

Avšak ani repartice učiněná dle rozhodnutí židovské obce mikulovské neuspokojila všeobecně. Lazar Berl podává dne 24. září stížnost, že se mu od repartiční komise stala křivda. Jeho stížnost byla však zamítnuta s podotčením, že soudci, přísežní a přísedící jednali dle práva a slušnosti; není-li s tím Lazar Berl spokojen, ať rekuruje k zemskému rabínovi, ale ať napřed zaplatí, co jest povinen a to cestou právní.

Když Lazar Berl ještě odporoval, vyhrazuje si, že dá nejdříve vše důkladně vyšetřiti právníkem, pohrozila mu vrchnost, že, nezaplatí-li, naloží s ním jako s neposlušným poddaným a buřičem. Tím byl odpor Berla Lazara zlomen.

Jak jsem již podotkl, rekvírovali Prušáci hr. Erdmanu 13 koní, jež hleděl před nimi utajiti, jež však kdosi jim prozradil. Do podezření upadl Majer Berl, jemuž dal za to hrabě zabaviti mladé víno, neoznámiv mu příčiny. Majer Berl prosí tedy dne 23. listopadu hraběte, aby mu bylo víno vráceno, poněvadž mu nelze dokázati žádného zločinu.

Hrabě mu na prosbu podrážděně odpovídá:

„Suplikant zajisté nezapomněl, že dne 15. března běžícího roku, když tu táhla ta velká pruská bagáž (die preusische grosse Bagage), na jeho udání přišla i do zámku a vzala ze stáje 13 koní, ač zde byli před tím již husaři a dosti koní pobrali.“

Dne 4. prosince žádá však Berl Majer zase o vrácení vína, poněvadž prý na prozrazení koní nemá žádné viny. I obdrží odpověď:

„Poněvadž byl prosebník udán křivě, a žalobníci ničeho nedokázali, ať se mu sekvestrovaná letošní vína navrátí.“

Židé předvídali, že vpád Prusů bude míti za následek drahotu, a proto hleděli skoupiti co nejvíce potravin a vína, aby je později výhodně zpeněžili. Kdo neměl peněz, hleděl si tajně vypůjčiti. Ano i židovská obec si vypůjčila peníze, aby nakoupila zásob vína. K tomu však bez dovolení vrchnosti neměli ani poddaní, ani obec žádného práva. Když to tedy vyšlo najevo, dal jim hrabě víno zabaviti. I prosí jej dne 20. listopadu židovská obec, aby jim bylo víno vráceno. Dostává se jí však odpovědi:

„Víno, o němž se dokáže, že bylo koupeno za hotové, má jim býti ponecháno, ale víno, na něž si bez souhlasu vrchnosti vypůjčili, má jim býti odňato ve prospěch vrchnosti; obci ať se zaplatí z mého důchodu za každou bečku 15 zl., jednotlivcům pak, kteří si na víno vypůjčili, o 5 zl. více, a to jen pro tentokráte z milosti. Kdyby se však budoucně opovážili vypůjčiti si nějaké peníze bez úředního svolení, má nejen víno propadnouti, nýbrž viníci mají býti i citelně potrestáni, což se oznamuje prosebníkům k příští výstraze.“

Židé v této době byli považováni za jakési zlo, jež hleděla vláda omezovati. Proto sňatkovým patentem z r. 1726 se dovolovalo, aby z každé dosavadní rodiny se směl oženiti jen jeden syn. Vrchnostem za každé protizákonné povolení byla stanovena pokuta 1 000 dukátů. Ještě hůře se vedlo židům po první válce pruské, v níž byli podezíráni z vyzvědačských služeb. Marie Terezie nařídila dokonce na začátku roku 1745, aby se z Čech a Moravy všichni židé vystěhovali. Toto nařízení bylo sice dne 15. května odvoláno, ale jen „prozatímně až na další nejvyšší rozkaz.“

Poněvadž by tím byli stavové, jimž ze židů plynul značný užitek, utrpěli škodu, byl na jejich žádost povolen r. 1748 moravským židům další pobyt v zemi za roční poplatek 76 700 zl., počet židovských rodin pro Moravu byl však stanoven na 5 400.

Proto když dne 29. července r. 1753 Lazar Schneider, Salomon Markus, Srul Lazar a Josef Herschel podali hraběti prosbu, aby jim dovolil postaviti obytné domky, zamítl jejich žádost s poznámkou, že jest „oprávněn zákona Jejího královského Veličenstva, dle něhož počet židovských domů a komínů má býti obmezen.“

Takové dozvuky měla v Bzenci válka pruská.

Společenské poměry bzenecké kolem polovice 18. století nám zase oživí kniha dekretů; mezi léty 1704 až 1732 do ní hr. Erdman nečinil žádných zápisů, ale počínajíc rokem 1736 až do r. 1754 jest jich hojnost. Uvedu z nich aspoň některé.

Židům bylo sice dovoleno provozovati řemesla, zpravidla však jen pro souvěrce. Jen výjimečně, za jistý poplatek do cechu, směli jednotliví židovští řemeslníci pracovati i pro křesťany, ale členy cechu se státi nemohli. Tak artikuli cechu krejčovského, potvrzenými od vrchnosti dne 9. srpna 1659, se dovolovalo dvěma židovským krejčím přijímati práci i od křesťanů. Toho však zneužívali i jiní židovští krejčí a dělali křesťanským kolegům nezřízenou konkurenci. Krejčovský cech prosí tedy dne 17. srpna 1737 vrchnost, aby jej chránila v jeho privilejích a zakázala židovským krejčím choditi po domech křesťanských a křesťanským krejčím odebírati práci.

Hr. Erdman rozhodl dne 27. srpna takto:

„Bylo spravedlivo, nad artikuli, jež moji předci dali a potvrdili, každým způsobem ruku držeti a je chrániti. Poněvadž však v potvrzení ze dne 9. srpna r. 1659 bylo povoleno i dvěma židům, ovšem za roční poplatky u cechu složené, práci pro křesťany zhotovovati a na tom i pro budoucí časy zůstalo: ostatním židovským krejčím mělo býti veřejně v židovské škole oznámeno, že, ač vydanými císařskými reskripty jest židům dovoleno řemeslu se učiti a je provozovati, přec jen v jejich židovském městě. A sice tak jest tomu rozuměti, že židé své potřeby si mohou dáti zhotovovati svými židovskými krejčími. A kdyby jim někteří křesťané práci sháněli aneb po křesťanských domech jak v městě, tak na vesnicích roznášeli nebo odnášeli a při tom byli přistiženi, těm má být práce sebrána, a pro překročení zákazu mají býti exemplárně potrestáni.“

Židovští krejčí toho nařízení příliš nedbali a šili křesťanům dále. Když jim pak byla práce od křesťana donesená odňata, stěžovali si dokonce do toho dne 18. prosince r. 1738 i vrchnosti. Nepořídili však ničeho, byvše odkázáni na rozhodnutí z r. 1737.

Dne 26. července r. 1739 podává městský písař Bernard Hoffman stížnost, že se Martin Jakša dopustil pychu na jeho poli, jehož po mnoho let užíval pod vrchnostenským úrokem, tím, že jej svévolně obsel a obilí svezl, aniž by mu bylo pole soudem přiřčeno. I bylo Martinu Jakšovi nařízeno, by se, co se týče obilí, s městským písařem vyrovnal a za pych aby byl jiným k výstraze vězením potrestán.

Dne 13. srpna téhož roku zase prosí B. Hoffman, aby jemu, Martinu, Jakobu a Václavu Miklovi, jako pravým držitelům od nepamětné doby nejen v dalším pokojném užívání vlastních jejich zahrad pod úrokem, které nyní čtyři jiní bzenečtí sousedé násilně chtějí podržeti, nebylo překáženo, ale aby i k náhradě veškeré způsobené škody byli přidrženi. Tato žádost dopadla nepříznivěji než předešlá. Hrabě rozhodl:

„Poněvadž Tomáš Pogoda, Martin Jakša, Jan Pogoda a Jakub Šafařík panské úrokové pozemky hned pod Fabiánem s veškerým násilím a svévolí na sebe chtějí strhnouti, aniž by mohli i v nejmenším dokázati, že ona pole náležejí k jejich pozemkům, anebo někdy náležela, a tím s nynějšími majetníky jen nepotřebné sváry zločinně působí a dosud od toho nechtějí upustiti, dávám tímto své bzenecké poddané radě přísný rozkaz, aby řečené sousedy na čtrnáctidenní zámeckou práci jako dobře zasloužený trest ihned dodala.

Žadatelé si však nemohou dotčených polí nijak přisvojiti, dokud se neprokáží kupní smlouvou.“

Rok nato dne 28. srpna podává B. Hoffman opět prosbu vrchnosti, aby mu prominula desátý snop ze rži, kterou měl nasetu na Dúbravě. Hrabě rozhodl takto:

„Není sice téměř žádné příčiny žadateli vyhověti, poněvadž neprokazuje vrchnosti žádných služeb, naopak zavdává podnět k mnohým mrzutostem a podporuje v obci vzpurné hlavy. Bude-li se však jinak chovati, ať se mu desátek od letoška promine.“

Chtěli-li rodiče v této době dáti syna nebo dceru na studie, do kláštera a podobně, bylo jim vymoci si k tomu svolení vrchnosti, a chtěl-li kdo věnovati se stavu duchovnímu, učitelskému atd., musel býti nejdříve zproštěn poddanství.

Dne 15. listopadu povoluje hrabě Pavlu Kotkovi, aby dal svého syna učiti se umění mysliveckému (Jägerkunst), nařizuje však, by se každoročně hlásil u hejtmanského úřadu v zámku.

Dne 24. září r. 1742 prosí rektor školy, – jméno jeho se neudává – aby hrabě dovolil jeho dceři vstoupiti do kláštera. Povoluje slovy: „Fiat [4], jak žádá, chce-li stav duchovní zaměniti za stav světský.“

Dne 17. září r. 1743 prosí Tomáš Kučera, jenž absolvoval logiku, aby byl zproštěn poddanství, poněvadž hodlá vstoupiti do řádu sv. Františka a r. 1754 prosí o totéž bohoslovec Dominik Gazda, poněvadž chce vstoupiti do řádu premonstrátského. Bylo vyhověno oběma.

V knize dekretů jest i hojně zápisů, jež vrhají světlo na tehdejší poměry bzeneckých židů. Jak již bylo podotčeno, rabína si mohli židé voliti svobodně, bylo jim však za to odváděti vrchnosti určitý poplatek. Kantora však mohli přijati zatímně jen se svolením vrchnosti a chtěli-li jej ustanoviti definitivně, bylo jim vyžádati si k tomu vrchnostenské svolení.

Tak dne 14. července r. 1740 prosí židovská obec, aby jí bylo dovoleno přijati kantora Moysesa Israele; žádosti její se vyhovuje s nařízením, aby po 2 létech žádala za jeho potvrzení.

V květnu r. 1742 byl však kantor Moyses Israel z neznámé příčiny propuštěn, a o kantorské místo zažádal dne 28. května hraběte Hirschel Löbl, výčepní panského piva v židovské obci. Hrabě k tomu svolil s podotčením, že i v jiných obcích zastávají službu kantorskou lidé domácí; mimo to, poněvadž uchazeč nežádá stálého platu, nýbrž spokojuje se s odměnou od případu k případu, bude to obci k prospěchu.

Avšak přísnější židé byli proti Hirschi Löblovi, protože prý se to nesrovnává s jejich zákonem, aby hostinský byl kantorem, a žádali za opětné ustanovení Moysesa Israele. Týž podal tedy dne 28. června z jejich návodu hraběti žádost, aby byl kantorem znova ustanoven. Hrabě mu však odpověděl, že jeho rozhodnutí jest pro Löbla a pří tom že zůstane.

Než přívrženci Moysesovi se vzepřeli proti Löblovi, za čež je dal hrabě uvězniti. Ale ani tím nebyli přivedeni k povolnosti; dne 31. července posílají hraběti ze žaláře prosbu, aby zrušil jmenování Hirsche Löbla kantorem, poněvadž jest to proti jejich zákonu. Hrabě jim však odpověděl:

„Vím tak dobře jako oni, co žádá jejich zákon; ukážou-li mně v těch svých starých zákonech jen slovo o kantorovi, ustoupím od svého nařízení.“

Naproti tomu většina židovské obce, jež byla pro Löbla, děkuje dne 3. srpna hraběti, že jej ustanovil kantorem, poněvadž z toho bude mít obec jen užitek. To zavdalo hraběti podnět k tomuto výnosu:

„Ježto více než dvě třetiny obce jsou spokojeny s kantorem, jejž jsem ustanovil na jejich žádost, a jen několik štváčů nechce poslechnouti mého rozhodnutí, jest řečený kantor na přání prosebníků ještě jednou potvrzen, všichni buřiči pak ať jsou ze žaláře propuštěni, budoucně však nesmějí míti v mé židovské obci v žádném poradním sboru ani aktivního, ani pasivního hlasovacího práva, nýbrž buďtež považováni za štváče a rušitele pokoje a svornosti, jež jest milá obci i Bohu.“

Ke každému sňatku se vyžadovalo povolení vrchnosti, a rodiče, kteří si ho nezaopatřili k sňatku svých rozenců, byli trestáni žalářem. Tím více to platilo pro židy, jichž sňatky hleděla vláda omezovati. Hilelu Basistovi provdala se v Uhrách bez vrchnostenského povolení dcera. Když se to prozradilo, byl Hilel i se svým zetěm potrestán vězením v zámku. I prosí ze žaláře, aby byl propuštěn, omlouvaje se, že nevěděl o svatbě své dcery ničeho. Hrabě rozhodl, aby se jeho prosbě vyhovělo, zeť však „poněvadž se opovážil bez souhlasu vrchnosti dáti se sezdati v Uhrách s mou poddanou, pod velkým trestem nesmí se zdržovati ve zdejší židovské obci, na což můj hejtmanský úřad bedlivým okem dozírej.“

I k větším obchodům s vínem museli míti židé od vrchnosti povolení a odváděti z nich poplatky. Majer Berl prosí dne 20. října r. 1741, aby vrchnost dovolila několik beček vína jednak křesťanům rozprodati, jednak královské armádě dodati. Obdrží povolení, nařizuje se mu však, aby důchodu zaplatil z každé bečky 5 zl.

Mojses Mändl žádá téhož roku vrchnost, aby mu dovolila zřídit v Olšovci jatku, jest však dne 8. října s žádostí odmítnut.

V roce 1740 prosí vrchnost Pavel Orlický, aby mu prodala za hotové dřevo na dům, jenž byl poškozen deštivým počasím. Žádosti jeho se nevyhovuje s tou poznámkou, že vrchnost musí sama stavební dřevo jinde kupovati.

Dne 15. března r. 1741 prosí sládek, aby mohl užívati zahrady u svého domu. Hrabě odpovídá:

„Bude-li se snažiti, aby vařil vždy dobré pivo, což se nyní zdá býti jen v míře nepatrné, má mu býti dovoleno užívati zahrady u jeho bytu.“

Dne 19. dubna téhož roku prosí Vavřin Procházka, aby mu vrchnost půjčila čtyři měřice rži, protože jeho synovi při kácení dubů v buchlovském lese byla zlomena větví levá ruka. Hrabě rozhodl:

„Poněvadž se mu to stalo při zemské robotě a ne při panské, ať se mu půjčí čtyři měřice, ale jen z milosti až do nového, nedluží-li ničeho do důchodu.“

Dne 10. června téhož léta prosí bzenečtí rybáři, aby jim byly přikázány zpustlé, nyní však jimi upravené kousky luk, které, stoupne-li voda, žádného užitku sena nedávají. Obdrželi od hraběte odpověď:

„Mým rybářům se pronajímá jen vrchnostenská voda, ne však tráva luk, a proto si nemají ničeho jiného osobovati.“

Dne 23. srpna prosí město, aby vrchnost zakázala panským pacholkům orati tak blízko popraviště jako dosud. Hrabě nařizuje, aby se budoucně nechalo kolem popraviště několik sáhů místa nezoraného.

Bývalý sklepmistr Fr. Schaffer prosí dne 4. února 1743, aby mu byly vydány jeho zadržené nemovitosti, pozemky a 645 zl. 4 kr. Obdržel odpověď málo potěšující:

„Poněvadž prosebník dne 6. srpna r. 1742 pod přísahou tvrdil, že kromě domku nemá žádného jmění, jak by koli se mohlo jmenovati, nyní však ve své žádosti udává rozličné předměty, obviňuje se sám z křivé přísahy a proto budiž jako křivopřísežník potrestán. A poněvadž mně nechce hraditi škod, jež mně způsobil a jež jdou do mnoha tisíců, skrývaje, jak se zdá, i jiné své jmění, budiž k nejtužšímu vězení přidržen.“

Dne 8. března r. 1753 prosí sládek Jan Jiří Albrecht, aby mu bylo prominuto, že navařil špatného piva a aby byl dál ve službě ponechán. Dostává se mu odpovědi:

„Poněvadž sládek ne jednou, ale mnohokrát špatného piva navařil, záleží na publiku, přehlédne-li ještě jeho vinu. Bude-li se to však příště opakovati, zaplatí do důchodu nejen učiněnou škodu, nýbrž bude i ze služby propuštěn.“

Dne 20. března téhož léta prosí město, aby se mu dovolilo přijati nového lazebníka. Hrabě odpovídá:

„Nejsem proti tomu, aby mé město přijalo nového lazebníka, bude-li schválen od mého zámeckého doktora, a sice pro bono publico [5].“

Dne 3. dubna r. 1754 prosí Josef Přerovský, měšťan ze Strážnice, aby mu bylo dovoleno provozovati v Bzenci řeznickou živnost, chce se státi i bzeneckým poddaným a slibuje, že si dům koupí, až se mu naskytne příležitost. Obdrží povolení s podmínkou, že se zaváže plniti všecky poddanské povinnosti.

 


Poznámky k textu:

[1] Od něho pocházejí brokátová kasule, dalmatiky a pluviál; jako protonotář měl právo nositi mitru, kterou poté daroval Dr. Jan Pospíšil velehradskému klášteru.

[2] Z Rosenberka – Ursini.

[3] I tento zvon byl roku 1917 rekvírován pro válečné účely.

[4] Staň se.

[5] Pro obecné blaho.