Osvobození Bzence (1945) – deník Jarmily Jurniklové

Deník Jarmily Jurniklové (rozené Pařízkové) přináší autentické svědectví o každodenním životě ve Bzenci v dramatických týdnech dubna a května 1945. Počáteční zápisy vycházejí z textů její matky Anny Pařízkové, ale Jarmila je doplňuje o své vlastní postřehy, dojmy a detaily, které jí připadaly důležité. Její deník pokračuje až do 23. května a zaznamenává nejen poslední dny okupace a osvobození, ale i první týdny života v nových poměrech. Za zapůjčení deníků své maminky děkujeme paní Nevřivé.

Dne 20. dubna: Němci nakladené malé miny zranily Luboše Vávrového – noha v kotníku, musí se amputovat. Též Šmoldas mladý i starý u kasáren ve svojí zahrádce stoupli na miny a oba mají nohy v kolenou utržené. Mladý pak v rohateckém lazaretu zemřel. Sanita s Dr. Húskem v Sokolovně poskytuje všem první pomoc. Naši vojáci se snaží s námi dorozumět, zvláště telefonista Michal si oblíbil děti a ony jeho – moc hodný chlapec. Všichni nám vykládají o domově a ukazují obrázky. Důstojníkův sluha je moc milý chlapec. Má podle fotek moc hezkou sestru, která je profesorkou v Bukurešti, a moc nóbl maminku – mají restaurant. I poručík je sympatický, má teprve 24 let. Je to začínající profesor se smutnýma očima. Všichni jsou to mladí chlapci kolem dvaceti roků. Shánějí víno – zvečera u strýce Poldy ve sklepě pro 5 litrů pro poručíka. Večer tři z našich vojáků děkují a odcházejí dál na frontu. Stále se sypou střely ze dvou německých kulometů – nemohou je Rumuni zneškodnit. Poručík přišel z hlídky o půl dvanácté v noci a prosí o buchty pro kamaráda důstojníka v rozvalinách Starého hradu, a v sobotu už ho německý kulomet zastřelil i se čtyřmi vojáky. Děla jsou až 10 km daleko v lese.

Dne 21. dubna: Stále se střílí – fronta se nevzdaluje. Osvobozen stále jen Bzenec, Vracov a Lidéřovice. Písek a Těmice i Domanín stále drží Němci.
Ráno u Dudů pro maso ve sklepě. V bytě měli Němce do rána. U Babáků pro ocet – vzájemné povídání o událostech posledních dnů. Zažili strašný večer a noc ze středy na čtvrtek, kdy je Němci přepadli. Všichni odsuzují nový pořádek na radnici za vedení Kozáka, Vaďury a jim podobných.
Přijel ruský důstojník a zajišťuje podezřelé osoby ve Bzenci. Konečně přijela celá rumunská pěchota! Střílí se stále. V noci se Bzencem potulovali Němci v „civilu“ a stříleli. Dělostřelci se přiblížili na 5 km a z lesa stále střílí.
V noci strašný liják. Spíme zase všichni i s Kučerovými v prádelně. Jiříček poplakává – všichni ráno mrzutí.
Civilní muži povoláni do lesa na urovnání cest. Oldřich též.

Dne 22. dubna: Dělo od Máčalového odjelo za Sokolovnu. Stále se střílí. Ráno pro víno u Goliášů. Jednotliví Němci v civilu se potulují v noci Bzencem kolem sklepů. Zraněné Rumuny odvážejí do Rohatce do nemocnice. Mrtvé zakopávají v lese a u kostela. Též Plzákovi jsou zatím zakopáni v zahradě.
Na radnici sestaven Národní výbor s Kozákem v čele. Oldřich též členem. Jsme stále doma. Fronta dosud ve Bzenci a stále se střílí. Míša se baví s dětmi. Džih – sluha poručíkův – šije nové límečky na košile a moc šikovně.
Kučerovi spí zase doma, my stále v prádelně.

Dne 23. dubna: Ráno odcházejí vojáci do pozic. Se sluhou u Dr. Macháčka – trhal mu bolavý zub. Střílí se na Žeravice a Písek. Těmice obsazeny – též Kolonie a cukrovar. Háj a Písek drží Němci.
Nová nařízení – též odevzdání radiopřijímačů. V Olšovci stále rabování – u nás všichni hodní. Stále líp se dorozumíváme. Dělostřelci stále v lese – střely nám hvízdají nad domem. Peru něco barevného – odpoledne velký liják – bouřka i drobnější kroupy. Večer dala Svička Míšovi řetízek s křížkem – políbil jí ručku a dal pusu – byl moc dojat. Opravdu hodný chlapec.
Zaveden starý čas (1 hodinu zpět). Spíme zase v prádelně. Velmi chladno.

Dne 24. dubna: V noci se Němci vrátili do cukrovaru a zapálili jej. Vojsko je zase vyhnalo. Stále chladno. Všichni vojáci ráno odešli do pozic. U kostela pochovaných už 15 Rumunů. Odpoledne hoří dvůr Háj – Němci ustupují do dědiny Písku. Na velitelství vodí zajaté Němce (také v kostele dva našli). Odpoledne jsme byli u Kučerů přát Jiříčkovi. S Míšou sestavujeme slovník rumunsko-český. Večer vykládá poručík o Rumunsku a o své rodině. V noci silná střelba na Písek, Těmice i Domanín.

Dne 25. dubna: Spíme stále v prádelně. Ráno odešel Míša do lesa, je tu bez něj nějak smutno. Hrozné zkazky o Kolonii. Němci se mstili na ženách – nosí je zmožené na nosítkách do Bzence. Mnoho domů rozbitých – mrtví i ranění. U kostela přibývá obětí války – už 34 rumunských vojáků je pochovaných, též 2 důstojníci. Lidé tam nosí květiny, ale těm živým málokdo ukáže vlídnou tvář a nasytí je. Naši stále jsou bez menáže – jsou ale skromní. Míša odpoledne telefonuje, zdraví a posílá pusu Jevičce a Verušce. Na obědě u nás 3 důstojníci. Džihu pere – moc šikovně. Večer zase pan poručík doplňuje slovník a vykládá o vojenské situaci. Naříká, že Rusové postupují lehčími terény a do kopců posílají Rumuny. Střílení neumlká přes den ani v noci – Němci od Těmic pálí do Rumunů – palba z lesa „Kaťušek“ je však zažene zpět. Stále přichází nové oddíly pěchoty – stráž před naším domem nikoho nepustí. Ve všech okolních domech plno nových vojáků i s vozy – u nás stále se drží telefonisté artilerie (dělostřelců). Nerabují – prosí a děkují za vše. Je stále chladno.

Dne 26. dubna:
Po rušné noci pěkné slunečné ráno. Vojáci téměř všichni odešli do pozic na celý den. Míša přišel po poledni ostříhán. Pomazlil se s Evičkou, sebral kotouče a dráty a zase pospíchal do lesa. U Babáků a v městě plno různých zpráv. Ženy mají uklízet školu a kasárny – my máme doma dost práce kolem vojáků. Odpoledne větráme šaty ze sklepa a dáváme do pořádku bílý pokoj. Střelba trochu umlká. Na přechod u nádraží dopadla německá střela a taky na porážku.
K večeru hlásí poručík, že je obsazen Písek. Moc zraněných Rumunů – několik mrtvých od min. V sedm večer vedou německého zajatce na velitelství k Hejmalům. Zprávy na radnici hlásí obsazení Plzně, Slatiny a Heršpic – Brno je obklíčeno. V Hodoníně vše klape normálně – koncert „Rudé armády“.
Co asi prožívají naši v Brně a Praze – vzpomínáme. Obsazeno Veselí, Ostroh, Milokošť a Nová Ves.

Národní výbor sestavený dne 25. dubna 1945:

  • předseda: Souček František;
  • místopředseda: Kozák / bezpečnost;
  • místopředseda: Dr. Janota / správní;
  • člen: Novotný Jan / bezpečnost;
  • člen: Jelínek Pavel / bezpečnost;
  • člen: Skála Miroslav / hospodář;
  • člen: Fiamoli Oldřich / hospodář;
  • člen: Neumann Jindřich / pracovní a technické záležitosti;
  • člen: Strážnický Josef / pracovní a technické záležitosti;
  • člen: Pavlíček Ladislav / živnostenské záležitosti;
  • člen: Valštýn Václav / zemědělské záležitosti;
  • člen: Klučka Karel / německé majetky;
  • člen: Burianek Josef / německé majetky;
  • člen: Mann Metoděj / finance;
  • člen: Fiala Karel / osvěta;
  • člen: Kuchař Ant. / výchova mládeže;
  • Kučera Oldřich / výchova mládeže;
  • Hermann Alf. / styk s armádou;

Dne 27. dubna:
Po prudkém lijáku krásné ráno. Poprvé jsme zase spali v ložnici. Celou noc střílení. Ráno nám poručík hlásil obsazení Těmic, Domanína a dědiny Písek. Přišel Míša s Kosťou z lesa a balí telefon. V deset hodin se všichni loučí a odcházejí do Písku. Míša chtěl adresu a dal nám svou s fotografií. Evičku houpe, chová, hladí a mazlí se s ní. Evička naříká, že jí bude smutno po Míšovi – nám všem bude, byl to hodný chlapec. Též pan poručík se mazlí s Evičkou a houpe ji a prochází se po zahradě. Za pohoštění dal cukr. Před jedenáctou hodinou všichni odcházejí a děkují. Míša se ještě vrací a loučí; dostal dobroty na cestu a drobnosti na památku. Jen Džihu zůstal a žehlí poručíkovi prádlo a kalhoty. Trochu jsme si oddychli, ale po obědě přijelo do naší ulice plno ohromných aut a už běhají ubytovatelé. Zase jsme museli vzít kapitána se sluhou a krejčího – ale to už nejsou takoví jako ti první „naši“ chlapci. Na ty vzpomínáme a myslím, že vždy budeme rádi vzpomínat. Zvláště Evička na Míšu. „Tlusťošek“ přišel a pomohl Džihovi všechno sbalit – rozloučili se a odešli za baterií. Střílení docela přestalo, noc klidná a zase krásné ráno. Kapitán měl noční službu.

Dne 28. dubna:
Včera padlo Brno – co ale ti naši, jak to přečkali? Göring se vzdal velení. Berlín téměř celý dobyt. Je sobota – uklízíme. Odpoledne bouřka a liják. Z Kolonie přivezli zohavené rumunské vojáky, mrtvé s vyloupanýma očima. Našli se v bytě Němky – ženy četníka, která už jednou zradila. Fotografují je pro časopisy.
Odpoledne nová zpráva: Himmler nabízí úplnou kapitulaci Německa Anglii a Americe.
Paní Daňková vykládá o včerejším obsazení Těmic Rumuny a jak je vítali občané. A taky jak tam řádili a rabovali Němci. Obsazen i Syrovín – Újezdec – Ořechov.

Dne 29. dubna:
Neděle. Brzy ráno na hřbitově, zima a prší – střílení už neslyšíme. Přijel rumunský generální štáb a mnoho vojska. Od večera do rána se museli vystěhovat ze čtyř domů na náměstí: Čermáci, Dostálci, činžák a Spořitelna. Upraveny byly pro rumunské velitelství s vlastním elektrickým osvětlením. Odpoledne slavný pohřeb tří ruských partyzánů a p. Höhna z Olšovce, které němečtí vrahové zastřelili. Zvláště Höhna strašně zaživa týrali a teprve zastřelili. I jeho ženu velice zmlátili, až padla a ani nevěděla, že muž je mrtev a zakopán ve Skálově zahradě. Smutný průvod šel z kostela do zámku, kde v parku byli pochováni do společného hrobu. Rozloučil se s nimi ruský velitel a Souček za Národní výbor.
Partyzáni vypálili čestné rány, až se děti polekaly. Není divu, že vdova Höhnová naříkala – zůstala sama se dvěma dětmi a muž tak tragicky a náhle jim odešel. U kostela jsme prohlíželi řady křížů a ozdobených hrobů – už 52 rumunských vojáků položilo život za naši svobodu.
Rozšířila se zpráva, že Hitler se zastřelil. To by byl moc krátký konec pro takového lotra!

Dne 30. dubna:
Už brzy ráno se rozloučil kapitán, sluha i krejčí a hned po nich přišli dva noví – kapitán a poručík se sluhou. Jsou slušní, ale starší. Nejlépe se dorozumíváme se sluhou Marianem. V pondělí ráno vynášíme knihy ze sklepa, potom šiji vlajky na výzdobu k 1. květnu.
Nařízeno co nejpečlivěji vyzdobit domy, okna a výlohy. Dopoledne pro první nové potravinové lístky, odpoledne zdobíme s tatínkem výlohu a potom dělám praporky.
Nové zprávy: Mussolini zajat a zastřelen. Osvobozeny vesnice až po Koryčany – též Staré Město.
Na velitelství vodí německé zajatce – špinavé a bosé.

Dne 1. května:
Ráno tatínek vyvěsil vlajky – Československou, Ruskou a Rumunskou. Potom zdobím okna praporky a zelení. O půl desáté jdeme ke kasárnám, odkud velký průvod se dvěma kapelami na náměstí. Děti s praporky, mládež v krojích, Národní výbor, komunisté, partyzáni, důstojníci a moc občanů. Na náměstí projevy řečníků.
Potom zahráli hymnu Sovětského svazu a naši a všichni zpívali, až mi slzy vyskočily. Poprvé po šesti letech volně, veřejně zní naše hymny!
Potom průvod šel ke kostelu, kde u hrobů padlých Národní výbor položil věnce a velmi pěkně promluvil rumunský plukovník. Potom přednesl překlad Dr. Janda – prosil, aby občané nezapomínali na padlé hrdiny, kteří položili životy za naše osvobození. Velmi pěkně poděkoval a promluvil učitel Fiala. Potom průvod odešel do zámku ke společnému hrobu, kde promluvil ruský velitel a učitel Fiala a položili čtyři krásné věnce. Po hymnách průvod zase odešel na náměstí. Maminka zatím doma navařila dobrý oběd. Na sovětském velitelství na Sükindu přichystali slavnostní oběd, na který též byli pozváni členové Národního výboru. Odpoledne byl koncert na náměstí.
Nové zprávy oznámily dobytí Žiliny a Moravské Ostravy. Bienert žádá o volný odchod zbytku německých vojsk do Bavor. Požadavek ostře zamítnut – s vrahy národ nevyjednává!
Odpoledne naši byli na pohřbu paní Palánové, potom všichni na koncertě a zvečera u Kučerů. Chutnáme Jiříčkův narozeninový dort.
Večer ukazujeme poručíkovi album Prahy. Zdá se, že většina Rumunů nevěří, že jsou Němci zlí, ba sympatizují s nimi a marné je namáhání je přesvědčit, co zlého už ve světě i v naší vlasti učinili a že jedině Bůh to ví a potrestá je spravedlivě.

Dne 2. května:
Už v pět ráno vojáci vstávají a balí věci. Všichni odjíždějí dál na frontu. Naše ulice zase volně dýchá, též do domu na náměstí už se nájemníci vracejí. Z rána prší – přesto vykopáváme zavařeniny ze země a ze sklepa nosíme různé věci do bytu. Sem tam slyšet ránu – to hledači min je zneškodňují, jakož i granáty nalezené v polích a vinohradech. Na radnici jsem dodatečně dostala potravinové lístky pro sebe a Evičku.
Nová zpráva hlásí, že Hitler zemřel a jeho nástupce nabízí úplnou kapitulaci s novými podmínkami všem spojencům.
Dobyty: Koryčany, Stupava, Nemotice, Buchlovice, Hlučín aj.
Kozák už v pondělí byl v Hodoníně u soudu – vše není ještě hotové. Němečtí příslušníci stále chodí na práce pod dozorem.
Podle programu v rádiu je v Praze dosud normální život – co ale Zdenička a náš taťka? Evička a všichni moc vzpomínáme! Rumuni tvrdí, že v několika dnech bude konec války – kéž by to bylo a naše milovaná Praha zůstala uchráněna hrůz, jaké jsme tady prožili!
Dnes chodili hledači min a přesto zase čtyři zranění: pan Chytil přišel o obě nohy, Hostecký popálený v obličeji, Novák a Haške (oba Němci).
Staněk s Lagou poznali v Kyjově strašně zohavené mrtvoly mezi hodně utýranými od Němců. Je to paní Staňková, mladý Juriga (25 r.) a starý pan Jelínek. Podle posudku lékařů byli všichni zaživa strašně, nelidsky ztýráni. Ruce opařeny, až kůže sloupána, nehty vytrhány, jazyky vyřezány. Paní Staňková měla uřezána prsa – strašně chudáci trpěli. Němečtí příslušníci byli zavřeni společně. Zjišťují se členové „Vlajky“ a přívrženci Němců. Zvečera jsme byli na hřbitově v lijáku.

Dne 3. května:
Zbytky rumunských vojáků odjíždějí a přes Bzenec táhnou Rusové ke Kyjovu. V 10 hodin přesunutý pohřeb z kostela do zámku. Čtyři bílé rakve a co bolesti a smutku po nich zůstane! Zvláště paní Gistrová, matka paní Staňkové, strašně naříká a všichni pozůstalí.
V zámku po obřadech se s nimi loučí za Národní výbor Oldřich Kučera – opravdu výstižně a vroucně, že snad jediné oko nezůstalo suché. Pomstíme vás, drazí mučedníci – s granáty a zbraněmi. Naložíme s nepřáteli našeho národa tak, jak oni jednali s vámi. Vypáleny salvy na počest obětí, pak promluvil předseda Souček a dále za Vracov velmi pěkně uč. Homola. Že je celé Slovácko hrdo na odboj ve Bzenci, kde bylo středisko partyzánů a tolik našich občanů jim obětavě pomáhalo.
Vracovská kapela zahrála „Hej, Slované“. Účast byla ohromná, takový pohřeb snad Bzenec ještě neviděl. Jen škoda, že lilo a lilo a že Oldřichovi bylo z dálky málo rozumět. „Potrestáni budou nejen němečtí příslušníci, ale též jejich přisluhovači a donašeči. Ano, pomstu za německé násilí a vraždy – spravedlnost přijde!“

Dne 4. května: Praha prohlášena za nemocniční město – jen opustí-li Němci Prahu bez pomsty. Z Ostroha přijelo G.P.U. a odvezlo ty nejhorší zrádce s sebou. Novák zemřel, též policajt Procházka. S Věrou peru velké prádlo. Obsazen Hulín, Holešov, Hlučín aj.
Maminka šije pro raněné ve zdejší nemocnici ochrany na amputované nohy (na přání M. Novákové, ošetřovatelky).

Dne 5. května: Ráno dunění „Stalinových varhan“ odněkud z dálky. Pan Kuchař přinesl dopis od Liby, byl v Brně na kole magistr z lékárny. Brno prožilo prý strašné peklo – nálety 10 dní i nocí. Kuchařovi všichni živi, jen děti v krytu měly horečku – Alešek prodělal zauzlení střev bez lékařské pomoci. Už se s drobečkem loučili – když se svíjel v křečích a byl studený. Díky Bohu všecko šťastně překonali, paní Veselková se o ně starala a vším možným pomáhala. Spávali u Veselků v suterénu. To bude jednou povídání!
Sotva jsme přečetli dopis, přiběhl pan Kuchař, že se sveze v ruském autě do Brna, abychom honem něco nachystali. Ve spěchu jsme nabalili plný můj veliký kufr vším možným a v 10 hodin odjelo auto. Potom jsme věšeli prádlo do zahrady. Odpoledne úklid a už pršelo.
V polích zraněna minou slečna Jeníčková a o obě nohy přišel rumunský voják. Kdy bude tomu konec?

Dne 6. května: Už ráno kolují smutné zprávy o Praze – obyvatelé povstali a bojují proti Němcům. Po obědě naši na pohřbu pana Procházky. Potom přijel strýc Václav s Vášou z Hodonína. Vykládají o bojích v Hodoníně a mnohem horších v Ratíškovicích, kde o všechno přišli. Našli a vyrabovali jim napřed Němci a pak i Rusové všechno zakopané, i peníze a všechny doklady, prádlo, šaty i zásoby. Oběma zůstaly obleky jen na sobě, a přece nezoufají a děkují Bohu, že jsou všichni živi a zdrávi. Pracují už v tabákovně, která zčásti vyhořela a vykradli Němci spousty tabáku. V Hodoníně už normální život, pracuje se, ba i svůj proud mají a kina hrají. Strýček nám dal přečíst zprávy o bojích v Praze – musí to tam být hrozné! Kdy se dozvíme pravdu a jaká bude? Béďo, Zdeničko a všichni drazí v Praze – Bůh Vás opatruj!
Odpoledne pak přijel pan Kuchař z Brna a přivezl Ivánka – to je zase povídání o všech událostech. V Brně všichni zdrávi a byli mile překvapeni návštěvou, a hlavně plným kufrem. Líba mi poslala různé věci – kufr je ubohý, ale to nevadí. K večeru Novákovi odjíždějí, aspoň troškami prádla jsme jim přispěli.

Dne 7. května: Brzy ráno z dálky dunění „Stalinových varhan“ – to prý Mikulov s okolím Rusové srovnávají za to, že po obsazení Mikulova zemřelo asi 600 Rusů po otráveném víně. Též od Vyškova silné dunění děl, tam zase otrávili Němci vodu a moc Rumunů a civilních obyvatel zemřelo. Němci se tlačí zpět ke Koryčanům.
Na radnici nové přesmutné zprávy o Praze. Němci se nechtějí vzdát, bojuje se v ulicích na barikádách a spojenecké tanky teprve projíždějí Plzní. Praha zoufale volá o pomoc, hlavně o spojenecká hloubková letadla. Modlíme se za naše blízké.

Dne 8. května: Stále duní děla od Vyškova. Zrána smutné zprávy o Praze. V 9 hodin přiběhl Oldřich – nejnovější zpráva: VYHLÁŠEN MÍR – večer zástupci národů podepíší prohlášení. Kéž i v Praze mohou jásat jako my tady! Hned se vyvěšují prapory, zdobí výlohy a okna, od 10 do 11 hodin zvoní zvony – radost všude! Nám ji však kalí myšlenka na Prahu – zprávy stále smutnější. Němci nechtějí kapitulovat, překročili rozkaz o zastavení boje. Praha stále volá o pomoc.
Odpoledne pohřeb pana Chytila – jdeme všichni. Potom přišel průvod občanů z Těmic s hudbou, poklonit se obětem války v zámku a u kostela. Na náměstí koncert. Společně s Kučerovými večeříme a připíjíme osvobozené republice Československé!

Dne 9. května: Velký svátek – v 6.00 budíček. O Praze však stále smutné zprávy: večer prý Němci zapálili Hradčany a ve středu města ženou před tanky ženy s dětmi. Ze sanitního auta vyskákali Němci a střílí do civilů. Děly odstřelují nemocnice, nádraží a elektrárnu v Holešovicích.
Třikrát už překročili rozkaz o zastavení boje. Až v 11.00 hodin nejnovější zprávy hlásí – zástupci Němců nařídili zastavení boje a odevzdání zbraní do rukou spojenců. Konečně se do Prahy dostali Angloameričané i Rusové, a teprve pak Němci kapitulují. Klid však ještě není a obětí spousty. Jak asi naši drazí přečkali ty hrůzy? O Bedřovi jsem měla smutný sen. Dej Bůh, aby žili. Kdy však se o nich dozvíme? Od pláče mě hlava bolí a ani se nemůžeme opravdově radovat.
Ve škole slavnostní zahájení, pak mše v kostele, v 11.00 hodin ve Sboru – tam jsem zašla za všechny se pomodlit. Škoda, že jsem dobře nerozuměla pěknému kázání; bylo moc lidí, stála jsem až venku. A přece jsem odcházela trochu uklidněna – děj se vůle Boží.
Odpoledne jsme dětem připravili kroje, ale nebylo povoleno v nich jít. Maminka s tatínkem byli na slavnostní schůzi Národního výboru v Sokolovně, potom všichni v průvodu i s kočárky chodíme Bzencem. Hudba hraje sokolské pochody a muži zpívají „Šestého července…“ Potom na náměstí proslov p. učitele Fialy, ruského velitele města a komunisty Zikmunda. Po hymnách koncert na náměstí. Prohlížíme výlohy. Zvečera přišly do zahrádky Andělka, Fanuška a Ludvička; pěkně jsme si popovídaly o všech událostech. Večer Věra jde ke Kučerům, Oldřich s Mílou na první československou zábavu do Sokolovny. Venku se jim zábava líbila.

Dne 10. května: Poslední večerní zprávy: Prahu mají obsazenu Rusové, už jen sem tam bojují malé hloučky; na Jenerálce Rusové osvobodili zajaté vedoucí vlastence, kteří byli Němci zajati jako rukojmí. Göringa zajali v Německu – pomsta bude strašná! Do Bzence přišli 2 uprchlíci z Osvětimi s vytetovanými čísly. Mstí se na zajatých Němcích a kolaborantech a spolu s Novosadem, Valštýnem a Bezchlebem je strašně bijí a týrají. Ať poznají Němci a jich přívrženci na své kůži, jak krutě zacházeli s našimi lidmi. U Hráčků při prohlídce našli „Talijána“, je zařazen mezi zrádce a dostal strašné bití.
Včera prý byla ve Bzenci Lída Lucká jako partyzánka, že pomáhala ve Zlíně před osvobozením. Zdejší kluci partyzáni rabují každý na svou pěst německý majetek – budou proto odzbrojeni. Včera zase stoupli na miny starý Panáček a mladý Kubaňa. Večerní zprávy z Prahy jsou už veselejší – včerejší večer Praha vysílala po zprávách nesmrtelnou „Prodanou nevěstu“. Potom reportáž o slavném vjezdu ruských tanků – reportér jel v prvním z Dejvic přes Karlův most do vnitřního města. Co naši drazí – jak to všechno přečkali? Kdy se o nich dozvíme?

Dne 11. května: Už třetí smutný sen o Bedřovi – poprvé přišel celý změněný, tiskl nás k sobě a vůbec nemluvil. Druhou noc jsem mu měla sestavovat parte a pořád jsem plakala. A dnešní noc jsem ho viděla v rakvi – byl ještě živý a loučil se se mnou – moc jsem plakala. Pořád, pořád na Béďu myslím. Evička taky a jak se za taťku každý večer modlí! Kéž nám dopřeje Bůh šťastného shledání s ním!
Včera zvečera nám Staněk ukazoval obrázky umučených obětí v Kyjově – byli chudáci příšerně zohavení – co museli vytrpět! Včera byl v Kyjově zase pohřeb 6 upálených obětí nalezených v jedné jámě. Každá pomsta za takové mučení bude malá – nešetřit nikoho ze zrádců a nepřátel.
Nové zprávy: pan prezident Beneš s celou vládou přiletěl letadlem do Prahy. Na letišti a všude je vítaly nadšené davy. Pan prezident velmi dojat vstoupil na Hradčany po sedmiletém exilu. V Praze 5 000 padlých vlastenců, číslo zraněných dosud neznámo. Němci v Čechách nechtějí kapitulovat – bojují ještě západně od Prahy.
Zajat Henlein, Frank, Tuka. Göring zdráv v zajetí, mrtvola Hitlera se stále hledá. V ČSR mobilizace aktivních důstojníků a rotmistrů, záložníci zatím dobrovolně. Ve Bzenci vyšlo I. číslo časopisu „Bzenecký kraj“.
Henlein v Plzni spáchal sebevraždu. V Praze téměř klid, p. prezident není dosud na Hradčanech, v sobotu v 11.00 hod. přijede do Hodonína. Zvečera v zámku u hrobů obětí zajímavé setkání s ruskými důstojníky. Ivu pak svezli v autě. Mě chtěl jeden z nich žertem odvézt do Rostova, ale Evička velice naříkala. Chudák, Němci mu v roce 1941 utýrali ženu, 2 malé děti mu teď opatruje babička. Nevěří, že se brzy vrátí do Ruska, ještě prý musí hlídat Němce. Sokolovna musila být dopoledne vyklizena. Halovi se vystěhovali na Königsteinovo a Čumrová jinam. Má být v Sokolovně ruský lazaret. Dále jsou vyslýcháni Vlajkaři a moc biti.

Dne 12. května:
Pan prezident v Hodoníně. Přijel s paní Hanou v krásném autě s č. 00.001 a velké davy občanů je vítaly. Sokolstvo v krojích, ba i z Holíče a Skalice přišly průvody. Přijela též stařičká už Dr. Alice Masaryková, několik ruských a anglických vojenských hodnostářů. Všude byli nadšeně vítáni, na místě rodného domku prezidenta Masaryka byl pan prezident pohoštěn chlebem a solí a plné auto kytic dostala paní Hana. Pan prezident je prý úplně stříbrovlasý a zestárnul za těch 7 roků v exilu. Z Hodonína odjel celý průvod do Brna – to ani Slávek nepřijede, jak slíbil. Od Brna už jedou vlaky, vojenské transporty i osobní civilní, ovšem bez jízdního řádu. Směrem na Kyjov stále po silnicích jedou ruská auta i vozy s koňmi, kravami i ovcemi.
Nové zprávy hlásí: v Praze orloj a celá Staroměstská radnice Němci zničena a vyhořela. Též muzeum hodně poškozeno a téměř celé Václavské náměstí. V Jindřišské ulici byly strašné boje. Hloučky Němců stále bojují a nechtějí se vzdát. Mnoho důstojníků mezi bojujícími Němci končí sebevraždou. V Čechách osvobozeno mnoho měst, mezi jinými Pardubice, Jindřichův Hradec, Dvůr Králové, Polička, Telč, Ústí nad Orlicí, České Budějovice, Čáslav aj. Mnohde občané sami za pomoci partyzánů se zbavili německé nadvlády a potrestali okupanty.
Zvečera stále chodí děti pro kytice maminkám k svátku. Oldřich hlásí radostně, že paní ředitelová Vítková se vrátila z vězení a snad i učitel Straka je živ.

Dne 13. května:
Ráno u Strážnických pro obraz a bílý šeřík mamince. Však měla maminka radost z pěkného obrazu Prahy, kde je zrovna dům „U tří pštrosů“, kde je Zdenička. Kéž je živa a zdráva, i když teď o ní nic nevíme. Dárek mamince poslala už předem, teď jen na ni vzpomínáme. Mamince jsme popřáli, i Míla s dětmi přišla. Děti udělaly přáníčka, mně taky Evulka přinesla kytičku a knihu a přála „všechno dobré“, protože tě miluju a aby taťka brzy přijel. Je to i mé vroucí přání, kéž máme brzy jistotu o něm, Zdeničce, tetě Slávce, Kousalových i Čermákových. V Praze je 15 obětí pohřbeno slavnostně na Vršovickém hřbitově – kdo ze známých asi je mezi 5 000 padlými, či mnoha zraněnými?
Ve Bzenci si miny žádají dalších obětí: paní Novotná bez nohy a popálená v obličeji, starý p. Michalík jí pomáhal a též postižen. Včera zase ruský voják stoupl na minu – nohu má pryč a druhou zlomenou, i ruku. Marka přestala být platidlem, rubl platí za 5,50 Kč. Maso na tento týden nebylo. Věra řeže stále salát, máme moc dobrý a pěkný. Dopoledne jsme byli na hřbitově s kyticemi, potom u rumunských hrobů (v pátek tam tatínek vysázel jiřiny).
U Babáků čteme nové zprávy: Husův pomník stojí jako symbol čs. státnosti nepoškozen. Včera na oslavu Smetanova výročí hrála Praha „Libuši“. Celý den je moc horko.
Odpoledne spadnul z půdy pan Kučera – uhnul mu žebřík, utrpěl vážné vnitřní zranění. Oldřicha ještě poznal, ale k večeru upadnul do bezvědomí.
Večerní zprávy hlásí, že se v Praze našly korunovační klenoty zazděné pod Vladislavským sálem K. H. Frankem.

Pondělí 14. května:
Ráno zemřel p. Šebesta, soused; o půl osmé zemřel p. Kučera – Oldřich ztratil tatínka. Dopoledne stoupnul na minu a hned zemřel p. Novák, k večeru starý pan Potůček a zemřel též. Ve středu budou 4 pohřby! Míla marně skrývá smutek – šiju jí šaty z rozpáraných maminčiných.

Úterý 15. května:
Vyhlášení mobilizace, ročníky 1910–1918. Další výslech kolaborantů a Vlajkařů. Zprávy o návštěvě p. prezidenta Brna. Navštívil též Kounicovy koleje a byl velice dojat a roztrpčen – Němci musí dostat odplatu za strašné týrání. Zrušeno zatemnění po 6 letech.

Středa 16. května:
Odpoledne na pohřbu p. Kučery. Máme pěkné kytice od Huška a Grabovského, Míla s Oldřichem krásný věnec z růžových pivoněk. Po pohřbu u M. Halové na novém bytě. Pak s Evičkou u Dr. Húska, má střevní katar, Iva zase pro změnu katar žaludeční.

Čtvrtek 17. května:
Děti mrzuté, nechtějí ležet v tom horku. Evička vzpomíná na tatínka – dosud nemáme o něm ani Zdeničce žádných zpráv. Je-li Bedřa zdráv, musí asi též rukovat a nic o něm nevím.

Pátek 18. května:
Děti už téměř zdravé, hrají si zase venku. Stále veliké horko. Moc pilno se šitím ke svátkům. Venku vyvěšené posměšné parte s úmrtním oznámením říše velkoněmecké, která po velkém nadýmání praskla v útlém věku dvanácti let místo prorokovaných tisíci. Za truchlící pozůstalé: Vlajkaři a kolaboranti, pohřební ústav A. Hitler. Večer naši šli se rozloučit s Oldřichem. Proběhla výměna občanských legitimací za české.

Sobota 19. května:
O půl šesté ráno jdu s Verčou k radnici, kde mají sraz vojáci. Traktor odváží kufry a ty pohodlnější, ostatní jdou s hudbou až do Olšovce, kam je doprovází mnoho lidí – my ovšem taky. Někteří jedou na kolech, Oldřich taky – chtějí se večer vrátit. Kam asi vás, chlapci, osud zanese? Šťastný návrat a buďte zdrávi!
Pilně přes den šijeme, uklízíme a Věra řeže salát. Odpoledne přijel Oldřich – trochu v náladě a má radost, že všechno mezi vojáky klape. Jen zpráva o učiteli Strakovi kalí radost – na Mařatickém hřbitově poznali jeho mrtvolu. Čest jeho památce – byl to dobrý chlapec a bojovník za svobodu! Převezou ho do Ostroha a celá Oldřichova rota půjde mu na pohřeb.

Svatodušní neděle 20. května:
Ráno jdu s maminkou na československé bohoslužby – vzpomínka na zemřelé bratry Procházku, Chytila, Kučeru. Kněz měl velmi pěkné kázání. Potom jsme narychlo psali krátké dopisy Bedřovi, Zdeně a tetě Slávce – nějaký známý z Prahy se zastavil u Termanů a slíbil doručení dopisů. Vykládal o událostech v Praze, sám bojoval na barikádách na Pankráci a pak na Staroměstském náměstí. V Bubenči a Dejvicích prý nic nebylo, zbrojováci bojovali na barikádách na Letné. Co asi bude vykládat Bedřa – vrátí-li se? V Praze, že se dopisy posílají bez známek. Takovou jsme měli radost, že víme o Praze něco od očitého svědka.
Před polednem přijel Sláva z Brna s různými věcmi pro děti. Vypráví o Brně. Dostali prý dopis od Bedři – měsíc byl na cestě. Že všechny odeslané balíky mu přišly zpět – zase o jednu starost méně.
Svátky studené, v neděli dopoledne pršelo. Sbírka na postižené německou perzekucí.
Sláva odjel v pondělí v poledne, Oldřich zase na skok přijel z Hradiště.

Dne 23. května:
Pošta zahájila činnost! První dopis od tety Slávky z 12. 5. – všichni živi a zdrávi: Zdenička, Bedřa, teta Slávka, Čermákovi i Kousalovi. Ti mají částečně poškozený dům, zeď ze zahrádky. Díky Bohu, to se nám ulevilo a netrpělivě čekáme na zprávy od ostatních.