3. POD OCHRANOU

Na druhý den ráno rozevřely se dveře mé cely a zpoza vyježených knírů zaječelo do ní hlášení, z něhož jsem vyrozuměl, že pan direktor dole velice touží po mé společnosti. Mé pokusy o rychlé splnění jeho touhy byly mařeny záludnou okolností, že mi při každém kroku spadaly kalhoty, ježto opasek i šle byly mi předešlého dne rovněž odňaty. Můj průvodce měl aspoň tolik pochopení pro obtížnost mé chůze, že neprovedl svou hrozbu, že mě shodí ze schodů, neposkočím-li trochu. Z kanceláře mi již burácely vstříc projevy nedočkavosti: „Kde vězí ten chlap tak dlouho?“ a zachmuřená tvář direktorova se nevyjasnila ani, když jsem se objevil v jeho přítomnosti, drže kalhoty oběma rukama. Byl jsem mile překvapen, když mi hodil pásek a vrátil i ostatní věci kromě kapesního nože. „Tohle si přečti a podepiš!“ a přisunul mi jakýsi tiskopis. Četl jsem: „Prohlašuji: 1. že nic neprozradím, co jsem viděl a slyšel ve vězení“ – „2. že se mi vedlo dobře“ – „3. že jsem se dostavil dobrovolně“ –??? Tyto otazníky byly v mé tváři tak viditelné, že direktor pokládal za vhodné onen 3. bod blíže vysvětliti: „No, kdyby to nebylo dobrovolné, ležel bys už někde v příkopě zastřelen jako pes!“ Proti této logice nebylo ovšem námitek a tak jsem svým podpisem vyplnil tuto formalitu, která se ostatně opakovala ještě několikrát při opouštění dalších německých kriminálů. Nikdo úplné nezbádá, jaký účel tím gestapo sledovalo, neboť v případě vítězství by mu na tomto prohlášení nezáleželo ani za mák, v případě porážky by mu nijak neprospělo. Byl to tedy jen nový výsměch pravdě a právu.

Ve dveřích se ukázala známá tvář – detektiv, který mne včera zatkl. Přišel mne odvézt na další stanici – do Brna. Slovo „Brno“ mělo v té době Heydrichových hromadných poprav nevlídný zvuk. V doprovodu tří policistů byl jsem opět odvážen sám osobním autem. Za jiných okolností by mi poněkud lichotilo, že mne pokládají za tak důležitou osobnost.

Za jízdy se pokoušel můj společník o navázání hovoru. Byl to Rakušan a měl účast při zabírání známých rakouských opatství, např. v Admontě. Podle jeho řeči vystupovalo tu gestapo jako ochránce víry a mravnosti. Nasbíral jsem již dosti zkušeností, abych jeho vývody přijímal velmi skepticky. Což nevzali celou naši republiku pod svou nežádoucí ochranu? A nebyl jsem nyní sám předmětem jejich dotěrné péče? Proč? Jak vysvítalo z poznámek v hovoru nadhozených, jenom proto, že jsem se svolením příslušných úřadů působil mezi českými krajany v říši jako duchovní správce. V záři 1940 byl jsem vyzván prostřednictvím Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci, abych z pověření církevních představených se odebral do říše k našim dělníkům a dělnicím, pracujícím v tamějších průmyslových závodech, a poskytoval jim duchovni posilu bohoslužbami a slovem Božím. Bylo tam také mnoho hochů a děvčat z Moravy. Ti mne přivítali s radostí, když si mohli uprostřed cizáckého moře aspoň v neděli zazpívat rodným jazykem v kostele a slyšeti pozdrav a povzbuzení z úst českého kněze. Ale na každém kroku jsem pozoroval odpor vedoucích kruhů nacistických a byly mi kladeny všemožné překážky, abych se nemohl dostat do styku s krajany. Často jsem byl přímo vyhozen z pracovních táborů, když jsem je chtěl navštívit, a gestapo mi bylo stále v patách. Při každém náboženském úkonu seděl vzadu detektiv, který zapisoval mé výroky a pozoroval mé chování, ač jsem si počínal co nejopatrněji. Nebyl jsem tedy nikterak překvapen, když po 5 měsících jsem byl najednou bez udání důvodů vyhoštěn z Německa a poslán domů. Ale i tam jsem byl upozorňován, že se na mne vyptávají po městě cizí individua, co dělám a mluvím, nebo že německý důvěrník dostává dotazy o mé politické spolehlivosti, mé dopisy byly zachycovány, takže jsem žil v neustálém neklidu a napětí, jež tak osudně vyvrcholilo včerejšího dne.

Po 10. hodině jsme přijeli k právnické fakultě brněnské, tehdy již proměněné v sídlo gestapa. V místnostech, v nichž se dříve přednášelo právo, hospodařila zlovolně tato bezprávní instituce. V celé budově byl ruch jako v obrovském sršním hnízdě. Na chodbách mlčky stáli podél stěn zatčení čelem ke zdi, mezi nimi pobíhali úředníci s akty v rukou nebo dupali esesmani, odvádějíce jednotlivce nebo skupiny vyšetřovanců. Když se občas otevřely úřadovny, bylo slyšet hrozivé volání komisařů nebo výkřik, při němž stydla krev. Přede dveřmi, nad nimiž bylo napsáno „Gerichtssaal“ – soudní sál, mne opustili moji nevítaní spolucestující nadobro. V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem se octl v kolečkách satanského stroje, který neúprosně vtahoval dále oběť, již zachytil svými chapadly.