84. NOVOROČNÍ BLAHOPŘÁNÍ A OBČERSTVENÍ

Nejdříve se vmyslete do novoroční nálady heftlinků, jak ji zachytil svými verši přítel Lojzík:

Sedm věží a blokových ulic pravidelná síť,

pak bloků urovnaná řada –

tam doma chorá žena volá: „Přijď,

já mám tě stále stejně ráda.“

Tolik tisíc v Dachau žije,

ne to život není ani,

to pozvolné je umírání.

24 tisíc denně pochoduje,

dětí, chlapců, starců, tátů,

24 tisíc ze všech států…

Za branou plantáže, plyn, továren pár

a krematorium za drátěnou sítí,

v jeho pecích ohně žár

stravuje zůstatky lidského žití.

Jdou dny, týdny, měsíce, roky.

Rok Nový v lágru slavíme zas.

Někdo prvý, druhý, jiný třetí

a my stáří už dlouhý čas

přestali jsme čítat času kroky.

Kdy zasvitne svobody jas?

K nám vzpomínky domů letí, –

dá Bůh, že přijde i náš den,

naše české mámy, ženy, děti,

kéž splní se náš velký sen:

ta dávná moje touha,

o níž sním s vámi léta dlouhá:

Být zase svoboden!

 

Na Nový rok 1943 se mi dostalo zvláštního blahopřejného projevu od samého blokáče Sigberta. Byl jedním z těch, kdo velice litovali, že jim komandant Weiss odňal dřívější neomezenou pěstní moc. Uschlá pravice mu visela bezvládně po boku, mohl hýbat pouze levou rukou, ale v té se mu soustřeďovala všechna zlobná prchlivost. Po ranním apelu vybíral z nepřidělených četu robotníků pro čištění bloku. Připojil jsem se k nim bez vyzvání. Tato přílišná ochota ho nesmírně popudila. Přiskočil a levičkou mne srazil do sněhu. „Takové hajdaláky nepotřebuji,“ dodal na vysvětlenou.

Zkormoucen tímto zneuznáním, hleděl jsem ze závěje za odcházející četou. „Lenochu, jak dlouho chceš se tu povalovat za bílého dne?“ oslovil mne vyčítavě kápo sněhového komanda. „Hajdy pro kolečka a odvážet sníh.“

Práce sama by nebyla tak zlá jako její okolnosti. Konala se přímo před strážní budovou, za jejímiž okny na nás hleděly nevlídné oči. Sníh se vyvážel otevřenou branou a esesáci chtěli vidět čilý pohyb. Čím blíže k nim, tím více se kolečka rozbíhala. V průjezdu docházelo k srážkám. Přede mnou jel staroch, za mnou mladík. Přední nestačil, zadní mi najížděl na paty. Výsledek byl, že se všechny tři trakaře zamotaly do sebe i s vedlejší řadou a vznikla kupa beztvárné směsice vozidel, vozků a vysypaného sněhu, jako v tunelu, v němž se srazily dva expresní rychlíky. Esesáci měli samozřejmě radost ze zmatku, který jim dal příležitost k zábavě, a zvyšovali jej hulákáním a kopanci.

Ztratil jsem v tomto víru čapku, místo ní mi naskočila na hlavě notná boule. Křečovitě jsem se držel držadel překocených koleček jako tonoucí břevna v mořských vlnách. Náhle jsem spatřil vpředu volnou mezeru. Zvedl jsem se a odvážně jsem se rozjel tam, kde mi kynulo vyváznutí. Naneštěstí jsem najel jednomu esesákovi přímo na nohu. Asi jsem mu pošimral kuří oko, neboť zařval jako raněný tur. Řekl jsem honem jako člověk zdvořilý „pardon“ a ubíhal jsem klusem k potoku, kam se klopil sníh. Esesák za mnou, a než jsem se nadál, letěl jsem z břehu do strouhy. Nepudila mne tam touha po koupeli, nýbrž esesmanova rozmáchnutá noha. Voda nebyla hluboká, ale stačila, aby schladila mou tryskem zvýšenou temperaturu. Esesák odešel uspokojen svým výkonem. Moje uspokojení bylo menší, když jsem se škrabal ze strouhy na břeh a vytřepával ze střevíců bahno.

V tomto truchlivém stavu mne zastihl kápo. Byl to záhadný muž, jménem Siegfried, který se chlubil svými styky s moravskou šlechtou a uměl trochu Česky. Smiloval se nade mnou. „S tebou dnes už nic není – odtáhni kolečka na apelák a jdi na blok.“

Při pohledu na zmoklého vodníka z dachauského potoka zkoprněl i štubák Hanne. Zarazil se mu v hrdle tryskající proud výmluvnosti a vzmohl se jen na ničím neodůvodněné prohlašování: „To je logické – to je přece logické!“ Logičtěji si počínal jeho příručí Rot, který mi půjčil své odložené kalhoty. Byly mi ovšem příliš dlouhé, ale nahradily tím i ponožky. Na svobodě bych byl odpykal studenou koupel v ledové vodě aspoň rýmou, ale v koncentráku jsem si takový měšťácký přepych nemohl dovolit a spokojil jsem se pouze intenzivnějším pícháním revmatismu v kolenou.