Věstník 3. baterie 1. pluku lehkého dělostřelectva ruských legií (1937–1938)
Na této stránce naleznete kompletní skeny i doslovné přepisy dochovaných čísel Věstníku 3. baterie 1. pluku lehkého dělostřelectva ruských legií, vydávaného ve Bzenci v letech 1937–1938. Věstník vznikl jako prostředek k udržení kontaktu mezi bývalými legionáři, přinášel jejich vzpomínky, zprávy o spolkové činnosti, informace o osudech spolubojovníků i výzvy k zachování paměti na legionářské boje. Zveřejňujeme jej nejen jako cenný historický pramen, ale také z úcty k bzeneckému tiskaři Františku Tomečkovi, v jehož knihtiskárně byl věstník vytištěn a který se jako jeho vydavatel významně zasloužil o uchování této části naší historie.
VĚSTNÍK 3. BATERIE 1. PLUKU LEH. DĚLOSTŘ. RUSKÝCH LEGIÍ.
Ročník I. V Bzenci 15. listopadu 1937. Číslo 1.
ZACHOVÁME ODKAZ SVÉHO VŮDCE.
V úterý dne 14. září t. r. hlásil časně ráno náš rozhlas smutnou zprávu, že toho dne ve 3 hodiny 29 minut dokončil svou pozemskou pouť první president naší republiky, president Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk.
Ačkoliv již od 1. září, tedy po dobu 14 dní předtím, zprávy o zdravotním stavu Masarykově nebyly nijak radostné, zapůsobila zpráva o jeho smrti jako mohutný úder blesku.
A nebyli to jen občané naší republiky, kteří v té chvíli dovedli pochopit, koho touto smrtí ztrácejí, nýbrž celá Evropa a celý vzdělaný svět si v té době uvědomil, že tu tělesně odešel člověk mimořádně veliký a hluboký, že tu tělesně umřela veliká postava novodobých dějin, jejíž genius obsáhl údobí bezmála dvou století.
Povolanější lidé zhodnotili a ještě zhodnotí, jaký význam měl Masaryk především jako člověk a dále jako filosof a sociolog, politik a státník, učitel a vychovatel.
My, bratři, vzpomeňme aspoň nejstručnějšími črtami, čím byl Masaryk nám legionářům.
Nám čsl. legionářům byl Masaryk především vzorem bojovníka za právo a spravedlnost, za lepší bytí svého národa a všeho lidstva vůbec.
Masaryk byl nám dále v boji za naši státní samostatnost duchovním vůdcem. Dovedl z nás, z lidí, nasycených vojenskou službou v cizích službách odporem k vojáctví, vytvořiti armádu hrdinů, odhodlaných bít se do poslední kapky krve.
Masaryk vedl nás moudře v nejkritičtějších chvílích přes úskalí a nebezpečí s obětmi co možná nejmenšími a dovedl nás šťastně a vítězně k vytčenému cíli.
Masaryk dal nám pro náš boj jasný a pevný ideový program, dovedl tento program prakticky vtěliti do poměrů, vyvolaných danými situacemi, a dovedl tento program i splnit.
Masaryk dovedl však i splnění tohoto programu prakticky zhodnotit a položit v pravý čas a na pravém místě platně na váhu.
A konečně Masaryk nezapomínal na nás, když jsme svou dobrovolnou povinnost splnili a když tak mnozí z našeho národa nechtěli již o nás vědět.
Velikost toho všeho vystoupí tím více, když si uvědomíme, že každý čin Masarykův i veškeré jeho obrovské dílo jako celek vyvěralo a bylo založeno na největší možné mravnosti, že nebylo v nich ani pídě sobeckosti té či oné formy a že jejich jediným cílem byly nejčistší ideály humanity.
Masaryk svým dílem dokazoval světu, že náš národ je schopen žít a své věci sám si spravovat, že je to národ demokratický, že vojáci tohoto státu se dovedou za pravou demokracii bít a umírat a že dovedou, byť i počtem poměrně slabí, vítězit převahou ducha.
Zásady, jimiž Masaryk vyvedl náš národ z politické poroby k politické samostatnosti, jimiž osvobodil náš národ z bývalé malosti a jimiž důstojně včlenil náš stát v soubor států světa, s Masarykem neumřely. Zůstávají nám jako veliké a hodnotné dědictví po něm. Zavazují nás, abychom s tímto dědictvím hospodařili v budoucnu rozumně.
Veliká a spontánní účast legionářů na poslední cestě presidenta Osvoboditele Prahou, veliká účast národa našeho i ciziny, to vše bylo velkolepou manifestací Masarykova lidu. Byl to plebiscit vyznavačů Masarykových zásad a ideí. Byl to nejlepší důkaz, jak hluboko a jak trvale se vryla osobnost Masarykova v srdce nás všech.
Presidentu Osvoboditeli, Tomáši Garrigu Masarykovi, svému velikému vzoru, svému velikému vůdci a nejlepšímu bratru zachová legionářské bratrstvo VĚČNOU PAMĚŤ!
Za ideové sjednocení.
Léta míjejí, ubíhají, ba přímo letí – vždyť už dvacet a více let nás dělí od velikých našich bojů za svobodu a samostatnost československého národa a jeho bohaté a krásné země. Obrázky upřímného nadšení, krásných snah a odhodlaných činů blednou a mizí v přívalu a změti všední práce a nových a nových životních událostí, ale přes to i ve svém denním zaměstnání a ve svých šedých starostech vzpomínáme často a rádi, znovu a znovu svými myšlenkami vracíme se do nejkrásnějších dob svého života, kdy nám šťastný osud dopřál zúčastniti se boje za uskutečnění staletého a tisíciletého ideálu českého a slovenského lidu. Vzpomínáme sami, kdykoli proud našich myšlenek zavadí o události nám tak drahé a milé, vzpomínáme v rodině, mezi přáteli a známými, kdykoli v rozmluvě naše slova zavadí o naši práci, naše boje i utrpení v době války světové, a vzpomínáme tím více, kdykoli se sejdeme pospolu tak, jak nás svedla v jediném hloučku společná vůle bojovat a zvítězit v dobách velikého požáru válečného.
Takovým jediným uceleným hloučkem byla jistě i naše třetí baterie hned od svých prvních počátků a zůstala jím vždycky, v těžkých bojích i ve chvílích oddechu; ba můžeme s dobrým vědomím říci, že bratři ani dnes nezapomínají své pevné soudržnosti, milých pout, věrného kamarádství a přátelství, jimiž je spojily nejen společné boje, útrapy a nebezpečí, ale i společné naděje, radosti a vítězství. Prvním pojítkem myšlenek bratří třetí baterie je ukrajinská vesnice Koloděžnoje nedaleko městečka Polonnoje a Žitomíru. Byla to vesnička, tonoucí za našeho podzimního pobytu většinou v hrozném blátě, a v zimě zas byla zavalena sněhem, takže snaživí a čistotní i fintiví (před báryšňami) kanonýři měli vždycky dost práce nejen se svými sapogami a rubaškami, ale i s kanony a koňmi, vždyť jsme se nesměli dát zahanbit od zemljáčků, kteří v té době si již mnoho na pořádek a čistotu nepotrpěli. Práce bylo tedy dost – bláta a sněhu ještě více – a přece jsme měli vesničku rádi; za dne duněla celá ves i všechna okolní pole hřmotem kanonů i dusotem koní, daleko se rozléhaly ruské i české povely, vždyť české dělostřelectvo chtělo vbrzku zas obnovit slávu a věhlas lehkých i těžkých kusů Žižkových. A večer pak jsme se scházívali v teplých jizbách i jizbuškách při družné zábavě: šach, divadlo, zpěv, hudba i tanec dávaly nám zapomenout na všechny nesnáze i starosti našeho svízelného postavení.
Tak jsme se navzájem záhy poznali a přilnuli druh k druhu s přátelským porozuměním a s opravdovou láskou. Když pak přišla doba zklamání a bolesti nad úplným rozvalem ruské fronty a nastal smutný ústup na východ, když jsme se bránili u Bachmače a Kyjeva proti Němcům a doufali sjednotit a povzbudit ruský lid k opětnému vystoupení proti těmto odvěkým nepřátelům všeho slovanského svými boji od Penzy, Samary a Volhy až k Orenburku, od Ufy a Čeljabinska přes Ural až téměř k Permi – tu v těchto útrapách a nebezpečích, kdy jsme byli často odkázáni pouze na sebe a své věrné druhy, staly se naše soudržnost, naše kamarádství a přátelství nad ocel tvrdší a nic jich potom už nemohlo zničit ani zviklat. Na odpočinku žili jsme zas více životem kulturním: výcvik, poučení i zábava se střídaly, až při tak dávno již očekávaném návratu do osvobozené vlasti cítili jsme se v dálné Sibiři i na širých oceánech tím spíše jako jedna rodina, jejíž soudržnost se již tolikráte osvědčila a vždycky zvítězila.
Zdálo se, že nelze již rozpojiti to, co sloučila léta, společné boje a společné úspěchy. Ale vrátili jsme se domů, do vlasti a domov nás volal každého zvlášť, rodné místo, rodiče, bratři a sestry, žena a děti – za tím vším jsme spěchali, vždyť tak dlouhá a krutá byla léta odloučení. A tak jsme se rozprchli po širých vlastech československých, každý za svým povoláním a ke svým drahým. Už nebylo třeba našeho spojení, našich společných bojů a obětí za svobodu a samostatnost milované vlasti jako tam za hranicemi. Že toho nebylo třeba? Jistě bylo práce dost a dost pro naši osvědčenou společnou vůli, ale vykonali jsme už svou povinnost jako celek a v osvobozené vlasti chopili se otěží zatím jiní a z nás každý musil se znovu vžít a zapracovat do nového života, v němž nalezl zase svůj úděl a cíl i úspěch, jestliže mu štěstí přálo.
Jsme roztroušeni od Šumavy až k Tatrám, naše bývalá viditelná jednota je rozbita a přece jsme všichni spojeni aspoň myšlenkově, myslíme na sebe, cítíme společně a chápeme se rádi každé vhodné příležitosti, abychom se zas sešli, pobesedovali a hlavně vzpomínali…
Letos zavolalo nás téměř všechny do Prahy dvacetileté jubileum založení prvního dělostř. pluku Jana Žižky z Trocnova. A podruhé nás volala opět Praha, srdce republiky, jehož mohutný tlukot byl slyšen až v nejzazších končinách širé naší vlasti, vždyť jsme se tam šli rozloučit se svým dobrým vychovatelem, starostlivým vůdcem a milovaným otcem, se svým prvním presidentem Osvoboditelem.
Tak se někdy sejdeme ve větším počtu, jinak však jen málo o sobě víme, a proto je jistě chvályhodná myšlenka, abychom se mohli dorozumívati mezi sebou častěji, abychom o sobě navzájem věděli, dříve než odejdeme jeden po druhém do neznámých končin, ještě neznámějších, než které jsme prošli na své pouti světem za veliké války.
Od občasného našeho tisku možno očekávati užitek několikerý: budeme o sobě vědět (budou uveřejňovány adresy), snáze a úplněji se budeme moci svolati, budeme moci spíše pomoci potřebným bratřím a jejich rodinám, příspěvky bratří, jež otiskneme, zachováme dějinám nejednu důležitou událost.
Snad se vyskytnou i pochybnosti o zdaru našeho díla, ale bez odvahy a jistého risika nemůže být ani úspěchu, jak přece zvláště my legionáři dobře víme – a proto jen s chutí a odhodlaností do díla, k němuž každý přilož ruku podle svých sil. Jdeme za jednotou a společným cílem, jež námi a v nás vytvořily divy v dobách nejtěžších a zaslouží si dnes obnovy aspoň ideové, není-li již skutečnost možná.
Dr. V. Melichar.
Jaroslav Paleček-Hlinecký:
Jdou sokolské šiky…
Kráčíme zaprášenou cestou z Novosělice do Koloděžna. Je nás 105. Sto pět zdravých, silných hochů, určených za základ třetí baterie československého dělostřeleckého divisionu. Třetina prvních českých dělostřelců. Několik dní před námi odcházely podobné hloučky, tvořící základ první a druhé baterie. V Novosělici hoši z třetího pluku pohlíželi na nás se zájmem.
A jak by ne! Vždyť se námi tvoří nová část armády! Máme pěchotu a nyní budeme míti i dělostřelectvo. Rosteme, sílíme! A až zase přijdeme na frontu, budou německým a rakouským dělům odpovídati naše česká děla jadrnými výstřely. Zdá se nám, že naše střely budou účinnější než dosavadní střely ruské, že budou nasyceny vším tím naším odbojem a že se budou trhati několikanásobně. Však brzo Němci poznají naše granáty a šrapnely, brzo se naučí rozeznávati je od ruských!
S takovými tedy myšlenkami a s takovým nadšením kráčel náš hlouček mezi zoranými rolemi ukrajinskými. Za námi hrčely vozy se zavazadly. Slunce nám posílalo své dosud žhavé paprsky, ač byl již podzim. Krajem táhla vůně zorané země a z polí se ozývalo halekání ruských oráčů a poháněčů skotu. Chvílemi ze sousedních lánů černé úrodné země vyletělo několik koroptví.
Šlo se nám to vesele! V zástupu, na němž pouze podle oděvu, nikoliv však podle pohodového pořádku bylo možno poznati vojíny, kráčeli jednotlivci osaměle i v hloučcích a z těchto ozýval se živý rozhovor, vtipy a smích. Hovořilo se hlavně o dělech, přetřásaly se zkušenosti, nabyté v rakouské armádě, a kde sešel některý bývalý rakouský dělostřelec, byl obklopen větší společností a samozřejmě vedl slovo. Rovněž větším hloučkem byli obklopeni dva ruští dělostřelci, kteří pro nás přišli z Koloděžna. Hoši se vyptávali na vše možné.
V jiných skupinách se vtipkovalo na pěšáky, kteří byli nazýváni „poutníky, pocestnými“ a jinými vybranými i nevybranými názvy. Bylo patrno, že tito „dělostřeleckou novobranci“ se až příliš brzo vžili do nové situace a skutečně bylo zajímavé poslouchat jejich názory na pěchotu, z jejichž řad sami nedávno vyšli.
Před námi, když jsme přešli malé návrší, objevila se vesnice. Ruští vojíni sdělují, že je to Tyranovka, sídlo první baterie a poblíž zámeček Wojciechovka, kde bydlí velitel divisíonu. Je třeba se seřaditi a proto zastavujeme nedaleko vesnice, odpočíváme trochu a pak ve čtyřstupech vesele vykračujeme kupředu.
Za zpěvu písní přešli jsme kolem vesnice, odkudž nám v ústrety vybíhali vojíni z první baterie a mnozí nás doprovázeli až za Wojciechovku, kudy se nám bylo bráti.
Cesta nás vedla kolem lesa a na druhé straně vinul se mezi zelenými lučinami potok. Krajinka měla příjemný ráz. Les voněl a jeho vůně mísila se s vůní nedaleké vody.
Písně zmlkly a my kráčeli volně – někteří zabráni v hovor, jiní se rozhlíželi okolím, slunce stálo již nevysoko, kloníc se k západu. – Zanedlouho les se poněkud zahnul a z počátku mezi řídnoucími stromy, později volně před námi ležela ves Koloděžno. Viděli jsme z ní vlastně jen několik krajních chat. Ostatní se skrývaly v zeleni košatých stromů. Hovor umlkl skoro nadobro. Každý si bedlivě prohlížel náš budoucí domov a mimoděk se sám sebe tázal, co nám přinese dobrého, jak nám v něm bude.
Na místě, kde cesta odbočovala od lesa ke vsi, jsme opět zastavili a oprášili oděv, seřadili se a jaře vykročili dolů po svahu. Brzo jsme minuli několik ojedinělých chat a zahnuli kolem mlýna úvozem do vrchu. Nahoře již po levé straně začínala ulice, táhnoucí se podél cesty. A o něco dále, při dvojitém záhybu, připojovaly se i po druhé straně nízké ukrajinské chaty, většinou s malými okénky a doškovými střechami. Mezi nimi tyčily se košaté stromy s hustými korunami. Pádný náš krok vyvábil z chat muže, ženy i malou drobotinu, kteří všichni zvědavě a nedůvěřivě si nás prohlíželi. Veselý náš úsměv jim byl odvetou. Ale náhle jakési bujné veselí zachvělo našimi řadami.
„Zpívat!“ ozvalo se mezi námi; za vybídnutím ozval se název písně, tón a vzápětí povel našeho vedoucího poddůstojníka. Čtyři kroky vyzněly hluše, ale pevnou jistotou. A pak silný tón, naráz vyražený ze sta hrdel, pronikl vzduchem, zatetelil se ve výši a rozvinul se úzkou ulicí a za ním nové a nové, tu jednoduše, jinde rozvířující se v dvoj- i trojhlásné akordy.
„Jdou sokolské šiky jdou,
prapor jim vlál nad hlavou…“
zaznělo v našich řadách. Zdálo se, jako by se naše hlasy přeměnily v třepetavé zvuky polnic – tak čistě a jasně rozlévaly se tóny – a místy jako by zněly veselé intrády. V nápěv se mísily přesné a tvrdé údery nohou. Nadšení stoupalo v našich řadách a zvětšovalo se zvláště tehdy, když jsme viděli, jak z vrat a dvířek vybíhají vesničané a již důvěřivěji na nás pohlížejí. Zpěv náš byl prvním pohnutkou, pod jejímž dojmem počalo se nám otvírati nedůvěřivé srdce domácího obyvatelstva. Není možno, aby člověk, který si dovede tak srdečně a upřímně zazpívati, byl tyranem a lupičem. Takto si nás totiž tito prostodušní vesničané představovali, jsouce v tom podporováni smyšlenými bajkami ruských vojínů. Tito nechtěli nás nijak osočiti, jejich úmyslem bylo spíše zvětšiti naše hrdinství, ale prostá mysl venkovanů nechápala a vykládala si po svém vyprávění vojáků.
Píseň nám vystačila právě až k místu, kdež jsme měli očekávati velitele baterie. Dozněly poslední tóny, brzo za nimi se ozvaly úsečné povely a hned nato se naše čtyřstupy řadí ve dvojstupy. Opět povel, řady se bystře a svižně zastavují a obracejí v čelný šik.
Jsme veselí. Příchod náš vzbudil zájem a zpěvem byl dobře akcentován. Stáli jsme tak volně několik okamžiků a kolem nás se nakupilo plno diváků. V tom přichází velitel baterie a na jeho pozdrav odpovídáme hřímavým „Zdar!“, jež jako střela rozráží teplý vzduch. V řadách vesničanů se ozve pochvalný šepot i oko kapitánovo radostně vzplane.
Vítá nás upřímnou, nedlouho trvající řečí. Stojíme nehybně a nasloucháme slovům mluvícího. Snažíme se zachytiti i záchvěvy jeho nitra mezi slovy řeči. Pokoušíme se proniknouti jej celého a aspoň tak nahlédnouti za roušku budoucnosti. Celkově působí na nás kapitán sympaticky. Zvlášť od prvního okamžiku se nám zalíbila švihácká poloha jeho čepice, již má po kozácku k jedné straně pošinutu.
Skončiv řeč, dává znamení k odchodu. Řada se bystře pohne a změní v čtyřstup. Hned nato opět se ozvou odměřené kroky — kráčíme do druhé části vsi, kdež jsou nám vyměřeny ubikace.
A na hořejší návsi s hlukem a žerty, rozveseleni rozcházíme se do malých domků a chat.
Vyňato z knihy „Ruskem a Sibiří“.
Fr. Havlín, mladší:
Ze vzpomínek na sjezd.
Není snadno vylíčit dojmy, jichž nepřehlednou řadu zanechal u nás sjezd prvního lehkého dělostřeleckého pluku a zborovské oslavy pražské vůbec. Zážitky jsou proto tak silné, protože jsme je prožívali se svými otci a jich druhy, kteří byli opravdovými bratry v dobách, kdy život jednoho každého z nich visel na nitce štěstěny a poutu solidarity.
Sjížděli jsme se do Prahy s pocity nejrůznějšími a snad i s obavou, zda dobře zapadneme do nového, neznámého prostředí. Ale již shledávání příslušníků pluku v Praze na stadionu rozhodlo. Třetí baterie pak nás zaujala docela. Nevíme, zda dříve být v hledišti pod tribunou nebo na scéně. Zde nám jednotlivé útvary našeho vojska předvádějí ukázky ze života legií na Rusi. Oči starých kamarádů svítí a mysl zalétá o dvacet let zpět. Nejedno oko starého válečníka, který viděl, co je to vítězit, padat a umírat, zvlhne a rozzáří se zcela, když se shledává se svým ideovým vůdcem a největším vojákem, tátou Masarykem. Celým prostorem letí němá slova úžasu. Nelze křičet, jásat, hrdla jsou stažena silou posvátné úcty ke kmetu, jenž naposled přišel se rozloučit s drahými hochy. Váží si jich, neboť ví, že jen s nimi se mohl odvážit bořit trůny a měnit řád světa.
Zatím vžíváme se do života baterie v Rusku. Baterie pochoduje, je zajištěna četou pěšáků, vedenou statným důstojníkem. Trén je ukončen kuchyní a ani trojka nechybí. Hoši zpívají říznou pochodovou – rusky a my s nimi, abychom prožívali též veselím naplněnou periodu odchodu. Tryskem přijíždí kurýr s rozkazem a baterie zaujímá v několika okamžicích palebné postavení. – A již nám předvádějí na scéně ukázky zdatnosti naší mladé armády. Ze starých bojovníků v hledišti jsou opět vojáci, jsou to kanonýři a jezdci; projevují uspokojení nad tím, jak baterie zajíždí do posic. „Ale koně, víte hoši, my tam měli koně, radost podívat, zvláště ten pár rapů,“ a slyšíte, že hovoří o koních jako o lidských kamarádech, pamatují si jejich jména, osady a hrdinské činy a pády v bojích. Program vrcholí ve zborovské scéně. To už jsme všichni, účinkující i diváci, vojáci i civilisté, mladí i staří, jeden cit, jedna myšlenka a nadšení pro brannost, vlast a národ.
Mohutné dojmy mají vliv na schůzku pluku „Na zavadilce“. Pořadatelé se sice snažili udržet baterii pohromadě, ale nedaří se jim to. Přicházejí noví a noví, kamarád poznává kamaráda; vybavování jmen dělá přece jen těžkosti: „Kterej ty seš? Bože, tys byl v lávce! A tady je strejda z kanceláře!“ Dostavili se bývalí velitelé a po starém zvyku už sedí nahoře na ramenou. „Zač by stál Franta Rámus, no ne?“ A vlna opadá teprve při projevech bývalých spolubojovníků. Ožívají znovu jména: Mackievič, Šára, Přikryl, Melichar a jiní. – Neúnavný Školník je tmelem 3. baterie. Oslavy druhého dne v Ruzyni jsou toho dokladem. 3. baterie vede, je zastoupena nejpočetněji. Ctí svého dobrého velitele a věří, že vážný ředitel gymnasia dovedl by i dnes směle z broněviku říditi osudy svěřených mu bratří. Pluk strojí hostinu, účastní se jí rodiny legionářů a poznávají se navzájem. V nové generaci vidíme caparty i statné syny. I o ženy je postaráno zásluhou bratří. – Žofín pak přejímá známou vám společnost do stínu starých kaštanů a umožňuje rekapitulaci dojmů obou dnů. Vidíme, že scházejí ti, kteří si byli kdysi nejblíže. Otcovi kamarádi se zpovídají. Nenalézám slov, kterými bych popsal, co jsem prožíval za krásného slunného odpoledne. To už jsem patřil zcela baterii, s kterou jsem prošel všechny mohutné okamžiky od Buzuluku do Vladivostoku. Vidím nekonečnou trať a život na ní a kolem ní: vytrhané kolejnice, zbořené mosty, divoké lokomotivy, záhadné pláně a tajgu. Poznávám Choljavina, Lišku, Čížkovského a ostatní, kterým osud nedopřál poznati osvobozenou vlast. Znám už mladého Anýže, v kožichu a s bodákem střeží lokomotivu, zatím co Klofanda neztrácí obchodního ducha ani v době nouze. A je tu zas Nedvěd, který pomáhá otci vyskočit z rozjetého vlaku na travnatou stráň, když protijedoucí stroj zabraňuje hrozící katastrofě; navazuji nit vzpomínek Paleček, Synek, Rychtr, Matějka, Horák, starostlivý Vokoun, skromný Procházka a ostatní, jejichž vyprávění mne upoutalo, jména však se nevybavují. Jsou to plukovníci, majoři, rotmistři, rolníci, státní zaměstnanci, lékárníci, směs velmi pestrá, z Čech, Moravy i Slovenska.
Generace udatných hochů stárne a odchází, život jde svou cestou nezadržitelně vpřed a bude se zdát nádhernou legendou to, co naši otcové v zájmu vlasti vykonali, aby ohromili svět a aby nám ukázali, jak pracovat, bychom draze vykoupenou svobodu uchovali svým nástupcům.
Zprávy výboru.
Při oslavě 20. výročí založení 1. pl. lehk. dělostřelectva Jana Žižky z Trocnova, konané dne 5. července 1937 v Praze-Ruzyni, sešlo se 75 příslušníků naší baterie, z nichž některé jsme tu uviděli poprvé za 17 let. A kolik jich ještě zbývá, kterých jsme za tu dobu nespatřili? Ale snad se dočkáme ještě, že se jednou sejdeme všichni anebo aspoň většina z nás. Doufáme, že se nám to při dobré vůli a s trochou pomoci jistě podaří, vždyť máme již 204 adresy bratří 3. baterie.
Po odhalení pomníku padlým bratřím defilovali aktivní vojáci 1. dělostřel. pluku i my legionáři, kteří jsme před 20 lety byli zakladateli pluku. Po defilé se odebraly části jednotlivých baterií do ubikací ruzyňských kasáren, kde se jim dostalo pohoštění: vojenský oběd a plzeňské pivo, za které vděčíme bratru majoru Michálkovi. U naší baterie byl aktivní důstojník pan št. kapitán Býček, který se staral s nevšední ochotou o klidný a rychlý průběh obsluhy; též ostatním pánům důstojníkům, rotmistrům a vojínům, kteří se horlivě starali o příslušníky 3. baterie, patří náš bratrský dík. Zvláštní díky jsme zavázáni bratru veliteli plk. Holubkovi a celému správnímu výboru oslav, který sezval všechny příslušníky pluku, jejich zakladatele, ruské legionáře, jakož i záložníky, slouživší již v čsl. vojsku. – Při veselé zábavě a různých vzpomínkách přišli bratří Tomeček a Paleček se skvělým návrhem, aby byl vydáván časopis naší baterie. Na schůzce 20. září t. r. byl návrh přijat; za redaktora byl zvolen br. Tomeček a do redakčního kroužku bří: Dr. V. Melichar, ppl. V. Šup, mjr. V. Michálek, prokurista Jan Makalouš, odb. uč. Jaroslav Paleček a Jos. Školník. Br. Tomeček, maj. tiskárny v Bzenci na Moravě, vyšel tomuto návrhu ochotně vstříc, neboť bude časopis tisknout a rozesílat všem bratřím. Časopis ponese název „Věstník 3. baterie 1. pluku lehkého dělostřelectva rus. legií“. Věstník obdrží každý příslušník baterie (pokud máme jejich adresy), zač se zaplatí každoročně Kč 5.— na úhradu tisku — mimo dobrovolné příspěvky, které vybíráme prostřednictvím Ústřední záložny čsl. legionářů v Praze. Kdo ovšem nemůže uvedených částek zaplatit, milerádi mu zašleme Věstník zdarma. Do časopisu potřebujeme adresy, zprávy o bratřích i různé jiné příspěvky. Proto vás, bratři, žádáme, máte-li písemné poznámky z Ruska, anebo můžete-li popsat nějakou episodu ze života 3. baterie, zašlete vše br. Školníkovi; čím více budeme míti příspěvků a čím větší projevíte zájem, tím lepší budou naše výsledky. Proč chceme sami shromažďovati a vydat naše paměti? Originál kroniky, psané o činnosti baterie v Rusku, se ztratil a nelze ho nalézti; dějiny 1. dělostřel. pluku jsou pak zvlášť o činnosti 3. baterie velmi neúplné a namnoze i tendenční. Potřebujeme vaší pomoci, nebojte se tedy a zvláště nespoléhejte na druhé, aby to opět nedopadlo tak, jako při prvé výzvě, kdy zaslali své vzpomínky jenom dva bratři. Nevymlouvejte se, že to neumíte, prostě napište svými slovy vše tak, jak jste to každý sám prožíval. Zajisté uznáte naše dobré snahy a přičiníte se, abychom svůj úkol splnili, zvláště když u naší baterie je převážná většina inteligence. Spoléháme na vás a jsme přesvědčeni, že jistě nedopustíte, abychom hned v začátcích zklamali několik nadšených bratří, kteří se ochotně ujímají práce. Až budeme před vánočními svátky rozesílat všem bratřím ve Věstníku šekové poukázky na dobrovolné příspěvky pro náš sociální fond, nezapomeňte tedy přidat Kč 5.— na úhradu tisku. Tisk budeme vydávat podle potřeby — asi čtyřikrát ročně, tj. v září, prosinci, březnu a červnu. Věříme, že bratří nám vyjdou ochotně vstříc, a abychom měli příspěvky vždy včas, prosíme, aby byly zasílány vždy k prvnímu toho měsíce, kdy má vyjít a to na udanou adresu bra J. Školníka, Praha-Karlín, Kaizlova 3.
Každou změnu adresyoznamte ihned korespond. lístkem bru J. Školníkovi, Praha X, Kaizlova 3.
Pro informaci bratřím, kteří nevědí o sdružení bývalých příslušníků 3. baterie 1. pl. lehkého dělostřelectva na Rusi, sdělujeme, že o všelegionářském sjezdu r. 1935 se sešel největší počet příslušníků naší baterie – 110 bratří. Většinou vidíme stále tytéž milé tváře, které si nenechají ujít „slezinu“ 3. doblestné, aby se zas po několika letech sešli se svými kamarády z dob hrdinných bojů našich legií v Rusku. Přes to, že uplynulo již 17 let od našeho návratu do vlasti, zdá se, že mnohý bratr vůbec nestárne, zvláště je-li ve stejnokroji, třebaže zub času vyhlodal vrásky na jeho tváři a vlasy mu trochu zbělely. Tím radostnější je, když se vždy ve zdraví sejdeme. Vždy je plno dotazů, proč některý z bratří nepřijel, co dělá, kde je, vždyť je jich stále mnoho, kterých jsme ještě vůbec ani na jednom sjezdu neviděli. Chápeme, že zejména v dnešní době mnohým bratřím není možno nésti značný náklad na jízdu a pobyt v Praze z vlastní skrovných příjmů, jež často sotva stačí ke krytí životních potřeb, zvláště je-li četná rodina. Proto byl s nadšením přijat na sjezdu návrh utvořiti „Sociální fond 3. baterie“, který by měl za úkol poskytnouti potřebným bratřím podpory na cestovné k příštím sjezdům a hned byl vybrán základ 552,25 Kč. Za předsedu zvolen náš milý bratr, bývalý velitel Dr. Václav Melichar, ppl. v záloze, který ještě nikdy nezapomněl se podívat na své chlapce. Pokladníkem je br. Jan Makalouš, jednatelem br. J. Školník. První schůzka pražských bratří (je nás v Praze 40) byla konána dne 1. prosince 1936. Na této schůzce bylo usneseno, aby každý příslušník 3. baterie, pokud mu to dovolí jeho finanční poměry, zaplatil ročně dobrovolný příspěvek. Z vybraných příspěvků budou poskytovány nejnutnější podpory nemajetným bratřím, anebo i pozůstalým po nich. Také na legionářské sjezdy bude z tohoto fondu dána pomoc potřebným bratřím, aby se mohli sjezdů zúčastniti. Bylo též usneseno sepsati paměti (vzpomínky) 3. baterie, aby doba její slávy nebyla zapomenuta.
Naši jubilanti.
Bratří Václav Valenta-Alfa, učitel a spisovatel v Blovicích, Václav Chmelíček, str. sazeč „Lid. Novin“ v Brně, Frant. Kropáček, majitel autodopravy v Praze, Adolf Novotný, drogista v Rožnově p./R., Frant. Synek, železničář v Kolíně, Miloš Vítek, odb. učitel v Brně, Konrád Šenk, úředník v Brně, Jan Mareček z Jaroslavic u Zlína, Lud. Ondruch, pošt. zřízenec v Olomouci, Josef Žežule v Plzni, dožili se v tomto roce abrahamovin.
Nejstarším příslušníkem 3. baterie je br. Josef Smrčka, který se dožívá letos 65 let, 64 let má br. Jan Klíma ze Zaluby u Liboně, 62 let br. Frant. Škaloud rovněž ze Zaluby u Liboně a br. Josef Svoboda z Přibyslavic u Vel. Meziříčí.
Šedesátiny slaví letos bratří: Frant. Havlín, rolník v Klamoši, Frant. Vopat, fotograf v Litovli.
Všem těmto jubilantům jakož i těm, o nichž nevíme anebo neznáme jejich stáří, přeje celá 3. baterie hodně mnoho zdraví, štěstí, spokojenosti a zdaru v jejich práci.
Prosíme bratry 3. baterie, kteří se nezúčastnili oslav 20 let od založení 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Ruzyni, aby co nejdříve zaslali svá věková data bratru Školníkovi, Praha X, Kaizlova 3. Výbor.
Naše rovy.
U příležitosti jubilejních oslav 20tiletého trvání 1. pluku lehkého dělostřelectva na Rusi vzpomínáme s vděčností našich milých bratří – největších našich hrdinů, kteří padli na ruských a sibiřských pláních v boji za svobodu a samostatnost naší milé vlasti. Osud nedopřál jim té radosti, aby mohli spatřiti osvobozenou vlast, kterou tolik milovali a na níž se tolik těšili. Jsou to bratří: velitel baterie poručík Alex. Choljavin, praporčík Alex. Liška, dělostřelec Václav Stuchl, dělostřelec Josef Pelant, svobodník Oldřich Čížkovský a dělostřelec Václav Janeček.
Pokud jsme mohli zjistiti, opustili nás a své drahé již v svobodné domovině, nedočkavše se ovoce své plodné práce: Karel Němec, Boh. Buriánek, J. Štěpař, Jos. Erlebach, J. Prokšík, Ing. Mach, Fr. Liška, Pelíšek, Vavřinec Paneš (15/8 1935), Adolf Křemen (3./10. 1935), Karel Knop (15./12. 1936), Václav Renč (25./2. 1937), Frant. Kratochvíl a Ant. Novák z Jaroměře.
Budeme jich vzpomínat a všem „Věčnaja pamjať!“
Náš milý pěší pluk 6 „Hanácký“ v Olomouci
vzpomene ve dnech 12. a 13. března příštího roku 20. výročí svých slavných bojů u Bachmače, v nichž mu i naše baterie obětavě pomáhala. Přidružme se k jejich oslavám aspoň svými vzpomínkami, jež, bratří, zašlete již do nejbližšího čísla v míře co nejhojnější.
Zpráva jednatelská.
Od založení našeho sdružení uplynula 2 léta a za tu dobu, třebaže jsme konali pouze 3 schůzky, můžeme býti plně spokojeni s výsledkem, který díky pochopení všech našich milých bratří přinesl ovoce plodné práce.
První schůzka byla ustavující, kde pojednáno o dobrovolných příspěvcích, programu naší sociální činnosti a doplněn výbor, do něhož byli zvoleni bratří: mjr. V. Michálek, Ant. Král, Alex. Kosina, Ant. Slavíček a V. Matásek jako zapisovatel. Ve druhé schůzi pojednáno o přípravách k 20-letým oslavám založení 1. pluku leh. dělostřelectva. Dne 20. září t. r. byla svolána třetí schůzka – smuteční, k uctění památky zesnulého presidenta-Osvoboditele, při které za čestné stráže bratří důstojníků po dvouminutovém tichu promluvil předseda bratr Dr. V. Melichar o významu velikého mrtvého, zvláště pro nás legionáře. Počet adres bratří naší baterie se rozšířil ze 150 na 204. Postrádáme ještě několik bratří a prosíme o spolupráci v zjišťování adres dosud nám neznámých. Doufáme, že prostřednictvím našeho tisku, do kterého uveřejníme všechny adresy, se podaří rychleji zjistiti pobyt scházejících bratří.
Na pohřeb zemřelých bratří Paneše a Knopa byl vyslán za baterii zástupce s květinovým darem. Ze sociálního fondu bylo dáno k vánocům vdově po br. Adolfu Křemenovi 250.— Kč. Mimo to daroval rodině br. mjr. Michalík látku na dvoje dětské šaty, dva páry bot, punčochy a nadílku pod vánoční stromeček. Na cestovné vydáno 400 Kč. Celkové vydání na darech činí 840 Kč. Od založení našeho svazku bylo vypraveno 390 tiskopisů a dopisů, došlo jich 30.
Považuji za svoji povinnost oznámiti, že 25. července t. r. zemřela ve věku 23 let dceruška našeho milého br. Dr. Melichara. Jménem baterie byl zaslán soustrastný projev a květinový dar. Br. Dr. Melichar zaslal děkovný dopis, který otiskujeme:
Milým bratřím, bývalým příslušníkům 3. baterie 1. pl. lehk. dělostřelectva na Rusi.
Vaším projevem upřímné účasti a soustrasti byl jsem ve svém nevýslovném bolu nad nenahraditelnou ztrátou své milované dcerušky opravdu hluboce dojat a přijměte, prosím, srdečné a vřelé díky za všechna Vaše vlídná a hřejivá slova útěchy i za krásný květinový dar, jímž jste vzpomněli drahé zesnulé. Bylo mně obzvláště milé, že dobrou a šlechetnou duší té, na niž jsem tak často vzpomínal v dobách dobrých i zlých mezi Vámi uprostřed uralských pralesů, provázeli jste i Vy, milí bratří, na poslední její smutné cestě aspoň ve svých vzpomínkách. Na důkaz mé vděčnosti přijměte, milí bratři, k uctění drahé památky naší milované Elišky 500.— Kč (převádím na náš účet v Ústřední záložně čsl. legionářů) ve prospěch našeho sdružení.
S upřímnými bratrskými pozdravy Váš
Dr. V. Melichar,
podpluk. r. i. v z.
V Dobrušce 14. srpna 1937.
Pokladní zpráva
od 6. července 1935 do 15. října 1937.
Naše finanční zpráva dokazuje, že nejen slovy jsme bratry, ale i skutkem procítěné lásky bratrské a pomocí sociálně slabým.
| Příjem | Vydání | |
| 1935 Při založení „Sociálního fondu“ 3. baterie o všeleg. sjezdu 6. července 1935 vynesla hromadná sbírka | 552’25 | |
| 1936 Při schůzích vybráno | 556’— | |
| 1937 Dobrovolné příspěvky došlé pošt. spoř. | 1.326’10 | |
| Úroky | 47’15 | |
| Květinové dary zemřelým bratřím | 190’— | |
| Vánoční nadílka pí. Křemenové | 250’— | |
| Příspěvky bratřím na cestovné | 400’— | |
| Výlohy administrativní | 160’35 | |
| Zůstatek | 1.481’15 | |
| Celkem | 2.481’50 |
Jan Makalouš.
Upozorňujeme bratry obchodníky a živnostníky na možnost inserce v našem „Věstníku“, jež jim jistě přinese podporu z našich řad.
Tiskopisy vkusné, účelné a levné dodá bratřím 3. baterie Knihtiskárna F. Tomeček v Bzenci.
KAREL HORÁK – puškařský závod – Nový Bydžov doporučuje se bratřím při nákupu zbraní všeho druhu.
Vychází čtyřikrát ročně. Za vydavatelstvo a redakci odpovědný Frant. Tomeček v Bzenci. Tiskne F. Tomeček v Bzenci. Ředitelství pošt a telegrafů v Brně povolilo užívati novinových známek výnosem čís. 108.012/IIIa-1937 ze dne 9. listopadu 1937. Podací úřad Bzenec.
VĚSTNÍK 3. BATERIE 1. PLUKU LEH. DĚLOSTŘ. RUSKÝCH LEGIÍ.
Ročník I. V Bzenci 7. března 1938. Číslo 3.
Dr. V. Melichar:
Jdeme Masarykovou cestou!
Den 7. březen, den radostný a milý všemu národu československému, den, v němž se před 88 lety narodil z prostých chudých rodičů neznámý tehdy synek, který však svým duchem vynikl záhy nad ty, kdo se zrodili v slávě a bohatství: bystrý rozum, pevná vůle i milující a rozvážné srdce učinily z něho učitele, vůdce, osvoboditele a presidenta osvobozeného národa a státu.
Letos poprvé slavíme 7. březen bez svého prvního presidenta, bez presidenta Osvoboditele. Jen těžce se smiřujeme s myšlenkou, že už není mezi námi a těšíme se útěchou, že se na nás dívá tam odněkud z vesmíru, z věčnosti, jenž si nedávno před smrtí sám nám sliboval.
A zvláště veškeré legionářské bratrstvo vzpomíná dnes s neomezenou úctou a láskou svého dobrého „tatíčka“, bez něhož se cítí opuštěné a osiřelé, neboť nám legionářům byl Masaryk ztělesněním všech našich tužeb a přání od počátku našich osvobozovacích bojů až do doby současné; v něm jsme měli svého nejlepšího vůdce a zastánce, který nás nikdy neopustil ani nezklamal, ale stále nám ukazoval cestu k vyšším metám našich legionářských ideálů.
Za svobodu a blaho svého národa šli jsme v boj, pro štěstí a spokojenost svého národa chtěli jsme pracovat doma v osvobozené vlasti. Činili jsme tak v duchu myšlení a práce svého velikého vůdce, jehož ideálem bylo založiti již zde na zemi království boží, království lidí šťastných a spokojených.
Dnes myslíme na tento Masarykův ideál namnoze v zklamání a hořkosti a zdá se nám, že musíme za jeho uskutečněním znovu do boje. A při tom neuvažujeme ani tak o bídě vlastní, která je u mnohých z nás veliká a nespravedlivá, ale nemůžeme pochopit, že všechno utrpení, všechny oběti války světové jsou dnes zlehčovány a vysmívány zvůlí a násilím jedněch a nerozhodností a slabostí druhých.
To není cesta Masarykova, kterou nám ukazoval a po které nás vedl. My však půjdeme jen jeho cestou: svorni a silni uvnitř, sebevědomí a mocní navenek jako v dobách své legionářské slávy, kdy jsme si vynutili úctu a vážnost přátel i nepřátel.
To si uvědomujeme dnes v den Masarykových narozenin, oslavovaných poprvé bez něho, v době, kdy jeho největší ideály o svobodě, pravdě a spravedlnosti jsou deptány v prach, ale za kterými jeho veliké legionářské bratrstvo půjde neochvějně dál.
Pplk. let. Karel Fulín:
3. baterie u Bachmače.
Letos oslavuje se ve větším měřítku 20. výročí Československé republiky a s ním i dvacáté výročí březnové bitvy u Bachmače. Jako hlavní účastník této bitvy ujímá se pořádání těchto oslav pěší pluk 6. „Hanácký generála Janina“.
Mám před sebou prospekt oslav 20. výročí bitvy u Bachmače, kde v čestném výboru jsou uvedeni bývalí velitelé jednotek spolubojujících u Bachmače a nenalézám tam však zástupce 3. baterie. Baterie jest jednotka, která v boji velkých jednotek, jako tomu bylo u Bachmače, jest jistě velmi účinným bojovým posilovým prostředkem, který nejen že způsobuje skutečné ztráty nepříteli a snižuje jeho bojovou morálku a naopak zase pozdvihuje morálku vlastní jednotky. Důležité to bylo právě v boji u Bachmače, kde naše jednotky měly dělostřeleckou podporu, kdežto německé ji neměly. To jistě nepřidalo Němcům morální podpory, ba naopak, jakmile začala 3. baterie ostřelovati stojící německé vlaky, začaly ustupovat, což jistě mělo značný vliv na pokles bojové způsobilosti Němců, když pozorovali ústup své základny. To také bylo skutečně vidět, neboť Němci naskakovali do ustupujícího vlaku, ačkoliv nebyl jejich ústup vynucen dosavadními boji.
Proto bych pokládal za spravedlivé, aby byl v čestném výboru i některý zástupce 3. baterie, když bývalý velitel této baterie, jako Rus zůstal v Rusku. Rozhodně za Liborem Křečkem měl být uveden zástupce 3. baterie, ať to byl kterýkoliv.
Jelikož pozoruji, že se snad mluvilo i o tom, že 3. baterie se také spoluzúčastnila bojů u Bachmače, předkládám krátký článeček o této účasti.
Účast je vypsána podle vlast. deníku, který jsem si za pobytu v legiích téměř denně zaznamenával. Deník vybaví dávno zapomenuté události a hlavně jsou tu po ruce skutečná data nebo názor na poměry z doby událostí.
Po ústupu z Kyjeva, který 3. baterie prováděla ve „vlastním“ vlaku, zastavuje se baterie před Bachmačem ve stanici Pirjatíně a pak v Ičně.
Dne 3. března 1918 vysílá 3. baterie do Bachmače průzkum na lokomotivě s jedním vagonem. Průzkum vedl praporčík Rašovský. Byl vyslán po příchodu velitele baterie kpt. Němercálova ze štábu „korpusu“, kde dostali zprávu, že Němci se blíží k Bachmači po trati od Gomelu a že Bachmač je již opuštěn Rusy. Výsledkem průzkumu bylo zjištění, že v Bachmači zatím nikdo není, ani ruské ani německé vojsko; zároveň přivezen k baterii vagon konserv, vagon sena a vagon ovsa, o které se nikdo ve stanici Bachmači nestaral. Při ubohém zásobování byly vagony u baterie přijaty s jásotem.
Do Bachmače přijela 3. baterie až 5. března 1918, přidělena jsouc jako přímá podpora II. praporu 6. pluku, který den před tím obsadil a zajistil Bachmač spolu s nějakou bolševickou „jednotkou“.
Ač kolovalo mnoho poplašných zpráv o přibližování se německých vojenských jednotek k Bachmači ve směru od Kyjeva a ze směru severozápadního od Gomelu za účelem přerušení ústupu legií a dále, že I. divise stále od Kyjeva ustupuje pěšky pro nedostatek vagonů, nic to nevadilo náladě a na nádraží se oslavovaly jmeniny „drahého tatíčka Masaryka“. Hudba 6. pěšího pluku od tří hodin odpoledne slavnostně vyhrávala na nádraží k úžasu všech „tovaryščů“, kteří se obdivovali „Čechoslovákům“, že na ně tísnivé nepůsobí blízkost Němců a nastávající boj.
První srážka s předními německými hlídkami nastala dne 9. března 1918 u Česnokovky, kam bylo vysláno jedno dělo na plošině otevřeného vagonu. Dělu velel prap. Liška. Dělo však nezasáhlo ještě do boje.
Následujícího dne z rána jsou ve stejném směru vysílány 3. baterií další tři děla pod vedením velitele baterie kpt. Němercálova. Zde velel úseku štábskapitán Gajda a poprvé do „velení“ zasáhl ruský plukovník Ušakov, se kterým se kpt. Němercálov zde setkal při hlášení veliteli úseku.
Protiútok našich jednotek proti předním hlídkám Němců byl proveden bez zásahu baterie.
Před setměním byla děla odvolána a poslána co nejrychleji na směr od Kyjeva (ke Krutám) k vesnici Plysky, kde začínal zesilovati tlak Němců. Přesun byl proveden za strašného bezedného bláta a večer za tmy nařízeno vrátiti se na nádraží bez zásahu střelbou.
Na nádraží bylo možno přímo „počítat“, že k boji dojde a také tam přijela i nějaká jednotka bolševiků, která prý chtěla rozhodně také bojovat proti „Germáncům“.
Situace se dne 11. března vytváří nepříznivě ve směru železnice od Kyjeva, kde zesiluje tlak Němců, a proto por. Bohoslovský z rána vyjíždí tímto směrem s jedním dělem a ještě dopoledne tam vyjíždí další dělo pod velením prap. Fulína. Palebné postavení zaujato oběma děly u vesnice Plysky asi 8 km jihozápadně od Bachmače. Všichni se těšili, že konečně zasáhne i baterie do bojů a proto návrat na nádraží kolem 3. hod. odpoledne se děl ve velmi zlostně náladě. Dá se to pochopit, když bylo slyšel rachot pušek a kulometů a děla mlčela. Por. Bohoslovský byl sice s prap. Fulínem za přední linií pěchoty, ale velitel úseku (štábskpt. Kadlec) nepožadoval zákroku dělostřelectva. Snad z důvodů utajení síly, aby neprovokoval útok německé jednotky bez povolání dalších posil, kterou si troufal odrazit, ba jak byl přesvědčen i porazit.
Dne 12. března 1918 konečně Němci ve směru od Kyjeva se odhodlali provést útok, a proto byla 3. baterie vyzvána k okamžitému zaujetí palebného postavení na této frontě 1. četou.
V časných dopoledních hodinách vyjela 2. četa 3. baterie se 2 děly pod velením por. Bohoslovského a prap. Fulínem a Liškou k nádraží a bezedným blátem se brodila do palebného postavení jako den před tím (půda pod koly byla zpevněna dřevem). Po zaujetí palebného postavení odjel por. Bohoslovský s prap. Fulínem a Liškou za přední linií pěchoty vyhledat pozorovatelnu.
Zatím rozvinul se již boj a Němci posunovali kupředu vlaky („esšalony“ jak se tehdy říkalo) a ze zadního vlaku vystoupilo vojsko, které se připravovalo k útoku.
Ježto nebylo v okolí nějaké výhodné vyvýšené místo, odkud by byl rozhled, prohlásil por. Bohoslovský, že použije semaforu, kde bude dobře skryt a také dobře vidí. Nařídil prap. Fulínovi, aby urychleně zařídil spojení s děly, četou a aby řídil střelbu. Vzhledem k možnosti, že bude třeba nucen opustiti svou „pozorovatelnu“, nařídil připraviti střelbu i na pouhé hrubé poukazy bez přesného řízení.
Palebné postavení 2. čety 3. baterie bylo vpravo od železniční trati a bylo kryto za sudým řídkým lesíkem či křovím. Bylo připraveno již den před tím. Telefonní stanice od pozorovatelny byla umístěna vpravo od pravého děla asi 5 m zpět.
První rány byly vypáleny okolo 11. hodiny. Data pro střelbu (opravy) od por. Bohoslovského baterii oznamoval prap. Liška a povely četě dával prap. Fulín. Střelba trvala asi hodinu a to s velmi dobrým výsledkem, protože donutila německé vlaky ke kvapnému ústupu. Němci byli překvapeni nejen odporem, ale i energickým protiútokem jak čelným, tak i bočným (1. p. pluk).
Během boje vystřelilo pravé dělo 18 ran, levé dělo jen 4 rány pro technickou poruchu (nevyhození nábojnice). Z počtu 22 ran bylo 18 granátů a 4 šrapnely.
Těchto několik ran vypálených v ohromném počtu dělových výstřelů během světové války má pro naši historii veliký význam. Byly to první dělové výstřely od Bílé hory, vystřelené československou vojenskou jednotkou obrozené samostatné československé armády pod vlastním velením.
Po třech stoletích rozhovořila se opět poprvé děla samostatné československé armády proti odvěkému nepříteli.
Čest vystřelit první rány znovuobnovené československé armády proti německým vojskům připadla tedy po třistaleté přestávce 3. baterii 1. čs. dělostřel. brigády dne 12. března 1918 v boji u Bachmače. Zůstane tedy 12. březen 1918 historickým datem československého dělostřelectva.
Již před výstřely 2. čety 3. baterie přilákala kulometná palba pěchoty bolševiky, vlak se 2 děly na otevřených vagonech, který zastavil na trati vlevo od palebného postavení 3. baterie o něco zpět. Během střelby děl 3. baterie vystřelila tato bolševická děla asi 4 rány a pak se dostavil k baterii snad nějaký „velitel“ a požadoval data pro střelbu. Byl odkázán na prap. Fulína, který mu sice dal požadovaná data, opravená vzhledem na stanové postavení těchto děl od 3. baterie ve směru železniční trati a doporučil telefonní připojení na 3. baterii. Por. Bohoslovský schválil žádost o současné řízení těchto děl. Spojení od děl na vagonech k 3. baterii nebylo však provedeno a tato děla střílela dále sama „od oka“ do neznáma.
Po skončení střelby zůstala děla 3. baterie v palebném postavení ještě do 15 hodin, načež byla odvolána na nádraží k odjezdu, protože od Kyjeva zatím přijel poslední vlak s jednotkami I. divise a nemělo smyslu déle držeti Bachmač. Přes to však baterie byla stále v pohotovosti, neboť byla přidělena zadnímu voji a odjela z Bachmače jako jeden z posledních vlaků v noci z 12. na 13. března 1918. Nebyla to však již celá baterie, nýbrž jen „bojová“ část, protože „nestrojová“ tj. hospodářská část baterie odjela se všemi zásobami a kuchyní již během 12. března 1918 a to tak „rychle“, že byla sledem baterie dostižena až 24. března někde mezi Kozlovem a Tamborem.
Vědoma velké historické chvíle, že byla první, jež po 300 letech úspěšně zasáhla do boje, odjíždí z Bachmače na východ a nastupuje svou Odysseu, o které v té době neměl nikdo ani tušení, protože několik dní před tím prohlásil br. Klecanda, jedoucí z Kyjeva vlakem 3. baterie, že je vše vyřízeno, peníze povoleny a vše připraveno k odjezdu do Francie. Místo rychlé jízdy do Francie však 3. baterie s ostatními jednotkami pokračovala ve své bojové činnosti a vysloužila si titul „doblestná“.
Pozn. redakce: V zájmu přesných záznamů v historii by bylo dobře, aby bratři, kteří byli přímo u obsluhy děl v boji u Bachmače, sdělili nám svá jména.
Stanislav Kosina:
28. září 1917 na Ukrajině.
Když jsme dne 9. září 1917 přišli v počtu asi 100 vojínů do malé ukrajinské vísky Koloděžnoje u Miropole ve Volyňské gubernii k výcviku jako první čeští dělostřelci, měl velení baterie (III.) kapitán Němercálov. Sám dobrý gymnasta, věděl, že najde mezi Čechy dostatek Sokolů a proto již druhého dne po rozkazu žádá „bratja“ Čechy, aby se přihlásili k pravidelnému tělocviku a hledá mezi námi cvičitele.
Chtěl totiž, aby naše baterie uspořádala veřejné cvičení. Bylo mezi námi několik Sokolů: br. Adam, Pesler, Vil. Černý, Košek, Tomeček, Kosina, Chmelíček, Čapský, Arnold, Michálík a Školník, kteří se sešli v příštích dnech k poradě a volbě náčelníka po vzoru sokolském. Vyhlídka do budoucna nebyla vábivá, protože nebylo příruček a proto porada trvala 2 odpoledne, než se přihlásil náčelník dobrovolně na výzvu br. Adama. Byl to br. Vil. Černý, který si byl vědom všech obtíží a proto žádal ostatní bratry o pomoc. S radostí jsme slíbili a ohlásili výsledek kap. Němercálovi.
Při návštěvě u něho bylo definitivně rozhodnuto uspořádat veřejné cvičení v době co nejkratší.
My, kteří jsme byli v zajetí v Omsku, jsme totiž znali tzv. „omská“ prostná, jejichž autorem byl náčelník žižkovského Sokola br. Pergl. Toto cvičení jsme provedli ještě jako zajatci v Omsku na jaře 1917 po revoluci v městském sadu „Akvarium“. Byli jsme sice již tehdy přihlášeni do armády, ale že jsme v ní již tehdy při prvním provedení prostných nebyli, nebylo naší vinou.
A tak jsme dali s br. Tomečkem a Chmelíčkem hlavy dohromady a vzpomněli na postup cvičení. Za krátkou dobu a to jedině po pravidelném vojenském zaměstnání byla prostná nacvičena. Po půl měsíci byla již generální zkouška a dopadla skvěle.
Zatím ostatní bratři, kteří byli dobrými cvičenci na nářadí, nelenili, zhotovili si bradla a cvičili v kolně u kap. Němercálova. Ten byl často jejich cvikům přítomen a neskrblil nadšením a obdivem, který náležel zejména br. Böhmovi.
Ale to hlavní teprve začalo: příprava cvičiště. Na louce chozajna, u něhož bydlil br. Dr. Jindr, začalo se poklízet, zatloukal se kůly pro lavice. Bratři tesaři udělali pěknou tribunu a jiní bratři pletli z chvojí girlandy, zdobili je fábory v českých barvách, druzí upravovali bránu pro vchod atd. V každém rohu cvičiště stálo dělo, na jeho štítě svítil rudý kalich a v ústí hlavně se skvěla lebka úderníků. U tribuny vlál na stožáru český prapor. Na tribuně se pyšnil státní znak.
I vlastní cvičební úbor jsme měli: ze spodků jsme si dali udělat krátké bílé trenýrky a úbor jsme doplnili bílou košilí.
A tak se přiblížil netrpělivě očekávaný den. Počasí nám přálo. Kolem druhé hodiny byla již všechna místa k sezení i k stání obsazena. Viděli jsme tam zástupce 1. pěšího pluku z Labuně, 2. pěšího pluku z Čartoryje, zástupce I. divise z Polonného, místní inteligenci s popem v čele – snad nikdo z vesnice nescházel.
Kapitán Němercálov měl svůj den.
Hudba 2. pluku hraje „Kde domov můj?“ a „Marselaisu“ a pak se ujímá slova br. Dr. Lenfeld a mluví o významu sv. Václava v čsl. armádě.
Za chvíli po jeho řeči zavlnila se u vchodu masa těl – to jsme již nastupovali za zvuku řízného pochodu. „Spějme dál“ k prostným; celí bílí, na levé straně hrudi zelený lipový list, bosi obcházíme cvičiště, vedení jsouce br. Školníkem a br. Vil. Černým.
Bylo nás asi sto. Zastavujeme uprostřed, rozestupujeme se a první oddíl začíná. Již při něm stouplo nadšení diváků, kteří snad poprvé viděli prostná, prostě neznalo mezí; potlesk a pochvala byly tak hlučné i během cvičení, že někdy nebylo ani slyšet hudbu. Všechny čtyři oddíly byly provedeny bezvadně a u východu již nás očekávali bratři Školník s Černým, rozzářeni a spokojeni.
Po našem odchodu za zvuku hudby nastupuje asi 40 hochů z vesnice ve stáří od 8 do 14 let. Obnaženi do půl těla s černými trenýrkami pochodují doprostřed cvičiště za naprostého ticha v obecenstvu. Toto číslo bylo tak velikým překvapením, které jim br. Černý připravil, že údivem ani nepromluvili, ani jásotem nevítali. Očekávali pouze, co jim mohou ukázati tito chlapci z jejich středu a jistě měli o tom pochybnosti. Na povel br. Černého zastavují, hudba počíná hráti doprovod. To není 40 těl, to je jediný celek, neboť cviky jsou tak dokonalé a současné, že diváci jsou prostě ohromeni. Ti hoši, kteří neznali nejprimitivnějších cviků, ukazují nám zde překvapující výkon. Br. Černý, autor prostných, si je pečlivě propracoval a výsledek se dostavil; diváci vstávají, jsou dojati, pláčou a strhávají okolní k nadšení stále se stupňujícímu. Hoši musí ještě jednou na cvičiště, jdou sebevědomě a rádi. Jsou znovu odměněni potleskem.
Po obojích prostných přichází na řadu naše jediné nářadí – bradla, kde vyhrává br. Böhm se svým družstvem a diváci vesničtí trnou při odvážných jejich zánožkách přes obě žerdi s celým obratem. Následuje oddíl lehké atletiky: běh, skok prostý a skok o tyči. Všechno klape a vše se raduje.
Na závěrečnou scénu „Vítězství“ se již dobře nepamatuji. Vzpomínám jen, že na konci ležel na zemi sražený Němec s praporem a piklhaubnou (představoval jej br. Novotný), my jsme přes něj pochodovali, vedeni statným br. Makaloušem, který nesl český prapor. Hudba hrála „U boj“ my jsme zpívali s ní rusky tuto píseň. Obecenstvo vstává, nadšení nebere konce, to není volání, to je příboj rozbouřeného moře, který se zpět odráží a ozvěnou vrací od protějšího lesa.
Kapitán Němercálov posunul si furážku ještě více na ucho (znamení dobré nálady) a děkuje všem za účast, nám pak za cvičení a tak zakončuje slavnost. Ačkoliv jsme získali srdce Koloděžňanů již při svém příchodu do vsi, měli jsme po cvičení jejich sympatie celé. Marné byly hlasy dvou sýčků z baterijní kanceláře — ruských písařů — a jednoho místního israelity, že jsme vlastně Austrijáci a že prodlužujeme úmyslně válku.
Akademii jsme pak opakovali ještě v Miropoli o něco později a ve zmenšeném měřítku. Poněvadž venku byl již chlad, proto jsme cvičili v sále. O tom by snad mohl napsati někdo jiný z vás, bratří. Já jsem měl tehdy službu a v Miropoli jsem nebyl.
Snad jsem na něco ve svém líčení zapomněl, někoho opominul, ale doufám, že mi to prominete, neboť událost, kterou vypisuji, se stala před dvaceti lety a vzpomínky časem blednou. Nemůže je osvěžiti ani fotografie, protože žádnou nemám z tohoto cvičení. Je snad nějaká mezi vámi, bratří?
Zprávy výboru.
V druhém čísle našeho Věstníku jsme žádali, aby všichni bratři 3. baterie vyplnili přiložené dotazníky. Z 204 známých adres došlo však pouze 72 lístků. K dokončení statistiky je ale nezbytně nutno, aby zaslali svá osobní data všichni — bez výjimky! Proto prosíme, nemeškejte a po pročtení těchto řádků vyplňte a zašlete nám dotazník.
Všechny bratry, kteří rádi vzpomínají našich chvil radostných i smutných, veselých i vážných, bouřných i klidných, prožitých v zahraničních odbojích, a živě vypravovaných na dnešních našich schůzkách a zvláště bratry — literáty žádáme a vybízíme znovu důtklivě, aby je zvěčnili svými řádky v našem Věstníku. Se stejnou radostí si jako otiskujeme v dnešním čísle články bratří Dr. V. Melichara (který obzvláště je silně zaneprázdněn, ale vždy si pro náš Věstník najde volnou chvilku), pplk. K. Fulína a St. Kosiny, rádi bychom uveřejnili i další příspěvky v následujících číslech našeho Věstníku. Kdo se přihlásí nejdříve? Bratří Valento, Moravče, Vítku, Brychto, Kolaříku, Kyzlinku, Pochylo, Pešino, Dedku a jiní, vzpomenete i Vy na náš Věstník? Či snad nechcete přispět k zaznamenání přesných pamětí 3. baterie v bojích za svobodu? Vzpomeňte, s jakou radostí jste plnili ty nejtěžší úkoly a splňte i tuto malou službičku k uspokojení sebe samých i celé naší baterie. Znovu si přečtěte laskavé zprávy výboru v 1. čísle našeho Věstníku, kde vyzýváme každého k spolupráci.
Návrh br. Tomečka v 2. čísle Věstníku, aby bylo založeno album všech příslušníků 3. baterie 1. pl. leh. dělostřelectva ruských legií, jest přijat a proto prosíme všechny bratry, aby nám laskavě zaslali svoje fotografie s vlastnoručním podpisem (inkoustem a čitelně) ve velikosti pohlednice (14×9) na adresu Josef Školník, Praha-Karlín, Kaizlova 3. Bratří z Moravy a všichni kdo můžete, zúčastněte se 20. výročí bitvy u Bachmače v Olomouci, pořádaných pěším plukem 6 „Hanáckým gen. Janina“. Z Prahy pojede br. Školník a rád by Vás uviděl. (Příslušníci 3. doblesné baterie, kteří zavítají na bachmačské oslavy, sejdou se v sokolovně, kde má sraz I. a II. prapor pěš. pl. 6 „Hanácký gen. Janina“).
Žádáme bratry Helešice, Böhma, Štose, aby zaslali výkaz osobních dat, nejlépe výpis z vojenské knížky, číslo km. a číslo vojenské knížky k vyřízení jejich žádostí o přemístění.
Týká se bratří, kteří chtějí od pěchoty k dělostřelectvu. A nyní ještě něco, co dává dobré vysvědčení dosavadní organisaci práci baterie naší a baterie 2. Na schůzi zástupců všech baterií 1. dělostřeleckého pluku dne 17. února 1938 byl dán základ k utvoření sdružení všech bratří I. čsl. dělostřelecké brigády na Rusi. Předsedou na této schůzi byl zvolen náš milý br. Dr. V. Melichar, který vřele vítal toto sdružení a zmínil se též o všestranném jeho významu. Na schůzi se dostavil též br. gen. Přikryl, zastoupeny byly všechny čtyři baterie, štáb pluku a těžký division. Zvláště ty části, které dosud nemají sdružení, vřele vítaly tyto snahy a poukazovaly na potřebu sdružení. Tak například při oslavách 20. letého výročí založení dělostřelecké brigády byly části, jež dosud neměly jednotící organisace, zastoupeny jen malým počtem anebo vůbec nikým, kdežto druhá a hlavně třetí baterie se zúčastnily slavnosti ve velikém počtu. Byl vysloven též požadavek, abychom se postarali o sepsání pamětí jednotlivých baterií a tím i celého pluku, dokud je ještě chováme v paměti a dokud neodejdeme na věčnost. Zástupcům 1. a 4. baterie, štábu pluku a těžkého divisionu byly pak dány k disposici adresy bratří jejich baterií. Tito zástupci ochotně slíbili, že se vynasnaží sehnati příslušníky svých částí a sdružiti je. Ve zvoleném brigádním výboru jest po dvou zástupcích z každé části. Předsedou výboru byl zvolen z naší baterie br. pplk. V. Šup a pokladníkem br. J. Školník, jednatelem z 2. baterie br. J. Fohl.
Padesáti let se dožil dne 28. ledna t. r. br. Jos. Kadečka v plné síle a svěžesti. Milému Pepíčkovi přeje celá 3. doblesná baterie stále zdraví, štěstí a spokojenost na dalších padesát let.
Povýšení. Milému bratru Josefu Baierovi, veliteli děl. pluku 125 v Bzenci, gratulují upřímně k povýšení na plukovníka všichni příslušníci 3. doblesné baterie.
Naše rovy.
Naše řady řídnou čím dále tím více — opět se dovídáme o ztrátě věrných druhů, kteří odešli tam, odkud není návratu; jsou to: br. Jos. Smrčka 1932, br. Sergej Červinka, br. Václav Bendl † 21./XI. 1937. Budiž jim „věčnaja pamjať!“
Všem Pepíkům přeje 3. doblesná baterie k jejich jmeninám hodně mnoho zdraví a „mnogaja ljeta“. Dovolujeme jim v tento den více si „kývnout“.
Změna adres bratří: pplk. Vlad. Drnec, Kroměříž, Dykova 471. Karel Bartík, Hulín, Záhlinická ul. 314. Frant. Melichar, obch. zástupce. Nová Sibiřská, Řičanská 352, p. p. Újezd n./Lesy. Prap. Vilém Černý, pom. zdrav. Vysoké Mýto, ul. Bož. Němcové čp. I./166.
Nové adresy bratří: Jan Dolejš, pražírna žita, Praha-Smíchov. Josef Nožička, vrchní četn. strážm., Velké Rovné, Slovensko. Štěpán Rota, Tachov č. 15, p. Doksy. Frant. Škaloud, Bačalky, p. Dětenice. Frant. Světnička, Gajary č. 604 u Malacek, Slov. Ant. Šulc, kontrolor Nár. banky čsl. v Praze II. Otto Veselý, štrm. 3. děl. pluku, Litoměřice. Josef Fabian, Hubiles p. Smiřice.
Pokladní zpráva
od 15. 12.—25. 2. 1938
| Příjem | Vydání | |
| Hotovost z 15./12. 1937 | 1075’05 | |
| Dobrov. přísp. došlé psp. | 705’— | |
| Přísp. br. Tomečka | 32’50 | |
| Za tisk a exp. Věstníku a dotazníků | 257’50 | |
| Administr. výlohy | 10’— | |
| Zůstatek | 1545’05 | |
| Celkem | 1812’55 | 1812’55 |
Jan Makalouš.
Z REDAKCE. Pro omezenost místa nebylo možno uveřejniti příspěvky bří Jar. Palečka a Stan. Kosiny. Uveřejníme je v příštím čísle.
Vychází čtyřikrát ročně. Za vydavatelstvo a redakci odpovědný Frant. Tomeček v Bzenci. Tiskne F. Tomeček v Bzenci. Ředitelství pošt a telegrafů v Brně povolilo užívati novinových známek výnosem čís. 108.012/IIIa-1937 ze dne 9. listopadu 1937. Podací úřad Bzenec.