Folkové ozvěny – Bzenec 1984

Publikujeme pro vás přepis a sken knihy Folkové ozvěny 1984, která zachycuje atmosféru prvního ročníku stejnojmenného cyklu koncertů konaných ve Bzenci. Kniha přibližuje vznik Ozvěn jako odezvy na Folkový kolotoč, popisuje tehdejší hudební dění a přináší medailonky interpretů i texty písní, které tehdy zazněly. Dílo tak nabízí nejen cenné svědectví o době, ale i živý obraz setkávání muzikantů a publika, jehož atmosféra se dodnes vrací ve vzpomínkách. Knihu uveřejňujeme s laskavým svolením pana Grombíře, kterému tímto velmi děkujeme.

 

Folkové ozvěny

Bzenec 1984

12. října, 17:00 – OSTRAVA – Josef Streichl, Jiří Tvrz, Pavel Dobeš;

3. listopadu, 16:00 – BRNO – Slávek Janoušek, Václav Koubek, j.h., Jarda Nejezchleba;

17. listopadu, 16:00 – BRATISLAVA – Julius Kazimír, Dušan Valůch, Ivan Hoffman;

30. listopadu, 19:00 – PRAHA – Nerez, Relaxace, Dáša Voňková;

8. prosince, 16:00 – FOLKOVÁ NADÍLKA – Jablkoň, Č.P. 8, CaK Vocel;

Sedmý ročník Folkového kolotoče, podnětného a inspirujícího setkání zpěváků a skupin z oblasti folku, blues i tradičního folklóru se letos poprvé konal v Břeclavi. Na Jižní Moravu se přestěhoval z města svého zrodu Ostravy pro nepochopení místních úřadů, které kladly pořadatelům nesplnitelné podmínky.

Dějištěm Kolotoče byly nový kulturní dům na břehu Dyje a sál KD ve Staré Břeclavi. Půlhodinová vzdálenost mezi oběma místy, přehuštěnost programu a již v sobotní dopoledne vyprodaná většina koncertů byly příčinou, že ani ten, kdo přijel do Břeclavi na tři dny, nestihl všechno, co zajímavého bylo k slyšení.

Když jsme při zpáteční cestě z Břeclavi nad programem litovali, co všechno jsme neslyšeli, zrodil se nápad, uspořádat koncem roku Ozvěny folkového kolotoče ve Bzenci. Bylo zřejmé, že rozložením programu do pěti koncertů v průběhu dvou měsíců ztratí Ozvěny intenzitu třídenní hudební slavnosti, jakou Folkový kolotoč i se svým posluchačským zázemím je, chtěli jsme však představit na závěr roku nejzajímavější osobnosti a skupiny, které se v průběhu sezóny na folkových pódiích objevovaly.

Rozdělením programu Ozvěn podle čtyř měst, jež jsou centry dění v této oblasti mladé hudby, byl stanoven výběr účastníků, závěrečná Nadílka chtěla představit interprety, kteří překračovali rámec původní koncepce. Snad přitažlivost Bzence v době burčáku byla příčinou, že všichni pozvaní přislíbili účast. Že se obsazení závěrečného koncertu nakonec změnilo, bylo důsledkem spíše objektivních příčin, než nezájmu pozvaných. Vladimír Mišík neměl dosud hotové nové přehrávky a nahradila ho skupina C a K. Vocal. Namísto skupiny Hlas a Nahlas, která měla organizační problémy, přislíbila účast skupina Jablkoň. Pro obavy, zda se nám podaří zajistit i pořadatelsky vysoký standard, provázející koncerty Folkového kolotoče a určité výhrady samotných pořadatelů Kolotoče, se původní název změnil na FOLKOVÉ OZVĚNY.

V předvečer vinobraní, ve výborné atmosféře navozené už před koncertem kamarádským sdělováním pocitů z udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi, zahájil ozvěny Josef Streichl. Frázováním a hrou na foukací harmoniku připomínající Vlastu Třešňáka, přesto však s osobitostí folkového barda zazpíval několik výborných blues, z nichž to zpívané v karvinském dialektu bylo nejlepší. Nadbytečně s nefunkčně působilo i když jen střídmé průvodní slovo.

Texty především s milostnou tématikou a hlasem, který patří mezi nejlepší v oblasti folku, zaujal už na Folkovém kolotoči Jirka Tvrz. Přestože při větším časovém prostoru, jaký měl v Bzenci, se ukázala i některá hluchá místa v jeho repertoáru, vystoupení působilo velice sympaticky svou bezprostředností.

Publikum, zjevně naladěné spíše na humorné texty, si Pavel Dobeš získal již úvodní písní Jarmila. Jeho recitál měl spád, výborný doprovod dvanáctistrunné kytary, nápadité a chytlavé melodie, kterým však nehrozí, že by se brzo oposlouchaly.

Beznadějně vyprodaný byl brněnský koncert, v sále pro 160 diváků se jich tísnilo 250. Za omluvenou Ivu Rittovou /nemocné hlasivky/ zaskočil ne housle člen skupiny Marsyas Jarda Nejezchleba, hrající na domácí půdě. Již milé vzájemné představování v úvodu dávalo tušit uskutečnění session, jehož hlavní postavou byl pak v ohromné pohodě hrající Vašek Koubrk. Svůj téměř renesančně rozmáchnutý talent převáděl nejen jako sugestivní harmonikář a zpěvák, ale i jako znamenitý vypravěč a herec. Jeho vystoupení působilo dojmem neustálé improvizace a připomnělo dnes už jen vzpomínanou atmosféru hospod potulných harmonikářů a vypravěčů.

Slávek Janoušek, donedávna ještě učitel na brněnské osmiletce, nyní profesionální zpěvák a laureát letošní interpretační Porty přijel do Bzence bez svého kolegy L. Vondráka. Jeho spoluhráč ne Folkových ozvěnách Jarda Nejezchleba předvedl, proč je vyhledávaným hostem nejrůznějších folkových i rockových sdružení. Cit pro atmosféru, přizpůsobivost a citlivé reagování na každou změnu tempa ho zdobily i při doprovodu Slávka Janouška. V některých písních byl však zvuk jeho houslí nadbytečný, na úkor Janouškovy kytary a srozumitelnosti textu, což v menší míře platí i pro jeho hraní s Václavem Koubkem. Zvláštní kapitolou Janouškova vystoupení jsou texty. Ať už jsou jejich námětem ranní rozhlasové zprávy, na nádraží odposlechnutý rozhovor či školní pochodové cvičení, vždy nutí posluchače k přemýšlení. Jeho pohled na život kolem nás je mnohostranný, neobvyklý, laskavě ironický.

Před nepočetným, ale zasvěceným a citlivě reagujícím publikem se ve třetím koncertu představili někteří členové sdružení Slnovrat, které vzniklo v roce 1977 v Bratislavě. Je to skupina sedmi hudebníků /občas různí spoluhráči/ skládajících vlastní písně, jejichž šťastným znakem je současnost a humor.

Výborné, často tragikomické texty a jednoduchý doprovod kytary, to jsou písničky Julia Kazimíra. Již po zahrání několika z nich se v sále vytvořila vzájemnost, kterou výstižně pojmenoval Kazimír slovy: „Najradšej by som zatleskal já vám.“

Dušan Valůch, který hostoval v Bzenci již na folkových vánocích v roce 1982, patří mezi nejpřesvědčivější folkové osobnosti. Více než novou tvorbou však nyní zaujal důrazem, jaký klade na instrumentální doprovod svých textů. Ve všech písních ho doprovázel nápaditý flétnista a klarinetista Karel Svozil. Některé starší písničky hrál ve změněném tempu.

Nejvýraznější dojem z vystupujících členů Slnovratu zanechal na I. ročníku Folkových ozvěn Ivan Hoffman. Silné melodie, plný zvuk dvanáctistrunné kytary a osobitý projev umocňovaly naléhavost výborných, většinou autobiografických textů.

Nejistota a zmatky provázely přípravu i konání koncertu pražských písničkářů. Nejdříve se omluvila Dáša Voňová dopisem, ve kterém napsala: „…na základě mého současného sociálního postavení a statutu lidového hudebníka jsem si ověřila, že další vystupování je pro mne neúnosné.“ V dalších jednáních své rozhodnutí změnila a na Folkových ozvěnách vystoupila. Týden před konáním koncertu jsme zjistili, že sál Kulturního domu, kde se předchozí vystoupení konala, je v den koncertu obsazený. Po složitých jednáních se nakonec uskutečnil v akusticky nepříliš vhodném a neútulném sále Sokolovny.

Vystoupení skupiny Nerez, první po roční přestávce, však dalo zapomenout na starosti s uspořádáním koncertu spojené. Dokonalý zvuk skupiny, nádherné a čisté vokály, sametový hebký alt Zuzany Navarové, kterému odpovídal jako nůž ostrý hlas Víta Sázavského, to v zútulnilo naplněný sál Sokolovny.

Sympaticky působící kamarádské muzicírováni členů skupiny Relaxace v šatně, jakoby se na pódiu vytratilo. Posluchačsky náročná tvorba skupiny inspirovaná tradiční indickou hubou, působila většinou monotónně, vnitřní napětí a zaujetí, s jakým k hudbě přistupují jednotliví hudebníci, nenalezlo adekvátní odezvu u publika.

Mimořádným zážitkem bylo vystoupení Dáši Voňkové. Přes nepříjemné extempore s příslušníkem kontrolního orgánu v šatně, předvedla výkon, který zřejmě nemá na našich pódiích obdoby. Novátorské, virtuózní hraní na kytaru a stejně originální zpěv, pokora, s jakou přistupuje k folklóru, který zjevuje v dosud nepoznané kráse a svou vlastní tvorbou Dáša Voňková naplňuje podstatu hudby a kultury vůbec, vychovává ke kráse.

Poslední koncert Ozvěn byl mikulášskou nadílkou všem příznivcům dobré hudby, kteří přeplnili velký sál kulturního domu. Začátek koncertu, jehož trvání bylo omezeno do zahájení filmového představení v 19:30, provázely obavy o jeho průběh. Cestou do Bzence zabloudila technická část skupiny C a k Vocal, která měla koncert ozvučit. Aparaturu si mezitím postavila skupina Č. P. S., jako první však chtěla vystupovat skupina Jablkoň, jejíž členové pospíchali do Prahy. Když byla předstartovní nervozita největší, přijela technika od C a K Vocal, začínala Jablkoň, a bylo to tak nejlepší.

Skupina předvedla stylově těžce zařaditelnou tvorbu, plnou energie a napětí, jež je novinkou na scéně mladé hudby, kterou lze jen uvítat. Dominantní pro zvuk skupiny jsou perkuse a vitální hlasový projev I. Podobského, pro výsledný tvar jsou však stejně neodmyslitelné dialogy akustických kytar M Němce a I. Bellmanna. Při svém bzeneckém vystoupení skupina hýřila chutí a radostí z hraní a vytvořila výbornou náladu, jež se přenesla i do hlediště.

Snad poprvé na Slovácku, opředena chválou i rozpaky z posledních vystoupení, začínala skupina Č. P. S. ve folku nevídaným nástrojovým obsazením předvedla výborně sehraná skupina bohatou zvukovou paletu, jíž dominoval ostrý hlas vedoucího skupiny Jaroslava Ježka. Náročnou a osobitou Ježkovu tvorbu zahrála skupina s citem pro její atmosféru a podmanivost.

Vyvrcholením nejen posledního koncertu, ale Folkových ozvěn vůbec, se stalo závěrečné vystoupení I. ročníku, které obstarala skupina C a K Vocal. I když částečně poznamenané spěchem, který provázel celé odpoledne, náročnost, zaujetí a názor se jako červená nit táhly produkcí tohoto mimořádného sdružení. Silněji a přesvědčivěji než celá skupina za doprovodu nahrané hudby působila tentokrát živá sóla jednotlivých členů C a K Vocalu a závěrečné podání rockových evergreenů a capella.

Uspořádání I. ročníku Folkových ozvěn, jehož pět koncertů slyšelo 1400 posluchačů, umožnil finanční zisk letního rockového trojkoncertu ROCK 84. Cyklus folkových koncertů na závěr roku by se chtěl v Bzenci, případně jeho okolí, stát tradicí, ke které úspěch letošních Ozvěn zavazuje. Na závěr jeho bilance vzpomenu slova, kterými uvedl Ladislav Kantor píseň Kolej Yesterday: „Písnička je evokací na sklonek 60. a počátek 70. let, na atmosféru krásných knížek, krásné muziky, návratů k přírodě, atmosféru nadějí a důvěry. Tedy atmosféru tak vzdálenou a doufejme, že i blížící se.“

Chci věřit, že ovzduší, které vládlo při koncertech Folkových ozvěn, znovuzrození vzpomínané atmosféry pomáhá.

PEPA STREICHL

Na folkových scénách vystupuje už od konce 60. let. Byl z ostravských písničkářů první, kdo začal ve větší míře /i když stále pouze jako zpestření repertoáru/ využívat moravsko-slezských dialektů. Ze všech jeho kapelových projektů měl určitě největší význam dodnes existující, naprosto příležitostný, Folk band Pepy Streichla, na kterém se podíleli i takoví hudebníci, jako houslista Richard Kroczek, kytarista Jiří Schmutz a další. Folk v jeho podání má zemitou příchuť světa havířských hospůdek, přeplněných šichtovních autobusů vonících solvinou a mozolnaté přímočarosti.

VOJÁCI LÁSKY

Chodili po ulicích s tornou

od plynové masky přes rameno,

pseudonym z ulice

udávali jako svoje pravé jméno.

Po kapsách náladu na každou noc,

na klopě placku „The War is The Ox“.

Vojáci lásky.

 

Památník naděje mezi věcmi

na dně zaprášené torny.

Lžičku na gábl, náhradní tkaničku,

abychom vypadali jako vy.

Na krku amulet ve tvaru růže

pletený z pramínků ohmatané kůže.

Míjením večera ztráceli se ve tmě,

horký dech milenců zanechali ve mně

Vojáci lásky.

 

Večer se snesl do města

mezi šedivými domy,

nahota večera z včerejška

třídila své dojmy.

Napsala cedulku „prodejné, cena“

rtěnkou přeškrtla

písmenka svého jména.

Zavřela dveře a řekla sbohem,

a pak se ztratili za vedlejším domem.

 Vojáci lásky.

POLOVINA

Chvíle, co nenudí

roztáhla svoje ruce.

Nepláče, nemluví,

pohledem svázaným k zemi

stoupá si na špičky.

Chytá se půlměsíce,

v úplňku uvadá

únavou tanečnice.

 

Chvíle, co nenudí

roztáhla svoje ruce.

Nepláče, nemluví

s pohledem svázaným k zemi

lehá si na záda,

dotýká se spánku

v úplňku uvadá loutka na provázku.

 

Napůl se usmívám,

napůl si hřeju ruce,

napůl si zapláču.

Jen půl je světla více,

napůl ti prozradím, že chci trochu více,

jen půl se tě dotýkám,

napůl to je méně,

napůl se ostýchám,

půl zla zbývá ve mně,

půl to je bílý den,

půl je doba noci,

půl svého jména mám,

půlka je po otci.

 

Jen půl se tě dotýkám,

napůl, co je méně.

Napůl se ostýchám,

půl zla zbývá ve mně,

půl to je bílý den,

půl je doba noci,

půl svého jména mám,

půlka je po otci,

půlka je po bolesti,

půl je uzardění,

napůl si zapláču,

napůl padám k zemi,

napůl už nedýchám,

jen půl smrti není.

DŽÍNOVÁ NEVĚSTA

Stál jsem vedle a hleděl na ně

přál jim štěstí a mačkal dlaně.

Topil se v citech, co neměly cenu,

styděl se za ně a záviděl jemu.

Byl dlouhý, jak čára v erárním kvádru,

věneček na klopě místo řádů

a přísně tajná hodnost a jméno,

drobná a štíhlá teď bude jeho.

 

Barevná nevěsta – džínová modrá

voněla smíchem – závist je hrozná

ukrytá v barvách – zelená khaki

jak jsem mu záviděl,

chtěl jsem ji taky

Džínovou nevěstu.

 

Trvalo chvíli, pak řekla ano,

bylo mi teskno a v ústech plano

Lítostí jsem byl u svého konce,

jsem v pravém rohu na svatební fotce,

půlnoc když klepala na okenní rámy,

lehl si vedle ní, zůstali sami.

Záclona protkaná v půlnoční černo,

doteky a slůvka, co je to věrnost.

 

Pak tiché loučení v nádražním oparu,

pohledy do očí a slzy z jantaru

a ruka pevně svírá.

Budeme veselí, vždyť se neumírá.

Snad je mu do breku, když si sedne v kupé

loučení na nevím je tak trochu kruté.

V erární posteli noc je vždycky stejná,

ale co ona, zůstane věrná?

K SVÁTKU

Hráli jsme na čáru na náměstí

a sochy kolem nás házely rozumy

Cítili se chlapy, byli však malí,

kdopak nám rozumí?

 

Hlava a orel, padají mince,

penízky stáčí vítr do štěstí.

Hlava a orel jako kříž a srdce

padají v rohu náměstí.

 

Kamenné hlavy s pohledem věčnosti

hleděly mlčky ne naši hru.

Vítr se točil kolem korouhvičky,

bylo mu jedno, jaký to druh.

 

Copak ti pošlu k tvému svátku?

Trochu úsměvů do dlaní

a trochu slov z větru na památku

jako způsob vyznání.

 

Život je čára, rub a líc mince,

bronzové hlavy z kamenných cest

a krůpěj rosy konvalince,

co čísi botou přestala kvést.

 

Hlava a orel, padají mince,

penízky stáčí vítr do štěstí.

Hlava a orel jako kříž a srdce

pásají v rohu náměstí.

 

Copak ti pošlu k tvému svátku?

Trochu úsměvů do dlaní

a trochu slov z větru na památku,

jako způsob vyznání.

BLUES PRO ZRZAVOU HOLKU

Je čas benefice

pro zrzavou holku.

Přijela televize

a rejža zapálí si zorku

a řekne madam, jak se vám žilo,

a řekne madam, jak se vám žilo?

A slůvka tečou

jak slunce po asfaltu,

po slunci vítr, co odehnal tu dálku,

tak madam, jak se vám žilo,

tak madam, jak se vám žilo?

 

Zadržte laskavě, jen žádné sentimenty,

trochu víc poutavě,

tak tři čtyři věty.

Tak znovu, madam, jak se vám žilo,

tak znovu – madam, jak se vám žilo?

Jó, žilo se žilo,

vlezte mi všichni někam

a díky za květiny,

já vlastně domů spěchám

a napište sami, jak se žilo,

vždyť víte sami, jak to bylo

a pak se hraje.

Dneska večer jenom pro ni,

pro zrzavou holku, kámošku z ulice,

kámošku z mýho dvorku.

 

Je čas benefice

pro zrzavýho pána.

Přijede televize a rejža v roli elegána

zeptá se pane, jak se vám žilo,

zeptá se pane, jak se vám žilo?

A pak se hraje

stejně jako včera večer pro ni,

pro zrzavou holku,

kámošku z ulice,

kámošku z mého dvorku

a pak se hraje stejně jako

včera večer pro ni,

pro zrzavou holku,

kámošku z ulice,

kámošku z mýho dvorku.    

JIŘÍ TVRZ

Začal hrát asi před dvěma a půl lety ve V-klubu VŠB v Ostravě, na studentských návštěvních dnech. V té době začínal hrát taky Jarek Nohavica, který si Jirku vzal jako svého hosta na MFL a tehdy to opravdu začalo. Měl asi pět vlastních písniček, velkou trému a chuť to zkusit. Od té doby odehrál asi 80 koncertů, natočil pět písniček do rozhlasu a jednu do televize. Sám Jirka o svém hraní říká: „Je to návyková droga, nedá se přestat, vystoupit z rozjetého vlaku. Písničky si píšu sám, sám si je zahraju a zazpívám, nemám žádné hudební vzdělání ani přehrávky. Jsem amatér a muzika je můj koníček, náročný na čas a na peníze, ale nikdy nebudu litovat, že to tak je.

PERIFÉRIE

Zdi zašlý prachem a rozbrázděný časem,

nespisovný nápisy,

co se píšou tajně nebo z nudy,

nesou stopy křídy a kousky čísi duše,

a křivý písmena, co se dětskou láskou chlubí.

Jednou za čas přijde déšť a lije,

rozmaže nápisy,

reklamy periférie…

 

Ulice jsou šedavý, stejně jako jejich jména,

vítr dělá metaře a nechce platit za práci

a taky trhá plakáty z předminulý pouti a papíry se tedy válej a plechovky,

jek tuláci…

Pak se zase k dešti schýlí, voda stéká a myje periférii…

 

Lidi se tu potloukaj a asi tady bydlej, nebo co,

většinou mlčej, koukaj a klepaj botama,

a kdyby kluci nerozbili okno, byla by tu nuda…

 

A já tu sedím, u nohou svět,

co hlava je ho plná,

déšť, ten mi nevadí,

možná není to tvůj vkus s kytarou, která neladí,

si zpívám falešný periferní blues…

ČAS ČTYRECH STĚN

Není to tak dávno, na velký jsme si jen

a chybělo málo, ke všemu měli jsme klíče,

svět byl jen koule, který jsme se smáli,

snad bylo to k smíchu, však dětství je pryč…

 

Dne za dnem jdou, tiše mě míjí,

je čas vnímat víc než tvůj sen

i děti stárnou, vždyť žijem jenom chvíli,

uklidit hračky – jde se ven…

 

Pak přišla léta, léta dospívání,

a od tý doby stejně vypadám,

a dívkám ústa zrála na líbání,

potkal jsem lásku „No – 1″…

 

Dne ze dnem jdou, tiše mě míjí,

je čas vnímat víc než svůj sen. 

I děti stárnou, já zmítám se v sítích,

dobrýho pití a zralých žen…

 

Jsme tu jen jednou, jsme hosté na pozvání,

tak dívej se kolem,

kdo je kdo a ke komu z nás

jsme ztráta snů, jsme sešit k odevzdání

a prázdný stránky dopíše čas…

 

Zas den za dnem jdou, tiše mě mítí,

je čas vnímat víc než svůj sen,

i děti stárnou a já to teď cítím,

že blíží se čas čtyřech stěn,

že blíží se čas čtyřech stěn…

TO TY ASI NEVÍŠ

Prý dokud žiju, tak mi svíčka svítí,

cítím, jak hřeje ten její plamen.

Já ještě žiju, tak mi svíčka svítí,

nechci být studený, studený kámen…

/: To ty asi víš :/ anebo nechceš …

 

Aniž tě znám, tak mi rušíš spaní

a ty nad tím rukou jen mávneš,

zítřek mě děsí jak bílá paní,

ještě jsi nekvet a už vadneš .

/: To ty asi víš :/ anebo nechceš …

 

Z vojenských mundůrů je cítit hlína,

já nejsem ten, kdo to první zmáčkne,

zubatá nikdy neusíná,

já jenom doufám, že na  mě nedosáhne…

/: Tady doufáš, já vím :/ tak kdo je ten blázen…

BABÍ LÉTO

Dozrálas od léta, holčičko s copánky,

stejně jak víno, stejně jak obilí,

dozrálas od léta – tváře jak červánky,

křehká jak křídla motýlí,

jahodový rty…

 

Vlaštovka odlétá, z výšky nám zamává,

mě tady s tebou holčičko nechává,

vlaštovka odlétá, ještě nám zamává,

podzim už barvy rozdává,

zlatožlutý dny…

 

Dozrál jsem od léta, holčičko, taky já,

tak jako tráva, stejně jak bodláčí,

dozrál jsem od léta, holčičko, taky já,

boty mě na cestách netlačí,

i když jsou všelijaký…

PLOT

Před našima je vysoký plot,

před našima je, není mi vhod,

laťky jsou srovnaný do řady,

dívám se mezi nima ze zahrady – jak vypadá náš svět…

 

Před vašima je plot zas z druhý strany,

před vašima je, nač je mezi námi?

Škvírama se na tebe díváme,

ruce si přes ty ploty podáváme – no, to jsme celí my…

 

Před našima je kovaná branka,

před našima je, máma ji zamkla,

prý mě má raději na očích,

ti, co mě svádějí, jsou samý hřích – no, to je celé máma…

 

Neříkej, že ne, že nenajde se díra,

nezakazuj matičko, vždyť zvědavost mě sžírá.

Vychází slunce nad horizontem,

vychází slunce, láká mě ven,

tak otevři mi vrátka,

zahrada je krátká,

já se brzy vrátím…

ZŮSTALAS VE MNĚ

Zdá se mi, že očima mi dáváš tajný znamení…

Zdá se mi, že v téhle chvíli máme oba stejný problémy a že mě svádíš…

 

Já rád se vzdávám, jseš silná zbraň,

já rád se vzdávám, teď…

Šanci mi dáváš, měl bych ji brát,

šanci mi dáváš, tak na co čekám…

 

K zbláznění je to, že neznám tvoje jméno ani příjmení…

Zdá se mi, že jsme jako dvě struny,

který čeká souznění, jen jestli ladí…

 

Já rád se vzdávám…

 

K zbláznění je to, že jsi mi zmizela bez velkýho loučení…

Zbylo tu po tobě jenom jedno prázdný místo k sedění

a teď mi scházíš…

 

Tak já ti mávám, jseš silná zbraň,

tak já ti mávám, teď…

Šanci jsi mi dala, měl jsem ji brát,

šanci jsi mi dala, už tady nejsi…

Jsem sám v prázdným kupé a venku se stmívá…

PAVEL DOBEŠ

V dětském věku se učil hrát na akordeon v LŠU, později hrával bigbít, taneční hudbu i trampské písničky. Asi před deseti lety založil skupinu Minimum, pro kterou psal své první písničky a texty. Skupina hrála asi šest let a během své činnosti získala v soutěžních přehlídkách řadu odborných uznání. Po rozpadu skupiny Pavel Dobeš půl roku nehrál, na koncertu Moravského folkového léta v roce 1982 vystoupil už sám. Od té doby se začalo jeho jméno ve spojení s úsměvně bolestnou satirou a písničkami v ostravském nářečí šířit mezi příznivci folku.

OD ISTÉ DOBY NEMÁM RÁD BLAŽKA

Měl jsem rád Blažka jak svojiho synka,

z jednoho hrnka sme kafe pili,

vymetli sme kina,

takoví sme byli a žádnou srandu sme nezkazili.

 

Žízeň sme hasili v knajpě na nádraží

a jak byl v ráži, jak už ho měl,

do jedné tlapy chytnul dva chlapy

aji do lochu bych místo ňho šel.

 

Loni se u nás povyšovalo,

na vyšší místa za vyšší plat,

to zarobí dycky automaticky,

jak kerýsi chachar zdhně na západ.

 

Za ten den pluvnul by sem si do ksychtu,

bo sem se zdržel u jedné ženy

a jak sem po absenci přišel na šichtu,

tak už byl Blažek povýšený.

 

Tým pádem Blažek mi včil robí šéfa,

tuš to je trefa, tuš to je gól!

Tuš to je drama,

takový fláma,

ulice máma, otec alkohol.

 

Dajtě sa všeci přejet rychlíkem,

kozla zahradníkem stě zrobili

a pytláka hajným

a zloděje tajným.

To stě se pěkně vybarvili.

 

Dyť je to gauner a sviňa sprostá,

duševně silně zakřiknutý.

Na prstech s bídou počítá do sta

a vyšmatlané nosí boty.

 

Od isté doby nemám rád Blažka,

k svátku mu ruku nepodám

a jak na mopedu přes kaluž pojedu,

schválně ho dycky ochlustám!

SPOLUŽÁK

Když po dvaceti letech potkáš kamaráda,

se kterým sis na vojáky hrál,

na četníky, na zloděje,

na semafor u koleje,

na kuřáky listí atd.

Na doktory medicíny

a ještě větší klukoviny,

až se dětský rozum červenal.

Může to být radost, nebo jenom takto zadost,

ale může se stát, že půjde dál…

 

A ty budeš stát v dlouhé chodbě

a pohled z něj nespustíš,

dokud ti neselžou oči obě,

dokud to všechno v sobě nepřekřičíš.

 

Kdybys byl poeta, napsal bys báseň,

kdybys ho neznal, snad bys mu záviděl.

Ale ty seš klaun a po otci blázen,

jakého nikdo ještě neviděl.

 

Odcházíš dolů mezi náklaďáky

a mezi lidi, co tě pozdraví, dají ti panáka, žádné dlouhé fraky,

panáka na kuráž a na zdraví.

 

A pak tě viděj lidi v telefonní budce,

změněným hlasem přes kapesník špinavý,

jak křičíš „chci mluvit s kamarádem a telefon se s tebou nebaví“.

 

My všichni měli kdysi kamarády,

v myšlenkách vracíme se znovu do školy,

pešek okolo nás chodívá tady,

a máme obyčejné idoly.

 

A tak nás viděj lidi v telefonní budce,

změněným hlasem přes kapesník špinavý,

jak křičíme „chci mluvit s kamarádem a telefon se s námi nebaví“.

BALADA O STARÉM HRADU

Podkoní chytil myš v chalupě pod hradem,

nečekal na drába, pohrdl úřadem

za to, že snědla mu půl večeře,

přibil jí na futra, nade dveře.

 

A mezitím na hradě začíná hostina,

tuk teče po bradě, kouří se z komína

řezníci odjeli, už hrají loutny,

kuchařky točí se okolo plotny.

 

Hovězí rolády plněné špekem,

červené zelí, jehně s česnekem,

telete čtvrtka, selete půl,

úzké jsou šaty a malý je stůl.

 

Pohrdlí z prasete, koření z Indie,

veselo na světě, kór když se vypije,

to se to dobře bužíruje,

jo, to se to žere, když na to je.

 

Jen dole pod hradem nálada jiná je,

rožně se netočí, muzika nehraje,

jen dole pod hradem kručení břicha,

nocí se nese toho ticha.

ZÁTIŠÍ S ČERVY

Když do ovoce dají se červi,

ať už záměrně anebo náhodou.

To, aby sadař si dal do pořádku nervy,

to, aby vůbec nepočítal s úrodou.

 

Tihleti červi jdou všem na nervy,

když si máš kousnout do plodu,

v ústech se vrtí, když zuby jej čtvrtí

a jazyk mělní na vodu.

 

Poslyš, ty červe tam nahoře v plodu,

tohle je moje vlastnictví.

Ať hrom tě serve za tuhle škodu,

co nesnáším, je cizopasnictví.

 

Kdy jsi byl, když jsem oral,

když jsem sázel, rouboval?

Seber se a táhni, odkud jsi přišel,

nikdo tě sem nevolal.

 

Když do ovoce dají se červi,

ať už záměrně anebo náhodou.

To, aby sadař si dal do pořádku nervy,

to, aby vůbec nepočítal s úrodou.

O LESE

Z města do lesa sem tam si zajdu,

mám v plánu, že bych tam postavil chajdu.

Zarábám slušně, a tak nikdy netvrdím,

že halířem nesmrdím.

 

Je to les pěkný, zdravý, perspektivní,

koluju o nim ty nejlepší drby.

Zvířata vyhnaly starého hajného,

tím to vyhrály, dostaly nového.

 

Hajný je pěkný, perspektivní, zdravý,

koluju o nim ty nejlepší zprávy.

Pečuje o revír, víc než o sebe

a jeho stromy vyrostaju do nebe.

 

Ostatní zvířata též si dobře žiju,

tak dobře, že se furt pelešiju.

U televize kvete blahobyt,

všeci su rádi, bo v revíru je klid.

 

Enomže vysoko vyrostlé stromy,

tahaju na sebe buřku a hromy.

Neví sa kaj to šustne, tak všeci maju strach

a všecko skřípe, jak ve starých hodinách.

 

Nikdo z nich neví, jak dopadne buřka,

či nebude mrtvý, jak ráno vstane z lůžka

a v televizi, aby to čert spral,

maju rozhleděný fajný seriál.

 

Kukačka už ani neotvírá zobák,

medvěd je malátný, slabý jak chrobák.

Starý vlk schovává mezi nohy chvost.

Ten, co měl v galatách dycky místa most.

 

Panikář zajíc prodal kožku

a utek z lesa ven přes Jugošku.

A kdyby v tom lese ještě lidé bývali,

do toho všeckého by manifestovali.

 

Hajný se zavíral celé dni doma

a hajná nevěděla ani na co ho má.

Tak sem tam vešel, nechal se pozvat dál,

řeč se točila a já jsem špičkoval:

 

„Jako muzikant z kavárenské praxe,

různé postupy a fígle mám v kapse.

Při tanci nemožu být žádné prostoje

a hrát se musí aji na levné nástroje.“

 

Hajný si mě změřil křivým okem,

vyprovodil mě kulí a brokem.

Píšem si sice k narozeninám,

ale oslavujeme každý sám.

SLÁVEK JANOUŠEK

Pět let působil ve studentském autorském divadle Malé divadýlko, písničky psal rovněž pro Divadlo X, Divadlo v klubu aj. V roce 1982 založil spolu s F. Kantorem a L. Vondrákem příležitostnou skupinu Krák. Když se Malé divadýlko rozpadlo, rozpomněl se Janoušek na svůj folkový původ a spolu s Lubošem Vondrákem, který se vrátil z vojny, dal vzniknout dvojici, která spolu vystupuje od listopadu 1983. Většinu repertoáru píše Janoušek na vlastní texty, někdy zhudebňuje poezii. V roce 1984 se stali Janoušek s Vondrákem držiteli interpretační Porty.

JE TO MOŽNÝ, TOHLETO

Pověz mi, dítě, proč máš hlavu v dlaních,

co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce člověka na světě může bolet?

Tátovu občanku polil jsem medem

a jak po mě skočil, tak tam byl pařez.

Natrh si montérky, a pak stránku s dřevem.

Nejvíc bolí první nářez,

nejvíc bolí první nářez

a pak už to jde,

jo, pak už to jde.

 

No, je to možný, tohleto,

možný to je,

malej je malej, však to přežije,

malej je malej,

vždyť si ještě užije,

až bude velkej.

 

Pověz mi chlapče, proč máš hlavu v dlaních,

co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce na světě člověka může bolet?

Mlýnskými kameny namletý prášek,

je z mého srdce, co v plástvích praská.

Mísím ho slzami, slzavý hrášek.

Nejvíc bolí první láska,

nejvíc bolí první láska

a pak už to jde i zbásnit.

Hele: mlýnskými kameny lásky praská nebo sázka…

 

No, to je možný, tohleto,

možný to je,

mladej je mladej, však to přežije,

mladej je mladej, však si ještě užije,

takže holky, jo?

 

Pověz mi, holka, proč máš hlavu v dlaních?

Co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce na světě člověka může bolet?

Četla jsem noviny a pila koňak,

mejdan byl nuda, já se dala odvést.

Teď mě bolí slabiny, byl to ajznboňák.

Nejvíc bolí první bolest,

nejvíc bolí první bolest

a pak už to jde,

jo, pak už to jde.

 

No, je to možný, tohleto,

možný to je.

Mladá je mladá, však to přežije,

mladá je mladá, vždyť si ještě užije.

 

Pověz mi, ženo, proč máš hlavu v dlaních?

Co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce na světě člověka může bolet?

Kdo se má o všechno den, co den starat,

to přeju načas každé z těch Dorot,

co vědí o světě – leda se v sobě babrat.

Nejvíc bolí první porod,

nejvíc bolí první porod

a pak už to jde,

jo, pak už to jde.

 

No, je to možný, tohleto,

možný to je.

Žena je žena, však to přežije,

žena je žena, vždyť si ještě užije.

 

Pověz mi muži, proč máš hlavu v dlaních?

Co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce na světě člověka může bolet?

Roků mi přibývá, roste mi teřich,

mladá kytka vábí, tož šup za nima za roh.

Jenže s kým jsem se to srazil

za městem v keřích?

Nejvíc bolí první paroh

a pak už to jde.

 

No, je to možný, tohleto,

možný to je.

Mužskej je mužskej, však to přežije,

mužskej je mužskej, vždyť si ještě užije.

 

Pověz mi, starče, proč máš hlavu v dlaních?

Co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce na světě člověka může bolet?

To poznáš panáčku, co jsou to klouby,

ale horší je, že život se tak nějak zvrt

žádá žuby a nohy – no, to je houby.

Nejvíc bolí první smrt

a pak už to jde.

 

No, je to možný, tohleto,

možný to je,

starej je čilej, však smrt přežije,

starej je čilej, vždyť si ještě užije.

 

Pověz mi, člověče, proč máš hlavu v dlaních,

co nejvíce člověka, když přichází do let,

co nejvíce na světě člověka může bolet?

Proklínám jako ty války a vládce,

až blýsknou se vidle, mihne se pažba.

Neschopný s vidlemi budu stát jako zrádce.

Nejvíc bolí první vražda,

nejvíc bolí první vražda

a pak už každá.

BLÁZNI NAHOŘE

Tak už to spusťte,

na co ještě čekáte?

Abychom si nakonec nezačali myslet,

že nás jen tak lekáte,

že nás jen tak strašíte.

Slyšíte?!

Tak už to spusťte,

na co ještě čekáte,

tak na to ještě čekáte?

A ještě dřív nežli se přiženou,

vylezu na nejbližší kopec,

s dětmi a se ženou

a budeme se dívat,

na ten všemocný ráj – ten ohňostroj

a synovi koupím tank,

aby nebyl tak úplně bezmocný

a budeme se dívat,

jak to bude lítat.

Za námi někdo začne zpívat,

jakoby John Lennon,

jenomže to nebude moci být už on

THE FOOL ON THE HILL, WHAT DID YOU KILL?

Blázne nahoře, blázni na kopci,

kdo to zavinil, kdo to zavinil,

kdo mě ozářil, kdo mě ožehnul,

kdo mě upálil, kdo mě zamořil,

kdo mě seškvařil, kdo mě rozpustil,

kdo mě nenechal v klidu žít?

Kdo to zavinil, kdo mě sestřelil,

kdo mě udusil, kdo mě otrávil,

kdo mě oběsil, kdo mě zplynoval,

kdo mě popravil,

kdo mě nenechal v klidu žít?

Kdo to zavinil, kdo mě umučil,

kdo mě utloukl, kdo mě zavraždil,

kdo mě utopil, kdo mě ubodal,

kdo mě zadávil,

kdo mě nenechal v klidu žít?

Tak už to spusťte,

na co ještě čekáte?

Abychom si nakonec nezačali myslet,

že nás jen tak lekáte,

že nás jen tak strašíte,

slyšíte?

Tak už to spusťte,

na co ještě čekáte,

THE FOOLS ON THE HILL, WHAT DID YOU KILL?

Blázni nahoře, blázni na kopci,

kdo to zavinil,

kdo to zavinil, kdo mě umlčel,

kdo mě zavíral, kdo mě vyslýchal,

kdo mě zotročil, kdo mě zmrzačil,

prsty uřezal,

kdo mě nenechal v klidu žít?

Kdo to zavinil, kdo mě obelhal,

kdo mě podvedl, kdo mě sužoval,

kdo mě zneužil, kdo mě vydíral,

kdo mě vyděsil,

kdo mě nenechal v klidu žít?

Tak už to spusťte,

na co ještě čekáte,

abychom si nakonec nezačali myslet,

že nás jen tak lekáte,

že nás jen tak strašíte,

slyšíte?!

NIŽŠÍ MATEMATIKA

(Člověk si to musí umět spočítat)

Hlas z rádia na stole,

mluví k ranní housce a čaji,

jak včera proběhl den v Angole,

to a že tam ten tam těm cosi tají,

kolik ztrát přiznal protivník,

jaký je dnes na Labi průtok

a pozor! – objížďka na Svidník.

Z nového rekordu běžkyně,

se včera radovali v Berlíně

a v oblačném počasí,

nám svět bují do krásy.

 

Jak počítá voják,

když zjištěný počet předává,

kolik z napočítaného poví,

svému uhratému radistovi.

Do ztrát patří vyřazení,

to jest mrtví a poranění,

starci, děti a ženy,

zdalipak uzdravené odčítají,

když už jednou byli vyřazeni

a mám-li i já být vyřazený?

Je líp být mrtvý či poraněný?

Jak počítá voják,

do kolonek se to nevejde,

po takovém tankovém útoku

na tom stejně tolik nesejde,

rozhodující je příprava

a nejdůležitější je být připravený.

Počítat s tím, že ta chvíle nastává

už třeba dnes, v čas blíže neurčený.

 

Zopakoval si aspoň krátce,

všechno o té situaci,

ale co když budu zrovna na zahrádce,

masku mám přeci až v práci!

 

Jak počítá voják,

když zjištěný počet předává,

kolik zpět napočítaného poví

svému zvědavému radistovi?

Trochu lehké hudby

a opařený jazyk z čaje

a snaha nebýt hrubý na dítě,

co si u snídaně hraje.

To zažene všechny chmury,

vždyť přece rozhodující je příprava,

to platí na noční i ranní můry.

Dítě mi v duchu nadává.

Jak počítá dítě,

když jde třeba o jeho cukroví?

Kolik z napočítaného poví,

svému zvědavému tatínkovi?

Jak počítá stařec,

když jde třeba o jeho léta,

kolik z napočítaného poví svému zvědavému pravnukovi?

Jak počítá žena,

když jde třeba o její lásky,

kolik z napočítaného poví svému nejdražšímu milencovi?

Jak počítá voják,

jak počítá dítě,

jak počítá stařec,

jak počítá žena

a s čím počítáš ty?

SLAVNÝ DEN

Když řídící Kristl nám prvňáčkům napsal,

tenkrát v dubnu ta slova na tabuli,

každý hned tušil, že ten slavný den nastal

i školnici ve dveřích očí pluly

a skřehotavým hláskem, jak se má

každý hned slabikoval:

táta, rára, tatapůn a pakema, co to je?

 

Tatapůn a pakema – no toto? Tatapůn a pakema.

 

A řídící Kristl se jenom usmál,

jakže to čteme ta slova na tabuli,

vzal křídu do rukou a řekl: to je azbukou.

A pak to napsal tak, abychom rozuměli

a skřehotavým hláskem, jak se má

každý hned slabikoval:

gága, Gagarin a raketa – jo ták!

 

Gagarin a raketa, no jo – Gagarin a raketa.

 

A řek, že celý kosmický věk

je teprve před námi

a bájné světy jsou na dosah i bez propočtů

a že ví, že už je starý a vesmír, ač blízký – je neznámý

a že tvrdí, že dnes je začátek nového letopočtu

a nám až bude třicet, že se toho taky dožijem,

že nakouknem určitě okýnkem do příštích staletí.

 

A až poletíme nahoru,

ať si na něj někdo vzpomene,

ať aspoň vzpomínka na něho tam vzhůru vyletí.

Nám zářily oči a nadšeně jsme pěly

jakousi píseň za doprovodu houslí.

Vesmír se točil víc, než bychom chtěly,

o přestávce jsme z chlebů ani neukosly

a každý kreslil, jak zemi oblétá,

on usměvavý a ona špičatá,

Gagarin a raketa,

Gagarin a raketa,

Gagarin a raketa.

A nám už bylo třicet,

už jsme se toho, zdá se, dožili,

jak pak Kristl ani Gagarin už dávno nežijí.

Zůstaly jen rakety,

na které jsme se v dětství tolik těšili

a otázka, zda rok 2000 lidé přežijí.

BRANNÉ CVIČENÍ

Každý rok, když přijde květen,

pomáhám s branným cvičením,

Horák řek, že jsem kretén,

céčka s ním nevyměním.

Jansová mi řekla: Slávi,

sežeň mi pak dvojku masku, jo?

To víš, že jo. Takové hlavy

je třeba chránit pro lásku.

Vyznání apoetický,

Jansová hned zčervenala

a Horák řek: Blbec jak dycky

a hodina začínala.

Děti na pochodové cvičení,

svačinu, tužku a blok

a náplasti jedno balení

a pláštěnku – co kdybys zmok.

 

Refrén:

A jak se zlepšují zbraně hromadného ničení,

musíme se zlepšit i my,

v přípravě pochodového cvičení,

abychom byli mezi prvními.

 

Kromě pláštěnky každý mít musí,

čtyři sáčky z igelitu

a gumičky zkontroluju si,

kde je doba yperitu.

Soudružko! Nač jsou ty sáčky?

No jo – Horák zase vyrušuje.

Na nohy, Horáku, a též na ručky,

to záření pohlcuje.

Děti! Při pochodovém cvičení

nelze mít nic v pytlících

a v pásmu radioaktivního zamoření

půjdeme ve dvojicích.

 

Refrén:

Přes boty igeliťáky,

na ruce – jo, to dá práci.

Na hlavu natáhnu taky

a zajistím kapucí.

Horák si pytlíky nevzal,

za céčka si dva vyloudil,

ale gumičky mu nikdo nedal,

víc rentgenů by si zasloužil.

Na pochodovém cvičení,

budem už vědět, co dělat po jaderném napadení,

nebudem jak stádo telat.

 

Refrén:

Jansová mi řekla: Slávi,

přendej mi přes ruku gumku, jo?

Kapuce hele mi sjela z hlavy,

na svačinu mám šunku.

Náhle je na světě hezky i v pásmu zamoření,

držíme se za pytlíky

a jdem s Jansovou v rozechvění.

Po pochodovém cvičení,

budem už vědět, co dělat.

Po jaderném napadení,

nebudem jak stádo telat.

ROZHOVOR

/Jak to vlastně s tím dnešním světem vypadá/

 

Jeden pán v modrém stejnokroji,

co čekal v Brně na vlak,

říkal, že prej v tom New Yorku stojí nejlacinější tranďák,

a to prej vůbec nepřehání,

ten tranďák stojí jako ostříhání.

A pak, že to tam není drahý,

a pak, že to tam není drahý,

a pak, že to tam není drahý,

takový peníze za vostříhání hlavy!

 

A stejně žádný New York není,

a stejně žádný New York není,

vždyť i ti kovbojové a to všecko,

to je jenom vymyšlený.

 

Říkám,

každej den v mojí televizi,

mi ukazujou zbraně

že prej v tom,

ani to neumím říct,

došlo ke krizi,

že prej tam válčej jak saně.

Tu válku hned jak dojde ke krizi,

stejně vyrábějí v televizi,

vždyť, kde by vzali tolik mrtvejch lidí,

vždyť, kde by vzali tolik mrtvejch lidí,

vždyť, kde by vzali tolik mrtvejch lidí.

To studentům daj kilo

a režisér to řídí.

 

A stejně žádný to, ani to neumím říct, není,

a stejně žádný to, ani to neumím říct, není.

Vždyť i ti mrtvý, ty děla, tanky,

to je všechno vymyšlený.

 

Hádal se chlap v modrém stejnokroji,

že z Brna do Prahy je blíž,

přes Českou Třebovou po koleji,

než do Vídně, prej, no, to si piš.

To každý dítě ví, že ne,

vždyť je to kousek z Brna do Vídně,

jestli je

prej, do Prahy se jede jen pár hodin,

prej, do Prahy se jede jen pár hodin,

prej, do Prahy se jede jen pár hodin,

a do Vídně to trvá celej rok.

 

A stejně žádná Vídeň není,

a stejně žádná Vídeň není,

a stejně žádná Vídeň není,

vždyť i ty báry a ty valčíky,

to všecko to je vymyšlený.

 

To takový si myslej,

jak se mně předvedou,

já ale přece vím,

že tam žádný koleje nevedou.

VÁCLAV KOUBEK

Původem tiskař, který později absolvoval úspěšně strojní fakultu, ale stále ho lákal kumšt. Po opakujícím se nepřijetí na FAMU účinkoval v několika amatérských divadlech jako herec a písničkář. Hostoval v Hanáckém divadle v Prostějově i brněnském Divadle na provázku, byl častým hostem pražského souboru Vizita.

Na tahací harmoniku začínal jako kluk v LŠU, vydržel tam jenom půl roku a k harmonice se vrátil až v patnácti. Dlouho hrál jenom lidovky, teprve později začal skládat i své vlastní písně. Mezi folkaře ho přivedla Dáša Voňková jako hosta svého pořadu v jednom z brněnských klubů. V současné době koncertuje jen občas, realizuje se především jako člen divadla Loutka v Praze.

POĎ DOMŮ

Začouzená putyka,

v ní notorik a hráč.

Děvče milující

neudrží pláč.

Harmonika hraje šanson,

slzy tváře smáčejí.

Pivo ucamraný,

chlap a děvče ztrápený.

 

Refrén:

Poď domů,

lásko moje, poď domů,

poď domů.

Už nepij víc,

Poď domů,

lásko moje, poď domů,

poď domů,

máme si co říct.

 

Zamyká se výčep,

rozžehne se svíce,

zatemní se okenice,

šanson tiše hraje dál.

 

Refrén:

Poď domů…

 

Voják, výčepní a chlap,

pokr, pak prohraný plat.

Děvče utrápený,

voda, v ní tělo bílý.

V těle druhý tělo,

ještě nezačalo a

už přestalo žít.

 

Refrén:

Poď domů…

SHÁNÍM ŠATY PRO ŠUPÁKA

Neber si mne, holka,

já v životě nebudu mít nic,

dyť ani vlastně nevím,

do který party bych tě měl vzít.

 

Sháním šaty pro šupáka,

co se oženil,

že miloval dýl jak noc.

Sháním šaty pro šupáka,

co včera pálil

účty adres jiných milování.

 

Sháním šaty pro šupáka,

co vlastnil jenom den,

co hotelem mu byla cimra kdesi v oblacích.

Sháním šaty pro šupáka,

co miloval sen,

o prstech stírajících slzy dojetí.

 

Sháním šaty pro šupáka,

co si chtěl koupit komín,

který v poli zdál se jiným zbytečný.

Sháním šaty pro šupáka,

co uměl zastavit cisterny spěchající silnicí k žíznivým.

 

Nedával sliby,

nevázal se dluhy,

teď zvonky zvoní

a on zůstává

u ní.

NÁVŠTĚVA

Na železné neděli

našel jsem půl gauče.

Po dědovi zdědil jsem

tři papuče.

Pavouk ve skříni

denně mě šacuje,

v mým bytě zavedli

zastávku tramvaje.

 

Pak zazvonil jsem u sebe

a šel si otevřít.

Ve dveřích jsem stál já,

sám sobě návštěva.

 

Refrén:

Lidi, běžte k sobě někdy na návštěvu.

Zahrajte si s domovníky na vojáky.

Jinak si nevšimnete,

že vlastně nežijete,

že pro nudu už nemáte čas.

 

Zazvoňte na sebe

a otevřete oči.

 

Prodal jsem nábytek

a postavil si doma chodník.

Sakra, nemám drobný,

už vůbec ne velký.

 

Já chodím jenom po bílý,

počítám, co je spočtený.

Místo do bufetu

lezu do pijána.

 

Pak zazvonil jsem u sebe

a šel si otevřít.

Ve dveřích jsem stál já,

sám sobě návštěva.

 

Refrén:

Lidi, běžte k sobě někdy na návštěvu…

 

Ve vejci v polici

zazděný mám jeptišky.

V kuchyni se stavím

sám do fronty.

Lešení v domnění,

že mám ještě světnici,

vytapetoval jsem

včera na ulici.

 

Pak zazvonil jsem u sebe

a šel si otevřít.

Ve dveřích jsem stál já,

sám sobě návštěva.

KONTAKT

Má milá si ustlala v klíčové dírce.

Dobrou noc mi nedala, víte, trucuje.

Poslyšte, co když mě zbožňuje,

poslyšte, co když mě zbožňuje?

 

Včera na stanici dala mi špílce.

Neblázni, povídám, jezdí tu tramvaje.

Poslyšte, co když mě zbožňuje,

poslyšte, co když mě zbožňuje?

 

Před týdnem koupila si lesní voňavku.

Celej den ptala se, chci-li spát na mechu.

Poslyšte, co když mě zbožňuje,

poslyšte, co když mě zbožňuje?

 

Je tomu měsíc, koupila hrnce,

řekla jak kaše, že stejně hicuje.

Poslyšte, co když mě zbožňuje,

poslyšte, co když mě zbožňuje?

 

Před rokem zvoní, vešla, s ní kufřík,

srazila postel, vedle kanape.

Poslyšte, co když mě zbožňuje,

poslyšte, co když mě zbožňuje?

 

Před léty koupil mi kolektiv KONTAKT,

že prej od ženy je tu počítač.

Nevím, zda mohu říct kolektivu,

zrušte počítač, já už nehraju.

ANDULA

Ulétla mi z klece ven

mluvící andula.

Prosím vás někdo, chyťte ji,

moc toho věděla.

Nabízí se nebezpečí,

že vlítne do institucí.

Sedne si a nedutá

zvědavá andula.

 

Mám strach, že svolá tiskovku,

naučí ptáky řeč,

a ptáci místo dešťovek,

pak budou lovit lež.

Je si považte

tu apokalypsu,

jak v každým okně,

v každé rouře,

v každém průduchu,

sedí jeden vrabčák,

nohu má na uchu.

 

Ulétla mi z klece ven

mluvící andula.

Prosím vás někdo, chyťte ji,

moc toho věděla.

Jen si považte,

tu apokalypsu,

jak ptáci vlítnou do kasáren,

vynesou tajnost ven.

 

Lidi sedaj na práhy,

nečtou noviny,

nedívaj se na zprávy,

sedí, čekají,

až ptáci s večerem

poletí do kraje,

roznesou éterem,

kde ta pravda je.

MATOUŠOVI

Matouši, otevři pěsti,

odpusť dni dnešnímu dluh.

Matouši, otevři pěsti,

nech dlaní, ať vejde Bůh,

nech dlaní, ať vejde Bůh.

 

Refrén:

Staň se stín, odcházím,

čím dřív budu slunci,

tím spíš se ti vrátím.

 

Matouši, plavou ti oči,

jsi skálou v hlubině snu.

Matouši, plavou ti oči,

ty oči, ať minou se zlu,

ty oči, ať minou se zlu.

 

Refrén: …

 

Matouši, nasliň si prsty,

zdvihni je, až půjdeš bos.

Matouši, nasliň si prsty,

kam vítr vá, tam není pout,

kam vítr vá, tam není pout.

 

Refrén:

Staň se stín, odcházím,

čím dřív budu slunce,

tím spíš se ti vrátím.

 

Matouši, pokoj tvé duši,

Hospodin splnil svůj díl.

Matouši, pokoj tvé duši,

i slunce má v dlani svůj stín,

i slunce má v dlani svůj stín.

 

Refrén:

Staň se stín, odcházím,

ty spíš, ty spíš.

Já Bohu sloužím.

JÁ NEMÁM RÁD

Refrén:

Já nemám rád,

když se duby klanějí,

když havrani dávají si jarní prsteny.

V koruně stromů já postavím si svět.

 

Vyhodil jsem holého ptáka

a vlezl si do hnízda místo něj.

Z bukvic pavouci mi pletli sítě,

čekal jsem, že přijdeš,

den prázdnej.

 

Refrén: Já nemám rád…

 

V kapce rosy já postavím si svět.

Sedl jsem si na čepici houby,

zdvíhal se k zemi, ztrácel tíž,

slimáci zplakali ti ke mně cestu.

Zdali zas přijdeš,

mně si udobříš,

den prázdnej.

 

Refrén: Já nemám rád…

 

Ve vzpomínce na tebe já postavím si svět.

Pustil jsem si vousy i hrdlem,

odjel od matky,

vzal podnájem.

Ztrátou tebe našel jsem více,

ztrátou tebe našel jsem sebe.

 

Refrén:

Já nemám rád,

když se duby klanějí,

když havrani dávají si jarní prsteny.

V koruně stromů já postavím si svět.

 

V šátku prachu já postavím si svět.

BEDŘICH

Přijel k nám už zase Bedřich,

rodinný přítel Bedřich

od mala pochvala Bedřich.

Bedřich je kakabus,

dospělý muž.

 

Bedřich ví, kde jsou Pyreneje,

Bedřich už všechno čet,

Bedřich ví, kde by vyhrál válku,

Bedřich ví, kolik přesně je,

Bedřich se nerýmuje,

Bedřich nikdy nežertuje,

Bedřich říká nejsem pro legraci,

kolem mě jsou jen hlupáci.

Bedřich je rodinej digi,

Bedřich je rodinej digi.

 

Bedřich v noci hlídá vodu,

Bedřich cvičí doma jógu,

Bedřich chápe recidivu,

Bedřich píše do Avívu,

Bedřich nemá rád vtip,

Bedřich je makrogiotik.

 

Bedřich říká vážná je doba,

dočkáme se konce světa,

a přitom šetří na trabanta.

Touží po místě kádrováka,

Bedřich se nerýmuje,

Bedřich nikdy nežertuje,

Bedřich říká nejsem pro legraci,

kolem mě jsou jen hlupáci.

Bedřich je rodinej digi,

Bedřich je rodinej digi.

 

Bedřich chodí na revisi,

Bedřich byl jednou v televizi,

Bedřich stále se chvástá,

můj syn je celej táta,

Bedříšek prý je filuta,

ač nechodí, už umí

ta ta ta tatata tatata ta.

DUŠAN VALŮCH

První folkové koncerty odehrál již jako student v různých internátních klubech. Od roku 1976 hrával na koncertech spolu s Milošem Janouškem, roku 1977 spoluzaložil sdružení „Slnovrat“. Po skončení chemicko-technologické fakulty SVŠT v Bratislavě pracuje jako provozní technik ve Slovnaftu. Podobně jako ostatní členové Slnovratu vychází i Valůch skoro výlučně z vlastních zkušeností a ze svého prostředí. Klidný, jemně intonující Valůchův hlas se k obsahu písniček hodí stejně jako adekvátně znějící, bluesovou dvanáctkou ovlivněná kytara a stává se výrazným interpretačním projevem.

ASKÉT

Čím to je, ozaj čím,

že v noci nefajčím?

Že medzi svoje rety

nevkládám cigarety?

 

Je to dobre, je to bene,

čím však je to sposobené,

že som v noci také askét,

že se venujem len láske?

 

Čím je to, čím to je,

že v noci nepijem,

že sa v noci podobrotky,

vzdávam piva, vzdávam vodky?

 

Je to dobre, je to bene,

čím však je to sposobené,

že som v noci taký askét,

venujem sa iba láske.

 

Bude to tým,

že v noci spím,

vám ale neprezradím,

s kým spím…

VEČERA ZĎALEKA NIE POSLEDNÁ

Sednime si pekne pospolu,

ku večeri, panstvo, ku stolu,

sadnime si, nech sa páči,

máme čo len hrdlo ráči.

 

Hlboké taniere, frázy a maniere,

strieborné príbory, orgány, výbory,

šlahačkovú tortu mierného konfortu,

kopcom naplnenú misu kompromisu

a pod stolom plný válov,

ideálov.

 

Konzumícia je svätým aktom,

vzdávam jej hold týmto chválospevom,

svet nám klže zažívacím traktom,

svet nám klže stále hrubším črevom.

 

Vo mne skutečnosť nikdy neochladla,

horúca náklonnosť a možno až láska

k proze a poézii žrádla,

myslím, že teda som, keď mlaskám.

 

Intímnu lyriku napchatého brucha,

občansku epiku boja o korytá,

stav ducha je téma už tradične suchá

a nie je to žiadna autorita.

 

Diskrétne s mne vrodeným taktom

vravím svetu, ktorý ako plž

klže našim zažívacím traktom

moj ty sveto, len si ticho klž…

 

A my zatial pekne pospolu

sadnime si panstvo ku stolu.

Sadnime si každý na svoj lep,

budeme piť víno a lámat chleb.

KLIŠÉ

Biele ruže pivnej peny

kvitnú v krígloch pod lipami

dokonale obklopení

sme tu vlastne celkom sami.

 

Mám plné vrecká romantiky,

svetabolu a sentimentu,

pokrčený, uprášený

ako vrece od cementu.

 

V duši citmi zavalený,

v tele mierne zavalitý,

chcem na teba celý dnešný

večer súkať banality.

 

Ako mäkké hebké plyše,

čo veta to hladké klišé,

sme si blízko, buďme bližšie,

nech je klišé ešte kliššie.

 

Mám chuť, mám chuť nakopnúť, to

všecko strácam,

čas aj sily,

tak mi je na zrazu lúto,

až sa oči zarosili.

 

Jarná noc je chladná cela,

keď vrchný skrínke:

Záverečnáá!

Vzal som si ťa,

či si chcela, neviem,

si dosť nevýrečná.

 

Vzal som si ťa

k sobe domov,

samému sa smutne tacká.

Ty to chápeš, moja milá,

zakyckaná pivná tácka.

 

Biele ruže pivnej peny

kvitnú v kríglech pod Lipami,

dokonale obklopení

sme tu vlastne celkom sami.

 

Odkvitajú, odkvitajú

na táckach do mojej zbierky.

Nikdy sa nevydajú

naše spoločné frajerky.

NA LEPŠIE ČASY

Denne sa na mňa čosi rúti,

neustále iba unikám.

Starosti ma žerú ako ludožrúti,

už sa mi však nechce bežať,

ani nemám kam.

 

Svet predsa není tak zlý,

aby nemohol byť horší.

Všetko sa zlepší, všetko rozuzlí,

len termín odkladáme na neskorší.

 

Čo sa človek natrápi,

kým o všetko príde.

Dnešné plány zajtrajšok ti zmení na zdrapy,

ono to však aj tak ide.

 

Refrén:

Život predsa nie je taký zlý,

aby nemohol byt horší.

Všetko sa zlepší, všetko rozuzlí,

len termín odkládáme na neskorší.

 

Chvílu sa blýska na lepšie časy,

vzápätí niet přečo plesať.

Ráz nám z toho asi vypadajú vlasy.

No čo! Aspoň sa nebudem musieť česať.

 

Blýska sa, blýska na lepšie časy,

blýska se mi na hlave pleš.

Co, tebe se to nepáči?

Ty tiež hned všetko ofrfleš.

 

Refrén:

Život predsa nie je taký zlý,

aby nemohol byt horší.

Všetko sa zlepší, všetko rozuzlí,

len termín odkládáme na neskorší.

 

Blýska sa, blýska na lepšie časy,

každému to však nic je vhod,

počit totiž hlasy, že tu škvrčia vlasy,

že bol dakto hromozvod.

LIST

Ahoj, milý Ježíško, začínal ten list.

Čtyriadvadsiateho príď ak možeš prísť.

Nechám ti otvorené okno,

bude sice prievan, tak len trochu

a pod stromčekem svičkami

vyznačím pristávaciu plochu.

 

Nenos dary. Darmo by ti ruky omrzli.

Už som na to príliš starý

a bol som tohto roku zlý.

Zober len svoju oblúbenú platňu,

tú, co je najviac obhraná

a prípadne flašku vína.

Vydržíme do rána!

 

Na polnoční nepojdeme nikam do chrámu.

Čo ak nás tam v tlačenici

lidi dochrámu?

Veď určite sa pri kytare

a pri dobrej voli dá

zaspivať Vianočné blues, to bude koleda!

 

Spravíme si silnú kávu,

nech vládzeme bdieť,

na otázky o živote hádať odpoveď

a ak by nám z toho zostalo smutno,

povieš svoju najveselšiu príhodu…

A z východu

príde miesto králov slnko.

Veď poznáš prírodu.

 

Rýchle nám obehne ten večer,

noc mieru a pokoja.

Myslím, že sa pobavíš aspoň tak ako ja.

 

Takže, milý Ježiško, zakončil som list,

24-tého príď, ak možeš prísť.

Nech ti cestu naplánuje hlavný dispečer,

nezabudni na ten dátum.

Na Štědrý večer!

DROZD

V pesničke, čo večer spieva drozd,

je humor čierny ako jeho chvost.

Aj nádych smútku,

tma, čo mu z krídel na kraj padá,

jak padací most.

 

V jeho speve tuším tajný kód,

tajné signály a tajný vchod

cez tajný plot.

Co den a noc delí na biely hodváb

a na čierny glot.

 

Drozdov let

na druhý svet

to nie je vpred

ani vzad,

to je doprostred.

 

V pesničke, čo večer hvízda drozd,

nie je nenavisť a nie je zlosť,

je v nej túžba

dostať se niekam inam

aspoň ako host.

JULIUS KAZIMÍR

Od sedmi let žije v Bratislavě, kde se rok učil v LŠU hrát na kytaru. Před založením Slnovratu spolupracoval s I. Hoffmanem a P. Michalovičem. Vystudoval lékařskou fakultu UK v Bratislavě, jako lékař působí v Galantě. Jeho nenápadný, napohled neprůbojný projev v sobě nese postřeh a názor „slušného člověka“, který dokáže dlouho a trpělivě pozorovat život kolem sebe a potom stejně klidně, ale nekompromisně o něm referovat. Většinu jeho textů lze bez rozpaků zařadit k základnímu materiálu slovanské občanské zpívané poezie.

TY MNE A JA TEBE

Nepočúvali sme sa,

už dost planých slubov,

neveríme na hrdinov,

čo povstánú z dračích zubov,

veríme iba sebe, ty mne a ja tebe.

 

Unavila nás istota

novinových riadkov,

už dávno neveríme

na tlačiarenských škrietkov.

Veríme iba sebe,

ty mne a ja tebe.

 

Včerajší dobrý známy

ruku nám nestisol,

pokrčil len plecami

náhliac sa ulicou.

Veríme iba sebe,

ty mne a ja tebe.

 

Ludia sa naučili

zabúdať na lásku,

vlastnú ukrývajú

a cudziu nechápu.

Neveria ani sebe,

ani mne ani tebe.

 

A my sa túlame mestom,

na ktoré padá tma

a nechápeme dobu,

ktorá nás podviedla.

Ja verim iba sebe

a snád už ani tebe.

ULICA

S očami bez stopy světla,

pozdlž výkladov ma viedla

pomedzi úsmevy

bývalých priateĺov

okolo nápisov

pretretých na bielo.

 

Viedla ma za ruku do tmy,

vrásky jej pribudli s rokmi.

Na dlažbě zostali,

tak ako za každým

ohorky z cigariet

a slzy po daždi.

 

Refrén:

S poslednou dobrou zápalkou

zažal sa večer,

obyčajnej perifernej ulice.

 

Skrehnutá chvela sa chladom,

pokryta solou a blatom,

bez zásluh, neznáma,

nevošla do dejin,

minulosť rozkradli

vreckoví zlodeji.

 

Chcel som ju osloviť právě,

v tom ktosi jej naplul do tváre.

Nahá tu ležala

bez úcty k hodnotám,

trpká a špinavá

ako kus života.

ŠTVRTÝ ROZMER

Štyri sú ročné obdobia,

každé má inú tvár.

Na štyri svetové strany

vedú cesty,

kterou se dám?

Štyri sú farby kariet,

štyria hráči hrávajú bridž,

štyri sú v ringu rohy,

štyri má konce tyč?

 

Štyri sú na husliach struny,

každá má iný tón,

na štyroch nohách stojí

stolička i pyšný tron,

štyri sú krvné skupiny,

štyri komory aj srdce má,

na štvrtom prste obrúčka,

štvrtý pád:

Koho mám rád?

 

Refrén:

Len medzi štyrmi očami

v prítmí štyroch stien

pochopíš raz, že štvrtlístok,

prináša možno šťastie,

ale štvrtý rozmer je v nás.

 

Štyri sú oceány,

příliv ženie vlny k nám,

štvrtý rok bývá prestupný,

prestúpím, lenže kam?

 

Štyri má fázy luna,

štyri sú povahy v nás,

štvrmocný bývá uhlík,

my často bezmocní zas.

 

Refrén:

Len medzi štyrmi očami

v prítmí štyroch stien

pochopíš raz, že štvrtlístok,

prináša možno šťastie,

ale štvrtý rozmer je v nás.

DETSKÉ SNY

Kedysi dávno

veril som, že slnko za hrou spává,

že je to dievča s horiacou gitarou,

čo po oblohe kráčá.

 

Ukrytý v korunách prastarých líp

pozoroval som dúhu,

chcel som po nej do neba ísť

a splnit dávnu túžbu.

 

Refrén:

Kde sú detské sny,

kam sa podeli?

Mnohé túžby smelé

zvädli pri cestě,

modré nevädze

pozde je plakať pre ne.

 

Kedysi dávno

veril som, že sa raz v lúčnej tráve

zobudím s párom perutí,

v krdli, čo vzlita práve.

 

Padali snehové vločky na sklo

a zo strech visel lad.

Vraj sú to kadere anjelov,

kdosi mi povedal.

 

Refrén:

Kde sú detské sny…

NOVOROČNÝ VINŠ

V ústrety prichádzem k vám

a novoročným vinšom.

Nech máte úspech v práci,

láske i inšom

a nech dnešný večer

neskončí sa lynčom.

Nech máte v tváři úsmevy

miesto slz.

Tento vinš ide od srdca,

hoci má štyridsať sedem,

týždnový sklz.

Nech máte plné stoly

a šťastia aspoň náznak.

V mliekarni každé ráno

plnotučný zázrak

a v zástrčkách rovných 220 voltov

a správne ideály

a žiadnych Travoltov.

Nech zmizne všetok svetabol

a všetky smutné piesne v moll.

 

Sú aj horšie miesta na svete,

vidím, že o tom neviete:

Kdo nevidel, neuverí,

je tam železná Mary,

narkomani, hamburgery,

inflácia, berry berry,

proste život bez dovery.

Čo z takého života,

samá neochota,

jeden čehý druhý hota,

sex porno a nahota,

strach a neistota.

 

A každý den v roku,

tam si bez nároku.

Si druhým trnom v oku,

na každom kroku drogu

a kilotuny smogu.

Hašišové fajky,

zhnité paradajky,

nepokoje a štrajky,

Alexander Haigy,

samá špina a blato,

podpory miesto platov,

agresívne NATO,

no čo vy takto na to?

 

A potom, že vraj raj

samý apartheid,

velkohubý Clay,

zákerná FBI

a žiadny 1. Máj.

IVAN HOFFMAN

Osm roků se učil hrát na housle, v patnácti hrál na doprovodnou kytaru ve skupině Breakers. Před vznikem Slnovratu spolupracoval s P. Michalovičem, v prvních fázích sdružení patřil k jeho hlavním osobnostem. Pracuje jako fotograf v bratislavských umeleckých remeslách. Jeho písničky jsou především pokusem o orientaci ve složitých a vícevrstvených problémech současné, industrializované společnosti. Hoffman se snaží naučit sebe i své posluchače rozlišovat hodnoty života, a protože sám hledá, nejdůležitější je pravá snaha najít, jeho vystoupení je neustálou konfrontací s publikem.

VTÁCI

Vtáci zahynú a klietka zostává,

tak ako raz zostane po nás tento svet,

ako po človeku zostává v paneláku byt,

ako po armáde v poli,

zostáva betonový kryt.

 

Otvoril som dvere,

a to ticho tlačilo ma späť,

zostávalo mi už čo som tušil iba uvidieť,

ležali spolu ako padlí na dne klietky,

v ktorej zastavil sa čas.

Tí dvaja vtáci, ktorí mali sa tak radi,

že pripomínali nás.

 

Vtáci zahynú a klietka zostává,

tak ako raz zostane po nás tento svet,

ako po človeku zostáva v paneláku byt,

ako po armáde v poli zostáva

betonovy kryt.

 

Tak trpne som bol živý,

zočí voči vtáčej smrti.

Sedal a rozmýšlal, čo s nimi,

cítil ako do seba sa bortím.

Zakúril som v peci a vrátil som ich nebu,

pridal do plamenov oblúbené veci,

za dcéru pridal som ich kresbu.

 

Keď vtáci zahynú a klietka trápne zostává,

tak ako raz zostane po nás,

tento trápny svet.

Sedím zrazu sám a čo mi zostáva iné,

ako spraviť stručnú pieseň

svojim vtáčkom na posledný let,

na posledný ich let.

 

Snaď prepáčia, že k ich nehybným telám

nepriložím seba,

iste chápu, že som z väčšej klietky,

a tak trápiť se mi dlhšie treba,

dlhšie sa mi treba.

PODVODNÍK

Keby som mlčal,

prezradilo by ma ticho

a hoci by som kričal,

nikto by ma nepočul.

Preto som kričal mlčky,

a potom sa sám v sebe

lúčil s podvodníkom.

 

A tak som mlčal mlčky

a kričal proste krikom

a na iný sposob sa

stával podvodníkom,

lebo kým som mlčal,

okolo sa strhol krik

a keď z plných pluc som kričal,

nepomohol ticho nik.

 

Vzniesol som tolko kriku

a vydržal tolko ticha,

že dnes bez milosti stínam

sám v sebe podvodníka,

kreslím v sebe dobku

za tým marným krikom.

Nezlúčím sa sám v sebe

s podvodníkom

a dalšiu bodku dávam

za obdobie dlhé ticha

a pokojne dnes a navždy

stínam podvodníka.

PRE DCÉRU

Plakal som a prosil som ťa neplač,

tvoje malé srdce bilo na poplach,

že nevládzem sa usmiať dnes

prvý raz i posledný raz prepáč.

Dnes to nejde,

no, o zajtra už nemám strach.

 

Počúvla si na slovo,

upratala si sis izbu ako nikdy,

lebo poslušného želanie sa splní,

dobrého nič nezraní,

tak som cítil v hrudi olovo,

ako by som sa opušťal navždy.

 

Keď si lízatkami chcela zmeniť svet,

cukríkmi a žuvačkami,

dúfala si, že keď ho zjem,

lízátko sladko slané,

že musí ti to výjsť, len chamtivému patrí smola.

 

S druhým lízatkom s tým sladším,

kráčala si k mane.

Já to svoje poctivo som zjedol,

kým ona ako vraví ochutnala,

to ráno sa mi otvorili oči,

tolké roky slepé.

Videl som jasne,

kto z nás troch má koho ako rád.

 

Kto predovšetkým druhých

a kto predovšetkým seba.

To ráno, keď moje dieťa

sa začalo učiť prehrávať.

 

Plakal som a prosil som ťa neplač,

tvoje malé srdce bilo na poplach,

že nevládzem sa usmiať.

Dnes prvý raz i posledný raz prepáč.

Dnes to nejde,

no, o zajtra už nemám strach.

MÁ TO SPÚSTU TVÁRÍ

V nákupných taškách si to pracujúce ženy

v pracovní době pracne nesú.

V internátech je to

a v cigaretách je to,

na stožiarech je to

a v pohladoch starcov.

 

Krkavci a anjel spásy

už krúžia celkom nízko.

Už sa ani neskrývajú,

nie je na to čas.

Už si vopred,

každý tých svojich,

vyberajú z nás.

 

V popolnicách je to,

keď jedni do nich hádžu

a druhí vyberajú von.

Školáci po večeroch na to,

upierajú olovené pohlady,

čítanky majú toho plné,

v luďoch genericky je to

a v krvnom tlaku je to.

 

Krkavci a anjel spásy,

už krúžia celkom nízko,

už sa ani neskrývajú,

už si vopred vyberajú,

tých svojích z nás.

 

V peňaženkách sa to nosí z práce

a z inzerátov pozerá to nahé,

až človek sa tým dusí.

Má to spústu mien

a má to spústu tvárí

a rozně sa to tvárí,

ale stále je to to.

Na križovatkách je to

a v spodných vodách je to,

vo výkladoch je to

a v zelenine je to.

 

Už krkavci a anjel spásy,

krúžia celkom nízko,

už sa ani neskrývajú,

nie je na to čas.

Už si vopred každý tých svojích

vyberajú z nás.

 

Už dávno je to tu,

hoci nechceme to vedieť,

už dávno je to tu,

hoci nechceme to vidieť,

už dávno je to tu,

hoci žijeme si akoby nič!

NEREZ

Skupina Nerez, v době vystoupení na koncertě Folkových ozvěn – Zuzana Navarová, Vít Sázavský, Zdeněk Vřešťál a Vladimír Výtiska, vstoupila na naši hudební scénu v roce 1982. Její vstup byl impozantní, téhož roku skupina zvítězila na Portě i Vokalíze, a stejné úspěchy zopakovala i v roce následujícím. Inventář skupiny sestává ze dvou akustických kytar, kontrabasu, perkusí a tří hlasů, jež společně vytváří expresivní, dynamickou a pohodou dýchající hudbu. Skupina přinesla do folku nejen nenásilnou a velmi konstruktivní adaptaci latinskoamerických rytmů a melodiky, ale také texty, které patří v oblasti folku k těm nejlepším.

DEŠTÍČEK

Hudba: Vřešťál, Sázavský

Text: Vřešťál

 

Je v tom kousek poezie,

koukat se, jak venku lije

a sušit svou letní košili.

 

Z nebe padá chlad a voda,

šedá – to je skvělá móda,

kanály jsou namol opilý.

 

Milenci, co v parku žili,

se v tom dešti rozpustili,

uválená tráva ožívá.

 

Kavárnám se okna potí,

študák srká horký pití,

pálí jako mladá kopřiva.

 

Je v tom kousek poezie,

smutku a melancholie,

když tě voda na kost promočí.

DOTEKY

Hudba a text: Zdeněk Vřešťál

 

Co tě znám, jsi jako kamení

a čas to těžko změní,

ledová a tvrdá

jako kamení.

 

Snad jen dlaždič jednou ocení,

tvou hlavu kamennou.

Po dlažbě z tebe

celej život musím jít.

 

Pokud vím, tak jen tvý doteky

mě v noci podchladí.

Rampouchy nám při líbání překážejí.

 

A náš osud jsou dvě paseky

trním zarostlý,

až teď se ke mně prodíráš.

 

Až teď se ke mně prodíráš,

teprve dnes tě trní možná někde zraní,

až teď mě vlastně nepoznáš,

teprve dnes mě hledá,

cikánka v tvý dlani…

SAMBA V DEŠTI

Hudba: Z. Navarová, V. Sázavský

Text: Zuzana Navarová

 

S tmou záclon klinká

dlaň spánkům dá.

S tmou v loužích cinká,

ve sklech pleská,

pleská.

 

K dešti choulí se,

klouže za límce,

dlaň na čelo dá.

K dešti choulí se,

v šelmu mění se,

teplem přede jak já.

Vlas po vlásku,

hlásek po hlásku,

teď – čavadugéj – vabadugéj.

V kapse koulí se,

koukej, na římse,

pleská, pleská

déšť.

 

K dešti choulí se,

klouže po lince,

cinká na oknech.

Samba…

K dešti choulí se,

v slídu mění se,

v kolenou slábne jak já.

 

V psích nečasech

mám ji ve vlasech,

teď – čabadugéj, vagadugéj.

Tak choulím se,

koukej, snažím se,

třeskám, pleskám,

já…

NARUBY

Hudba: Z. Vřešťál

Text: Z. Navarová

 

A jsem zas já,

hluboko nad věcí

a jsem zas já,

palčivá v záblescích.

Dívám se do tebe,

lesklá a schýlená,

jsem trochu z ocele

a trochu smířená.

 

Zasej mě v kamení,

sklidíš mě v rozpuku,

trhej mě z kořenů,

vezmu tě za ruku.

Jsem tvoje nálada,

jsem tvoje poslední,

půlnoční zahrada,

v dlážděném poledni.

 

Jsem drátek ze stříbra,

na noze holubí,

chytám tě za křídla,

jsem celá na ruby,

jsem rána bez hluku,

lesklá a vzdálená,

beru tě za ruku.

 

A jsem zas já,

hluboko nad věcí

a jsem zas já,

palčivá v záblescích.

Hluboko nad věcí,

lesklá a vzdálená.

Dívám se do sebe,

vidím tvá ramena.

HLAVA V KRUPOBITÍ

Hudba: Vřešťál, Sázavský

Text: Zdeněk Vřešťál

 

Hlavou se mi honí úvahy,

jestli platím, zač jsem stál.

Jestli nejsem zdrojem únavy,

v sobě sám, v sobě sám.

 

Nechala sis u mě půvaby,

jako na věšáku šál.

Stala si se kouskem výbavy,

stará hůl – maršál.

 

Představ si, že jsem tvůj polštářek,

ležím na ulici sám a sám.

Překročíš mě jako jednu z překážek,

a pak se otočíš a z přetvářek nezbude nic

a já si tvoji hlavu na svý tělo dát nechám.

 

Představ si mě jako uhlíky,

musíš na mně bosá stát,

rozpálím se jako slunce z Afriky,

a pak to bude s tebou veliký,

a vysypem i šuplíky,

a ty se budeš nesmyslně smát.

 

Jako kámen, těžkej kámen

ležíš někde sám, studený a šedý.

 

Pod ním já jak žlutá tráva,

světlo nevidím, jenom někdy tuším.

Že jsme ty a já,

velcí nebo malí,

že ten těžkej kámen nikdo neodvalí.

Chuchvalec a koudel

zamotaných nití.

Anděl a v něm ďábel,

hlava v krupobití.

 

Jako kámen, težkej kámen,

nejsem kámen, těžkej kámen.

Rozvodním se ze všech vyschlých ramen,

nejsem průtrž, jsem jenom tvůj pramen.

Jako vítr střechy ze mě trháš,

nejsem tráva, nejsem kámen,

není Bůh a není amen.

 

Nejsme ty a já,

velcí ani malí,

a ani ten kámen

trávu nepovalí.

Není ani koudel

zamotaných nití.

Anděl, to je ďábel,

hlava v krupobití.

TISÍC DNŮ MEZI NÁMI

Hudba: Vřešťál, Sázavský

Text: Vřešťál

 

Ocelově modrou masku máš,

pátý týden se ti bráním.

Dne za dnem si na nit navlékáš,

korálky s vůní našich dlaní.

Světlo a tma,

tak to jsem já.

Zhasni a dělej, co se dělat může.

Světlo a tma,

tak to jsem já.

Jestli chceš, nezůstane na mně ani kůže.

 

Telefonní seznam nových tváří,

to je tvůj polštář pod mou hlavou.

Zatržená jména v kalendáři,

pátý týden ve vzduchu plavou.

Světlo a tma…

 

Tisíc dnů mezi námi,

jako nekonečno nevypadá.

Našel jsem tě kdysi ve stohu slámy,

ještě dnes mi za košili padá.

 

Tisíckrát vlasy rozcuchaný,

vlasy rozcuchaný jako křoví máš.

Sladká jak hrušky planý,

v hlavě mám z tebe galimatyáš.

 

Tisíckrát přešívaný

knoflíček u krku máš

a tvůj smích zvoní stejně jako hrany,

v hlavě mám z tebe galimatyáš.

NA DNĚ

Hudba + text: Z. Vřešťál

 

Kdybych ti mohl dát,

to, co by sis přála,

spoutal bych tě snad,

jak vlněná šála.

 

Mohl bych pak hřát,

v dosahu tvý šíje,

mohl bych i spát,

bdění milejší je.

 

Kdybych si směl vzít,

všechno, po čem prahnu,

zkoušel bych pak jít

tam, kam nedosáhnu.

 

Po liáně z černých vlasů,

spustil bych se k tobě.

Kdyby měly ruce možnost hlasu,

křičely by obě.

 

Co ti můžu dát?

Jenom bílou křídu,

namaluješ nulu tisíckrát,

namaluješ bídu.

 

Tisíckrát vůbec nic,

tisíckrát bílej kroužek,

tisíckrát zápal plic,

žížaly a louže.

 

Budem si spolu žít,

zaručeně na dně.

Chce se to jen trochu připravit,

budeme žít v bahně.

 

Budem si spolu žít,

na ulici krásně.

Chce se to jen trochu otužit,

zahřejou nás básně.

RELAXACE

Soubor založili na jaře 1979 Jiří Mazánek a Karel Babuljak poté, co se již déle předtím setkávali na relaxačních improvizacích. Protože měli oba stejnou představu o hudbě, kterou chtějí provozovat, byl od počátku jasný i název skupiny. Brzy poté se setkávají s Vlastimilem Matouškem, studujícím skladbu na HAMU, který má stejnou hudební ideu a navíc pomáhá dotvářet kompozice formálně. V tomto složení vystoupí poprvé na 9. Pražských jazzových dnech na Folimance.

Asi půl roku působí ve skupině flétnista V. Lohnickij, ale odchází hrát pouze Jazz. Teprve za rok se setkávají členové s Milošem Valentou, jehož housle ještě chyběly k dotvoření originálního zvuku. V tomto složení se soubor ustálil.

Hra souboru je především kolektivní, i když má každý možnost prokázat své instrumentální schopnosti. Důraz je kladen na vzájemné vciťování a komunikaci mezi hráči. Z toho důvodu je nutné, abychom se všichni navzájem znali, byli si přáteli a nesetkávali se pouze na poli hudebním.

Přesto je každý z členů individualitou, kterou do hry přináší. Největší inspirací všech členů je orientální, hlavně indická tradiční hudba. V jejím duchu, tj. klidu až meditativnosti, ale zároveň i vnitřní dynamice, se nese většina skladeb. To klade velké nároky na improvizační, ale i instrumentální schopnosti hráčů, ale zároveň i na posluchače, protože některé skladby jsou dlouhé až 45 minut a během této doby hráči vystřídají více nástrojů. V tomto duchu nejvíc přispívá Jiří Mazánek svou osobitou hrou na kytaru a zpěvem velmi inklinujícím k indickým rágám. Velmi dobře ho v tomto vciťování doplňuje Miloš Valenta svými houslemi, violou i flétnami. Dlouho hrál v souborech renesanční a chrámové hudby, a to je jeho příspěvek Relaxaci. Prvky současné vážné hudby, především v hudebních postupech, uplatňuje Vlastimil Matoušek. Jeho studium skladby a dlouholetá praxe univerzálního hudebníka pomáhá při vyjasňování kompozic. Ve stejném duchu přináší též další univerzální hráč – Karel Babuljak. Díky nim hraje Relaxace též prokomponované kratší skladby i písničky.

Další inspirace je ve slovenské lidové hudbě. Inklinují k ní hlavně Jiří Mazánek a Vlastimil Matoušek. Mnoho nástrojů, ať už to jsou fujary, zvonce nebo brumle, bylo získáno na Slovensku, kam se oba za nimi vydali. Proto se v tvorbě souboru objevují slovenské lidové balady nebo umělé písně v jejich duchu. Ačkoliv se zdá, že inspirací je více než dost a rozmanitých, zvuk souboru je jednolitý a jasně rozeznatelný.

Největším problémem je malá propagace, kvůli níž pořadatelé nevědí, jakou hudbu soubor hraje a bojí se finančního neúspěchu. My si však myslíme, že právě taková hudba je v současné době potřebná nejen pro její ojedinělost, ale především pro vnitřní náplň.

DAGMAR VOŇKOVÁ

Pražská písničkářka, která se uvedla na folkovou scénu začátkem 70. let, kdy zvítězila v celostátní soutěži o původní folkovou píseň. Jako členka volného sdružení Šafrán pak vystupovala v klubech po celé republice. V roce 1977 natočila SP desku „Chlapci na tom horním konci“, kterou kritika zařadila mezi nejlepší nahrávky roku. Ve hře na kytaru je samouk, způsob jejího doprovodu je pozoruhodný, nezávislý na tradičních technikách, hledající nové možnosti nástroje. Voňková si píše hudbu i texty, většinou svérázně inspirované českým a slovenským folklorem.

„Je nejoriginálnější, nejtvořivější osobností našeho folku, marně vzpomínám, že bych kdy zažil tak nový, jako z nebe spadlý projev na svých cestách zahraničím.“ napsal o Dáše Voňkové hudební kritik Jiří Černý.

POHANSKÝ SVÁTEK

Puká na vodě led,

puká na vodě kra.

Pojďme lidi hned

Morenu vyhnat.

Vyžeňme a spalme

zubatou Morenu.

Vždyť je to jen sláma

proti plamenu.

Vždyť je to jen sláma

přibitá na holi.

Snad byste se lidi

Moreny nebáli.

Hoďme ji po proudu

až bude v plameni.

Taky s váma půjdu,

bratříčci pohani.

Hrstečka popela

celá její sláva.

Jak nám ona stlala,

ať si sama spává.

A až s ní lidičky

pěkně zatočíme.

Natáhnem čižmičky,

spolu si skočíme.

LIPEČKA

Stojí lipečka,

pod lipečkou zvonička.

A tam visí na konopných provazech

dvě srdíčka.

 

Jedno je železné,

druhé je z Jana.

Vede cesta z kraje,

zas je vyšlapaná.

 

Milí moji, kampak jdete?

Co vám, kdo kde slibuje?

Vždyť v srdci, co visí ve mně,

ještě míza koluje!

Koluje, dokola koluje.

 

Ej, dokud teče ve mně,

sokolíčka zrodím.

On konopný provaz

ze zvoničky shodí.

 

Ej, Janíčka vzbudí

s kloboučkem na straně.

Já je budu vodit

po celičké po mně.

 

Ej, vy milí moji

v celoširém světě,

ale vy s nimi

chodit nebudete.

HOLOUBEK

Smutně holoubku poletuješ,

smutně křidélka zalamuješ.

 

Proč běduješ,

proč žaluješ?

 

Žaluju já holubičku,

co mě milovala,

ona mi uletěla,

sbohem nedala.

 

Žaluju já duší její,

která mi lhávala.

Ona mě utrápila,

v žalosti nechala.

 

Neplakej holoubku,

sivý ty mládenče.

Všeliké trápení

pod břehy uteče.

 

Neběduj, nežaluj.

 

Však ani já nežaluju

na tvou holubičku,

že ona líhá na srdíčku

mému mládenečku.

Nežaluju, neběduju,

ani pro milého.

Však on mi pánbůh dá jiného,

synka upřímného.

SKOČILA PANENKA Z VĚŽE

Skočila panenka z věže…

 

Nechte ji tam lidé ležet,

ať jí zem vystrojí pohřeb.

Ať ji blesk hlínou zatluče

a nikdo neví o ničem.

 

Skočila, letěla…

 

Kam by odletěla,

kdyby ji zemička

za srdce nestáhla…

HEJ SLUNÍČKO VSTAŇ UŽ

Hej, sluníčko, vstaň už,

vzbuď se a rozsviť se,

nesu ti kohouta do kouta,

tobě klaním se.

 

On ti vlásky učeše

červeným hřebenem,

křídlem zamává,

mraky rozežene.

Zazpívá, zakokrhá,

že už se tam tma trhá,

že už je sluníčko naše

na zlatých nohách.

 

Hej, kde bych dnes spalo,

celou noc jsem konalo,

zlatilo a ostřilo.

Hej, tolik jsem se bálo,

že bych málo svítilo

a hořelo,

že bych málo toužilo

a sloužilo.

 

Služ, sluníčko, služ,

služba světská a nebeská.

My děláme, jak pán tleská,

dneska, včera a co zejtra.

Ty se za to ale netrap,

ty nám kovej,

ty nám ostři,

ty nám jitři.

 

Hej, sluníčko, vstaň už,

vzbuď se a rozsviť se.

Nesu ti kohouta do kouta,

tobě klaním se,

tobě klaním se.

KUDLANKA

Hrůzou se chvěje všechen hmyz

nad činem kudlanky,

kteráž to kdys

zabila manžela,

a pak ho docela sežrala.

 

Za čin se nekaje, naopak laje,

že se jí říhá v těle mládě.

Nenechte bez trestu

vražednou nevěstu na listu.

 

K úkonu justice seběhli se brouci,

zvolili za soudce nejstarší jepici.

Zabte tu bídnici, volají ploštice,

budiž jí katicí leghornka slepice.

 

Slepice katice zobák jak hák

přijala instrukce a kokodák.

Za ovací brouků

vyběhla z kurníku na louku.

 

Hřeben jí na hlavě krvavě zrud,

vzdmul se v ní divný, divoký pud.

Začala žrát bezhlavě

všecičko, co lezlo po trávě.

 

Z tohoto případu

je tudíž nasnadě,

že dáno zapravdu

justici přírodě.

 

že manželů žraní

není žádná zvrhlost,

ba ani rouhání,

ale holá nutnost.

 

V bajce je moudrost tisíce let

a kdo někdy nějakou čet,

ten mi odsouhlasí,

že tu všechno na chlup souhlasí.

 

A že dnes slepicí nazval mě muž,

sám sobě zahrál smuteční tuš.

Díky ti, Ezope,

hned zejtra ho hrobník zakope.

JABLKOŇ

Skupinu založili asi před sedmi roky tři muzikanti, každý s odlišnými hudebními zkušenostmi. Ingo Bellman, zaměřený na vážnou hudbu a jazz, Michal Němec – odchovanec big-beatu a ctitel opery a českých národních písní Ivan Podobský.

Tato odlišnost dala postupně vzniknout novému, pro Jablkoň typickému stylu, který je v podstatě syntézou různých hudebních směrů, především folku, jazzu, beatu a částečně i vážné hudby.

Název skupiny /vyslovuje se anglicky/, je českým novotvarem a neznamená nic, kromě toho, co skupina produkuje: dynamický a zvukově pestrý expresivní zvuk, charakteristický zvukem dvou akustických kytar a rozsáhlých perkusí – tamtamy, bubínky, činely, zvonky, hřebíky, bambusy, zátky od piva, šnečí ulity, montážní klíče apod. /Vše dle jablkoňského hesla „každá věc je potencionální hudební nástroj“/ a tří, všechny možné zvuky vyluzujících hlasů.

Nic z toho však není samoúčelné, ale všechno, i texty, je podřízeno tomu, o co vlastně jde – hudbě. A ta hudba je JABLKOŇ.

Č. P. 8

Mladá karlovarská skupina, která na sebe poprvé výrazněji upozornila na Folkovém kolotoči v roce 1982. V témže roce získala portovní uznání za píseň Prolog života a svými originálně stavěnými vokály a nádherně ostrým hlasem vůdčího ducha kolektivu Jaroslava Ježka se stala středem pozornosti mezi soutěžícími skupinami. Trojjediný talent skladatele, textaře a zpěváka Jaroslava Ježka se realizuje v samorostlé vlastní tvorbě, již ostatní hudebníci dotvářejí v muziku hutnou, nápaditou, vítězící neúprosnou stavební logikou.

PROMIŇ

Zkusme zase trochu ožít,

první se omlouvá, další je jistá

a vysvobození stále ne.

Podaná ruka byla cizí,

jenom přičíst na dluh života

a být zdvořilý

a za rohem pak kopnout vzteky do zdi

a ráno byl špatnej, že ji nemiloval.

Lidé odcházeli a nevraceli se,

jenom velká myš se mihla nazpátek.

Trochu jsme se vydali ze svých příjmů,

dva, ještě nedohlédnout,

přeřadit a neohlížet se.

V křeči obav sevřít,

vychutnat lež okamžiku

 a loučit se bez naděje přiblížení.

Probuzení v zajetí svého těla,

které se ještě chvělo posledním vzepětím nepřicházejícího pohledu,

přes který je svět duhovej.

Bát se něhy, abychom nebyli měkký?

Pěkně děkuji,

uctivě zírat na monumenty dějin?

Jak jsou nepatrný,

jak jsou nepatrný proti jedinému políbení z lásky.

A kdy už konečně taky jednou já.

Pořád sahat do prázdna…

Promiň, vždyť jsi byla docela milá.

PODZIM

Vzal paletu se štětcem a krajem šel,

hnědnoucí hudba a zežloutlý tón.

Hej, javore červený,

smutný se zdáš,

když letos už poslední převlékáš plášť.

 

Do stop mu padaly trnky a hloh,

ve vlasech kroužila hejna vran.

Hej, javore červený,

smutný se zdáš,

když letos už poslední převlékáš plášť.

 

Polím zas nadělal dlouhé vrásky

a z kapsy vypustil chladný vítr.

Hej, javore červený,

smutný se zdáš,

když letos už poslední převlékáš plášť.

 

Přes oblohu přetáhl šedé mraky,

z papíru draky vynesl k nim.

Hej, javore červený,

smutný se zdáš,

když letos už poslední převlékáš plášť.

 

Vzal paletu se štětcem a krajem šel,

hnědnoucí hudba a zežloutlý tón.

Hej, javore červený,

smutný se zdáš,

když letos už poslední převlékáš plášť.

MOTÝLEK

Bílý motýl

sek sebou o asfalt.

A hvězdy se pohnuly,

a hvězdy se pohnuly.

 

Bliká a svítí

nad cestou červená.

Byl první, co z nebe spad,

byl první, co z nebe spad.

 

Malý a křehký,

ten motýl byl sebevrah.

Jen děti se nesmály,

jen děti se nesmály.

 

Kde je ta síla?

Kde je ta síla?

Kde je ta síla?

 

Motýlí výkřik a rána

a buďme tu veselí.

Jen jeden se otočil,

jen jeden se otočil.

 

Jak střepy pro štěstí,

do kapsy si dal křídla.

A ruce si pořezal

a ruce si pořezal.

 

Vzlétl a pochopil,

dal slovům správný řád.

A děti tleskaly

a děti tleskaly.

 

Kde je ta síla?

Kde je ta síla?

Kde je ta síla?

 

Vzpomíná na lidi,

co pro pravdu do ohně šli.

Někdo se rozčílil,

někdo se rozčílil.

 

Podává ruku a světlo

ä světlo v očích má.

Kdo to tu nešetří?

Kdo to tu nešetří?

 

Motýlí přání a slib

a hvězdy padají.

Děti se usmívaj,

děti se usmívaj.

PROČ TI MŮŽU POMOCT

Myslíte, že víte, jak je nám?

 

Připravujete nás pro život

a neučíte žít.

Učili jste nás poslouchat

a neučili dívat.

Mluvíte o lásce

a myslíte přitom na sebe,

zvyšujete populaci

a děcáky jsou plný.

 

Myslíte, že víte, jak je nám.

 

Svět je neznámý

a taky trochu bolí.

Při pohledu do očí

zmlkne a sklopí zrak.

Byli jste pryč,

když jsme vás potřebovali

a přicházíte, když o to nestojíme.

 

Myslíte, že víte, jak je nám.

 

Jste trochu nervózní,

že my věříme na kytky,

a taky na ptáky

a na slunce.

Držíte kontrolu,

co a jak a kde, s kým děláme.

Připravujete nám budoucnost,

kdo kontroluje vás?

 

Myslíte, že víte, jak je nám.

 

Křičíte „POKROK“

a v dálce zvonky bijí na poplach.

Kde malý ptáček sedl,

aby už více nevzlétl,

pod kytku,

která svůj modrý koktail z nebe dopila.

Netrhejte loukám květiny,

nerostly tu jen pro vás!

KDYŽ ZPÍVÁM, TAK ŽIJU

Učí tě tančit, tančit, tančit,

učí tě tančit, tančit, tančit,

tři kroky sem, tři kroky tam,

tři kroky sem, tři kroky tam.

 

V jabloních zazpíval pták,

zpěváčci na zlatém bidélku,

chtěli by taky tak,

chtěli by taky tak.

 

Mezi stejnými jiný je blázen,

mezi živými skoro mrtvý král.

Tak tedy pod kůru věcí

do dutin domů,

a taky rozluštit nápisy na zdech.

 

Když zpívám, tak žiju

a ty jsi můj dech.

 

Někde točí se ruleta,

hlavičky vycpané slámou.

Bude to tuhleta

anebo tuhleta.

 

Učí tě tančit, tančit, tančit,

učí tě tančit, tančit, tančit,

tři kroky sem, tři kroky tam,

tři kroky sem, tři kroky tam.

HLEDÁNÍ Č. 3

Našel jsem tě blízko sebe,

leželi jsme na zemi.

Podlaha tlačila

a nemohli jsme spát.

Mluvili jsme o věcech,

které nás nezajímaly

a mlčeli jsme o tom,

co jsme chtěli znát.

 

Slunce vstávalo

a dívalo se okýnkem na podlahu

a ty jsi ztratila svou noční odvahu.

 

Šlapali jsme vedle sebe,

mávali na auťáky

a nadávali na řidiče,

co nám nestavěli.

Utrhnul jsem ti kytku,

dala sis ji ke knoflíku,

a pak jsi mě nechtěla držet za ruku,

protože ses styděla.

 

Slunce vstávalo

a my jsme mu ze země mávali,

posílali jsme mu sedmitečné pozdravy.

 

Byli jsme hluční,

jen když jsme měli radost

a lidé kolem nás nechápali.

Dali jsme si pivo,

abychom byli dospělí,

ale pak ho nedopili,

protože nám nechutnalo.

 

Slunce svítilo

a my jsme mu ze země mávali,

posílali mu sedmitečné pozdravy.

 

Jezdili jsme načerno,

neplatili vstupný

a koruny házeli do hracího automatu.

Smáli jsme se lidem,

co museli pořád chodit

a my jsme seděli

s nohama na lavičce.

 

Vzali jsme se za ruku,

abychom se už nikdy nepustili

a hledali kytku,

kterou nespálí mráz.

 

Hudba a text u všech písniček Č. P. 8 – Jaroslav Ježek.

C+K VOCAL

Až na výjimečné prozaické talenty Jaroslava Haška, Karla Čapka, Vladislava Vančury nebo Bohumila Hrabala, ráz české kultury udávali až do minulého století spíš básníci, ostatně i mnohé Vančurovy a Hrabalovy prózy mají téměř účin volného verše. Básnivý pohled určuje podobu umělecky nejpřesvědčivějších poválečných filmů režisérů Jiřího Menzela, Věry Chytilové aj., proniká Černým divadlem Jiřího Srnce, výkony Bolka Polívky z divadla Na provázku, pantomimou Ladislava Fialky a Ctibora Turby, klauniádami Borise Hybnera a je i základem současné tvorby pražské skupiny C a K Vocal.

Ještě účinněji než v dosavadní mnohaleté historii C a K Vocalu tu skrze hudbu a hlasy „slovo učiněno tělem jest“ a verše Fr. Halase, Fr. Villona a jiných se nám rozsvěcují jako restaurované obrazy. Verše vedoucího a mozku skupiny Ladislava Kantora se vyrovnávají se současným světem a vlastní úlohou v něm ještě bezohledněji, a přitom ve své hledačské víře ještě úpěnlivěji než dosud. Při jejich zhudebňování rozšířil představu o svém talentu Jiří Cerha, polovina skupiny nejen ve zkratce jejího názvu, ale i v autorském účinu. Například jeho Kabaret svět je vznešenou prostotou své melodie jakoby klíčem k celé působnosti C a K Vocalu: nakonec v posluchači vždycky zůstává očistný pocit naděje a pospolitosti a vnitřně nevyhaslými a volnými lidmi.

Skladatel, kytarista, a především aranžér Ota Petřina se podílí na všech aranžmá. Petřina vychází z rocku, ale nespoután rytmickými strukturami skvěle navozuje a stupňuje atmosféru jednotlivých písní.

Teprve na jeho podkladech může předvést C a K Vocal své tradiční bohatství, dynamické, plnokrevné vícehlasy a protichůdná sóla, od teplobarevného, knížecího altu Heleny Arnetové, přes probolenou sílu bluesově sežehleného tenoru Jiřího Šlupky Svěráka, soul Jiřího Cerhy až po prorocky přísné deklamace Kantorovy.

C a K Vocal neodpouští nic sobě ani publiku. Z hlediska vnějšího úspěchu je to nebezpečná hra. Ale už Francois Villon říkal, že „jen takovou má cenu hrát“.

(Jiří Černý)

KABARET SVĚT

Hudba: Jiří Cerha

Text: Ladislav Kantor

 

Točí se svět,

svět kabaret,

nevidíš hned,

kde je tu ráj,

kde lazaret?

 

Točí se svět,

nevidíš hned,

co je tu poprvé

a co zas naposled.

 

Kdo je tu král,

kdo principál,

kdo kašpar je,

když prohraje,

prokleje svět.

 

Kdo uměl hned,

jen závidět,

kdo hrál

a kdo mu jenom

koukal do karet.

 

Točí se svět,

svět kabaret,

nevidíš hned,

kde je tu ráj,

kde lazaret.

 

Ten kabaret,

chce vyprávět,

barvou svých let

nám na tvář

kreslí portrét.

HADI

Tvá duše to je propast,

odedávna plná,

falešných ozvěn.

Nenávratně do ní mizí

všechno, co mám,

všechno, co dávám.

Za odměnu v noci sklízím ovoce,

ovoce tvého těla,

sám, s tebou – a sám, sám.

Tvá duše, to je propast,

odedávna plná

falešných ozvěn.

Co ti dávám, tak to se vrací,

v podobě klínů, stehen a klínů.

Každou noc na stejný štaci s tebou,

s tebou se někam propadám,

s tebou a sám, sám.

 

Tvý ruce jsou dva hadi,

co někdy škrtí a někdy hladí

a umí se slitovat i lhát

a ve dne spí

a v noci svádí.

Umíš se slitovat i smát v noci,

v noci, když sama tě mám,

sama tě mám, mám.

 

Tvá duše, to je propast,

odedávna plná,

falešných ozvěn.

 

Tvý ruce jsou dva hadi,

co někdy škrtí a někdy svádí.

Co ti dám, tak to se vrací každou noc,

každou noc na stejný štaci.

Sama tě mám,

s tebou a sám,

sama tě mám,

s tebou a sám,

sama tě mám.

PONORNÁ ŘEKA LÁSKY

Hudba: Jiří Cerha

Text: Ladislav Kantor

 

Já – předloňská.

Já – růže vzdech, dívenka Tráva.

Já – jak předloňská neslyším vzkaz, že teď se vdává.

Já jak nadvakrát.

Zas vystydlá, zas v čekárnách.

Jsem snad jen „Sem a Tam“ už napořád:

Ponorná řeka Lásky,

pluju dál řekou Lásky.

 

Já – včerejší.

Já – spojení, co vynechává.

Já – jak včerejší,

zas nadšená měněním klíčů,

já mdlá během let,

jdu místo vdov se znovu vdát,

jsem snad jen „Sem a Tam“ už napořád:

ponorná řeka Lásky,

pluju dál řekou Lásky.

 

Já – už letošní

z popelů svých kvapně vstávám.

Já – už nahraná,

jsem na deskách, co neprodávaj.

Já jdu natřikrát,

z vil milenců blíž k sídlištím.

Jsem snad jen „Sem a Tam“ už napořád:

ponorná řeka Lásky,

pluju dál řekou Lásky.

KNEDLÍKOVÉ BLUES

Hudba: Petr Skoumal

Text: Ladislav Kantor

 

Když je mi někdy s mojí milou smutno,

pátrám v knihách o štěstí.

Když je mi někdy s mojí milou smutno,

jdu ven a dám si guláš se šesti.

 

Knedlíky všichni pomlouvají,

říkaj knedlíková kultura.

Knedlíky všichni pomlouvají,

jenže je koupíš za bůra.

 

když je mi někdy s mojí milou smutno,

uvaříme v noci zelňačku.

Když je mi někdy s mojí milou smutno,

voda a zelí daj kus za kačku.

 

Zelňačku všichni pomlouvají,

asi je pro ně příliš slovanská.

Švýcarský řízek z rema to si dají,

k tomu tulipánovej salát z Holandska.

 

Když je mi někdy s mojím milým smutno,

tak jdu a vařím z pytlíku.

Když je mi někdy s mojím milým smutno,

z jednoho jsou tři šišky knedlíků.

 

Knedlíky všichni pomlouvají,

říkaj knedlíková kultura.

Soja sós made in Japan mají,

na balkoně jim vadne sakura.

 

Když je mi někdy s mojí milou smutnou,

blues jako deska tiše šelestí.

Když je mi někdy s mojí milou smutno,

v kuchařkách hledám recept na štěstí,

v kuchařkách hledám recept na štěstí.

ZRUŠILI KONĚ

Zrušili koně v tvým století,

teď už jen někde závodí.

Zrušili koně, stesk v zajetí,

teď už jen v Chuchli závodí.

 

Vyjedou – už dávno,

naposled – už dávno,

napořád – už dávno jenom závodí.

 

Vyjíždí z dálky,

nádherný závod,

poslední závod,

už napořád.

zrušili koně v tvým století,

teď už jen někde závodí.

 

Zrušili koně, stesk v zajetí,

teď už jen v Chuchli závodí.

 

Naposled – už dávno,

navěky – už dávno,

napořád – už dávno jenom závodí.

 

A oč jsme šťastnější?

Oč jsme teď šťastnější?

 

Vyjíždí z dálky,

už napořád zrušili koně.

Teď už jen někde závodí.

Zrušili koně,

aspoň, že v Chuchli závodí.

 

Šel jsem tam taky,

kolem mě seděli v řadách,

ty samý lidi.

Na derby zmatených pořadí,

přijímaj sázky na zrušený koně –

ti, co zrušili koně,

co zrušili koně,

ti, co zrušili koně,

co zrušili koně.

KOLEJ YESTERDAY

Hudba: Petr Skoumal

Text: Pavel Šrut

 

To bejvávaly na koleji časy,

už ráno začal večírek.

Někdo dal dvacet, někdo stovku

a stavěli jsme Eifellovku,

ze snů a z peří, ze sirek.

To tenkrát ještě rostly holkám vlasy,

to bylo před tím výbuchem.

A kdo měl žízeň, ten ji hasil,

a kdo měl žízeň, ten ji hasil,

vracel se s kytkou za uchem.

Prázdnou ulicí na kolej,

jo to je dávno, yesterday,

yesterday.

 

To bejvávalo na koleji snění,

bramborák voněl v kuchyni,

někdo dal dvacet, někdo pade,

za to jsme měli kamaráde,

hned štěně piva ve skříni.

Tenkrát hochu ještě ozáření

hrozilo leda vod slunce,

a byly řeky po setmění,

a byly řeky po setmění,

kde si moh čekat na sumce.

A pak je hodit na volej,

jo, to je dávno, yesterday,

yesterday.

 

To bejvávaly na koleji časy,

už ráno začal večírek.

Někdo dal dvacet, někdo stovku

a stavěli jsme Eifellovku,

ze snů a z peří, ze sirek.

A od tý doby ta kolej,

patří už dávno yesterday,

yesterday,

yesterday.

OBLIČEJ LÁSKY

Něžný a nebezpečný obličej lásky,

obličej lásky, obličej lásky.

Jednoho večera se mi objevil,

se mi objevil, se mi objevil.

po dnu, který byl příliš krátký.

Něžný a nebezpečný obličej lásky,

obličej lásky, obličej lásky.

 

Snad to byl lučištník

se svým lukem,

nebo snad harfeník

se svou harfou.

Něžný a nebezpečný obličej lásky,

lásky, lásky.

 

Už nevím nic, už nevím nic,

jenom to vím, že mě poranil.

Snad šípem svým,

snad písničkou.

Něžný a nebezpečný obličej lásky,

lásky, lásky.

 

Jenom to vím, že mě poranil,

poranil do srdce a navždycky.

Rána lásky pálí nelidsky.

Něžný a nebezpečný obličej lásky,

lásky, lásky.