Vzpomínky k rodině Vojáčkových a vinárně U Vojáčků

V roce 2025 jsem navštívila spolu s tetou Alexandrou Šapovalovou Medinou, jejím manželem a dcerami Tamarou a Irenou vaše muzeum v Bzenci. Slíbila jsem, že pošlu fotografie předmětů, které máme uschované doma na památku po mém pradědečkovi a prababičce. Moje babička a maminka často na Bzenec vzpomínaly a spoustu věcí schovaly. Některé fotografie popsala moje babička, původní komentář také přikládám.

Moje prababička Marie Šomanová-Vojáčková se narodila ve Valašských Kloboukách jako poslední ze šesti dětí v roce 1884. Její tatínek byl obuvník, ale brzy zemřel. Její maminka se znovu provdala za bohatého měšťana, ale také předčasně zemřela. O děti se pak staral nevlastní otec a Marii dal na učení na hostinskou. Delší dobu pracovala ve službě ve Vídni a pak také v Polsku, ve městě Bielsko. Pradědeček Ludvík Vojáček se narodil ve Slavičíně-Mladoticích panskému čeledínovi v roce 1885. Nejprve se vyučil ve Vídni na stolaře, tam se seznámil s prababičkou. Později se vyučil u své manželky na hostinského. Nejdříve spolu žili ve Slavičíně, kde se jim narodila první dcera Olga (1911, moje babička). Pak se odstěhovali do Bzence. Tady se jim narodila druhá dcera Ludvika (1913). Žili tu na Horním náměstí čp. 741. Zde od roku 1912 provozovali hostinec a vinárnu. Vlastnili také sklep kousek od domu s krásným starým lisem z roku 1725, další sklep (nevím kde přesně, ale taky na Horním náměstí) a vinohrad pod Starým hradem. Je obdivuhodné, že bez rodinné tradice a znalosti oboru dokázali uspět. Zpočátku to nebylo snadné, pradědeček musel narukovat do I. světové války, kde sloužil jako ženista. Po válce se jim docela dařilo. O tom svědčí památník z vinárny. První zápisy jsou zde z roku 1925 a poslední z roku 1948. Vinárnu navštěvovalo hodně hostů stálých i různé zájezdy. Jsou tu také podepsány některé známé osobnosti té doby, např. malíř Frolka, zápasník Frištenský a Lída Bárová… Nejoblíbenějším vínem ve vinárně byla Bzenecká lipka. Malíř Frolka navrhl na ryzlink rýnský (na Lipku) vinětu, originál vzácného akvarelu máme doposud doma. Kvalitu vína potvrzují také četné diplomy z výstav vín, například ve Strážnici, některé se však bohužel poničily.

Obě dcery se brzo vdaly. Starší Olga (moje babička) si vzala soudce JUDr. Josefa Bajaju z Kněžpole u Uherského Hradiště. Nejdříve žili v Uherském Hradišti, pak v Břeclavi a po záboru města Německem v Brně. Narodily se jim dvě děti, nejdříve moje maminka Olga (1933) a pak Vladislav (1943). Mladší dcera Ludvika se provdala za MUDr. Ivana Šapovalova, lékaře ruského původu. Šapovalovi žili v Blatnici pod Sv. Antonínkem a později v Bohumíně a měli dvě dcery Taťánu (1936) a Alexandru (1943), která byla s námi v bzeneckém muzeu. Teta Ludvika bohužel předčasně zemřela, takže mladší dceru vychovával její tatínek. Vnučky a vnuk často jezdili do Bzence na prázdniny, nejmladší Alexandra tu chodila i do školy.

Dobré časy nezůstaly natrvalo, přišla II. světová válka. Po válce byli Vojáčkovi neprávem nařčeni z kolaborace. A další rána nastala po roce 1948. Vinárna byla uzavřena, starobylý lis a jiné vinařské potřeby jim – jak říkal pradědeček – „komunisté ukradli“, zbytel majetku byl postupně prodán a ve Bzenci nakonec nikdo z rodiny nezůstal. Převrat se dotkl celé rodiny. Můj dědeček Josef Bajaja přišel o místo krajského soudce a pak už vykonával jen pomocné práce, pracoval např. jako vrátný na Vysoké škole zemědělské v Brně. Vnuk Vladislav a jeho manželka emigrovali v roce 1969 do Německa, kde s větší částí své rodiny žijí doposud. Jejich nejmladší dcera (ze tří) žije se svou rodinou v Nizozemsku. Nejmladší vnučka Vojáčkových Alexandra se provdala za Mexičana a žije od roku 1968 v Mexiku. Ale jejich dvě ze tří dcer se kvůli obtížným poměrům v Mexiku v roce 2019 přestěhovaly natrvalo do České republiky a žijí nyní v Poděbradech. Potomci Vojáčkových jsou tedy roztroušeni všude možně v Čechách, na Moravě i ve světě, nejblíže Bzence bydlí moje rodina, žijeme v Kuřimi. To je však už jiný příběh.

Je moc pěkné, že se snažíte oživovat minulost Bzence, v muzeu i na webu Starý Bzenec. Tak chci i já k tomu přispět a připomenout manžele Marii a Ludvíka Vojáčkovy, kteří se stali váženými občany města Bzence.

Zdeňka Klepáčová

Rodinné snímky:

Vinárna a sklep:

Diplomy:

Památník – sklepní kniha:

O sklepní knize pana Ludvíka Vojáčka se psalo v novinách již za první republiky:

Vinařský památník

(jsp.) — U Vojáčků ve Bzenci mají památník, takovou velikou knihu, která je plna zápisů od návštěvníků prominentních i neprominentních, i všelijakých kreseb. Veršem i prózou chválí se tam bzenecký nejznamenitější výrobek, lipka. Že i úřední cesty vedly nakonec za lipkou, o tom svědčí nade vší pochybnost zápis v památníku ještě z r. 1929, kdy čteme:

„Exkurse okr. zastupitelstva uh.-hradišťského do Bzence, „aby ty cesty byly v pořádku.“

„Kdo pil, umřel, kdo ne, taky, tak jakýpak fraky;“ složila jedna učitelka Jarmilka. Skupina prominentních osobností z Brna, která přijela před léty do Bzence, dám a pánů, zvěčnila se rozkošným zápisem: „Ať žijí děti našich rodičů.“ Pohled na další stránky upoutá nás zrak zápis: „Jozéfek Melhoba z Břochovan, gradijové plkáč.“

„Na počest našeho nejmilovanějšího pána pana ministerského inspektora a vrchního školního rady vepsal jeho přímý zbožňovatel a obdivovatel N. N., odborný spisovatel a profesor obchodné akademie v…. (větší slovenské město), přísežný soudní znalec chemie, bývalý 120proc. abstinent, nyní 1000proc. notorický alkoholik….“ Tak hrozné to jistě není, ale vysvítá z toho, že Bzenec chová reklamné půvaby též pro ministerské inspektory a soudní znalce chemie. — „Exkurse z Konopiště;“ čteme jinde. „Vopsal inž. V. Kinský (ale ne hrabě)“.

Zrak se zastaví u jmen jako Gabriela Horvátová, Mařák a j. Pod písničkou:

Vínečko, né voda
pije ho svoboda,
treba je kyselé,
ale je veselé —

čteme podpis: A. Frolka. — Neznámí návštěvníci zvěčňují se slokami slováckých písniček:

Hradišču, Hradišču,
nejsi hoden státi,
nejedna mamulka
mosí zaplakati.

Pijaci — pijaci
tři chlapci z Veselí,
Jeden přepil koňa,
dva druzí ohlavy.

Ani sportovci (bujarý záznam SK Mor. Slavia) nechybí. A pak také jeden veliký básník, který píše: „V tuto knihu vpisuji se skromně jako ctitel dobrého vína.“ — A tak i v tomto vinařském památníku shledáš, že velikost se pozná vždy také podle veliké skromnosti.

Viněty:

Doklady a dokumenty: