Osvobození Bzence (1945) – deník Anny Pařízkové

Zápisky Anny Pařízkové z Tyršovy ulice zachycují těžké, nejisté a zároveň nadějeplné dny na přelomu dubna a května 1945, kdy se Bzenec ocitl v přímém dosahu fronty. Tento deník je svědectvím každodenního života obyčejných lidí v mimořádné době, která směřovala ke konci války i k vytouženému osvobození. Za zapůjčení deníku své babičky děkujeme paní Nevřivé.

Dne 4. dubna: Bratislava je osvobozena.

Dne 6. dubna: Poslední balík Zdeně; pošta přestala fungovat. Vojsko stále pochoduje ke Kyjovu.

Dne 8. dubna: Nálet na Brno. O desáté ráno přijel Bedřa. Dopoledne v zámku. Odpoledne jsme byli na Starém hradě a pozorovali výbuchy z děl a ohně v Karpatech a u Hodonína. Je slyšet dunění děl. Jdeme domů s obavou, co přinesou další dny.

Dne 9. dubna: Jarka s Bedřou s kočárkem ve Vracově. Sklízíme věci do sklepa a do zahrady.

Dne 10. dubna: O desáté hodině Bedřa odjíždí – vlak má čtyři hodiny zpoždění. Bedřich veze dopisy a balíky Libě a Zdeně. Je krásný den – broskve rozkvétají, ale děla hřmí!

Dne 11. dubna: Zálepky Zdeně a Bedřovi po mládenci. Sklízíme sklo, záclony a vnitřní okna. Celý den blízko duní děla od Holíče. Večer se šly podívat Jarka s Věrou na hřbitov a Starý hrad.

Dne 12. dubna: Zemřel prezident Roosevelt. Velký nálet na Brno. Vlak od Brna jede jen do Kyjova. Od rána silné rány – Němci prý vyhazují mosty přes Moravu. Dopoledne létají letadla a střílí. Silné detonace a dělové rány až do večera. Bzenec je plný německého vojska.

Dne 13. dubna: Ráno obsadili Rusové Holíč. Osvobozena je prý Holíč, Skalica, Trenčianska Teplá, Vrbovce, Radošovice aj. Otvírá se tedy moravská rovina nástupu ruských vojsk – německé vojsko utíká i s děly a tanky. Hloubková letadla nalétávají a zasahují Němce. V obchodech výprodej bez potravinových lístků. Hodonín osvobozen!

Dne 14. dubna: Silné dunění. Hloubkoví letci nad Vacenovicemi. Les hoří. Rusové postupují od Hodonína ke Kyjovu. V jiné části dobyt Petrov – Radějov – Tvarožná Lhota aj. Silné boje u Strážnice. Ve Bzenci vyhlášeno stanné právo – nikdo nesmí od devíti večer do sedmi ráno být venku. Hrozná noc!

Dne 15. dubna: První náš salát. Kučerovi u nás na obědě. Až do rána silné rány z děl a německé vojsko utíká celou noc i s tanky a děly ke Kyjovu. Odpoledne pozorujeme na hřbitově velký dým u Veselí a dál v horách. Oldřich se běžel dívat do Horních hor. Honička na „partyzány“ v Olšovci. Hledají p. Staňka, u kterého nalezli prý zbraně. Z Olšovce odvlekli aji p. Staňkovou do Kyjova. Dobyta Strážnice a Kuželov. Ve Strážnici silné boje s partyzány na ulicích.

Dne 16. dubna: Silné dělové rány brzy ráno. Sklízíme ještě knihy – šaty – bílou ložnici – v 9:00 vypnut proud. Jsme bez rádia, světla, pošty a dráhy – jsme úplně odříznuti od světa. K večeru se vyhazují mostky a výhybky u nádraží.

Dne 17. dubna: Dědeček stále leží s vředem, má smutné narozeniny. Vzpomínáme na ostatní děti ve světě, ještě doufáme, že přijede aspoň Zdenička. Před šestou ráno silná palba z děl. Celý den lidi berou dřevo, desky, papír, oharky aj. ze Sükindu a z vlaku. Večer hoří vlak na trati s moukou a botami, jež Němci zapálili. Německé vojsko tryskem ujíždí na Těmice – Rusové jsou prý ve Vracově.

Dne 18. dubna: Od páté hodiny ráno Němci vyhazují všechny mosty kolem Bzence. Žváček, Ulbrecht, Fuchs, Plšek, Felenda – mlýn a „Sbor“ hodně poškozeny. O půl jedné Němci vyhodili „Starý hrad“. Strašné otřesy. Děla hřmí u Vracova. Odpoledne prudký liják. Po páté odpoledne Němci zakázali postávání na ulicích a vyhlížení z oken a vikýřů. Jezdili v autech po ulicích a stříleli. Utekli jsme do prádelny, kde jsme měli už všechno přichystáno i na spaní a s hrůzou čekali, co bude dál. V sedm hodin zapálili skladiště Sükindu – obávali jsme se, že to hoří mlýn – požár trval dlouho do noci. Spali jsme v prádelně – vlastně nespali – jen jsme s hrůzou poslouchali střelbu kulometů. U naší branky s kamením pálil německý kulomet až do půl sedmé ráno. Byla to hrozná noc, kdy jsme čekali, že Němci přeskočí zídku a začnou do nás střílet. Tentokrát jsem byla ráda, že tu není Líba s dětmi, že v Brně jistě to nebude tak zlé. Jen jsme sledovali hodiny na budíčku. Neměla konce ta noc. Už jsem se v duchu loučila se všemi dětmi a přec zas nová naděje nás posilovala, že musíme to vydržet a dočkat se lepších dnů, a tak jsme se přec dočkali rána.

Dne 19. dubna,

Ve čtvrtek, po půl sedmé ustalo střílení a tatínek se odvážil ven – a plížil se do zahrady a najednou volá:
„Děti, už jsou tu Rusové! Můžete už jít ven – už jsou u Kumpánového!“
Ani jsme se nemohli vzpamatovat ještě z té hrůzy, že by už mohl být konec těm útrapám. Vyběhli jsme všichni ven a běželi zahradou k ředitelovému, kde už je vítali a uctívali. Byli to všichni Rumuni – ale stateční chlapci, že tak brzy zahnali Němce od Syrovínky. Bože, to byla radost! Po té hrozné noci se nám zdáli jak andělé z nebe od Boha seslaní.

Ze všech domů v naší Tyršově ulici vybíhali a vítali je. Podávali jsme jim ruce a děkovali jim, že nás osvobodili od krutého nepřítele. Ale jejich velitel nenechal je dlouho odpočívat. Ještě u našeho si vzali od Věry pečivo, honem uvařili čaj a podali jim ho – tomu byli moc rádi, protože celou noc byli ukryti v Syrovínce.
Lidé se sbíhali ze všech stran a podávali jim cigarety a čaj. Ale při všem byli opatrní a stále byli ve střehu, jestli se někde nepřítel neskrývá.
Jejich velitel se u nás ještě umyl a už to začalo hvízdat vzduchem. A v tom prásk, prásk – a tašky a sklo – prach a střepiny lítaly vzduchem. Rusňákova střecha celá dole a v hasičském domě rovná střecha probořena. Vyrvána okna u Nedvědických i u Dvořáků. Naše okna ze dvou třetin rozbitá a ze zahrádky tři tabulky. Sotva jsme stačili seběhnout z kuchyně dolů, už střepiny padaly kolem nás, když jsme běželi kolem stříšky dolů do prádelny – celí ustrašení a chvějící a děkovali Bohu, že se nám nic nestalo.

Teprve po osmé utichly rány, tož jsme se odvážili ven se podívat a uviděli tu zkázu. Náš dům byl celkem málo poškozen – trochu střecha a rozbitá okna – přes 30 tabulek. Zato Rusňákův dům to odnesl – dostal plný zásah – tož střecha pryč – až do světnic se to probořilo. A peří ze světnice, kde se peřiny roztrhaly, lítalo všude, že v zahradě jsme to měli jak nasněženo – na zemi, keřích i stromech. U nás plno střepin – křidlic a omítky. Okolní střechy téměř všechny poškozené, okna rozbitá. Též Mácův dům dostal plný zásah, má z ložnice jen třísky a desky. I šaty zčásti zničené. U Kolářů též velká škoda a hodně na hasičském domě. Pumpa na ulici rozbitá – zničená. Tatínek zjistil hodně poškozených stromů – půl velké hrušky a půl Slávčiny jabloně z naší strany uražené. Haluze marhulí, rynglí, broskví orážených a Alexandra musela kleštěmi vytahovat střepinu.

Ale všechno to rádi oželíme – jen když už jsou Němci pryč a rádi podle možností pomůžeme těm, jež mají větší ztráty – a mnozí i na životech. V naší ulici je plno lidí – velké nadšení. Vždyť Tyršova ulice byla první osvobozena. Je to jistě dobré znamení i pro Tyršovu ideu. Zatím už obsazují Rumuni i další části města a před polednem už je celé město obsazeno a Bzenec osvobozen od nepřítele.

To je jásotu – vyvěšují se prapory na domy v československých barvách – tedy naší trikolóry – a jásot a radost zní ze všech stran. A najednou Němci začali zas střílet – hlavně na domy, kde byly prapory – tož přišel rozkaz, aby je všichni sundali až do doby, než přijde čas. Tož jsme náš taky sundali v naději, že jej brzy zas vyvěsíme, kdy už nebudou obavy z nepřítele.

Po poledni si přišel Oldřich na jídlo – byl nadšen, že tak rychle Němci utekli, ale i zklamán, že to nebyli Rusové, kdo je zahnal, a že přišlo jen málo vojska. Měli jsme obavu, že jestli to Němci zjistí, že se zas vrátí. Ale odpoledne přišlo zas víc Rumunů. K nám dali jednoho důstojníka se sluhou a sedm telefonistů – všichni ještě mladí, slušní chlapci – 20 až 22 let. Zůstali na noc na slamnících v kuchyni a pokoji a důstojník na otomanu. Dali jsme jim večeři, když jsme viděli, že mají jen chleba. Jen jsme litovali, že se s nimi nemůžeme domluvit.

K večeru přišla Míla s dětmi a s pláčem, že se tam bojí – že v Olšovci se bojuje a střílí – vojáci, že jsou opilí – moc jim Bzenčani zavdávali vína a slivovice, tož potom tak řádili. Později přišel i Oldřich, tož jsme všichni spali v prádelně, kde jsme si ještě dlouho povídali o dnešním významném dni. Ale spali jsme málo a sotva jsme se rána dočkali, protože se střílelo. Stříleli hlavně Rumuni z lesů celou noc.

Dne 20. dubna:
Hned ráno jsme odklízeli střepy – nálada dobrá – vojáci telefonují – střílí se stále. V Olšovci hrozné řádění. Na našem konci slušní vojáci – o všechno prosí a děkují.

Ale ještě nemá Bzenec vyhráno – pořád se střílí z obou stran. Němci obsadili Starý hrad, Kožuchy za Sokolovnou, Horní hory a Kněží horu, odkud z kulometných hnízd střílejí. Pro Rumuny je to nebezpečné a moc jich padlo. Ale nedají se zastrašit a hlavně dělostřelbou do nich buší – až je aspoň ze Starého hradu vyhnali.

U Máčalového stojí protitankové dělo – a hned do silnice Němci prášili – ale nic nezasáhli, jen okna kolem rozbitá. Též Kozinův dům dostal od Němců plný zásah – prý do kuchyně a komory zezadu. Vozí jen trosky nábytku ke Čmelíkům – všichni jen malé zranění. Též Maďerovi dostali zásah – paní leží s nohou.

Ve Vracovské ulici spoušť – Sýkorovi v troskách. Sedlští též a všichni kolem mostu poškozeni. Plzákovi oba mrtví – plný zásah do dvora. Pozor! – Němci nakladené malé miny zranily Luboše Vávrového při práci na opravě mostu – nohu v kotníku musí mu amputovat. Též Šmoldas starý i mladý u kasáren ve svojí zahrádce stoupli na miny a oba mají nohy v kolenou utržené – mladý pak v rohateckém lazaretu zemřel. Sanita s MUDr. Húskem v Sokolovně poskytuje všem postiženým první pomoc. Za Sokolovnou je to ještě nebezpečné – v Kožuchách jsou ukrytí němečtí kulometčíci.

Naši vojáci se snaží s námi dorozumět, zvláště telefonista Michal si oblíbil děti a ony jej – moc hodný chlapec. Všichni nám vykládají o svém domově, ukazují obrázky své maminky a ti, co jsou ženatí, tak svých dětí. A už by tak rádi domů do Rumunska. I poručík je sympatický, má teprve 24 let. Je to začínající profesor se smutnýma očima v Bukurešti. Doma mají velikou vilu, pole, vinohrady.

Je nám jich líto, když vykládají, jak to tam doma mají rozbité a kde už všude byli – „vojna, vojna,“ říkají. Stále se sypou střely ze dvou německých kulometů – nemohou je Rumuni zneškodnit. Večer tři z našich vojáků děkují a odcházejí dál na frontu.

Poručík přišel z hlídky u zřícenin Starého hradu o půl dvanácté v noci a prosí o dvě buchty pro kamaráda důstojníka v rozvalinách, kde je na hlídce. V sobotu jej německý kulomet zastřelil i se čtyřmi vojáky. Děla jsou 10 km od nás v lese.

Dne 21. dubna:
Stále se střílí – fronta se nevzdaluje. Osvobozen stále jen Bzenec, Vracov a Lidéřovice. Písek, Těmice a Domanín stále drží Němci.
Ráno u Dudů pro maso ve sklepě. V bytě měli Němce do rána. U Babáků pro ocet – vzájemné povídání o událostech posledních dnů. Zažili strašný večer a noc ze středy na čtvrtek, kdy je Němci přepadli. Všichni obyvatelé odsuzují nový pořádek na radnici za vedení Kozáka, Vaďury a jim podobných.
Přijel ruský důstojník a zajišťuje podezřelé osoby ve Bzenci. Konečně přijela celá rumunská pěchota! Střílí se stále. V noci se Bzencem potulovali Němci v „civilu“ a stříleli. Dělostřelectvo se přiblížilo na 5 km a z lesa stále střílí.
V noci strašný liják s bouřkou. Spíme zase všichni i s Kučerovými v prádelně. Jiřík poplakává – všichni nevyspaní a mrzutí.
Civilní muži povoláni do lesa na urovnání cest – Oldřich též – už jsme měli o něj obavu.

Dne 22. dubna:
Dělo od Máčalového odjelo za Sokolovnu. Stále se střílí. Ráno pro víno u Goliášů. Jednotliví Němci v civilu se potulují v noci Bzencem kolem sklepů. Zraněné Rumuny odvážejí do Rohatce do nemocnice. Mrtvé zakopávají v lese a u kostela. Též Plzákovi jsou zatím zakopáni v zahradě, jelikož na hřbitově je to nebezpečné – stále se tam střílí.
Na radnici sestaven Národní výbor s Kozákem v čele – Oldřich též členem. Jsme stále doma. Míša se baví s dětmi. Džih – sluha poručíkův – milý chlapec, šije nové límečky na košile a velice šikovně.
Kučerovi spí zase doma – ač jsou tam stále přestřelky.

Dne 23. dubna:
Ráno odcházejí vojáci do pozic – střílí se na Žeravice a Písek. Těmice obsazeny – též Kolonie a cukrovar. Háj a Písek drží Němci.
Nová nařízení – též odevzdání radiopřijímačů. V Olšovci stále rabování – u nás všichni hodní. Stále líp se dorozumíváme. Dělostřelci stále v lese – střely nám hvízdají nad domem. Odpoledne velký liják – bouřka i drobné kroupy.
Zaveden starý čas – správný – spíme ještě v prádelně.

Dne 24. dubna:
Němci se zase vrátili v noci zradou ženy četníka – Němky – do cukrovaru a zapálili jej, ale Rumuni je zase vyhnali a našli tam mnoho zohavených Rumunů od Němců. U kostela pochovaných už 15 Rumunů. Odpoledne hoří dvůr Háj – Němci ustupují do dědiny Písek. Na velitelství vodí zajaté Němce – taky v kostele dva našli. Odpoledne jsme byli u Kučerů přát Jiříčkovi.
Večer vykládá poručík o Rumunsku a o své rodině. V noci silná střelba na Písek, Těmice a Domanín.

Dne 25. dubna:
Spíme stále v prádelně – hrozné zkazky o Kolonii. Němci se mstili na ženách. Mnoho domů rozbitých – mrtví i ranění. U kostela už 29 rumunských vojáků je pochovaných, též 2 důstojníci – lidé tam nosí květiny. Ale těm živým málokdo ukáže vlídnou tvář a nasytí je. Naši stále jsou bez menáže – jsou ale skromní. Střílení neumlká přes den ani v noci – Němci od Těmic pálí do Rumunů – palba z lesa „Kaťušky“ je však zažene zpět. Stále přichází nové oddíly pěchoty – stráž před naším domem nikoho nepustí. Ve všech okolních domech plno nových vojáků i s vozy – u nás stále se drží telefonisté dělostřelců.

Dne 26. dubna:
Po rušné noci pěkné slunečné ráno. Vojáci téměř všichni odešli do pozic na celý den. U Babáků a v městě plno různých zpráv. Ženy mají uklidit školu a kasárny – my máme doma dost práce kolem vojáků. Odpoledne větráme šaty ze sklepa a dáváme do pořádku bílý pokoj. Střelba trochu umlká. Na přechod u nádraží dopadla německá střela a taky na porážku.
K večeru hlásí poručík, že je obsazen Písek. Moc zraněných Rumunů – několik mrtvých od min. V sedm večer vedou německého zajatce na velitelství k Hejmalům. Zprávy na radnici hlásí obsazení Plzně, Slatiny a Heršpic – Brno je obklíčeno. V Hodoníně vše klape normálně – koncert „Rudé armády“.
Co asi prožívají naši v Brně a Praze – vzpomínáme. Obsazeno Veselí, Ostroh, Milokošť a Nová Ves.

Národní výbor sestavený dne 25. 4. 1945:

• předseda: Souček František
• místopředseda: Kozák / bezpečnost
• místopředseda: Dr. Janota / správní
• člen: Novotný Jan / bezpečnost
• člen: Jelínek Pavel / bezpečnost
• člen: Skála Miroslav / hospodář
• člen: Fiamoli Oldřich / hospodář
• člen: Neumann Jindřich / pracovní a technické záležitosti
• člen: Strážnický Josef / pracovní a technické záležitosti
• člen: Pavlíček Ladislav / živnostenské záležitosti
• člen: Valštýn Václav / zemědělské záležitosti
• člen: Klučka Karel / německé majetky
• člen: Burianek Josef / německé majetky
• člen: Mann Metoděj / finance
• člen: Fiala Karel / osvěta
• člen: Kuchař Ant. / výchova mládeže
• člen: Kučera Oldřich / výchova mládeže
• člen: Hermann Alf. / styk s armádou

Dne 27. dubna:
Po prudkém lijáku krásné ráno. Poprvé jsme zase spali v ložnici. Celou noc střílení. Ráno nám poručík hlásil obsazení Těmic, Domanína a dědiny Písek. Přišel Míša s Kosťou a balí telefon. V deset hodin se všichni loučí a odcházejí do Písku. Míša a pan poručík se zvlášť srdečně loučí a s Evičkou mazlí – byli to hodní chlapci – kéž narazí na dobré lidi. Trochu jsme si oddychli a po obědě přijelo do naší ulice plno ohromných aut a už běhají ubytovatelé. Zase jsme museli vzít kapitána se sluhou a krejčího – ale to už nejsou takoví jako ti první „naši“ chlapci – na ty budeme vždy rádi vzpomínat! „Tlusťošek“ přišel a pomohl Džihovi všechno sbalit – rozloučili se a odešli za baterií. Střílení docela přestalo – šla jsem okopávat jahody. Noc klidná a zase krásné ráno.

Dne 28. dubna. Včera bylo obsazeno Brno – co ale ti naši, jak to přečkali? Göring se vzdal velení. Berlín téměř celý dobyt. Je sobota – uklízíme. Odpoledne bouřka a liják. Z Kolonie přivezli zohavené rumunské vojáky s vyloupanýma očima. Našli je v bytě Němky – ženy četníka, která už jednou zradila – fotografují je pro časopisy.

Odpoledne nová zpráva: Himmler nabízí úplnou kapitulaci Německa Anglii a Americe.
Paní Daňková přinesla kousek kozlete a vykládá o včerejším obsazení Těmic Rumuny a jak je občané srdečně vítali, a taky jak tam předtím řádili a rabovali Němci. Obsazen i Syrovín – Újezdec – Ořechov.

Dne 29. dubna. Neděle. Brzy ráno jsme nasadili Jaroškovi na hrob květiny – zima a prší – střílení už neslyšíme. Přijel rumunský generální štáb a mnoho vojska. Od večera do rána se museli vystěhovat ze čtyř domů na náměstí: Čermák, Dostálek, činžák a Spořitelna. Upraveny byly pro rumunské velitelství s vlastním elektrickým osvětlením.

Odpoledne slavný pohřeb tří ruských partyzánů a pana Höhna z Olšovce, které němečtí vrahové zastřelili. Zvláště Höhna strašně zaživa týrali a teprve zastřelili. I jeho ženu velice týrali – zmlátili ji, až padla, a ani nevěděla, že muž je mrtev a zakopán ve Skálově zahradě. Smutný průvod šel z kostela do zámku, kde v parku byli pochováni do společného hrobu. Rozloučil se s nimi ruský velitel a Souček za Národní výbor.

Partyzáni vypálili čestné rány, až se děti vylekaly. Není divu, že vdova Höhnová tak naříkala – zůstala sama se dvěma dětmi a muž tak tragicky zahynul. U kostela jsme prohlíželi řady křížů a hrobů, jež byly osázeny květinami a ozdobeny věnci a kytičkami. I naše děti tam položily kytičky. Už 52 rumunských vojáků položilo život za naši svobodu – kromě těch, jež zemřeli v nemocnici nebo jsou zakopáni v lese.

Rozšířila se zpráva, že Hitler se zastřelil. To by byl moc krátký konec pro takového lotra!

Dne 30. dubna. Už brzy ráno se rozloučil kapitán, sluha i krejčí a hned po nich přišli dva noví – kapitán a poručík se sluhou. Jsou slušní – už starší. Nejlépe se dorozumíváme se sluhou Marianem.

V pondělí ráno vynášíme knihy ze sklepa. Pak šije Jarka vlajky na výzdobu k 1. květnu.
Nařízeno co nejpečlivěji vyzdobit domy, okna a výlohy. Vzpomínáme, jak bylo před rokem, kdy se narodil Jiříček – ani jsme mu nemohli nic dát. Rádi však, až bude, dáme mu dodatečně.

Dopoledne první potravinové lístky. Odpoledne zdobila Jarka s tatínkem výlohy a dělala pak praporky.

Nové zprávy: Mussolini zajat a zastřelen. Osvobozeny vesnice až po Koryčany – též Staré Město.
Na velitelství vodí německé zajatce – špinavé a bosé.

Dne 1. května. První květen – krásné ráno. Tatínek vyvěsil vlajky – československou, ruskou a rumunskou. Potom zdobíme okna praporky a zelení. O půl desáté jsme šli ke kasárnám, odkud vyšel velký průvod se dvěma kapelami na náměstí – děti s praporky, mládež v krojích, důstojníci a mnoho občanů.

Na náměstí projevy řečníků. Potom zahráli hymnu Sovětského svazu a naši, a všichni zpívali s nadšením a dojetím. Poprvé po šesti letech volně, veřejně zní naše hymny.

Potom průvod šel ke hřbitovu u kostela, kde u hrobů padlých Národní výbor položil věnec a velmi pěkně promluvil rumunský plukovník. Potom přednesl překlad Dr. Janda – prosil, aby občané nezapomínali na padlé hrdiny, kteří položili životy za naše osvobození. O dni pěkně promluvil učitel Fiala. Potom průvod odešel do zámku ke společnému hrobu, kde promluvil ruský velitel a učitel Fiala a položili čtyři krásné věnce. Po hymnách průvod zase odešel na náměstí. Zatím na sovětském velitelství na Sükindu přichystali slavnostní oběd, na který též byli pozváni členové Národního výboru.

Odpoledne byl koncert na náměstí. Nové zprávy oznámily dobytí Žiliny a Moravské Ostravy. Bienert žádá o volný odchod zbytku německých vojsk do Bavor. Požadavek ostře zamítnut – s vrahy národ nevyjednává!

Odpoledne jsme byli na pohřbu paní Palánové, která zemřela už 20. 4., ale nemohla být na hřbitově pochována pro válečné nebezpečí. Byla pohřbena prozatím na zahradě u Nevřivých a až 1. 5. přenesena na hřbitov. Byl to smutný pohřeb. Účast byla veliká a kněz československý pěkně promluvil.

Odpoledne byl zase koncert na náměstí, ale my jsme šli všichni ke Kučerům, kde nás uctili Jiříčkovým dortem, který dostal k prvním narozeninám.

Večer prohlíží poručík album Prahy – líbí se mu a říká, že u nich doma je taky pěkně. Zdá se, že většina Rumunů nevěří, že jsou Němci zlí – ba sympatizují s nimi – a marné je namáhání je přesvědčit, co zlého už ve světě i v naší vlasti učinili a že jedině Bůh to ví a potrestá je spravedlivě.

Dne 2. května. Už o páté ráno vojáci vstávají a balí věci. Všichni odjíždějí dál na frontu. Naše ulice zase volně dýchá, též do domu na náměstí už se nájemníci vracejí. Z rána prší – přesto vykopáváme zavařeniny ze země a ze sklepa nosíme různé věci do bytu. Sem tam slyšet ránu – to hledači min je zneškodňují, jakož i granáty nalezené v polích a vinohradech.

Na radnici jsou nové zprávy, že Hitler zemřel a jeho nástupce nabízí úplnou kapitulaci s novými podmínkami všem spojencům. Dobyty: Koryčany, Stupava, Nemotice, Buchlovice, Hlučín aj.

Teď v poledne došla Jarka z města se zprávou, že Praha je konečně osvobozena – že jen v ještě menších ulicích se bojuje – jinak všude projíždí slavné ruské vojsko, jež Prahu osvobodilo a ještě vyčistí zbytky nepřátel.

Teprve teď jsme si volněji oddychli, jen ještě abychom se brzy dozvěděli o těch našich, neboť mám pořád Zdenu před očima a mám o ni obavu – zrovna jak o Bedřu, a ani o Mirkovi nic nevíme, ale jistě i tam přešla fronta, aby taky vyhnali Němce.

Teď zvečera došla zpráva, že prezident Beneš je už v Praze – to asi odpoledne letěli letadly, které jsme viděli letět nad Bzencem. Kéž je jeho příchod šťastným pro něj i pro celý náš národ. Vždyť už tolik utrpení si prožil. Opravdu už by mělo zasvítit slunko míru a spokojenosti.

A zas jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že ta hrozná zbraň, jež nám Němci po sobě zanechali – jako poslední jejich satanské dílo, miny – zasáhla paní Novotnou v Maršálkách, kde se byla podívat, v kterých místech to zranilo poslední oběť – Tomana. Jak vkročila na mez, velice vykřikla a už měla obě nohy utržené. Jeden člověk jí chtěl pomoct a taky vykřikl – a utrhlo mu to jednu nohu. Bože, co už obětí padlo touto hroznou zbraní!

V úterý jsme byli na pohřbu pana Chytila, kterému to taky utrhlo nohy a teď umřel. Měl velice slavný pohřeb – „českomoravský“ – zrovna v den, kdy byl prohlášen mír.
Ale nikdo se ještě nemohl radovat, když ještě Praha tolik trpěla a Velké Meziříčí, Mělník a mnoho jiných měst trpělo ještě od Němců.

Prapory vesele vlály, hudba hrála, taky Těmičané přišli se poklonit padlým, jež leží v zámecké zahradě a u kostela. Tam 54 mrtvých Rumunů – většinou mladých chlapců – odpočívá daleko od své vlasti. Bylo to dojemné, když při odchodu rumunských vojsk jejich velitel odevzdával do ochrany tyto hroby vojsk padlých krajanů a prosil, aby je opatrovali. Jsou vždy čtyři mrtví v jednom větším hrobě a všechny označeny jménem na kříži. Všechny jsou už osázeny květinami a ozdobeny věnci a kytičkami, jež tam děti nosí. Je to smutný památník na válku, rovněž jako zřícenina Starého hradu. A co teprve v zámku, kde pochovali ty ruské partyzány a bzenecké padlé – mezi nimi i paní Staňkovou, kterou mezi jinými sebrali v tu nešťastnou neděli 15. dubna, kdy zradou našli v Olšovci několik partyzánů. Odvlekli je do Kyjova a tam je umučili hrozným způsobem, jak se zjistilo, až je našli posledního dubna ve společné jámě naházené.