85. V PADESÁTI LETECH UČNĚM

Jak asi je čtrnáctiletému učni, když vstupuje poprvé do dílny, v níž za vedení přísného mistra má být zasvěcen do počátků zvoleného řemesla? Jak béře do neobratné ruky jehlu nebo kladívko či dláto? Jak na něho hledí posměšně starší učňové, povýšeně tovaryši a netrpělivě mistr?

Tak mi bylo, když jsem zahajoval svou činnost v punčochárně dachauského koncentráku, jen s tím rozdílem, že na hlavě toho bezmála padesátiletého učedníka se již bělely šediny, rozmnožené mnohostrannými zkušenostmi v různých jiných oborech koncentráčnického života. Do dílny se sestupovalo po kamenných schodech do podzemí jako do nesvatých katakomb. Po celý den v ní hořelo elektrické světlo. U těsně sražených dlouhých stolů sedělo až 200 dělníků. Přítomností tolika lidí bylo v dusné, zatuchlé, zaprášené místnosti dost teplo, a nepršelo-li příliš venku, také sucho. Strhl-li se lijavec, stoupla hloubková voda – nutno si připomenout, že tábor byl zbudován nad močály – a shrnula se také kalným proudem zvenčí po schodech a přízemními okénky. Dokud nevystoupila nad kotníky, pracovalo se pilně dále. Bylo nám na stoličkách jako obyvatelům archy Noemovi, pod níž se čeřily a vzdouvaly žblunkavé vlnky. Když se zátopa vzmáhala a hrozila odplavit kupy punčoch ze stolků a lavic, dal „Herr SS Verwalter“ – břichatý správce – povel k záchranné akci. Utvořil se řetěz rukou, které si podávaly džbery a hrnce s vodou a vylévaly ji na dvůr. Tamodtud tekla zase pěkně zpět a dávala se vynášet znovu a znovu ven, aby čtveračivě opakovala svůj koloběh. To pánům nevadilo, jen když bylo vidět čilý pohyb pracovníků, kteří brzy promokli do poslední nitky. Byla to práce naprosto zbytečná, protože po dešti voda opět opadla sama a zanechala jen louže a šmouhy bahna, které se pak čistily, to jest, rozmazávaly pometly po celé podlaze.

Přes tyto méně příjemné vodní epizody se považovala punčochárna za eldorádo heftlinků. Vždyť seděli, práce nevyžadovala zvláštního vypjetí svalů, byli chráněni před mrazem a sychravým počasím. Vládli tu dva stejnoprávní kápové – jeden byl úplný blázen, druhý poloviční. Soudím, že všichni obyvatelé tábora, žili-li v něm více let a neměli zvláštní oporu vůle a rozumu, jakou skýtalo například náboženství a pevné přesvědčení o vítězství spravedlnosti, znenáhla zešíleli zcela nebo částečně. Nejinak – a ve větší míře – bylo tomu ostatně u nacistů vůbec. Jejich systém, nadobro se příčící přirozenému rozumu, vedl celý národ k hromadné pomatenosti mysli a citů, samozřejmě zaviněné jako u lidí, kteří se dobrovolně podrobují trvalé sugesci a hypnóze.

Úplný blázen se jmenoval Hans, poloviční Wilhelm. Byli to dva kohouti na jednom smetišti, třebas bylo rozděleno na dvě polovice. Nejzábavnější bylo, že jeden nazýval druhého bláznem. Nijak mne to nepřekvapovalo, neboť jsem se za první světové války zúčastnil jako průvodce transportu bláznů z ústavu choromyslných v ohroženém jižním Tyrolsku do Prahy. Tehdy přistupoval občas některý ke mně a s tajuplnou tváří mne upozorňoval na druhého: „Ten nemá v hlavě všechno v pořádku.“

Rozdíl mezi oběma byl ten, že jednoruký Hans byl zuřivý šílenec, kdežto dvouruký Wilhelm byl mírnější, ač i on míval své záchvaty. Další rozdíl byl v tom, že Hans vyrážel jen chvílemi ze sebe ostré skřeky, kdežto Wilhelm křičel bez ustání, takže se nikdy přesně nepoznalo, zdali nadává nebo udílí jen pracovní pokyny. Pes, který stále štěká, nebývá tak nebezpečný jako jiný, jenž se tiše přikrade a najednou kousne. Tak i Hans uchopil znenadání svou jedinou rukou těžký dřevěný válek, na němž se spravovaly ponožky, a praštil jím po hlavě vězně, který po jeho mínění pracoval liknavě. Nevím, kolik jich tak i zabil, to se nepočítalo.

Dostal jsem se do oddělení Hansova. Před jeho zuřivostí mne zachránila jeho vlastnost, že jednal vždy o své újmě a zavrhoval názory svého soupeře Wilhelma. Seděl jsem na pomezí obou svéprávných pásem. Wilhelm, který pásl po chybách v nepřátelské oblasti, žaloval Hansovi na mne, že nečiním v řemesle žádoucí pokroky. Kdyby byl Hans sám zpozoroval mé nedostatky, byl by mne přinejmenším vyhodil z toho krásného komanda. Poněvadž to však tvrdil jeho odpůrce, postavil se svéhlavě na opačné stanovisko a prohlásil s veškerým důrazem: „Jakživ jsem neviděl nováčka, který by se tak dobře zapracoval jako tenhle český farář.“

Nebyl jsem sice o tomto lichotivém mínění sám přesvědčen, ale fakt byl, že jsem se stal dokonce Hansovým chráněncem, na nějž nedal zatím dopustit. Nevypočitatelný je myšlenkový chod bláznů a nijak jsem si na něm nezakládal. Mohl se mžikem zvrtnout v pravý opak. Tuto spletitou situaci rozuzlil vývoj událostí. Zanedlouho Hans onemocněl a odešel do nemocnice. Pak přišla zpráva, že zemřel. Povídalo se, že v horečce řádil kolem sebe, inu jako blázen, dostal svěrací kazajku a hned nato smrtící střik. Tak léčili v revíře choromyslnost.