Ztracený ráj

Lumír Kuchař

 

Vavřinec Vitoňů žil pod Starým hradem. Když se napil, plakával. Chodívali jsme spolu z našeho jižního hradla v Kolonii po štrece až k lidéřovickému lesu, odkud bývaly nejkrásnější pohledy na oheň za mistra Jana Husa, pálený na paměť na vrcholku Vavřinečka.

Vitoň mně připomínal také starého Ručku: byl suchý jako trn, ten Ručka z Olšovce, černý, s tatarským vousem. Oba pracovali u nás jako hradlaři.

Ručkovy dcery k nám chodívaly na loutkové divadlo. Do naší kuchyně: mezi dveřmi do světnice bylo pod záclonou malované jeviště.

Hrával jsem jen pro spolužáky z Kolonie a z Písku, ale někdy přicházeli i přespolní. Nejvíce zájemců přivedl Zeno Baumann, štíhlý chlapec, chodívající kolem našeho se koupat s nemocným bratránkem ke splavu k lužné Syrovínce. Míval doma na dvoře také loutkovou scénu.

Angažoval jsem tehdy ředitelem svého divadla, který vytvářel současně i přitažlivého herce, strýce Fanouše Soldána z Uherského Brodu. Byl současně konferenciér i klaun, a někdy to vyhrával až do hlubin středověkého divadla.

Však ho lidé znali v širém okolí a v Kolonii z výletů v Kubíkách, v Bzenci i v Písku. Malí diváci mu někdy ani nerozuměli: Fanoušek sklouzával k naturalismům a k tématice bídy a ponížení. Imitoval děvečku od Gáliů a pacholky z cukrovaru, svíral kleštěmi ironie bohaté i chudáky.

Nikdy jsme nehráli z textů: děj se vymýšlel a zabíhal do života, který jsme uvědoměle žili v radosti. Improvizovalo se. A tak jsme někdy poslouchali texty a písničky, o nichž jsme nevěděli, že jsou moderní a zpívají se v Brně.

Někdy to bývalo jako v antickém dramatu; plno mrtvých a nářku, ale na závěr si Fanoušek Soldán vymyslil i atelánu.

Pozoroval jsem mezi dětmi Vilmu Pírkovou a Lidku Charvátkovou z cukrovaru, jak je lákal a tajemně probouzel předváděný děj. Obličej obou se rozléval v dukátové zlato slunečnice.

Divadlo rozehrávalo dychtivou duši jako v hradišťské Redutě, když uváděli King Konga.

Máma těm chlapcům a dívkám vařívala čaj z divizny a z akátu a nabízela chladivou vodu z gránichu, která perlila ozónem z rašelinišť Vypálenek. Tehdá se také ženil Franta Vašina a hráli mu na svatbě cigáné z Hrozenkova.

Z Kolonie do školy se jezdívalo lokálkou do Bzence a odpoledne zpět písčitým chodníčkem z Olšovce.

Vitoň, Ručka i Somr vyhlídali chlapce z oken wächterhausu, čekali, až se lokálka ukáže u škarpy, kde někdy na černo lovívali Pírkovi ryby. Jednou jsem se touto cestou vrátil sám a bledý. Vláďu Nejedlíka na cestě ze školy zabilo auto.

Bylo to první poznání smrti a brzy následovalo další. Před nádražím nakládali do bedny přejetého a odváželi v hytláku. A pak to mrtvé torzo pod cihlovým mostem. To neměly děti vidět. Torzo těla, opřené o bor rohatského lesa.

Na lukách k Veselí opadla povodeň a pod mezí u Rybového v kořenech olší našli mrtvé dítě cikánky.

Uslyšel jsem tu krutou hudbu z Janáčka. Až později ji chlapec z Písku obdivoval pod taktovkou Quido Arnoldiho: tragická Pastorkyňa!

Ze zmole k Starému hradu ječela smrt a sychravý vápenec z Plechovce vyšíval úběl rubáše, když umřelo děvčátko z první třídy. Až v polích za Olšovcem v těžkém znoji jsem plakal ve smutku a slyšel chóry a dechy nad hrobem Sasanky.

S jejím bratrem jsme sedávali v jedné lavici a měli se moc rádi. To bylo tehdy v první třídě ve Bzenci, když Boris Ajmunt předčítával v ruštině Babičku.

Propadl jsem v hořkost písčité Dúbravy, kde se mi Vavřinec Somrů utopil v mrtvém rameni Moravy. Na rakvi mu svítily kopretiny a žluté kosatce z veselských luk.

Ten večer poprvé jsem četl verše ze Mstivé kantilény a Zazděných oken. Aby mě máma uklidnila, dala mi Lípu a Malého čtenáře.

Náš táta hrával v tamburášském spolku: se Stancem, Domanským, Bystřickým a Žankem. Už z nich nikdo nehraje, jak hrávali u nás pro kmotra Vráblíka. A ještě bujněji vyhrávali ve vracovských sklepech, kde jsou u starého Krečmena vymalovaní na zdech presúska.

A potom nám v Kolonii, v poslední chalupě u Háje, před Vlachovým, umřela babička. Tou zmolou, co vedla kolem dvorka do Domanína, k nám přiběhl Slávek, že umřela také teta Boženka.

Nad Kněží horou vlál černý prapor bzeneckého hřbitova. Věděl jsem, že bílé šatečky s rubášem a věncem na rakvi nemohly Sasanku hřát.

Musela se otevřít také hrobka v Domaníně.

Škola, kde psával otec mého otce povídky v dialektu Slovácka, byla po smrti dědečka prázdná.

Když pochovávali tetu Bolu, svázal bzenecký hrobař kosti její báby a vrkoč vlasů a lebku Bohumilka do bílého šátku.

Jen jedna pentle zůstala na krku mrtvé, jejíž jméno ve vybledlém mramoru si proplakávalo oči.

Někdo mi potom o vánocích z Domanína ladil housle. Bylo to v horečkách a záškrtu, a zdálo se mi, že ležím v úmrtním loži stařečka. V tom domě u Beinhauerů, kde na housle hrával Jaroslav Čeleda dívce s nostalgií noci, a zapomínali na starého Tvrdíka.

Na konvalinky jsme chodívali s mámou do Háje, až ke dvorku, k barokní bráně, připomínající balady z Erbena, v těch sečích modrých zvonků.

Až jsem byl velký, smutníval jsem ve vinohradě starého Lopraise a odtud naslouchal z templu žalozpěvům rabína. I bzenecký kantor rád zpíval u vína.

Teprve později mi změřil výšku Starého hradu malíř Vladimír Hroch z Hradiště. V akvarelu, co mi dal před smrtí na památku, je malovaný kopec, jak býval vysoký za časů Julia Césara. Z obrázků dodnes voní stepní les.

V noci jsem se díval za odjíždějícími vlaky a přebíral se v knížkách mámy. Četl jsem jen zatržená místa o vítězství člověka, a že se umírá také z lásky.

Dnes už jsou všichni, co jsem o nich něco říkal, na věčnosti: v Bzenci, v Domaníně a v Písku; v blízkosti zeleného Hájku.

 

Vysvětlivky k textu:

Atelána – improvizovaná lidová fraška, nazvaná podle jihoitalského města Atelly, kde vznikla. Značné obliby dosáhla v 1. století před naším letopočtem v Římě.

Lidéřovice – v textu se jedná o dřívější označení Bzence – Přívozu.

Tamburášský spolek – Tamburášská hudba je původem z Chorvatska. V Čechách se tamburášské spolky začali zakládat od roku 1896 a zvláště na počátku 20. století a později za první republiky byly velmi populární. Několik tamburášských souborů existuje v ČR až doposud.

Wächterhaus – malé obydlí strážníka železniční trati stojící v blízkosti kolejí buď v pravidelných rozestupech, nebo u míst, která vyžadovala zvýšený dozor.

Znoj – strast, svízel.