30. ZLOMENÉ OSIDLO

„Laqueus contritus est.“

Mé postavení v 2. jizbě 13. bloku čili „fackárně“ se povážlivě přiostřilo. Bylo to hlavně přičiněním kantináře, jakéhosi účetního v bloku, perversního Němce, který zneužíval polských mladíků, jichž byla hezká řádka mezi námi. Získával je porcemi chleba a zemáků, které ubíral z našeho přídělu, aby mu byli po vůli. Ježto jsem znal dosti polsky z někdejšího pobytu v Krakově, pokusil jsem se jim domluviti a je varovati před touto mravní špínou. Kantinář to poznal a zahořel proti mně nesmiřitelnou záští. Štval na mne štubáka, který mu v té věci ochotně posloužil. Sotva jsem např. s napětím všeho důmyslu dobudoval ráno svou postel, již kroužil kantinář kolem mne jako ostříž nad zajíčkem a spustil pokřik, jako by se bortila nová Evropa: „Waltře, pojď sem, pohleď, jakou ohavnou kantu spáchal ten flanďák!“ A Walter se neprodleně vyřítil jako parní válec z vedlejší světnice s napřaženými pěstmi a zkoušel tvrdost a dunivost mé ostříhané lebky. Postel byla rozházena a nová stavba skončila po druhé, po třetí atd., s tímže deprimujícím výsledkem. Když kantinář rozdával polední polévku, vylil mi schválně horkou tekutinu na ruku, a když jsem misku bolestí upustil, byl jsem potrestán kopanci za znečištění podlahy, kterou jsem pak musel umývat místo oběda. Když se to opakovalo, raději jsem si ani nešel pro jídlo. Takových příležitostí k šikanování bylo bez počtu. Pohlavky a štulce staly se mým denním požitkem. Stal jsem se zkrátka černou ovcí v ubohém stádečku našeho zuřivého pastýře a zbývalo mu jen upozornit na mne dohlížejícího esesáka, abych byl úplné oddělán. Občas jsem se tehdy zahleděl na dýmající komín krematoria, abych zavčas změřil jeho výšku, než jím vyletím, jak bylo vroucí touhou mých obou přítelíčků. Avšak opět se mi vyplnilo přísloví, jehož pravdivost jsem tolikrát poznal: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“

Nutno poznamenat, že okolo tábora byly zřízeny ohromné obchodní a hospodářské podniky, které vynášely vedoucím esesmanům jako podílníkům, zejména Himmlerovi a Pohlovi, obrovské zisky, ježto jim byl k disposici nadbytek laciných pracovních sil. Největším podnikem byly plantáže, kde na zasypané močály a pustiny byla navezena zdaleka, i z jižní Moravy, vrstva úrodné prsti a pěstovány hlavně léčivé byliny, z nich pak mleto koření a sestavovány vitamínové směsi, jež byly prodávány za drahé peníze.

Tam se ubíraly každodenně nepřehledné řady vězňů. Pro ty, kteří byli zaměstnáni stále venku, byla to úmorná práce, ježto museli dřít bez oddechu celý den v chatrném obleku a při nedostatečné stravě za každého počasí, za neustálého pohánění dozorců, obklopeni řetězem postů – ozbrojených strážců, kteří stříleli po každém, kdo se přiblížil k pomezní čáře. Stávalo se, že mnohý tak dobrovolně ukončil svůj bědný život nebo byl tam násilně strčen dohlížitelem, který ho nenáviděl. Stáli tam také psovodi s vycvičenými vlčáky a dogami, které svým štěkotem naplňovaly ovzduší a cenily zuby, aby jimi drásaly vnitřnosti svých obětí. Vskutku obraz pekla, plného nadávání, proklínání, ran, výstřelů a psího vytí! Neméně truchlivý býval návrat z roboty s trakaři, na nichž odváženi ubití a padlí, jiní vrávorali s bolavýma nohama a na apeláku omdlévali horečkou ze zánětu plic, promoklí sychravým deštěm. Na plantážích bylo zaměstnáno množství kněží, protože se prý k ničemu jinému nehodili. Mnozí z nich tam zahynuli, z českých např. Dr. Hájek, profesor náboženství v Praze, a P. Čermák, rodák z Tupes u Velehradu a farář ve Vlachovicích na moravském Slovácku. Zúčastnil jsem se kdysi jeho slavné primice, setkával jsem se s ním na orelských sletech ve Val. Meziříčí a nyní jsem mu mohl jen letmo stisknout ruku, když pochodoval na smrt.

Jiným takovým velkým podnikem byly W. B., hospodářské podniky těsně za ohradou. Toto komando bylo velmi žádoucí, protože se v něm poskytovala „brotcajt“, jakási přídavková svačina, ale dostati se tam mohly jen kvalifikované síly, řemeslníci, elektrikáři apod. V kritické době, o níž píši, byl vydán rozkaz vybrat nové dělníky pro W. B. Odvody se konaly před táborovým úřadem práce za dozoru vrchního šárfíry. Z předvedených set uchazečů padl los jen na několik desítek šťastných vyvolenců. Nikdo nebyl více překvapen, nežli já sám, když jsem se proti všemu nadání mezi nimi octl i já, ač věkem pokročilý a v řemeslech naprosto nezkušený. Stalo se to náhodou nebo omylem? Snad tím, že druzí projevovali horlivou snahu pro zařazení, kdežto já u vědomí své nezpůsobilosti jsem ukazoval skoro provokativně svou opařenou ruku. Tato netečnost k zaměstnání válečně tak důležitému dopálila esesáka tou měrou, že mne zrovna naschvál k němu určil a se mnou ještě druhého mladšího kněze P. Wenzla z Prahy. Byl to senzační průlom do dosavadní praxe, která tehdy přidělovala farářům nejhorší práce.

Štubák s kantinářem zuřili jako zběsilí, že z celého jejich mužstva byli vybráni právě jen dva kněží do tohoto výsadního komanda, zvláště pak já, o němž hlásali, že jediné pro mne vhodné umístění je v márnici. Proti vyššímu rozhodnutí byli však bezmocní. Tak jsem byl vyrván z jejich spárů, neboť kromě noci jsme dleli v práci po celý den mimo dosah jejich vlivu a musili nás jaksi respektovati jako přednostní pracovníky. Řízením Božím jsem mohl opakovati slova 69. žalmu: „Ať se zahanbí a zardí, kteří dychtí po mé duši!“