105. ZÍTRA SE POJEDE!

Pod šedivým povrchem stádového života neutuchlo kulturní snažení mezi vězni nikdy docela. Síla lidského ducha přemáhala tak znovu pouta nevlídného prostředí. U Čechů byla snaha po vzdělání vždy živá, doutnala i pod útiskem, a vyšlehovala plaménky při vhodné příležitosti. O tom by se daly napsat ještě celé kapitoly. Básníci a zpěváci, hudebníci a kreslíři, spisovatelé a odborníci v rozličných vědách a znalostech dávali své schopnosti do služeb bratří, aby je vzpružili a posílili, aby neklesli pod úroveň tažného dobytka, k němuž je snižovali věznitelé. Kamarádi z 20. bloku rádi vzpomínají na večery, kdy štubáci odešli do svých komůrek a vězňové se octli „konečně sami“. Unavení leželi na tvrdých palandách a nad nimi tiše šuměl hlas přednašeče, který je z nelidského ovzduší, přenášel do oblasti poučných poznatků a zkušeností z politiky, dějepisu a přírodopisu.

Také čeští kněží 26. bloku měli svůj koncentrační kroužek, který konával v neděli svá tajná zasedání za řízení P. Bedřicha Hofmana, faráře z Horní Bečvy. Dr. Josef Beran, ředitel kněžského semináře pražského, podal na začátku asketickou úvahu. Po ní některý referent, např. jednooký Msgre. Stašek – přišel v koncentráku o oko – pojednal o otázkách duchovní správy a rozvinula se debata, do níž s vervou zasahoval Msgre. Tylínek a s umírněným klidem P. Karel Fanfrdla. Měřítkem zajímavosti přednášky býval Augustin, jestliže začal klímat, bylo to znamení, že téma je málo aktuální.

Po osvobození vzplanula touha po vzdělání plným žárem. Mnozí se vrhli na knihy, jako by chtěli za pár týdnů dohonit, co nuceně promeškali za dlouhá léta. Básníci pilovali své verše, načrtnuté v dobách zlých na zmuchlaných útržcích papíru. Spisovatelé doplňovali své zápisky pro chystané knihy. Studenti opakovali chemické a matematické vzorce, které jim připadaly najednou tak milé a důležité po zkušenostech s vězeňským číslem. Z hudební síně se probíjelo srdcervoucí lkání saxofonů a ševel houslí. Někteří hleděli vyzkoumat záhady věčně proměnlivé a škádlivé Štěstěny v kartách a družstvo tarokářů tvořilo mezi nimi aristokratickou třídu.

Shledali se i esperantisté – přívrženci mezinárodní řeči Dra. Zamenhofa. I na ní spočívala dlouho kletba nacistické nenávisti. Její lahodné zvuky zněly dříve potají při občasné schůzce z úst několika věrných „samideánů“, horujících pro stejnou ideu sblížení národů pomocným jazykem. Čech, Holanďan, Polák, Rakušan, Slovinec, Ital se dohovořili nikoli beztvárnou, náhodnou směsicí lágrového žargonu, nýbrž jasnou a snadnou mluvou, schopnou vyjádřiti pojmy všední i vznešené. Její životnost se osvědčila trvalým růstem v míru a znovuvzkříšením po válce.

K tomu všemu bylo vlastně málo klidu. Předně naši pozornost zabíraly dalekosáhlé události vojenské a politické. Mohli jsme je již sledovat bez překážek. Paroláři – sběratelé šeptandy – skončili svou neúnavnou činnost. Přijímače z opuštěných esesmanských bytů a kanceláří byly umístěny v jizbách bloků. Slyšeli jsme s utajeným dechem volání revoltující Prahy o pomoc, zprávy o vítězném postupu Rudé armády na Moravě a později historickou reportáž o návratu prezidenta a vlády do svého sídelního města.

S vývojem vojensko-politické situace souvisely naše vyhlídky na návrat. Zprvu se nám zdálo, že se na Čechy zapomíná. Do tábora přicházely denně delegace různých národů; každá slibovala svým příslušníkům brzký převoz do vlasti, jen o nás jako by se nikdo nestaral. Přišla také vatikánská mise.

Konečně se objevil čsl. repatriační důstojník, kapitán Falta. Nepronášel dlouhé řeči ani nesliboval okamžité splnění všech našich nadějí, jenom nás ujistil, že československá vláda učiní vše potřebné, seč jest. Obtíže byly značné, zvláště nedostatek dopravních prostředků. Uskrovnili jsme se tedy ve svých požadavcích a trpělivě jsme vyčkávali, až po větších, bohatších a náročnějších národech přijdou na řadu čeští občánci. Útěchu poskytly cigarety z Kanady.

Kdo se ponižuje, bývá povýšen – to se vyplnilo i v tomto případě. K všeobecnému úžasu a trochu i závisti ostatních stali se Čechoslováci prvními, kteří byli jako organizovaná národní skupina vcelku odvezena z koncentračního tábora Dachau do vlasti, K tomu přispěly tři okolnosti: péče čsl. vlády, ukázněnost českých koncentráčníků a ochota amerických vojenských úřadů, které daly nám k disposici 40 transportních vozidel. Ani jsme nevěřili svému sluchu, když náš nový český „blokáč“, energický P. Plojhar z Českých Budějovic, oznamoval: „Připravte se na cestu domů v pondělí svatodušní 21. května!“ Provedena nezbytná dezinfekce s koupelí, přiděleno šatstvo, obuv a prádlo, nachystány kufříky a balíky – zítra se pojede!