Zápisky paní Antonie Pavlíčkové o osvobození města Bzence v roce 1945

 

Neprožila jsem to. Ani mí rodiče mně o té události nemohli nic říci, bydlili tehdy každý jinde. Tato písemná práce je výsledkem rozhovoru, který jsem měla s naším městským kronikářem. Vyprávěl mi o tom poutavě a já jsem si dělala poznámky.

 

„Jaro 1945 bylo jiné než všechna jara předcházející. Stromy i květiny kvetly, příroda se probouzela ze zimního spánku, ale do zpěvu ptactva se mísily hrozivé rány děl a hukot bojových letounů. Po silnici směrem ke Kyjovu projížděly kolony aut i koňských potahů a na nich seděli ranění a vyzáblí němečtí vojáci, kdysi postrach Evropy, dnes ve své ubohosti zvěstovatelé konce války, utrpení, běd a bídy.

I umírající bestie, ale ještě kope a ta hitlerovská zanechala v pěti bzeneckých rodinách smrtelnou bolest, když jedné slunné neděle odvlekli koncem března gestapáci 5  Bzenčanů do Kyjova (byla mezi nimi i jedna žena) a tam je bestiálně umučili [1].

Ale všichni, i když jsme čekali dny hrůzy, cítili jsme jakousi radost, že pět strašných let války brzy skončí, že zase budeme svobodní.

Několik dní před osvobozením města procházeli bzeneckými vinohrady hitlerovští důstojníci a něco zakreslovali do map. To jsme ani netušili, čeho jsou ještě schopni. Dva dny před 19. dubnem vyhodili do vzduchu most přes řeku Moravu, čímž přerušili spojení do Strážnice a den nato ozývaly se výbuchy na trati Severní dráhy – ničili se viadukty. Rovněž na bzeneckém nádraží zničili všechny výhybky, a aby zastavili postup Rudé armády, zničili i mosty na Syrovínce a Svodnici. Večer 18. dubna prošly městem zbytky německé armády a zakopaly se na svazích bzeneckých vinohradů. V poledne téhož dne byla zdemolována kaple na Starém hradě.

Noc z 18. na 19. dubna byla skutečně nocí hrůzy. Štěkotu kulometů od lesa odpovídal štěkot kulometů ze svahů vinic. Ráno 19. dubna však bylo nejkrásnějším jarním ránem, jaké kronikář prožil. Ve čtyři hodiny odpoledne vyšel z úkrytu a proti němu kráčel vysoký voják – legendární hrdina. Objímají se, ale nerozumí si. Byl to Rumun. Bzenec totiž osvobodili rumunští vojáci, zařazení do svazku armád maršála Malinovského.

Radost všech Bzenčanů brzy vystřídal smutek, když z vinohradů zaslechli těžké detonace a úpěnlivé volání o pomoc. Ustupující německá armáda zanechala poslední pozdrav – železné a dřevěné nášlapné miny, které usmrtili mnoho rumunských vojáků.

O Bzenec se bojovalo po celý týden. Němci byli ukryti v bunkrech, rumunští vojáci je ostřelovali minomety z okraje lesa. Štěstí pro Bzenec bylo, že hitlerovská armáda už „mlela z posledního“ – neměli střelivo pro svá děla.

V bzenecké škole, v „dílně lidskosti“, byl vojenský lazaret, kde za svitu karbidových lamp prováděli rumunští lékaři amputace nohou a jiné těžké operační zásahy. Za kostelem přibývalo provizorních hrobů, kam byly pohřbívány jedny z posledních obětí druhé světové války.

Jen utichla bojová vřava v městě a bzenečtí vinaři a zemědělci spěchali na svá pole. Mnoho jich zaplatilo svou lásku k vinohradu životem – šláplo na minu.“

 

Až potud strohá fakta kronikářova. Nerad na tu dobu vzpomíná. Má rád život, život tvořivý, nenávidí bezcitnost, hrůzu, hlad, bídu, utrpení, bolest, strach a všechno to, co je neoddělitelným průvodcem a důsledkem války. Prožil je už dvě – první jako chlapec, druhou jako otec dvou dětí. Jeho poznání války a odpor k ní nejsou knižní. A naší generaci přeje z plna srdce, abychom žili v poezii míru, radosti z tvořivé práce a aby pro nás pojmy jako perzekuce, koncentrační tábor, poprava, rasová diskriminace, ale i takové prosté jako přídělový systém, nedostatek atd. byly pojmy neznámými, pojmy pouze lexikálními.

 


[1] Ve skutečnosti se popisovaná událost odehrála téměř v polovině dubna (pozn. přepisovatele).