Zámek

Tam, kde stojí nynější zámek, byla původně opevněná pozdně gotická tvrz s dvěma příkopy a zdí. Postavena byla po zboření bzeneckého hradu v druhé polovině 15. století. Poté byla v průběhu 16. století přebudována na renesanční zámek. Jeho popis se nám dochoval v urbáři panství bzeneckého, který nechal roku 1604 pořídit Jan Kryštof Pruskovský: „Samotný zámek je čtyřhranný chráněný dvěma příkopy, mezi kterými se nachází hradba opatřená třemi malými baštami. Vnitřní příkop je osázen ovocnými stromy. Vchod zámku je orientován směrem západním. U něj jsou byty pro purkrabího a strážné (jejich počet byl při obvyklém stavu 5). Západní strana zámku je dvoupatrová zděná. V přízemí se nachází dvě proti sobě situované místnosti, v nichž pracují zámečtí úředníci. Pod nimi se nachází sklep. V prvním patře budovy je uprostřed dřevem obložená místnost, vedle ní na jedné straně kudy se chodí po točitém schodišti je klenutá místnost s předsíní a na druhé straně také dřevem obložená místnost s předsíní. V druhém patře se nachází pokoje samotného panstva. Vlevo jsou tři pokoje s předsíněmi pro majitele zámku a vpravo jsou místnosti pro jeho manželku a fraucimor. Severní strana zámku je jednoposchoďová postavená ze dřeva. V přízemí se nachází konírny, spižírny, vápenice a potřeby pro bednáře. Nad nimi se nachází dva pokoje pro hosty s předsíněmi a vedle nich zámecká zbrojnice. Východní strana zámku je také jednoposchoďová postavena ze dřeva. V přízemí jsou konírny a dále pak sklady. Pod nimi se nachází sklepy, v nichž se skladují potraviny. V patře se nachází po levé ruce pokoje pro služebnictvo a po pravé je místnost s předsíní pro hosty. Jižní strana zámku není uzavřená. K západnímu křídlu zde přiléhá kuchyně, jež má v poschodí jídelnu pro služebnictvo. Za ní je pekárna a spižírna kde se uchovává pečivo. V proluce mezi západním a východním křídlem se nachází studna s čistou vodou.”

Tento renesanční zámek byl barokně přestavěn podle projektu architekta Domenica Martinelliho v letech 1709 – 1710 hrabětem Erdmanem Kryštofem Pruskovským. Zámek byl postaven dvouposchoďový do čtverce, v rozích opatřen čtyřmi arkýři na způsob věží. Nad hlavním vchodem do zámku byla věž s hodinami. Na nádvoří po levé straně vchodu byly úřadovny, po pravé kaple Sv. Kříže. Průčelí zámku bylo orientováno do zahrady, která byla před zámkem přebudována do francouzského stylu kdežto její spodní část do stylu anglického parku. V parku byl také vybudován skleník, do kterého se přes zimu ukládali cizokrajné rostliny. Před skleníkem byla oranžérie, která byla ozdobena dvěma barokními sochami Apollóna a Diany, jež jsou doposud známy ze starých fotografií. Parkem protékal potůček, který zásoboval zámecký rybník s dvěma malými a jedním větším ostrůvkem, kam si panstvo jezdilo v letních dnech na lodičkách.

V roce 1775 došlo k úpravám zámeckého nádvoří, jež bylo nově dlážděno a v 90. letech byl zámek opravován včetně příkopů kolem zámku. V roce 1852 hrabě Vilém z Reichenbachu nechal tento barokní zámek zbořit a na jeho místě v roce 1855 vybudoval nový v tehdy módním slohu novoanglické gotiky. Výstavbou moderního zámku se chtěl vyrovnat nejpřednějším šlechtickým rodům té doby, jež nechaly vybudovat zámky jako Lednice či Hluboká. Díky machinacím dodavatelů stavebního materiálu, kvůli kterým se náklady šplhaly do astronomických výšek, se však natolik zadlužil, že nakonec zvolil východisko z této situace sebevraždou v roce 1866.

Při této přestavbě se rovněž vytvořila zcela nová zámecká zahrada již ve stylu krajinářského parku. Zámek měl původně ještě nad vchodem z nádvoří centrální věž. Ta se ale začala kvůli slabým základům naklánět a musela být roku 1862 odstraněna. Druhé poschodí zámku již zůstalo nedokončeno. Zámek je dvoutraktový s vysunutými věžemi vepředu stanovými s arkýři, vzadu s cimbuřími na krakorcích. Vchod je chráněn balkónem na pilířích. Zámek je obklopen z přední části kolem nádvoří hospodářskými budovami a při vstupu chráněn zdí s přístavky.

Zámek získalo v roce 1938 vinařské družstvo, jež si ho postupem času přebudovalo ke svým účelům, a negativně ovlivnilo jeho stav nešetrnými stavebními úpravami. Navíc v roce 1952 došlo v půdních prostorách k požáru a následná oprava střechy neobnovila střešní vikýře, čímž byl původní vzhled budovy silně narušen. Nyní je zámek ve vlastnictví města a jaké bude jeho další využití, je ve hvězdách.

 

Bzenecké lípy

V zámeckém parku můžeme nalézt prastarou lípu (lípa velkolistá – Tilia platyphyllos), která je jednou z hlavních památek a symbolů města Bzence a němým svědkem jeho dlouhé historie. Již v urbáři z roku 1604 se uvádí, že je přes 500 let stará a zároveň je zde i zmínka o jejím rozměru – kmen měl v obvodu sedm a tři čtvrtiny sáhu, koruna 66 sáhů a větve byly 10 sáhů dlouhé. Někdy v polovině 18. století za vlády Marie Terezie vyvrátil vichr kmen a ten se rozdělil na devět dílů, takže lípa budí dojem jako by její větve razily přímo ze země. Tyto větve proto museli získat opěru v podobě dřevěného lešení, které kolem ní bylo rozmístěno ve třech kruzích se sedmdesáti podpěrami. Toto lešení se až do dnešních dnů nedochovalo, přesto jeho podobu známe z dobových fotografií z počátku 20. století. U této lípy se nacházela kamenná deska, na které byl vyryt německý nápis z roku 1771: „Dle zpráv z roku 1604 byla tato lípa již tehdy na 500 let stará. Její kmen má v obvodu 7 1/3, její koruna 66 sáhů, její větve jsou deset sáhů dlouhé.”

Kousek od “tisícileté lípy” dříve stávala ještě jedna lípa, která byla o něco mladší – její stáří bylo odhadnuto na 500 let. Ta se však do dnešních dnů nedochovala – odumřela v roce 1982. Snad to bylo zaviněno tím, že byl pod ní v minulosti vyhlouben vinný sklep a lípa tak ztratila tolik potřebnou výživnou půdu a také se nemohla již řádně zakořenit. Obvod jejího kmene se v roce 1924 uváděl 6 metrů. I pod ní se nacházela pamětní deska hlásající nápis: „Nejsem tak stará jako moje sestra, a mimo to rozhlédni se, poutníče, že stojím na dutém základě.” Tyto původní pamětní desky se nedochovaly, nyní jejich místa zdobí desky podobné, ale místo němčiny již s pozměněným českým textem.

O úctě, kterou bzenčané chovali k oběma stromům, svědčí jednak to, že se dříve lil k jejich kořenům olej, aby měly oba stromy dost výživných látek, i to, že když za první republiky stromy trpěly nedostatkem živin a odumíraly, vedlo to dokonce i k zápisu do městské kroniky, kde se pisatel velmi rmoutí nad jejich stavem.

Velká lípa byla předmětem zájmu i mnoha dějepisců, což také dozajista svědčí o její výjimečnosti. Například dějepisec Jan Petr Cerroni ve svém rukopisném díle “Alt und Neu Mahren” z r. 1762 popisuje velkou lípu takto: „V Bzenci lze především spatřiti lípu, jejíž kmen má 8 loktů v průměru, a jejíž větve se rozpřahají až 320 stop od kmene a tvoří pěkné souměrnosti spodní loubí, spočívají na 36 sloupech, nad ním střední loubí, podepřené 30 sloupy a nad tím třetí loubí, spolehnuté na 8 sloupech. Místo pod lípou k němuž vedou 4 brány, jest tak dlouhé a široké, že se na něm může současně hráti 6 kuželkových partií, aniž by si hráči překáželi. Vypravuje se, že pod touto lípou odpočíval a bavil se císař Rudolf II. s celou svou dvorní družinou, s plukovníkem a tělesnou gardou. Budiž dopřána někdejší veselá zábava této svědkyni Bzence ještě dlouhé věky!”

Další dějepisec Řehoř Volný se ve své topografii Moravy z roku 1836 také zmiňuje o obou lípách: „V zámecké zahradě jsou ony pověstné lípy, z níchž obryně jest tak rozvětvena, že by prý mohla poskytnouti útulku celému jízdnímu pluku i s koňmi. Nedaleko ní jest druhá lípa, mladší, ne tak rozvětvená, přece však tak velká, že by marně hledala v zemi soupeřku. Vkročí-li nenadále cizinec pod temné loubí první lípy, již patrně zvětšelé, jímá jej úděs, pováží-li že jest snad družkou mladé Moravy, zešedivělou v proudech dob, jež viděla mizeti.”

V roce 2004 se přistoupilo k úpravě okolí samotné lípy, která tak dostala nový obvodový dřevěný plot na místo dřívějšího již značně poškozeného. V roce 2006 obsadila bzenecká lípa v anketě strom roku konečné 5. místo.

 

Zmínka o lípě z roku 1643

Autorem této zmínky je Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště. Citovaný zápis pochází z knihy Paměti hornoslezského barokního šlechtice (Jiří Brnovják a kol., Český Těšín – Opava – Ostrava 2010, s. 133).

„Léta Páně 1643, dne 24. Decembris jedouce naspát z Rakús, stavil jsem se na zámku v Bzenci u pana Winklara, ouředníka, který mně ukázal dvě lípy, pod jednú může lípě nežli 1000 koní stanúti, druhá pak jest něco menší, avšak jest na ni druhé lešování od spodku, co se rozkládá, takže jest jako lusthaus, v němž se jísti a píti může za tabulí.“

Robert Tvarůžek: Naše lípy

Tento drobný článek o bzeneckých lípách byl sepsán jedním z našich nejslavnějších rodáků do publikace Město Bzenec vydané k příležitosti slovácké výstavy, která se pořádala v Uherském Hradišti v roce 1937 a kterou navštívil i prezident Dr. Edvard Beneš s chotí.

Poutníče, vstup a smekni! Jímavým pohledem díváš se ve změti světla a stínu do šera a hledáš odstup, abys poznal tuto památnou lípu, toto veliké, skoro tisícileté dědictví malého bzeneckého člověka.

Sám zřídka vstoupí sem, aby načerpal nových sil pro práci na poli a ve vinohradě; krušný život nutí jej mysliti na obchod a trhoviště. Tak namátkou vidím Bzenčáka šlapajícího za rozvrzaným kolečkem trakače, jenž se prohýbá pod nákladem různého druhu zeleniny. Na sypkých cestách v borovém lese zařezává se vrzající kolečko hluboko do vlnícího se písku, pot řine se trhovníku z čela, proto si najde k chvilce oddechu vhodné místečko pod borovým výstavcem se svatým obrázkem, nebo na vršíčku, aby spatřil svého milého Floriánka – neklamný to památník orientační – na klopotných zájezdech za obchodem.

Sloužil vrchnosti, vzpouzel se a narovnával jako každý přišlápnutý tvor; a s ním rostla lípa, trpěla a sdílela jeho nicotnost. V její nádheře, která se šířila po slavnostním okolí zámeckého parku, připravovali se rytířští krasavci k turnaji, aby několika polámanými dřevci získali přízně rozvášněných dam, oblečených v pestré úbory; v těchto barvách zářili na nezkrotných a vyšňořených koních i jejich rytířští zbožňovatelé.

Poutníče, jsi tedy v prostředí, od něhož je naše doba velmi vzdálena; však lípa zůstala a ruch, který vířil ve větvích lip, z nichž každá mohla být samostatným stromem, zanikl; ochoz milosrdně zakryla tráva, ve které krtek ryje spokojeně své kopečky. Zasloužený vůkolní klid jest úměrný stáří této prastaré lípy, která dýše plným tepem bujné mladice. Tento klid a harmonie uhostí se také v tvé duši, on odpovídá neznámým výškám jejího života. A tento život – přes rozeklaný a podepřený kmen spuchřelým lešením – jest pořád plným jarní a věčně se obnovující síly.

Jen bzučící hmyz, ševelení listí a trsy rašícího květu, kolem něhož oblétají roje včel a dvojice snoubících se páteříčků ruší toto vítané ticho. Jsi-li sám a pohřížíš se do této směsi klidu a síly, jež příroda tak obezřetně řídí, tu zdá se ti být chvilka pod touto lípou tak nepatrnou, že se s ní chceš pokořen loučiti. Síla této lípy roste z mystických hloubek země a věků do nedobádaných výšin budoucnosti. Nestačíš vnímat tu rozměrnou velikost a posvátnou vznešenost, chtěl bys křičeti, modliti se a vniknouti do tajů, které tvou duši znepokojují. Proč umřel ten výkřik radosti, kde je ten jepičí hymnus jásajícího člověka? Utopil se v obdivu nad nezmarností, velkolepostí, jíž svěřuješ také své nejintimnější záchvěvy duše a vzpomínek. Melancholie prostředí je podivným lékem na tvoje choré srdce; jeho tluk skoro umlká a mění se v modlitbu, která na tomto svatém místě až k nebi proniká.

Tato lípa jest stromem života; nezříš před sebou jen mrtvý dóm; je to proudící život, je to krása, je to lítost, pláč i zloba, vzdor i soucit, láska i opovržení, pověst i skutečnost, chudá na přízeň lidí a bohatá duchem věčnosti.

Ta naše lípa prožila s tebou všecko: zajásala nad tvojí kolébkou a její šumění smutně zadýchalo i za vážným pohřebním průvodem našich rodů a rodin. Jak se jí odměníš ty, který čekáš na její přežití? Nevíš, kdy se narodila a rád odpočíváš v jejím objetí. Něco z ní žije i v tobě a bude žít i když zmizíš ve tmách věčného stínu.

Proto si jí važ jako strážce, svědka a těšitele. Šetři jejího květu, netrhej z těch ustaralých paží ničeho, aby ses nedopustil svatokrádeže. Ona ti oplatí tvou úctu pilností včeliček a plástem medu a ty se s ní úplně spřátelíš. V tomto znamení budeš se k ní vraceti jako kamarád jdoucí pro potěchu.

Nezapomeň, že je naše, že je tvoje, že je největší a nejstarší lípou v republice, která se dožila po nesčetných strastech a nadějích svobody a samostatnosti. A proto mohl básník o této pamětnici Velké Moravy říci:

Dnes dýšeš radostí, neb hlasy slyšíš známé,
tvá hlava v závratném se opojení točí
a v pohledu tvém chví se údiv dětských očí.
A to už není sen! Vzdor útisku hrot láme,
a píseň svobody z tvé rozeklané lebi
se nese úchvatná a jásající k nebi.

A když jsi opustil začarovaný kruh, jemuž vládne, zastavíš se v prospektu, dnes ovšem zanedbaném. Ale představ si na okamžik krásnou přímou uličku od terasy zámku s rozkošným výhledem přes park do vzdálené kotliny požehnaných polí. Po obou stranách výhledu bylo větvoví stromů přistřiženo a zrak unavený třepetajícím se vzduchem spočinul kdesi v mihotavé dálce na vlnící se pšenici a kvetoucí révě. Hned před terasou míjíš louku, která byla jistě kolbištěm rytířských turnajů bývalého zbořeného zámku, postojíš u starých lip a nad žabárnou opustíš dějiště velkopanských zábav, aby ses zadíval na upoceného rolníka v polích obroubených záhony marhulí, třešní a vinorodých vinic.

A úzkou cestičkou přijdeš k družné stařence a sestře naší veliké lípy. Na puklém kameni, který tě německými slovy o ní poučoval, nevidíš dnes písmen a přece čteš: Poutníče, já nejsem tak stará jako moje sestra, ale rozhlédni se kolem a spatříš, že stojím na dutém základě.

Tuto stížnost potvrzuje skutečnost. Jako výčitka zní tato věta a je úplně oprávněna, když před sebou vidíš stařenu živořící bez dostatečného zdroje výživných látek k životu. Dosti podmínek k umírání a málo k rozmachu životních sil. Jako zločinec odsouzený k smrti. Již úplně ořezaný, děravý a hmyzem rozežraný kmen třímetrového objemu nese na svém těle ještě šest větví, které se právem hlásí k rozvinutí. Odstraněné lešení zanechalo tu jen nepatrnou podpěru, aby se zachránily poslední zbytky skomírající slávy. Dvě lavičky vítají tě k odpočinku, abys mohl přemýšleti o nešťastném osudu stromu, který se v tomto umírání dočkal již pěti set let; zázrak! Zdá se ti, že meškáš v pohřební síni, ze které brzo vynesou mrtvého.

Dnes už ani ten sklep, na kterém ji zasadili, nežije: omamoval dlouho kořeny nevinné mučednice. Ryzlink „usechl“ – po biblicky řečeno – a bouřlivé šumění šampaňského už dávno vyvanulo.
Opodál rozpadly se skleníky, kde bujela réva s brunátnými hrozny; v nich jako v pilulkách bylo zakleto víno božím čarodějem.

A trochu níže leskne se zlatem hladina rybníka, vlastně již luža pokrytá žabincovou patinou a chřestícím palachem. Voda laská se s malým ostrůvkem s keři a stromy. To byl zamilovaný koutek mé chudobné studentské mladosti. Nad kamennou lavičkou stojí doposud rozsochatý platan, do jehož kůry jsem vrýval srdce s jejími iniciálkami.

Všechno prožívám znova v mysli, ač rozpětí života vše scelilo: zůstaly jen nepatrné jizvy s melancholickými vzpomínkami, že život jde dál a obnovuje se. I v našich trpících lípách. A to je krásný pocit: všichni chceme žít, trpíce jako ty naše, přece jen nejkrásnější lípy na světě.

Sochy ze zámeckého parku

Barokní sochy Diany s erbem Anny Marie roz. hr. z Rosenbergu a Apolona s erbem Erdmana hr. z Proskova z bzeneckého zámeckého parku se nyní nacházejí v zámeckém areálu v Buchlovicích, kde byla provedena jejich rekonstrukce.

příloha: Dárek pro prezidenta T. G. Masaryka

27. června 1924 projížděl prezident Masaryk na zpáteční cestě do Prahy přes Bzenec. Při této příležitosti mu město předalo malý dárek ve formě košíku s několika lahvemi bzeneckého vína, v kůži vázaných Pamětí města Bzence a pergamenový svitek s ručně malovaným obrázkem bzenecké lípy spolu s otiskem původní městské pečeti a několik snítek z tohoto stromu. Obsah tohoto pergamenu byl následující:

„Pane prezidente! Vděčné a oddané občanstvo města Bzence věnuje Vám v dnešní slavný a památný den Vaší přítomnosti na půdě zdejšího města skrovný dárek – několik snítků starobylých, tisíciletých bzeneckých lip. V jejich větvích šumí zkazky dávných dob, jich listy šeptají o slávě i utrpení českého národa. Koruna jejich chví se vzpomínkami radostnými i žalostnými. Pamatují doby slávy a rozkvětu, kdy český národ kráčel jako vzor celému světu a skrývají se v nich i trpké vzpomínky poroby a třistaletého národního utrpení doby pobělohorské. Přišel však den, kdy skleslé lístky lip se radostně vztyčily, kdy z korun jejich zazněl velebný zpěv: Jsme svobodni! Za tyto skvělé okamžiky vděčíme pane prezidente Vašemu velkému životnímu dílu. I váš život připomíná nám život těchto věkovitých lip. Po šťastném, bezstarostném dětství, věk mužný plný bojů za práva a spravedlnost, doba úporné práce a mnohdy i utrpení, pak heroický zápas a konečně slavné vítězství. Přijměte tudíž, pane prezidente skrovný dárek vděčného lidu, větévky stromu, jenž jest nám symbolem Vašeho velikého životního díla. Pane prezidente, buďte nám dlouho zdráv!

Bzenec dne 27. června 1924.”

 


 

Plány hospodářského dvora při zámku v Bzenci