66. ZAČÍNÁM NOVOU ÉRU ŽIVOTNÍ

Biblické dějiny a životopisy svatých vyprávějí o různých případech vzkříšení mrtvých, marně jsem však pátral po vylíčení jejich pozdějších osudů a zejména jejich dalšího vnitřního života. Zdá se mi, že jejich myšlení, mluvení a jednání muselo býti po návratu ze záhrobí na tento svět docela odlišné od dřívějška, jako by se znovu zrodili bez zdlouhavého vývoje a růstu dítěte k dospělosti. Nějak podobně bylo i mně po mém podivném zmrtvýchvstání a nejinak asi též všem vězňům, kteří se po letech vrátili ke svým rodinám a krajanům. Mají pocit, že se jejich „já“ rozštěpilo na dvě půle. Jedna zůstala v minulosti jako strašidlo v přítmí opuštěného domu, druhá se přidružila k živým lidem, procházejícím se po rušných ulicích a mezi zahradami a poli pod jasným slunkem. Tento problém rozpolcení bytosti, pokusil se, jak známo, vyřešit svým způsobem anglický spisovatel Stevenson ve své geniální novele „Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“, dvojníků, kteří byli vlastně lícem a rubem jediné osoby.

Život v invalidním bloku probíhal obvyklým chodem dále, možno-li nazvat životem toto malátné soubytí položivých, skonávajících a zesnulých. Změnu vnesl do denního pořádku nový skvělý nápad starce Martina, ukutý za důmyslné součinnosti blokového vedoucího SS. Když viděli invalidy, rozložené ochable za dne po blokové uličce, usoudili ve svých energii přeplývajících mozcích, že nám chybí řádný pohyb a obohatili náš rozvrh tělocvikem. Jako každá jiná o sobě dobrá myšlenka, například čištění místností a stavba postelí, stalo se i toto zařízení v lágru novou příležitostí k trápení heftlinků. Představte si, že by někdo nutil umírajícího, aby vstal a prováděl prostocviky před svou poslední poutí, nebo aby jednonozí a mrzáci konali pochodová cvičení parádním krokem, aby jednorucí a ochrnulí kroužili svými pahýly a vyschlými pažemi a ohýbali trupy, pokryté vředy a vyrážkami, aby hladoví rozhoupali své prázdné žaludky prudkými dřepy a vztyky, a máte obraz této jedinečné olympiády invalidních borců. Erich se bavil tím, že na povzbuzenou házel po méně čiperných přebornicích kameny nebo dřeváky, a rozbitý nos nebo hruškovitá boule na čele sloužila za čestný odznak zvlášť vynikajícím tělocvikářům.

Ještě několikráte jsem prošel prohlídkou v koupelně. Po každé jsem zaslechl hlásku B – doplň „bezcenný“, zůstat zatím mezi invalidy – jako by se byla komise nadobro vzdala naděje, že by mě ještě někdy udržela v oddělení A. Nespěchat – nikam se necpát – bývalo odjakživa mým heslem, které se znamenitě osvědčovalo především v koncentráku, zvláště po mé předešlé napínavé zkušenosti. Po druhé by se mi asi tak snadno nepodařilo dáti se odnést na nosítkách z dosahu plynu. Později jsem se dověděl, že tento dramatický příběh se opakoval s úspěchem také v jiných případech. Chytrost utlačovaných triumfuje často nad tupou zlobou podmanitelů.

Když bylo při prohlídce dosaženo určitého počtu obětovaných, ztrácel lékař všechen zájem o další nastupující, jako nasycený hroznýš, který spolkl tučného vepříka a dirigoval poslední část řady mechanicky svým ukazovákem do skupiny B. Bývalo to až nápadné, jak mnozí, kteří se dosud stěží vlekli k místu rozsudku, najednou jako hypnotizováni pokynem tohoto rozkývaného ukazováku nabyli na chvíli nevídané mrštnosti a ochotně chvátali mezi zachráněné, kteří si aspoň pohledem rozzářených očí navzájem blahopřáli k prodloužení životní lhůty. Marně jsem si vzpomněl na slova Písma: „Chromý poskočí jako jelen.“ Pud sebezáchovy neopouštěl ani invalidy jako vysílené horolezce, kteří se drápou po skalní stěně do výše – jen ještě o kousek se dostat dále, snad se tam najde schůdnější stezka, vedoucí k hostinné chatě.

Koncem září 1942 jsme pozorovali, že stále hojněji se množí počet zařazovaných do skupiny C – přidělit do práce. Vskutku se začínala po celé říši tehdy vzdouvat vlna totálního nasazení a zasáhla také koncentráky. Využít stoprocentně všechny pracovní síly – vykázat se zvýšeným výkonem – rodila se nová hesla v Goebbelsově laboratoři propagandy. Kdo může ještě chodit a hýbat některým údem, ať se přičiní volky nevolky o dosažení konečného vítězství. Tak se stalo, že jsem byl najednou uznán schopným práce. Jaký to vzestup! Z prohlubně A jsem se nyní vyšvihl až do výšin C! Zasvitla mi naděje, že tak proběhnu celou zbývající abecedou až k poslednímu písmenu Z, jež vyřkne již sám Bůh – zvěst záchrany pro zdárný zítřek v záři zory za zvučného zpěvu a znění zvonů.

Znamenalo to odchod z invalidního bloku, rozloučení s jeho obyvateli. Také Lojzíka odsoudili původně do plynárny, ale v posledním okamžiku přišel nový komandant Weiss a přeřadil ho mezi pracovité. Písař odříkal z notesu čísla nadějných dělníků, kteří stáli shrbeni v pětistupu, aby se rozehnali k nové činnosti. Blokáči z „volných“, to jest nezadrátovaných bloků přicházeli pro své svěřence, které již dávno vymazali ze své paměti. Přišel také z 28. bloku Fritz Becher. Jeho krevnatý obličej nejevil nadšení. Poznal ve mně někdejšího cídiče svých bot a hned si je na zkoušku doleštil o mé kalhoty, až jsem to ucítil i v kostech pod nimi. Tak jsem si uvědomil, že se stávám užitečným členem pracovního společenství.