Zápisky Antonína Hanka o válečných událostech v městě Bzenci v dubnu 1945

Poznámky našeho tatínka Antonína Hanka (16. 5. 1881 – 21. 2. 1977) ze dnů, kdy ke konci druhé světové války procházela Bzencem a blízkým okolí fronta.

Z šedesát let starých poznámek svého otce přepsala v roce 2005 M. Hiršová. Přesné datování událostí není jisté, protože tatínek poznámky dopisoval podle možností dodatečně. Celkově však dávají poměrně spolehlivý obraz oné pohnuté doby. Mnohé zprávy získal tatínek od zákazníků ve svém krámě (obchodu se smíšeným zbožím).

Středa 18. dubna 1945 v poledne zničili ustupující němečtí vojáci náloží trhavin kostelík sv. Floriána na Starém hradě. Podminovali a zničili na železniční trati koleje a výhybky, most přes řeku Moravu u Přívozu a všechny mosty přes Syrovínku a Svodnici.

Střelbou z děl poškodili v městě několik domů (Maďerům, Kozinům, i Hankům střechu skladiště, zasáhli také hasičkou zbrojnici).

V 19 hod. večer zapálili za nádražím velké skladiště firmy Sükind (Südmährische Konzerwarenindustrie – Jihomoravský konzervárenský průmysl – jednalo se o komplex budov na náměstí, v Nádražní, Bzinské ulici a za nádražím, které byly zabaveny židovské rodině p. Königsteina). Snažili se také dostat do domů, obchodů, hostinců, do prodejny Baťa. Všude bylo zavřeno, už se dobýváním nezdržovali. Po ulicích stříleli a projížděli městem auty – i nákladními.

Na Novém Světě zahynuli střelbou manželé Plzákovi.

Ze čtvrtka 19. 4. na pátek 20. 4. 1945 jsme spali ve sklepě u souseda p. Strážnického – 13 osob: 2 Strážničtí st., 2 Hankovi, 3 Veselí, 3 Hostečtí, 1 p. Šerý z Brna, 1 p. vedoucí od Bati, 1 tovaryš p. Strážnického.

Syn Tona Hank měl službu s našimi četníky u Sükindu a u mlýna. Chodily už také rumunské hlídky.

Dne 19. 4. 1945 v 18 hod. odpoledne přijel do města rumunský generál se svým štábem. Dne 20. 4. uvítán na radnici. Před radnicí byl uvítán občany Bzence.

Dne 21. 4. 1945 sobota: Z lesa střelba z děl a kulometů přes město do vinohradů trvala celý den a noc. Germáni – říkají Rumuni – mají ještě část Bzence, Kolonii a Mor. Písek. Panu Janu Plškovi sebral z ruky Rumun hodinky a z domu zásobu potravin. Ze skladiště Rolnického družstva odvážejí Rumuni oves, ze skladiště Sükind odvážejí cukr.

Ráno v 7 hod. bubnoval strážník (elektřina už mnoho dní nejde), že muži mají s rýči, lopatami a pilami jít upravovat cesty v lese, aby mohlo vojsko s vozy a auty s děly projet lesy od Rohatce do Bzence.

Postiženým, kteří mají rozbité střechy od granátů, dávám zdarma hřebíky, kramle a plechy na nutné opravy – z dobré vůle pomoci bližním.

Dělostřelba hučí nad našimi domy a sklepy. Míří od lesa do vinohradů, odkud Germáni nechtějí ustoupit. Asi pět kulometných hnízd v kopcích nad městem se nepodařilo ještě umlčet. Na to si postěžoval také jeden rolník i z Vracova.

Rumunské vojsko – je mezi vojáky hodně cikánů – obsadilo Bzenec, ale Germány z hnízd a úkrytů dosud nevyhnalo. Střílí se stále puškami, kulomety a děly.

Neděle 22. 4. 1945: Dnes je neděle – ve sboru Českomoravské církve v kostele se nás sešlo jen deset, proto se bohoslužba nekonala. Lidé se bojí vyjít ze stavení, stále se střílí. Rumunští vojáci prohledávají domy, snad hledají ukryté německé vojáky. Někteří prý prohledávají i zásuvky – u řezníka Belanta.

Okna mlýna u nádraží a českomoravského kostela jsou vytlučena, zdi pobořeny. Ve vinohradech nakladli Germáni mnoho nášlapných min. Je mnoho těžce raněných. Ve škole u kostela bylo zřízeno obvaziště první pomoci. Ranění jsou odváženi na vozech do nemocnice v Uh. Hradišti. Benzin do aut chybí.

I v sudech od okurek bylo v Olšovci objeveno několik ukrytých německých vojáků – stříleli na lidi. Naši muži nemají zbraně.

V 11:30 hod došly do Bzence první spojky ruských vojínů z lesa od Rohatce. Střelba pokračuje. Fronta nepostupuje. Germáni pobrali lidem dobytek z chlévů. Stádo hnali po silnici k Vracovu. František Zapletal ve Vracovské ulici otevřel vrata od dvora ulice, jedna kráva vešla na dvůr, hned vrata zavřel. Potom měla Vracovská ulice dobrou hovězí polévku a maso bez lístků.

Pondělí 23. 4. 1945: Ve vinohradě p. Josefa Kranze nad hlubokou cestou zneškodnili naši partyzáni germánské kulometné hnízdo – dva Germáni byli zajati. Druhé hnízdo nad Olšovcem bylo zničeno tak, že se partyzán Jelínek připlížil a hodil tam granát. Dva Germány zabil.

Dnes byl pohřeb rumunského důstojníka, poddůstojníka a vojínů. Jsou pohřbeni na jižní straně vedle našeho kostela. Obřad a modlitby vykonal jejich kněz podle jejich církve. Při kopání hrobů a pohřbívání pomáhal náš hrobař pan Biča.

Úterý 24. 4. 1945: Syn měl službu od 8 hod. večer do 6 hod. ráno. Hlídek bylo po městě více proti germánským záškodníkům a možným požárům. V noci zapálili Germáni cukrovar v Kolonii, kde byl uložen vagon čokolády a jedenáct vagonů cukru. Hoří také skladiště a kůlny.

V Domaníně zastřelili šest mužů.

U kraje bzeneckého lesa se slunili rumunští vojáci a pásli při tom koně. Přiletěl germánský šrapnel a několik vojáků i koní zabil. Germáni mají na kopcích nad městem výhodné postavení a pozorovatelny, vidí a sledují, co se děje dole.

Středa 25. 4. 1945: Zašel jsem ke kostelu k hrobům padlých rumunských vojínů. Jejich kněz – pop umí francouzsky i německy. Do obchodu ke mně přišel rumunský poddůstojník, také uměl francouzsky a německy.

Vídeňák, který s Germány neutekl a zůstal v kasárnách, vydal Olšovjanům německé zbraně a střelivo. Pomáhal našim partyzánům a zastřelil několik Prušáků.

Dnes obsadili naši partyzáni Kolonii u cukrovaru a půl obce Mor. Písek.

Dosud zahynulo devět Bzenčanů.

Čtvrtek 26. 4. 1945: U kostela je pohřbeno už třicet devět padlých rumunských vojínů.

Pátek 27. 4. 1945: Rumunské vojsko postoupilo do Domanína. Je tu už poloviční klid, střelba se vzdaluje. Večer vystřelili Germáni poslední rány z vinohradů do Bzence a pak zmizeli. Polešovice prý už byly osvobozeny od Germánů ruským vojskem.

Sobota 28. 4. 1945: Dnes dojelo ruské vojsko, asi deset selských vozů s nimi.

Divizní velitelství rumunské obsadilo činžovní dům na náměstí, jeho obyvatelé museli na den a noc byty uvolnit. Přespali u známých.

Plukovní velitelství rumunské se stěhuje do Těmic.

Pan Valštýn umí rumunsky, doprovází rumunské vojáky. Na radnici vlaje rumunský prapor: barva modrá, žlutá, červená.

Dne 29. 4. 1945: Sedm rumunských děl je dosud na silnici na Babí obráceno směrem na Žeravice a Újezdec, kde ještě dleli vraždící Germáni.

Dovídáme se teprve nyní, že rumunské vojsko provedlo útok na Bzenec, jakmile spatřilo z lesa před deseti dny hořet za nádražím skladiště firmy Sükind. To bylo znamení k útoku a město bylo zachráněno. Germáni utekli do vinohradů a dále.

Kdyby se byli Rumuni o den nebo dva opozdili, byl by Bzenec vydrancován a vypálen. V Olšovci zastřelili Germáni pana Höhna, cizího partyzána, do Kyjova nákladním vozem odvezli pana Jelínka, pana Jurigu, St. Sigmunda a paní Staňkovou. Tam je umučili. Někdo Germánům prý ohlásil, že se v Olšovci skrývají partyzáni. Olšovec měl být vypálen, každý desátý muž zastřelen.

Pan starosta Fr. Kučera a pan tajemník Ant. Válka pospíchali do Olšovce k veliteli Germánů a uprosili ho, aby od této strašné msty upustil.

Ráno v neděli 29. 4. 1945 chodil obecní strážník s rumunským důstojníkem a poddůstojníkem od domu k domu a zajišťovali ubytování. Prohlédli byt a dali k nám dva nadporučíky.

Po silnici na náměstí mašírovaly dnes dvě čety o čtyřiceti vojínech. Zpívali ruské písně. Byli to zákopníci se sekerami, pilami, lopatami atd. a snad dvě stě našich mužů. Šli dělat mosty, které Germáni při ústupu vyhodili do povětří. Máme v „činžáku“ telefonní centrálu a armádní velitelství (Corpskomando de Romano). Na budově vlaje prapor modrožlutočervený.

Dne 1. 5. 1945: Odpoledne byl před radnicí koncert. Ale velitel rumunské armády nebyl přítomen. Velitelství postoupilo dále, neboť fronta se posunula o padesát km vpřed. Už je od Germánu osvobozeno Uh. Hradiště, Kunovice, Buchlovice, všechny obce až za Kyjov k Bohuslavicícm. U kostela je pohřbeno už padesát šest padlých rumunských vojínů. Rumunská armáda se po osvobození své země připojila k armádě sovětské a pokračovala s ní v osvobozování dalších zemí. Vděčně a se smutkem na padlé vojíny vzpomínáme.

Dodatky:

Vyprávění dcery paní Ryndové v bzenecké škole:

Paní Ryndovou požádal německý voják o vodu k pití. Přinesla mu sklenici vody a čekala, až se napije. Když jí sklenici vracel, místo poděkování jí plivl do obličeje. Čekal, že mu začne nadávat. Byl by ji za to zastřelil. Užila však rozumu. Plivnutí si z tváře utřela kapesníkem a mlčky odešla. Tak si zachránila život.

Ze vzpomínek paní Hiršové:

Naše maminka právě prala. Někdo bouchal na vrata. Německý voják prosil, jestli by se mohl umýt. Maminka ho zavedla do prádelny na dvoře. Nalila mu do škopku teplou vodu z kotle. Když viděl škopek s teplou vodou, prosil, jestli by se mohl vykoupat. Liboval si potom, říkal, že nepamatuje, kdy se koupal naposled. Chlubil se, že měl před válkou v Berlíně módní salón a že prý ve válce nikoho nezastřelil.

Německá armáda ustupovala na západ. Vlaky nejezdily, benzínu do aut bylo málo nebo vůbec nebyl. Mnozí její vojáci šli pěšky „na vlastní pěst“ – bez zbraní.

*

Pak u nás spal rumunský důstojník – na otomanu, oblečený, obutý, přikrytý vojenským pláštěm. Měli stálou pohotovost. Byl to úředník z pošty v Bukurešti.

Ráno přišli tři vojáci a chtěli teplou vodu. Zatopila jsem v kamnech a připravila jim vanku. Chtěli si vyprat košile. Přinesli si mýdlo a mně jeden kousek dali. Vyprané košile sušili na zahradě na sluníčku. Před polednem odjeli. Chovali se velice slušně, máme na ně nejlepší vzpomínky.

*

Do naší zahrady u domu č. 806 vletěla velká část plechové střechy z nedaleké hasičské zbrojnice v Tyršově ulici.

Také několik dalších domků je tu poškozeno. Němci chtěli v tom směru zničit nádraží, ale špatně zaměřili.

*

Po válce byly bzenecké vinohrady a cesty k nim zamořeny nášlapnými minami, které tam nakladli ustupující němečtí vojáci. Bzenec byl osvobozen 19. dubna 1945.

Volala jarní práce ve vinohradech. Ozývaly se odtamtud výbušné rány. Každá rána znamenala raněného nebo mrtvého člověka. Miny odstraňoval p. Michal, ale také pyrotechnik – na jednu šlápl a přišel o nohu. Usmrceni byli manželé Chytilovi.

*

V neděli 22. dubna 1945 svítilo sluníčko. Tatínek si sedl na bedničku u pumpy, četl noviny a při tom se vyhříval. Byl to pro něho vzácný požitek. Bylo poledne – maminka ho zavolala k obědu. Sotva přešel dvůr a zavřel za sebou vrata od síně, ozvala se přímo nad naším domem ohlušující rána. Střílelo se dosud stále z obou stran – německé a rumunské (sovětské).

Když se šel tatínek po obědě zase na to místo sednout, našel v bedýnce silnou ocelovou střepinu. Snad se dělový náboj nad blízkým okolím roztrhl ve vzduchu. Pravděpodobně včasným odchodem k obědu tatínek unikl smrti.

Únor 2005