Následující dva články z pera jednoho z našich nejslavnějších bzeneckých rodáků Roberta Tvarůžka byly otištěny v r. 1941 v časopise „Vinařský obzor“. Uvádíme je zde v nezkrácené podobě i s na závěr publikovaným článkem od Dr. Blahy, ve kterém oznamuje smrt R. Tvarůžka v témže roce a časopise.

 

Poslední lahev bzeneckého šampaňského

Tvarůžek R.

Řeknete si: píše o bzeneckém šampaňském. Vína ubývá a vinař čeká s nadějí na novou sklizeň, jindy, když se ubíral vinař z vinohradu domů nebo do sklepa, kolem Ukřižovaného mezi kaštany na rozcestí ke Starému hradu, k Domanínu a do Horních hor, pohlédl zbožně na kříž a děkoval za bohatou úrodu, když však jde dnes okolo tohoto svátého místa, zase se zastaví a pokřižuje, jako by chtěl podepříti přichystanou prosbu, která zalehla jeho upracovanou duši; pane Bože, chraň naše vinohrady, ať máme letos pěknou úrodu.

A obrátí se k jižním lesům, zahaleným v lehkém oparu podzimních mlh, v nichž se ztrácí celý vinorodý kraj od Bzence až k Pavlovským vrchům. Cítím s hospodářem. Jdeme spolu rozervaným úvozem k městu a u sokolovny vzpomínáme na nemocného Jana Köblera, jehož sgrafita a sluneční hodiny zdobí sytými barvami průčelí široké bývalého pivovaru. Před vchodem do bzeneckého zámku odcházím a toulám se parkem, kde opadané listí lip a platanů zasypává opuštěné cestičky.

U jedné z nich vyhazují právě dělnice vinařského družstva střepy rozbitých šampaňských lahví a moje myšlenky se vracejí do doby mých chlapeckých let. Vím, že tam pod tím zámeckým okénkem bývaly ve sklepě uskladněny v slaměných obalech láhve se šampaňským vínem. V mém nitru ujaly se tenkrát špatné úmysly a s kamarádem Gustlem měli jsme již propracovaný nápad, že se nám v nestřeženém okamžiku podaří vytáhnout dlouhým drátěným hákem nějakou láhev ze sklepa. Ale starý vrátný Souček zmařil naše nekalé záměry a citelně nás prohnal.

Dnes myslím zase na šampaňské a zdá se mně, že je to přec jen přepych, když mám na ně laskominy. Marně bije do mé hlavy halasné cinkání štíhlých i bachratých pohárů se šumícím mokem z bývalých sklepů bzeneckého panství Reichenbach-Lesonického. Vyráběl jej v letech osmdesátých ředitel Fr. Schwarzmann. První jeho značky byly: Monopol za 2 zl., Carte noir a Carte blanche po 1,80 zl. Pozdější výrobky byly všem již známy: Extra dry, Non pareill a Kabinet šířily již slávu bzeneckého vinařství. Tato vína byla na četných výstavách vyznamenána prvními cenami; vyráběla se z bílého klaretu podle francouzského způsobu. Byla vlastními zkušenostmi Schwarzmannovými zdokonalována.

Není tedy náhodou, že se mně vynořila vzpomínka, jak jsme v předvečer pětaosmdesátin p. Leopolda Skály oslavovali v intimním kroužku tento památný den poslední lahví bzeneckého šampaňského. Patřila k slavné trojici z r. 1890 a čekala skoro čtyřicet let na svůj méně slavný zánik.

V přítomnosti tohoto posledního mohykána ožily staré dobré časy kolem pohostinného stolu a myslím, že by bylo škoda, aby několik poznámek, které vyvolávají vzpomínky na zakladatele Lipky, bylo odsouzeno k zapomenutí. Vždyť tak těsně souvisí s celým vinařským životem v Bzenci.

Když pan Skála vynesl láhev z chladného sklepního výklenku na světlo boží, seskupili jsme se kolem ní a obdivovali ji jako stařenku, která už nedbá na parádu. Její zevnějšek byl sice zchátralý a místo pestrých cetek, kterými ji p. Schwarzmann vyšňořil, visely kolem jejího hrdla a břicha jen papírové cáry s pavučinovými krajkami, na nichž lpěly stříbrné plátky slídy ze sklepního úkrytu. Než to nám nevadilo, zahořeli jsme k ní dychtivou láskou jako k milence, protože jsme ji už dávno neviděli a nepoboskali. Okukovali jsme ji zvědavě pátrajíce, co se asi v jejím nitru tají. Chytali jsme ji, objímali kolem krku a posílali lahodné pohledy na její silné boky.

Viděli jsme, že byla ze vznešeného a již vymřelého rodu, ale zapochybovali jsme: vybuchne nebo nevybuchne, až ji náš stařeček odkorkuje. Spojenými silami jsme ji očistili a připravili kotlíček s ledem, aby sešla ze světa s důstojností a obřadem, jaký jí vždy býval souzen. Po náležitém zchlazení vzal ji p. Skála v ubrousku do svých žilnatých rukou, mlaskl znalecky jazykem, a když se v naší malé společnosti trochu uklidnilo vášnivé rozproudění, otevřel ji. S hřmotným výbuchem zazněla rána a korek vyletěl ke stropu; rána, jakou ani pan starosta Kučera nevypálil, když se na sv. Vavřince pletl hotařům a strážníkům do hmoždířové baterie na Starém hradě. Láhev zajásala radostí jako zakletá princezna z pohádky, když byla princem vysvobozena.

Zvedli jsme pohárky a připíjeli s přáním, aby se náš oslavenec dočkal ve zdraví devadesátky.

Poděkoval a břeskný roj perliček z posledního šampaňského, stupňoval náladu.

A pak – jako vše na světě, když vyplní svou úlohu a jde do ústraní, přiblížila se hodina rozloučení. Vážnost života ztlumila naše nadšení a my, zamlklí, tiše odcházeli.

Pohleděl jsem ještě na vyprázdněnou láhev a starý pán, drže ve svých rukou mou pravici, šeptal skoro se zarosenýma očima, jakoby věděl, že se té devadesátky už nedožije, tato slova na rozchodnou. „Až bude Vinařské družstvo zase vyrábět šampaňské a budete je pít, vzpomeňte si na mne.“

Vzpomínám pietně i já bez šampaňského a lituji, že s touto lahví zmizel kus vinařského Bzence. A za rok odletěla i stařečkova duše právě v den osmdesátých šestých narozenin do nebeského revíru, mezi své dobré známé: za Arnem Novákem, Josefem Sukem, Adolfem Heydukem, Frant. Kretzem, Dr. Tognerem a jinými nesčetnými přáteli, kterým osladil svou Lipkou mnohou trpkou chvilku života.

Zůstala i nám všem dobrá tradice, plná jedinečných vzorů a základů. Doufejme, že se za vedení jeho syna Miroslava Skály prorocká předpověď otcova přece uskutečni.

 

Kousek historie o jednom bzeneckém sklípku

Tvarůžek R.

Mezi kytičkou zlaté protěže z lesa pod Olšovcem, diplomy, zbraněmi a jinými maličkostmi, které v posledních třiceti letech zahřívají vzpomínky moje na rodné město s výbornou Lipkou, visí nad psacím stolkem, vedle kaple sv. Floriána také akvarel pestrých barev, nabývající teprve nyní trochu lokální významnosti. Jeho motiv se vám, milcům dobré kapky a zakladatelům Vinařského družstva, lichotivě nabízí k laskavému nahlédnutí.

Ta chaloupka snad vás ani tak nepřitahuje, jako to tekuté, zlaté a červánkové tajemství, vedlejším malým sklepem č. 31 zastřené. Když jsem chodíval kolem něho již před r. 1903, zmocnila se mně touha, abych si to pěkné zákoutí s útulným domkem pod doškovou střechou a přituleným sklepem na památku a k vlastnímu potěšení vymaloval. Všecko mně v tomto baráčnickém prostředí vábilo: úhledné slovácké žúdro, snad jedno z posledních, výlet na střeše, tyčka na věšení prádla, opírající se o dva akáty, ba i ten chátrající plot s nalomenými vrátky.

A tož jsem se jednou o prázdninách pustil do malířského kumštu, jehož první rozběhy do mě vtloukal už dávno zesnulý vychovatel a folklorista, nezapomenutelný miláček studentů na matičním gymnasiu v Uh. Hradišti – profesor Josef Klvaňa. Občas jsem nechal barvy schnout a šel se navlhčit do sklepa osminkou nebožtíka Skály.

Jak se mně obrázek podařil, to ponechávám úsudku jiných. Netušil jsem ovšem tenkrát, že všechna tato jímající krása jednou zmizí. A skutečně, dnes byste hledali marně kouzlo toho zátiší‚ neboť chalupa vyhořela a nevzhledný tuctový domek už nenahradí ten skomírající zbytek slováckého prostředí. Malý sklep, přes jehož čelo se třepily šlahouny „haňby“, sice zůstal, ale v poslední době jaksi zpyšněl a popanštil se. Dříve se na mě smutně díval z oprýskaného zdiva zamřížovanýma očima, jako by v nich byl stesk nebo touha po lepším bytí a vysvobození. Zavrtán do prašnicových boků židovského hřbitova, hostil v unylých večerech několik rodin vinařských, které v něm po vykonané práci besedovaly a vyprávěly si o denní lopotě a vinohradské dřině.

Rozjaření přibývalo a starosti se ztrácely v hloubi sklepa, jehož přítmí rozrážely matné paprsky prskající svíčky. Tehdy se právě zaváděly tak zvané “gatě“, z nichž si mohl každý sám naliti vína do své odlivky. Tam, kde ještě „gatí“ neměli, obcházel hospodář své stolovníky s plným koštýřem v ruce a ucrkl každému do odlivky.

Potom nadzvedl spodní otvor koštéře a rychle olízl ukazováček, aby ani kapka vína nespadla na zem.

Než vraťme se zase k našemu sklípku. Zpanštěl, pravda, ale nezhrdl. Vysoko vypnul svou hlavu, pačesy „hanby“ mu s jeho rozcuchané šíje vytrhali a jeho pohostinský domácí úkol byl splněn, skončen, aby se povznesl jako nový, vzrostl a posloužil velkému podniku Vlnařského družstva, založeného r. 1921. Sklep totiž koupil od Sam. Frankla, tedy z židovských rukou, p. Leopold Skála, majitel hotelu „U zlatého hroznu“ a zesnulý křisitel bzenecké Lipky, s jehož jménem bude její dobrá pověst navždy spojena.

V roce 1925 získalo družstvo i velkoobchod s vínem se vším sklepním hospodářstvím, se sudovinou i inventářem. Tak se stal náš sklep majetkem družstva, které spojilo v r. 1935 účelnými přístavbami všechny vinné sklepy v jeden podzemní celek.

Když se ještě v r. 1938 zvětšila prostornost, nutná k řádnému vinařskému hospodářství, koupí bzeneckého zámku s parkem a rozsáhlými sklepy, v nichž lze uskladniti více než 1 000 000 litrů vína v sudech a 230 000 lahví, byl rozvoj družstva těmito dvěma základnami zabezpečen.

A tu nezbývá, než abych v mnohotvárném rozmachu od r. 1921 až do dneška přál Vinařskému družstvu k jeho další činnosti v letošním dvacetiletém jubileu mnoho zdaru a radoval se z toho, že také tento sklep – dnes již jen památka – byl polínkem v ohni budovatelské práce, která sílila první začátky vinařského družstevnictví.

 

Robert Tvarůžek zemřel (1. 9. 1870 – 31. 3. 1941)

Dr. J. Blaha

Neočekávaně a proto tím bolestněji překvapila naši veřejnost vinařskou zpráva o skonu velkého příznivce – vinařství, bzeneckého rodáka, mistra šermu, pana Roberta Tvarůžka v Brně.

Zesnulý byl dobře znám v nejširších kruzích jako uznávaný mistr šermíř a také celá jeho pestrá, avšak tvrdá vojenská kariéra je prostoupena touto disciplínou. Narozen 1. záři 1870 v Bzenci, studoval v letech 1885 – 1892 na gymnasiu v Uh. Hradišti, načež absolvoval šermířský a tělocvičný kurs při vojenské akademii ve Wiener Neustadt. Jako učitel šermu a tělocviku působil potom ve Strassu, v Budapešti, v kadetní škole v Králově Poli, v Enns, v Košicích a v Kamenci u Petrovaradína.

Již tehdy, při svém putování po různých posádkách, všímal si zesnulý bedlivě, kromě svého oblíbeného zaměstnáni, jež tehdy již velmi miloval a jehož byl chloubou, také i dotyčného prostředí, jeho vztahu kulturních, sociálních i národnostních. Jeho bystrý postřeh usnadňoval mu řešení různých nesnadných situací a přímost jeho charakteru získala mu mnoho a věrných přátel. Také jeho činnost jako cvičitele a vzdělavatele mládeže v Brně až do roku 1935 a zejména jeho součinnost v šermu a tělocviku se studentstvem v Brně nemůže býti zapomenuta a bude jistě oceněna povolanějším perem.

V kruzích vinařských, hlavně bzeneckých, byl Tvarůžek znám jako dobrý a spravedlivý vinař. Sám rodák z vinařského kraje, znal dobře celou těžkou práci vinařovu, jeho strasti, starosti i radosti a tuto zkušenost doplňoval si neustále při svém pobytu v jiných zemích a častými návštěvami doma. Jsa od přírody obdařen nevšedním nadáním a pílí, použil svých volných chvil a bohatých znalostí jazykových ke studiu základních děl světové literatury. Snad málokdo znal Homéra, Ovidia, Anakreonta a Chajjáma tak, jako Robert Tvarůžek a není proto ani divu, že k jeho proslaveným břitkým výpadům šavlí a kordem počíná se brzy připojovati i šerm krásnými slovy. Nikoliv. Tvarůžek nebyl básník a nikdy jím nechtěl býti. Tak jako měl smysl pro rytmus, tak také měl smysl pro poesii a dovedl jej přesným a jemným způsobem vyjádřiti. Jeho příležitostné verše jsou plodem nálad nebo prostředí, vždy však jsou jasně podány a podloženy hlubokou myšlenkou nebo lehkou a přátelskou satirou. Svátý Floriánek a bzenecká Lipka byla jeho oblíbená témata a dovedl je opěvovati velmi něžně, jako např. v této básni:
 

Do vzdušných dálek z révových tich
dvojice svatých s hradu se dívá:

jeden z nich hrotkem na vodu kývá,
druhý z nás loudi nadějný smích,
hory když zavře, zabodne vích.
Hlídají Lipku. Jaký to dar.

Vtělil se v zlatá zrnečka révy!
Zrychlí proud krve, rozšíří cévy,
v každé tvé žilce rozpoutá var,
jak měl bys síly na tisíc jar!

Voní jak lípy zlatistý květ,
oslní jiskrou, vůní tě zdolá,
v lahodě barvy duhová kola
ohněm zříš plát a v kmitu se chvět,
jak by v nich tančil celičký svět.

Vyprázdni pohár na zdraví zas,
dokud jsi mlád a nevíš co tísní
s života hroznu s tesklivou písní
padají zrnka – roků tvých jas –
do hlubin věků v podzimní čas!

 

Vinařský obzor přinesl v posledních letech celou řadu jeho veršů, jež zůstanou rovněž nehynoucí památkou ducha tohoto dobrého člověka. Snad bude možno jednou shrnouti celou jeho tvorbu v jediný celek.

Tvarůžek byl v přítomné době jediným historikem vinařským a je nejen pochopitelno, že své úsilí věnoval převážně svému rodišti, kde rád trávil své volné chvíle a rád poseděl v kruhu starých známých a při sklínce dobrého vína. Vínu rozuměl jako málokdo a není jistě náhodou, že jeho nejlepší sonety vznikly v těchto chvílích.

V posledních letech svého plodného života věnoval Robert Tvarůžek celou svou energii ještě jedné velké práci, která bude oceněna teprve později. Věnoval se studiu písma Svatého, a to se zřetelem na vinařství. Podle jeho vlastních slov je možno téměř označit i Starý zákon za učebnici vinařství a sklepního hospodářství, jak je prostoupen citáty a podobenstvími o révě a víně.

Tuto obsáhlou práci dokončil ještě nedlouho před smrtí, zrevidoval a opatřil poznámkami. Kdyby nebylo ani jiné činnosti Tvarůžkovy, již jen tímto dílem zapíše se do celé historie vinařského života zlatým písmem.

Ve Tvarůžkovi odešel dobrý člověk, prostého, upřímného, spravedlivého srdce a ryzího charakteru. Nenáviděl faleš a přetvářku a byl vždy svým. Zemřel vyrovnán se životem, čestně, tak jak vždy žil. Jeho ušlechtilá choť a řady jeho známých ztrácí v něm opravdového přítele a kamaráda, na něhož však nezapomenou. Již sama imposantní účast na pohřbu v Brně byla toho dokladem.

Robert Tvarůžek měl rád svůj Bzenec i s jeho nedostatky a lidskou nevůlí. Tato láska značí se nejlépe ze sonetu, který v jednom z posledních roků, když nemoc bránila mu v jeho každoroční návštěvě, zasílá svým známým, a který je jakýmsi jeho duchovním odkazem:
 

Vy, rodáci, tam pod Floriánkem,
jen nedejte se ukolébat spánkem,
a chraňte vše, čím rodná zem vás hřála,
i odkaz, který zasvětil vám Skála.
Nuž, hlavy vzhůru, pracné ruce z klína
a šiřte pověst bzeneckého vína!

 

Dr. J. Blaha