Výpověď Alfreda Blumky o pobytu v koncentračním táboře

MUDr. Alfred Blumka (8. 2. 1899 Tučapy – 14. 5. 1970) byl před válkou zubním lékařem v městě Bzenci. Jeho manželka Zdeňka roz. Steinerová pocházela z Rokycan a měli spolu dvě děti – Jirku a Evičku. V období Protektorátu Čechy a Morava byl pan Blumka na základě svého židovského původu vyloučen z lékařské komory. V lednu roku 1943 byl se svou rodinou a ostatními bzeneckými obyvateli židovského vyznání deportován do koncentračního tábora. O následujících událostech již pojednává přepis výpovědi pana Blumky:

Dne 27. ledna 1943 byl jsem s mojí rodinou, manželkou a dvěma dětmi, 10-ti letým synem a 6-ti letou dcerou odtransportován ze Bzence. Po 3 denním pobytu v Uherském Brodě zavezli nás do Terezína, ten samý den byli jsme ale opět vagónováni a 2. února večer jsme přijeli do Osvětimi-Birkenau. Transport byl jak obvykle tříděn, žena a děti byly poslány do plynu, já jako lékař zůstal jsem mezi k životu odsouzenými. První týdny v Birkenau byly strašlivé, hlad a bití, těžká práce /stavba baráků pro cikánský tábor/ a zima, přitom ta nepopsatelná muka, být v nevědomí a největších obavách o osudu rodiny. To vše decimovalo nás velmi rychle. Ze 155 vyřazených z transportu přežilo první 4 týdny nepatrný počet, tak nás zbylo z 12 lékařů jen 2.

Začátkem března přišli první cikáni do lágru. Tak jsem se stal lékařem v cikánském K. B. /karanténním bloku/. Martýrium, ale i v té funkci nebylo mnohem menší, vstávali jsme ve 4 hod. ráno a do 11. hod. v noci bylo zaměstnání. Nejhrubší práce, mytí podlah, nošení těžkých kotlů s jídlem z ½ km vzdálené kuchyně, nošení beden s výkaly, mrtvol atd., byly přídavky k pseudolékařskému zaměstnání.

Počátkem února jsem se dostal do hlavního lágru Birkenau, kde jsem byl v karanténním bloku /25/ blokovým lékařem a kde jsem mohl alespoň trochu bídu Řeků – Zugangů mírniti.

Dne 5. května byl jsem odkomandován do pracovního tábora Golešova /u Těšína/, kde jsem jako lékař působil až do 19. ledna 1945. Co jsem pro ubohé spoluvězně, kteří tam za nejtěžších podmínek v kamenolomu a cementárně pracovali, učiniti mohl, jsem dle mých možností vykonal. Všichni, kteří to přežili, mohou svědectví o tom dáti, tak bratr:

  • Egon Horpacký, Náchod;
  • Václav Bednář, plukovník a velitel pluku v Brně – Židenicích;
  • A. Elsner, ženský lékař, Praha II, Vladislavova 6., atd.

Samozřejmě též Poláci, Francouzi, Rusi atd. většina národů evropských tam byla zastoupena.

Dne 19. ledna 1945 začala naše evakuace, pěšky a v otevřených vagonech jsme byli transportováni přes Cranienburg do Flossenburgu. 1 050 nás bylo v Golešově, sotva 250 nás přišlo 6. února do Flossenburgu. A opět po obvyklém karanténním utrpení dostal jsem se do nemocnice jako lékař.

Pracoval jsem napřed jako pathologický anatom, totiž prováděl jsem sekce houfně tam umírajících vězňů, pak jsem se dostal na oddělení skvrnitého tyfu. Zde jsem mohl ve spolupráci s výborným polským lékařem jménem Dr. Vladimír Boladža pro uzdravení těžce chorých mnoho učiniti a úmrtnost na našem bloku klesla až na nepatrné procento.

Svědectví o tom mohou podati:

  • Karel Šraml, šéflékař Pražské nemocenské pojišťovny, Praha VII. Veverkova 10.

za lékaře a za pacienty:

  • Vladimír Slezák, Tišnov.

Ve Flossenburgu byli jsme 25. dubna osvobozeni. Ještě měsíc jsem ve službách Američanů vykonával lékařskou činnost. Dne 23. května jsem se pak vrátil do osvobozené vlasti.

Po válce se pan Blumka vrátil do Bzence a opět obnovil svou zubní ordinaci. Zemřel v květnu roku 1970 a byl pohřben na místním židovském hřbitově.

 

Dopisy MUDr. Blumky z koncentračního tábora

 

Dopis ze dne 20. 11. 1943

Drazí přátelé!

Mohl jsem Vám již dříve psáti, srdce ale tak hrozně bolí, že jsem se nemohl k tomu rozhodnouti. Můžete si myslet proč? Sotva, poněvadž to člověk nemůže pochopit, že je to možné. Ani já po deseti měsících nechci někdy tomu věřit, že jsem sám a navždy zůstanu sám. To zoufalství si nemůžete jistě představit. Nechci více o tom psáti, až příště snad.

Prosím Tě Pepo jen o to, by jsi prostřednictvím (jméno nečitelno) a jeho švakra dal mé mamince věděti o mně, že jsem zdráv. Psal jsem jí sice přímo již, ale nevím, jestli lístek obdržela. Tento dopis není legální, a proto ho znič! Přátelům mým adresu sděl. Balíky můžeme dostávat neomezeně. Já ale nemám hlad, leda chuť na nějaké ovoce, sladkosti, kuřivo. Dopis nesmí v balíku být, ani listy, peníze a tekutiny.

Posečkejte také ještě až Vám jakoby legálně napíši. Sděl též moji adresu bratranci Pepíkovi a Jendovi.

Polib malého Pepíka. Zdraví Tě i manželku

Tvůj A.

Moje adresa je:

Arbeitslager Auschwitz

Kommando Birkenau

Příště více.

Prosím o zaslání na adresu: p. Josef Ženata – důchodní města Bzence u Brna

 

Dopis ze dne 26. 12. 1943

Drazí přátelé!

Právě ve výroční den mé svatby, kdy jsem byl více než zoufalý, obdržel jsem Vaše 3 balíčky najednou a potěšil jsem se velice.

Myšlenka, že člověk má alespoň přátele někde venku, kteří na něj myslí je náplasť, arci nepatrná v porovnání k ztrátě, která tak příšerně bolí a kde, co je ještě přitěžující, si ještě dělám výčitky, že jsem sám mnoho zavinil, i když nevinně jen mou slabostí.

Balíčky byly špatně adresovány, přesto přišly v dobrém pořádku a děkuji Vám mnohokrát, já že jednou nemám hlad, naopak mohu i jiným pomoci, jsem ve vedoucím, samostatným postavení, ale když nemohu se psaním potěšiti, prozatím nepište, tak mám radost se zásilkou (nejlépe v krabici).

Nejvíce by mě potěšil obrázeček mých ubohých miláčků, snad Vám příště napíši jak ho poslat. U menších balíčků do 2 kg nemusíte odesílatele udávat, když jen velkou pošlete, udávejte vždy stejné jméno.

Myslím, že jste bratranci a přátelům moji adresu sdělili. Ještě jednou – neposílejte moc a jen občas a prosím Vás nezapomeňte na moji maminku. Zdravím Vás mnohokrát a líbám Pepíčka.

Váš A. B.

Arbeitslager Auschwitz

Kommando Golleschau O. S.

Též cibule, česnek jsou zde vítány apod.

 

Dopis ze dne 30. 1. 1944

Drazí přátelé!

Jsem Vám nekonečně vděčný za vše, co pro mne děláte. Obrázek mě nesmírně potěšil, ale také tak rozčílil, že Vás prosím, neposílejte již další. Právě na mé narozeniny bude to rok, co jsem je ztratil, tak skvělou ženu a tak nádherné děti, je to přímo neuvěřitelné, že jsem takové rány vydržel. Ani zvíře tak trpěti nemůže.

Tak ještě jednou tisíc díků, vzpomínejte a nezapomínejte na mě. Kdybyste se něco dozvěděli třeba o mamince, napište to na tu adresu, případně jiné důležitější věci osobní. Můžete to jinde podat.

Všechny výlohy s balíčky atd. uhraďte prodejem, prosím Vás. Pro mne bude vše bezcenné, jen to co mě na moje drahoušky bude upomínat, to nechte, případně u druhých to schovejte. Nejlépe ale, kdybych nikdy se nevrátil – doma bylo by to ještě nesnesitelnější. Buďte zdrávy a šťastni.

Váš A.

Pepíčkovi k jeho třetím narozeninám vše nejlepší.

 


Uveřejněno se souhlasem Mgr. Josefa Ženaty.