Kurt Werner

Osud Kurta Wernera, přeživšího nelidské utrpení v koncentračním táboře za II. světové války, se s městem Bzencem protnul jen krátce. Přesto na dobu zde strávenou nezapomněl a při své návštěvě České republiky v roce 2001 jej spolu s vnukem navštívil, aby uctil památku MUDr. Alfreda Blumky u kterého našel po dobu dvou let útočiště a přístřešek. Na následujících řádcích je uveden přepis článku ze Bzeneckého zpravodaje o jeho návštěvě v ČR a přepis části korespondence mezi paní Miladou Hiršovou a Kurtem Wernerem, kde vzpomíná na své dětství.

Zpráva pro Bzenecký zpravodaj č. 2/2001 – červen.

Vzpomínejme – nezapomínejme

Ve dnech 24. 4. až 6. 5. 2001 navštívil naši zemi pan Kurt Werner se svým vnukem Tsahem Bar-Torem. Přijel k nám z Izraele přes Polsko. Jako příslušník židovského národa přežil deportaci Židů a pobyt v koncentračních táborech Terezín, Dachau a Osvětim během druhé světové války. Za svůj celoživotní osobní úkol po návratu považuje svědectví o tom, co za druhé světové války museli Židé a další národy určené k vyhlazení trpět od nacistů a co velká část z nich nepřežila. Pan Werner opět letos v Osvětimi vedl jako každoročně „pochod života“ v čele jihoamerické mládeže (přímý vstup v ČT). Ale začněme pěkně po pořádku.

Pan Kurt Werner žil po druhé světové válce dva roky u pana MUDr. Blumky, zubního lékaře ve Bzenci. Spolu se poznali v koncentračním táboře v Osvětimi, kde právě zubařská praxe oba tyto židovské příslušníky židovského národa uchránila před smrtí. Pan doktor Blumka tam pozbyl své děti Evu a Jiřího, kteří zahynuli v plynu spolu se svou matkou, první manželkou pana doktora. Autorka těchto řádků poznala ještě jako dítě pana Wernera ve Bzenci, poněvadž se stýkal s její rodinou.

V roce 1947 odjel pan Werner do Montevidea v Uruguay, kde žili jediní jeho příbuzní. Tam se naučil perfektně španělsky, založil vlastní rodinu a s ní se později odstěhoval do Izraele.

Narodil se roku 1925 v Ostravě, jeho přáním nyní tedy bylo navštívit místa, která z dětství důvěrně znal a ukázat je i svému vnukovi. Byly to především dvě školy 1. a 2. stupně, které před válkou navštěvoval. Přijetí u ředitelek obou škol bylo srdečně a vstřícné, oba si mohli prohlédnout vkusně upravené chodby, vyzdobené povětšině dětskými výtvarnými pracemi. Záznamy o starších ročnících jsou bohužel uloženy v Archivu města Ostravy, z časových důvodů tedy nedostupné. Rodný dům v Kostelní ulici č. 4 je pěkně opravený, obydlený a využívaný k jiným aktivitám (cest. kancelář, second hand, pohostinství). Oba návštěvníci si mohli prohlédnout místnosti malého pohostinství, které se nachází v místech bývalého bytu Wernerových. V místě nedaleké největší židovské synagogy v Zeyerově ulici (vypálené nacisty v r. 1939) je dnes již jen velká pamětní deska připomínající umučení 8 000 Židů. Dne 26. 4. tohoto roku se konalo pietní shromáždění v obřadní síni na novém židovském hřbitově v Ostravě. Starý rozsáhlý židovský hřbitov s obřadní síní byl unáhleně, barbarsky a trestuhodně zlikvidován v letech 1984 až 1988 (viz literatura). Na závěr slavnostního a pozoruhodného obřadu v hebrejštině se za slovního doprovodu pana Wernera rozžíhalo sedm svící na židovské menoře – každá za jednotlivé skupiny obětí druhé světové války. Poté následovala beseda v sále Židovské obce spolu s modlitbami, písněmi a malým pohoštěním. Potěšující je, že byť v malém počtu, přece byli mezi účastníky i organizátory této besedy mladí lidé z Ostravy. Vždyť budoucnost naší země závisí na nich a na zkušenostech, které převezmou od starší generace. Z vrstevníků pana Wernera se přihlásili pouze dva lidé, setkání bylo velmi dojemné a srdečné. S Ostravou, kterou si pan Werner a jeho vnuk mohli prohlédnout i z vyhlídkové věže ostravské radnice, se oba rozloučili ráno 27. 4., kdy odjeli směrem Beskydy.

V Ostravici (pod Lysou horou, kde byl ještě sníh) navštívil pan Werner dům, v němž před válkou financoval majitel ostravského pivovaru pan Strassmann ozdravné pobyty dětí z tehdy černé a nezdravé Ostravy. Nyní je zde škola v přírodě. Oba hosté nadšeně obdivovali naše krásné, zelené a šťavnaté lesy, křišťálově čistou bublající vodu Ostravice a jejich přítoků, zadržovanou v přehradě Šance, kterou si vyfotografovali. Dřevěný kostelík v Bílé, krytý novým šindelem, i hradba ztepilých, sytě zelených smrků po obou stranách silnice Bílá – Horní Bečva, jsou zachyceny na videokazetě a určitě budou obdivovány i v Izraeli.

Po odjezdu z Beskyd vedly vcelku dobré silnice rovinami Moravské brány a úrodného Pomoraví. Po krátké zastávce v Babicích – Huštěnovicích s pohoštěním pravými a od mládí oblíbenými olomouckými (loštickými) tvarůžky dorazil pan Werner se svým vnukem, vynikajícím řidičem, ve zdraví a plný krásných zážitků do Bzence.

Tam byli oba ubytováni u paní Jarmily Fiamoli. Dne 28. 4. navštívili společně s několika bzeneckými rodáky židovský hřbitov. Zde je pochována celá rodina pana doktora Blumky (umučení členové rodiny jen symbolicky) a řada dalších známých vzpomínaných bzeneckých příslušníků židovské obce. Hřbitov má ráz neudržovaného přírodního parku, je hlídaný a obnovená obřadní budova má elektronickou ostrahu. Některé náhrobní kameny jsou poškozeny vandaly z minula, některé přirozeným zvětráváním zejména pískovcového materiálu i vlivem agresivních kyselých srážek. Mnohé kameny jsou však pozoruhodné jmény svých zesnulých nositelů, materiálem i kamenickým zpracováním. Je dobře, že se tento hřbitov zachoval, chraňme jej, navštěvujme s úctou a učme tomu i další generace.

Bzenecká příroda i počasí přivítaly naše hosty v celé své kráse rozkvetlého a teplého jara. Po návštěvě městského hřbitova navštívila mladší část celé společnosti Starý hrad nad Bzencem, s vyhlídkou do celého širého kraje včetně vinohradů. Krásným zážitkem byla i krátká návštěva jednoho místního typického vinného sklepa se symbolickou ochutnávkou bzeneckého vínečka.

Na závěr návštěvy Bzence nezbývá než doufat – i dle příslibu pana Wernera – že se podobné setkání bude brzy opakovat i za spoluúčasti paní Rasel Wernerové, manželky našeho hosta, která se tentokrát pro nemoc nemohla cesty zúčastnit.

Bzenec zanechal v mysli obou návštěvníků krásné a hluboké dojmy.

Jarmila Vašíčková – Hiršová

Literatura: Klenovský Jar.: Židovské památky Ostravy. Moravskoslezské nakladatelství Ostrava, 1998.

Dopis Milady Hiršové Kurtu Wernerovi ze dne 31. 7. 2000

Milý Kurte,

děkuji Ti za milý dopis z prosince 1999 – potěšil mě. Vidím, že žiješ aktivním životem, máš stále plno práce a to je dobře. Pohyb, hodnotné zájmy a plány a krásné i chápající rodinné zázemí dávají smysl našemu životu a prodlužují ho!

Ráda, s upřímnou radostí se připojuji k řadě gratulantů, kteří Ti budou blahopřát k tak významnému životnímu jubileu – 75 let, které je Ti dopřáno prožít. A věřím, že své narozeniny budeš slavit ještě mnohokrát, protože Tě krutý úděl pořádně vytrénoval – jako vrcholového sportovce. Buď co nejvíce zdráv!

Kurte, mám k Tobě prosbu a prosím Tě, neodkládej její splnění: Mezi významné občany Bzence, na které se nesmí zapomenout, řadíme také p. doktora Blumku. Jezdíš po světě, přednášíš o prožitých hrůzách, napiš o tom, prosím Tě, i pro Bzenec. Jak ses s Dr. Blumkou seznámil, o osudu jeho rodiny, o sobě atd. Je to nutné, nesmí se zapomínat na Vaše utrpení. Katolíci, pravoslavní a jiné víry mají tolik svatých, na které se vzpomíná. Kolik svatých by musela mít židovská víra nelze spočítat!

Napiš a pošli mi to, postarám se o zveřejnění Tvým jménem v Bzeneckém zpravodaji (třeba na pokračování) i v muzeu, kde chceme zřídit galerii významných bzeneckých rodáků a významných osobností, které v Bzenci žily a pro Bzenčany pracovaly (Leopold Skála, Miroslav Skála, Ctibor Šťastný, MUDr. Ant. Macháček, Lad. Bublík, MUDr. Alfred Blumka, p. Míša aj.). Pamětníků ubývá, nastupující generace by neměly tušení o tom, co se stalo.

Pan doktor Blumka se těšil všeobecné úctě. Svědčila o tom ohromná účast na jeho pohřbu. Pohřební průvod v pětistupech byl ještě dole na silnici u pošty a začátek průvodu už vcházel do obřadní síně v Barákách (= část obce). Jeho osud nesmí být zapomenut.

Muzejní spolek v Bzenci, který byl po dlouhé době obnoven a muzeum dostane místnosti v jedné budově ze zrušených kasáren, vydal znovu Paměti města Bzence od Msgre. Josefa Hanáka. Chtějí tomuto pokrokovému knězi zřídit v budoucnu v muzeu pamětní koutek. Napadlo mne, že by v tomto koutku měly být umístěny všechny jeho spisy. Chybí nám „Domácí řád židovské obce v Bzenci“. Proto jsem o něj psala do Židovského muzea v Praze, kde je soustředěno velké množství žid. literatury. „Domácí řád“ nemají. Ale poslali mi velice zajímavou stať o židovské obci v Bzenci. Jarmila mi ji dala přeložit do češtiny. Oba texty – německý i český – který jsem trochu místy opravila – Ti posílám. Domnívám se, že zajímavá historie Ti Bzenec více přiblíží.

Jméno Hirsch bylo hodně rozšířeno i mezi katolíky německé národnosti. Můj hodný tchán Johann Hirsch byl katolík a pocházel z Dolního Rakouska kousek od moravských hranic. Jako absolvent vinařské školy v Hollabrunnu dostal místo správce vinných sklepů hraběte Magnise v Bzenci. Zde se také oženil. Jeho syn si příjmení počeštil, začal se podepisovat Hirš.

Budeme na Tebe, Kurte, v den Tvých narozenin velice vzpomínat. Zdravím Tebe a všechny Tvé drahé – buďte všichni co nejvíce zdrávi, ať je k Vám všem život laskavý a vlídný!

Milada Hiršová.

Vzpomínka: Bývalý, ještě československý, vrchní rabín p. Richard Feder, který prožil šest let v hrůzném koncentráku, se dožil obdivuhodných 96 let. Navštívila jsem jeho hrob na starobylém rozsáhlém židovském hřbitově tady v Brně.

 

Odpověď Kurta Wernera na dopis Milady Hiršové

Jednou také musím začít moji „povídku“ česky. Nebude mi to tak lehké, ale možná, když se rozpovídám, to pak „půjde samo“! Každopádně to bylo až dodnes lehčí „povídat“ než psát. Tak prosím o trpělivost a pochopení s mými chybami, určitě jich nebude málo!

Jak víte, také jsem se jednou narodil, tak kolem šesté hodiny ráno (až dodnes vstávám ráno časně). Stalo se to v M. Ostravě, Kostelní ul. 4, takových 100 – 150 metrů od „Staré radnice“ na jednom rohu Masarykova náměstí, 15. srpna 1925.

Už na mě čekal pětiletý bratr Walter a šťastná maminka s tátou! Z mých prvních pěti až šesti roků toho vím více než málo, vůbec nevzpomínám, že bych si někdy hrál s mým starším bratrem! Když mu bylo 11 let, byli s tatínkem na fotbalu, pršelo – zachladil se, zápal plic s exudátem atd. Rodiče se trápili osm roků, ale tenkrát nebyl penicilin a tuberkulóza byla nakonec smrtelná. V té době žil celý svět následky ohromné finanční „hospodářské“ krize a u nás doma jsme to cítili dvojnásobně.

Chudák tatínek se honil za výdělkem, musel také prosit u Židovské náboženské obce a u bohatých spoluobčanů o příspěvky k placení různých blízkých sanatorií v horách – pamatuji se na „Paseky“. Maminka chudáček bojovala k zachránění syna a na druhé straně chránila mne, abych se nenakazil. Když byl Waltr doma, spával jsem u příbuzných, přátel a známých, takřka jsem vyrůstal „na ulici“! Byl jsem pro maminku všechno a nevím, kde brala tu sílu, aby nás chránila a zachránila oba. Několikrát v týdnu mi kupovala v cukrárně Rokyta šálek šlehačky, kterou jsem jedl s půl tabulkou čokolády, to prý sílilo tělo (a nebylo nijak špatné). Tak se trápili, až bratr zemřel – nevím, jestli to bylo koncem roku 1938, nebo začátkem roku 1939. Po mém osvobození jsem navštívil jeho hrob na židovském hřbitově, který už dnes neexistuje. Alespoň si ušetřil nacistické mučení!!!

Tak se blížíme pomalu ale jistě – napřed Chamberlain, potom Sudety a nakonec náš „předrahý soused“ s jeho hordou vražedné armády „Třetí říše“ v březnu 1939, obsadí (okupace) naši Československou republiku, dosadí loutkovou vládu Protektorátu Čech a Moravy, slavný Tiso se už tenkrát spojil s Hitlerem!

Teď bych měl povědět něco o naší rodině a o sobě. Tatínek se narodil na Slovensku, maminka v Hodoníně v Rakousko-Uherské monarchii, já už v ČSR. Odmalička jsem byl nepolepšitelný a nadšený vlastenec, který miloval tatíčka Masaryka, stejně, nebo ještě vroucněji než mí kamarádi a spolužáci. Byl jeden rozdíl, byl jsem židovského vyznání. Až do času okupace to nevadilo ani mně, ani mým přátelům a spolužákům, o antisemitismu jsem pro můj věk věděl málo a necítil nic. Když byla hodina náboženství (kteréhokoliv), ostatní jsme „kopali“ na školním dvoře. Byli jsme doma jen málo pobožní, více méně tradiční, ctili a slavili jsme židovské svátky a chodili do jedné krásné synagogy (s chórem a varhanami). V srpnu 1938 mě žehnal vrchní rabín Spira na mou Bar Mitzvah (13 let).

Na Vánoce jsem většinou večeřel u jednoho kamaráda. Láďa Kovalík (také chudobná rodina), bydleli myslím na Slezskoostravské ulici nedaleko malého mostu přes Ostravici – kde byl stadion SK Slezská Ostrava. Ještě se mi sliny sbíhají – panýrovaný (obalovaný – pozn. přepisovatele) kapr, bramborová kaše, atd.!!! Jak říkám, a ještě jsem to nevyprávěl nikdy – někdy na Vánoce jsem od školy dostal nový oblek nebo boty, prakticky jediný naší víry, druzí to nepotřebovali! Pamatuji si, a je mi to líto, na málo spolužáků – jeden z nich byl syn učitele – profesora jménem Sysel, kam jsem chodíval si s ním hrát, hlavně to bylo pro mne krásné ve vánoční dobu, kdy mu rodiče každý rok stavěli v jednom pokoji kompletní železnici – a to už bylo něco, co se tak lehce nezapomíná. Ještě jeden kluk, Jan Žižka, jehož rodiče měli obchod s tabákem atd. v hotelu – kavárně Palace. Už jsem byl jednou před lety skokem v Ostravě, ale v telefonním seznamu jsem žádného nenašel. Bohužel!

Můj nejlepší, nejbližší kamarád byl Walter Matzner, který také vše přežil a dnes žije v USA. Přes všechny „překážky“ přece jen to byla hezká dětská léta, o kterých bych mohl „plnit“ hodně těch stran, i když na 80% si už nepamatuji. Tatínek měl sestřenice a tetu v Krnově a jedna z nich si vzala v roce 1935 židovského uprchlíka z Berlína, byli jsme na svatbě. Jim se podařilo dostat do Jeruzaléma – tenkrát Palestiny; po mém návratu z „Osvěčimské Univerzity“ jsme se nějak dostali do písemného styku, její rodina měla „kořeny“ ve Bzenci. On umřel v roce 1971 a teta Mizzi (91 let) v roce 1996!

V Ostravě jsme žili za dnů okupace jen „mezi námi“, protože jeden z „nových zákonů“ zakazoval styky s nežidovskými spoluobčany – neuposlechnout bylo přísně trestáno. Nesměli jsme do škol, školek, gymnázií a univerzit, ne do divadla, ne do cukrárny, nikam prakticky! Pár obchodů pro židy, ostatní v „arizovaných rukou“, všude „Für Juden eintritt streng verboten“ (Židům vstup přísně zakázán“). Kamarádi a spolužáci se na nás usmáli, vyjádřili nám tak svou solidaritu. Ale nesmí se zapomenout, že někdy, naštěstí ne často, očekával jsem ten úsměv spolužáka, místo toho mně plivl „bohatě“ do obličeje, to už byl „výrobek“ kolaborantů. Na denním pořádku byl také výprask 30 – 40 Hitlerjugendů (Hitlerova mládež), dospělí Češi koukali na druhou stranu, nesměli nás chránit! Měli jsme na prsou přišitu „Judenstern“ (Židovskou hvězdu), bez které ses nemohl hnout! Židovská náboženská obec organizovala různé kurzy, aby se mládež „neztratila“, já jsem si vybral zahradnický kurz – na židovském hřbitově bylo dost volné půdy, jak na zeleninu, tak na květiny. Sem tam jsem vykopal hrob a něco si tak přivydělal. Městská správa nás také používala na různé práce, v zimě například čistit od sněhu a ledu koleje tramvají a vlaků. Našim rodičům bylo těžké uživit rodinu a tak jsme jim pomáhali.

Začátkem září 1942 nás „pozvali“ na středisko (školu) s kufříkem „osobních potřeb“ do 20 kg, což ani děti ani ženy ani starší lidé unésti nemohli. Tam jsme museli odevzdat klíče od našeho bytu, se vším všudy – peníze, klenoty atd. – to „sbírali“ gestapáci a esesáci.

Odtamtud na nádraží a vlakem do Terezína – cesta smutná a těžká. Moc toho o ghettu v Terezíně nemusím popisovat, to je jistě u nás známé. Rodiny „roztrhli“, ženy, muži zvlášť, děti do Kinderheimů, mládež do Jugendheimů. Mně dali práci v jedné kasárnické kuchyni, sice těžká, ale na hlad jsem tam netrpěl, naopak, někdy jsem mohl něco „zorganizovat“ (ukradnout), jak pro babičku, tak rodičům. Život během okupace v Ostravě, jak jsem ho popsal, nebyl „příjemný“, ale proti Terezínu to byl ráj, jako byl Terezín v porovnání s Osvětimí Birkenau!

V lednu 1943 zase do vlaku (babička po měsíčním pobytu v Terezíně zemřela – „normální smrt“) a odvlekli nás do Osvětimi – Birkenau. Pokouším se už léta popsat náš příjezd – „slavnostní uvítání“, ale nedaří se to; to nikdo, kdo to osobně neviděl, nemůže pochopit, lépe řečeno nemůže si tu hrůzu představit! Megafony řvaly, štěkaly: „Z vlaku ven, bez zavazadel, ale rychle!“ Ozbrojení esesáci do nás stříleli, jejich psi nám trhali maso z těl, ocelové biče nás šlehaly do krve – krátce „peklo na zemi“; přesto myslím, že to opravdové peklo je sanatorium! Nás bili, zabíjeli, vraždili, půda byla plná mrtvých, krvácejících a raněných těl! A dále to řvaní, bití a honění. Maminku jsem jen zahlédl, jak jí pomáhají na nákladní auto, tatínka už jsem neviděl. Já sám, s několika desítkami spoluvězňů, jsem se objevil někde na té rampě, nevím jak, poslali nás tam buď pohledem, prstem nebo zařváním, ale byli jsme tam; později jsme se dozvěděli, že to byla „selekce“ pod vedením esesáků, důstojníků – takzvaných lékařů jako Dr. Mengele atd. Ještě jsme viděli, jak honí opožděné chudáky někam na druhou stranu, a také jsem zpozoroval, jak některé děti se přiblížily k těm esesákům, něco jim řekly a k mému údivu se ti vrazi pousmáli a povolili, aby šly – děvče s mámou a kluci s tátou. Nevěděl jsem co dělat, vyskočit z řady nebo ne?! Bál jsem se, aby na mne neposlali psa, nezbili mě nebo nezastřelili. Zkrátka jsem byl zbabělý a zůstal stát jako přikovaný! Bylo to tenkrát poprvé, co nechtě jsem si zachránil život! To bylo 27. ledna 1943 a podle výstřižků z „KALENDARIUM“, který přikládám (nepřiloženo nic), bylo nás 993 židů – 409 mužů (dospělých i nedospělých) a 584 žen a děvčat. Po selekci zůstalo 212 mužských vězňů v táboře – očíslováni 93 984 až 94 195; jakož 72 žen – očíslovány 31 870 – 31 941. Mé číslo: 94 184. Celkem 709 deportovaných zavraždili v plynových komorách. Bohužel, mezi těmi 709 byli také moji rodiče, Richard a Gusti W.; právě proto říkám, že jsem sobě zachránil život, když jsem nežádal jít s tatínkem.

Nás (212) zahnali v Birkenau do velkého dřevěného baráku, kde jsme se museli svléknout do naha, boty a pásek jsme si mohli nechat, ostříhali a oholili nás „od hlavy – po paty“ a poslali pod sprchu.

/zde vzpomínky končí – paní Hiršová Kurta Wernera prosila, aby ve svém vyprávění pokračoval, ten se však omluvil – nejspíše se chtěl vyhnout vzpomínkám na otřesné zážitky z koncentračního tábora/