Život a mé vzpomínky na tatínka Jaroslava Jablonického

RNDr. Jitka Jablonická

Životopis mého tatínka pana Jaroslava Jablonického jsem napsala na základě informací od rodiny, především jeho sester a blízkých známých a přátel z oblasti hudby. Dále pak písemných materiálů a fotografií a samozřejmě svých vlastních vzpomínek.

Pan Jaroslav Jablonický se narodil 21. 10. 1931 v Moravském Písku v dělnické rodině. Když byl malý chlapec, chtěl se stát pilotem, jak uvedla jeho sestra. Po ukončení základní školy odešel z domova studovat do Čech. V období 1. 10. 1946 – 8. 11. 1948 byl žákem Vojenské hudební školy v Praze. Jeho hlavním nástrojem byla flétna, vedlejším buben. Vzpomínám si na jméno velitele školy, zasloužilého umělce Jindřicha Pravečka. V době 9. 11. 1948 – 9. 11. 1950 vykonával základní vojenskou službu.

Po ukončení byl zaměstnán 16. 11.1950 – 5. 11. 1952 u čs. Armády v Plzni jako hudebník. V Plzni se seznámil se svou první manželkou a 26. 1. 1953 se narodila dcera Jaroslava. Dále pak byl zaměstnán 15. 11. 1952 – 31. 3. 1953 v Krušnohorském státním orchestru Teplice.

Dne 1. 4. 1953 – nastoupil jako flétnista Filharmonie pracujících v Gottwaldově. V tomto období se rozvedl a dostal svou dceru z rozhodnutí soudu do výchovy. V 50. létech se začal věnovat hudbě i mimo své zaměstnání. Společně se svými kamarády z dětství založili cimbálovou muziku, která i s tanečním souborem získávala úspěchy nejen na Moravě, ale v celé tehdejší československé republice a v zahraničí. Soubor Bzenčan několikrát reprezentoval naši republiku na mezinárodních festivalech – Rakousko, Rumunsko. V souboru se seznámil i se svojí druhou manželkou Jiřinou, která zpívala v dívčím sboru. Stejně jako mnoho dalších párů ze souboru uzavřeli manželství – v roce 1960. Je zajímavé, že většina muzikantů, pocházejících z Moravského Písku se díky souboru přiženila do Bzence.

V roce 1960 nastoupil ke studiu při zaměstnání na konzervatoř v Brně, kterou 5. 4. 1965 ukončil.

V roce 1964 se stal I. flétnistou a vedoucím skupiny fléten.  30. 4. 1964 se narodila dcera Jitka.

Pracovní poměr ve filharmonii ukončil dne 7. 12. 1971. Téhož roku nastoupil do zaměstnání v n.p. DESTA ve Bzenci jako montážní dělník a zde pracoval až do roku 1985, kdy nastoupil do invalidního důchodu.

Jestliže profesní život mého tatínka byl spojen s hudbou, pak o jeho mimoprofesním životě se dá říct, že hudba byla jeho životem. Říkalo se o něm, že byl „absolutní sluchař“, i když co nechtěl, to neslyšel, ale každý čtvrttón mu kroutil ušima. Byl to člověk, který ovládal několik nástrojů. Od dechových – pikola, flétna, saxofon, přes bicí, klavír – nehrál jako virtuóz, ale co potřeboval, si vybrnkal a nedá se zapomenout na jeho umění hry na basu – prý hrál i na housle. Posluchači ho obdivovaly, když hrál v cimbálovce na basu a k tomu zpíval třetí hlas.

Zážitků z jeho muzikantského života bylo desítky, snad i stovky.

Ve filharmonii patřil k sólistům a jedním z nejlepších hráčů. Nepamatuji si, že by někdy něco trénoval doma, většinu koncertů hrál přímo „z listu“, stejně jako zazpíval cokoliv z notové partitury a byl vynikající v psaní not. Na vojně prý opisoval partitury pro celý orchestr – v tehdejší době ještě nebyly kopírky. Některé jeho rukopisy mám uchovány a chráním je jako poklad.

Jeho největší kamarádi z dětství Otakar Tesařík a Břetislav Prokeš ho provázeli celým životem. Hráli společně v cimbálové muzice a později v tzv. „šramlu“ – taneční skupině, ve známé bzenecké vinárně Pod Starým hradem a na nejrůznějších akcích – svatbách, plesech, narozeninách, podnikových večírcích. Všude dovedli vytvořit takovou atmosféru, aby se všichni bavili a bylo veselo. Zahráli všechno, co si posluchači přáli. Byli to prostě „páni muzikanti“. Hráli také na obřadech na tehdejším Městském národním výboru – svatby, vítání, besedy s důchodci a s tím byla spojena tatínkova funkce ve Sboru pro občanské záležitosti. V tehdejší době se pořádali různé přehlídky a soutěže občanských obřadů a bzenecký SPOZ patřil mezi nejlepší v okrese i kraji. Tatínek byl rovněž angažovaný na okrese a kraji v poradních sborech kulturních středisek, jejichž úkolem byly přehrávky pro soubory, které chtěli hrát na veřejných akcích, také pořádání přehlídek a kulturních akcí. Kromě těchto aktivit byl vyhledávaným uměleckým vedoucím dechových hudeb Sobuláci, Podhoranka, a aktivně dirigoval Vnorovjáky. Jeho domovskou dechovkou byla Vinařinka, která pod jeho vedením získala vysokou úroveň. Jezdil dokonce hrát s dechovkou až do Šumic u Uherského Brodu. S dechovými hudbami, orchestrem a cimbálovou muzikou projel většinu evropských států.

Největším zlomem v jeho životě bylo v roce 1974 založení smíšeného pěveckého sboru BZENČAN, jehož byl zakladatelem a dirigentem. Sbor vznikl na podnět Městského národního výboru ve Bzenci, který potřeboval zpěváky pro obřady a především občanské pohřby. SPS byl rodinnou záležitostí – zpívala celá rodina – já jsem dostala v 15. letech příkaz vstoupit do sboru a rodičům se přece nesmí odmlouvat. Kolem sboru se točil celý náš život, vždy byl a bude mojí životní prioritou.  Ze začátku všechny party pro jednotlivé členy opisoval ručně, později xeroxoval. Každou skladbu však ručně rozepsal, maminka na psacím stroji připsala slova a mohlo se začít s nácvikem. Skladby sháněl od svých známých  – dirigentů, v antikvariátech, na soutěžích, ve specielních prodejnách na noty. Vždy byl nadšen, když objevil něco, co se mu líbilo. Dirigování jako předmět, měl na konzervatoři a navíc dirigoval orchestr a sbor na vánoce a velikonoce v bzeneckém kostele. Sbor se díky němu a jeho známostem dostával na různé přehlídky a soutěže, zpívali jsme na mnoha akcích i s vlastními celovečerními koncerty. Účastnil se také sám různých školení a přehlídek, aby načerpal zkušenosti. Každoročně se účastnil přehlídky dětských sborů v Olomouci – Svátky písní. Sbor byl členem UNIE českých pěveckých sborů.

Největší bolest tatínka zasáhla v roce 1983, kdy v 52 letech ovdověl. Oporou mu v této těžké době byly obě dcery, starší i rodinou, nejbližší příbuzní, přátelé, jeho angažovanost a vytíženost ve společenském životě a především hudba. Neměl čas nad svým trápením přemýšlet. Byla to pro nás oba těžká doba, já jsem studovala na vysoké škole v Brně a tatínek zůstával sám. Chtěla jsem studium ukončit, ale nakonec jsme se domluvili, že spolu vše zvládneme. Další životní zkouška přišla s nemocí, která zhoršila jeho zdravotní stav natolik, že mu byl přiznán invalidní důchod. Ani tato skutečnost ho však neodradila od všech jeho aktivit a plně se věnoval hudbě až do osudného dne 4. 6. 1987, kdy navždy opustil vše, co miloval, čemu se věnoval. Odešel náhle a nečekaně ve svých 56 letech. Člověk, který byl plný života, plánů a nápadů, jeho diář byl vyplněn na rok dopředu.

Ten den jsem poprvé začala pochybovat o tom, že na světě existuje nějaká spravedlnost.

Uvědomila jsem si, že cokoliv a kdokoliv na světě lze nahradit, ale jediné dva lidi nikdy nikdo v životě nenahradí a to jsou rodiče.

Pohřbu se zúčastnilo obrovské množství lidí, muzikantů, známých. Přijeli bývalí kolegové ze zlínské filharmonie, obě dechové hudby, cimbálová muzika a samozřejmě jeho milovaný sbor. Byli tam všichni, kdo ho měli rádi a vážili si ho. Chyběl tam pouze ON a jeho flétnové sólo ve skladbě „Ave Maria“, s nímž doprovázel své přátele a rodinu na poslední cestě. Byla dopsána poslední stránka života a kniha se zavřela.

Rodina zůstala bez tatínka, dědečka, bratra a strýce, bezmála 60 – ti členný sbor na poměrně vysoké úrovni bez svého dirigenta, dechovky bez svého uměleckého vedoucího, muzikantský svět bez člověka, který nejen hudbu provozoval na vysoké úrovni, ale rozuměl jí i po odborné stránce, a přátelé bez člověka, který nezkazil žádnou legraci a nedovedl zarmoutit.

Smíšený pěvecký sbor BZENČAN se na jeho počest přejmenoval na JAROSLAV, ujal se ho mladý nadšený muzikant, současný ředitel soukromé umělecký školy pan Lubomír Ligas. Udržel sbor v době, kdy hrozil rozpad. Hodně lidí odešlo. V roce 1993 se sboru ujala mladá učitelka hudby – paní Ludmila Höhnová, která sbor řídí dosud. Pod jejím vedením se sbor opět vzpamatoval a začal se pomalu vracet na původní úroveň. Je škoda, že mezi mladými lidmi není zájem o sborový zpěv, přesto se snažíme svým zpěvem potěšit. Ve sboru se vytvořil, dalo by se říct, už rodinný kolektiv, který umí nejenom zpívat, ale také se pobavit a táhnout za jeden provaz. Vážím si všech, kteří ve sboru setrvali a přežili největší krizi. Především mnohokrát děkuji a skláním se před naší dirigentkou, která má s nácvikem obrovskou trpělivost a stojí v čele kolektivu, který nese jméno mého otce.

Tatínek byl veselý a obětavý člověk. Ve společnosti dovedl bavit desítky lidí, zpěvem, hudbou i nepřekonatelným vyprávěním vtipů a humorných historek. Nedovedl být nečinný. Neustále něco organizoval a vymýšlel, aby se lidé bavili a bylo veselo.

Dostávala jsem od něho hodně rad do života a jedna z nejdůležitějších byla ta, že člověk má mít svoje zaměstnání, ale hlavní smysl života je věnovat koníčkům a rozdávat kolem sebe radost, a život prožít, ne jenom přežít. Mrzí mě, že se nedožil současné doby, zajímal by mě jeho názor na vše, co se kolem nás děje.

Život s muzikantem nebyl jednoduchý. Práce kolem domu, na zahradě a ve vinohradě nebyla jeho oblíbenou činností, jeho život byl ve společnosti lidí. I když většinu času věnoval různým společenským aktivitám a společný večer nebo víkend celé rodiny byl vzácností, nestalo se, že by nás ochuzoval o své city. Doma byl přísný, nesnesl odmlouvání a lhaní. Dovedl se i pěkně rozčilit, ale jeho špatná nálada měla vždy pádný důvod. Co řekl, to platilo, i kdyby se mně to nelíbilo, musela jsem poslouchat. Věděla jsem, že pokud jsem dostala k něčemu zákaz, nemá cenu už dál o tom diskutovat. Věřím, že i ve svém současném věku bych si mu nedovolila odporovat. Bylo mu jedno, jestli je mně 6 let nebo 19 roků. Facka přiletěla, ani jsem ji nestíhala sledovat. A jeho ruka byla opravdu pevná – říkával, že v mládí i boxoval. Je škoda, že v dnešní době nejsou tyto taktiky podporovány. Dovedl mně potrestat za neuposlechnutí, jakékoliv lhaní, ale na druhou stranu nesnesl jakoukoliv nespravedlnost. Pamatuji se, že naše třída na gymnáziu měla problém s vyučující. Neotálel a zorganizoval rodiče a s milou paní profesorkou si promluvil za celou třídu. Dovedl vždy stát za svým názorem a nikdo ho nepřesvědčil. To se týkalo i jeho postoje k režimu. Nikdy nevstoupil do žádné politické strany. Bylo mu jedno, jestli hraje a diriguje orchestr a sbor v kostele, nebo na akcích, jako byly oslavy Vítězného února, VŘSR, politické schůze. Pamatuji si, že v roce 1984 připravoval sbor společně s gottwaldovskou filharmonií vánoční koncert – Českou mši vánoční od Jana Jakuba Ryby společně s operními umělci paní Libuší Domanínskou a panem Eduardem Hakenem. Tehdy si tatínka pozvali do Hodonína na OV KSČ a snažili se mu poradit, aby se mše neuváděla, není to politicky vhodné, mohl by mít problémy a má pamatovat, že má dceru na vysoké škole. Řešení bylo jednoduché – poslal všechny slušně řečeno do patřičných míst – koncert se v plné parádě konal. A jak to dopadlo? Na koncert přijela i delegace „rozmlouvačů“ z Hodonína a tatínek na místě dostal z okresu Čestné uznání za práci v kultuře.

Tatínek měl obrovské množství přátel z kulturního světa. Právě výše jmenovaná národní umělkyně Libuše Domanínská – sestra Zdeňka Klobásky, bývalého cimbalisty z cimbálové muziky Bzenčan – stála u zrodu smíšeného pěveckého sboru a je jeho patronkou. Znal se dobře s národním umělcem Eduardem Hakenem, Janem Slabákem – kapelníkem Moravanky, Jožkou Černým – lidovým zpěvákem, Slávkem Volavým – nezapomenutelným strážnickým primášem, s bratry Dušanem a Lubošem Holými – známými folkloristy z Horňácka, Vaškem Mlýnkem – známým lidovým vypravěčem, Lubošem Málkem – primášem Uherskobrodské Olšavy, Antonínem Veselkou – dirigentem pěveckého sboru Dvořák z Uherského Brodu a mnohými dalšími.

Kde byli muzikanti, tam byli i jeho známí.

Pravidelně zasedal v různých porotách soutěží a přehrávek v okrese i v kraji, týkajících se zpěvu a jakéhokoliv žánru hudby. Měl rád jakýkoliv druh hudby, od klasické, přes moderní po lidovou. Jediný druh hudby, který nemusel, byla dudácká muzika. Miloval jazz a mezi jeho oblíbené skladatele vážné hudby patřil Antonín Dvořák, Petr Iljič Čajkovskij a Bohuslav Martinů. Náš dům zněl hudbou od rána do večera. S oběma rodiči jsme společně zpívali lidové písničky v trojhlase. Z rádia i gramofonu se linula hudba jakéhokoliv žánru. Moji spolužáci z vysoké školy, kteří k nám často jezdívali – dveře našeho domu byly vždy otevřeny všem dobrým známým – sedávali s tatínkem u televize i celou noc a sledovali hudební festivaly na Vídni. Se svými rodiči by prý nikdy něco takového nezažili.

Často jsem s rodiči navštěvovala koncerty a divadelní představení. Vzpomínám si, jak jsme sedávali u televize, když se vysílala nějaká opera – pravidelně na Nový rok při Prodané nevěstě – a sledovali jsme partituru.

Jsem do dneška vděčná za všechno, co mě oba rodiče naučili – být samostatná, mít vlastní názor, že mě přinutili vystudovat vysokou školu – i když se ani jeden nedočkali mé promoce – tatínek zemřel 2 dny po mých státních zkouškách. Co mě nestihli předat, díky svému brzkému odchodu jsem se musela naučit sama, anebo to není pro můj život důležité.

Jsem hrdá, že mohu nést příjmení svého otce a že na oba rodiče můžu vzpomínat s úctou a láskou.

O mém otci je zmínka v knize Slovník českých sbormistrů 1. A-L. Praha 1982