Bzenec v odboji 1939 – 1945

vzpomínkovou zprávu napsal Alexej Novosad, 1982

 

PROLOG

Následující řádky chtějí být vzpomínkou na ty, kteří v těžkých dobách národního ponížení s nadšením a osobním hrdinstvím bojovali proti hitlerovským okupantům a kteří ani v době, kdy gestapo zatýkalo, mučilo a popravovalo jejich spolupracovníky, nepodlehli malomyslnosti a letargii.

Chtějí ale také být pravdivým svědectvím o prostých činech prostých lidí, kteří nejrůznějšími způsoby a prostředky pomáhali ke znovuzískání ztracené svobody.

Mnohaletý odstup od činnosti jednotlivých odbojových skupin a jejich pracovníků v Bzenci už vykonal své. Mnohé se zapomnělo, něco zkreslilo, obzvláště pokud jde o časové zpřesnění akcí, na mnohé zase vzpomnělo. Pravdivost faktů však nelze opírat jen o útržkovité svědectví hrstky dosud žijících odbojových pracovníků, která se dnes už velice těžce konfrontují se skutečnými událostmi let 1939 – 1945. S odstupem několika desítek let je to velice obtížné, protože každý znal jen dva tři spolupracovníky, zatímco všechno, co odbojová skupina souhrnně dělala, bylo známo jen vedoucím, kteří, žel, už nejsou mezi námi. A tak nezbývá, než sbírat kamínek za kamínkem a pozorně je skládat tak, aby jejich složením vznikla mozaika hnutí odporu proti německým okupantům, aby ti, kteří sice byli současníky, ale z nejrůznějších důvodů se aktivního hnutí nezúčastnili, anebo se narodili až v letech naší obnovené státnosti a těžko nabyté svobody, neznevažovali a nezpochybňovali práci svých dřívějších spoluobčanů, ale v úctě a vděčnosti sklonili své hlavy před všemi, kteří bojovali na domácí frontě a byli připraveni a rozhodnuti pro svobodu svého těžce zkoušeného národa a jeho lidu přinést i tu největší oběť, oběť vlastního života.

Odbojáři a jejich pomocníci, to byla jedna velice důležitá kapitola našeho domácího odboje za druhé světové války. Jejich postavení, protože žili volně, bylo daleko nebezpečnější než postavení těch, kteří bojovali na frontách anebo žili v ilegalitě partyzánským způsobem života v bunkrech a horách.

Právě oni stáli u zrodu nejedné odbojové skupiny, která připravovala půdu pro bojovou činnost partyzánů a členů vysazených paraskupin zahraničního odboje. Podporovali nejen je, ale i ilegální pracovníky hledané gestapem, pomáhali pozůstalým po zatčených, vězněných a umučených, i když sami neměli dostatek. Přijímali pod střechu svých domovů raněné a běžence z pracovních a koncentračních táborů, pomáhali mnohým při přechodu do zahraniční armády, zajišťovali zbraně a zahraniční odboj informovali o všem, co se v té době dělo doma. Byli to sice bojovníci často beze zbraní, ale právě na ně nejednou dopadl první úder okupantů. Bez nich, bez jejich pomoci a statečnosti by bylo celé odbojové hnutí nemyslitelné.

Zatímco u těchto vlastenců nacházeli partyzáni, běženci a odbojáři vždycky vlídné přijetí, pomocnou ruku a oporu, musili se mít na pozoru před zrádci a konfidenty gestapa, jejichž metody byly nebezpečnější než přímé ozbrojené protiakce nacistů, protože tito zrádci pracovali lstivě, s maskou důvěryhodnosti a přitom chladnokrevně. Na jejich „činnost“ doplatilo mnoho odbojářů a jejich rodinných příslušníků. Jejich přičiněním ztratil bezpočet ve věznicích gestapa nebo v koncentračních táborech nejen zdraví, ale mnozí se už nikdy nevrátili mezi své nejdražší domů.

Práce odbojářů byla náročná nejen na čas, ale i na osobní oběti. Přísná konspirace byla úhelným kamenem jejich činnosti. I když se první dokumentační materiály zpočátku uschovávaly, byly ve chvíli, kdy gestapo začalo řádit v bytech odbojářských spolupracovníků, ničeny, aby nebylo usvědčujícího důkazu, který by pro zatčené znamenal neodvratitelnou smrt.

Odbojová spolupráce vznikala na základě dřívějších důvěrných známostí anebo přímým napojením druhou osobou, která nového spolupracovníka znala a svou ctí se za něj zaručovala. Žel, někdy někdo zklamal, podlehl fyzickému či psychickému nátlaku gestapa a věc odboje byla v té chvíli ohrožena. Že tomu tak vždycky nebylo, že se gestapo od zatčených nedozvědělo jména dalších odbojových pracovníků, za to je nutné poděkovat všem těm, kteří i při nelidském týrání zůstali mlčenlivě stateční.

V letech odbojové činnosti žádný z účastníků kterékoli skupiny zaměřené na Východ nebo na Západ nespekuloval s nějakým záslužnictvím, kterým by se ověnčil po osvobození naší vlasti anebo si dělal nároky na výhody v jakékoliv podobě.

I když činnost jednotlivců i některých odbojových skupin nenaplňovala uváděným rozsahem odbojové práce znění zákona číslo 255/46 Sb., přece všechno, co bylo vykonáno anebo pro nejrůznější vnější příčiny a proto nezaviněně vykonáno být nemohlo, by neměl jakýkoliv dobový pohled ze života přímých účastníků odboje škrtnout, protože všechno bylo děláno v dobré vůli proti okupantům. Proto by také neměla být ani podceňována žádná forma odbojové práce. Vždyť všechno, co oslabovalo a brzdilo hitlerovskou válečnou mašinérii, mělo ve své době svůj specifický význam. I každý sebemenší vklad do posilování ducha protinacistického odporu.

Od konce války bylo vydáno mnoho zpráv o odbojové činnosti jednotlivých ilegálních skupin. V průběhu let se měnily, doplňovaly o akce či nová jména přičemž se mnohé od skutečné činnosti odlišovaly. Prověřovací orgány na mnohé nesrovnalosti upozornily, protože neměly svědecký a hodnověrný podklad.

Z opisů originálů zpráv z prvních let po osvobození, ze svědeckých prohlášení odbojářů i z prověřených dokumentačních materiálů byl zpracován tento přehled o odbojovém hnutí v Bzenci v letech 1939 – 1945. Je to svědectví bez falešného patosu, který byl cizí všem, kteří měli jen jeden jediný cíl: ve jménu štěstí československého lidu, ve jménu svobody národa bojovat sebenepatrnějším způsobem proti nacistickým okupantům za vítězství spravedlivých idejí, za které položili na frontách i v domácím období životy tisíce statečných a věrných synů a dcer této naší, dějinami tak těžce zkoušené vlasti.

 

NACISTICKÁ OKUPACE

Mnichovem se zhroutily všechny vnitropolitické a zahraničně politické koncepce našeho demokratického státu a záhy po Mnichovu došlo k postupné přestavbě dosavadní reálné koncepce k fašizaci, k odbourávání demokratických práv, které si lid v minulosti vybojoval.

 

Již v říjnu 1938 byla činnost KSČ zastavena a za všeobecné deprese v národě se i komunisté na Slovácku začali připravovat na ilegalitu. Za dva měsíce po zastavení činnosti, koncem roku 1938, byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.

U vedoucích funkcionářů byly okamžitě provedeny domovní prohlídky k zajištění stranického majetku a písemností. Komunisté v samosprávě a v jiných orgánech byli zbaveni svých funkcí. Rozpuštění postihlo počátkem roku 1939 i další složky strany – tělovýchovu a mládež. V únoru 1939 proběhla nová vlna domovních prohlídek.

KSČ přešla do ilegality a začala znovu pracovat, i když ve velice obtížných podmínkách, jak o tom vydávají svědectví archivy z doby okupace i mnozí členové strany, kteří v těžkých dobách národního ponížení a nesvobody stáli v čele národně osvobozovacího boje našeho lidu.

Logickým důsledkem mnichovských rozhodnutí, zbavujících lid všech možností obrany, se stala nacistická okupace 15. března 1939. Slovácká města a vesnice už v časných ranních hodinách zaplavila nacistická vojska generála Liszta, postupující sem většinou z Rakouska. Jejich nedostatečné ošacení, vybavení a v řadě případů i mentalita, sváděla v prvních dnech občany k optimismu, že německá vojenská moc se musí rychle zhroutit. Sychravé počasí 15. března 1939 jako by bylo předzvěstí neblahé budoucnosti národa a jeho lidu. Nacisté, s typickou pro ně samozřejmostí, začali ihned uplatňovat svou nadvládu, navazující na někdejší německý plán přetvořit jižní Moravu v německou Südmähren. Přikročili ihned k odzbrojování vojenských posádek a demobilizované československé jednotky vystřídalo německé vojsko.

Krátce nato zahájil činnost také německý aparát, jehož nejvyšší správní složkou byl tzv. Oberlandrat, který měl pro naši oblast sídlo v tehdejším Zlíně. Jemu pak byly podřízeny landráty v Uherském Hradišti, Hodoníně a Kyjově. Ač navenek vystupovaly jako orgány říšských Němců na území tzv. protektorátu, bylo jejich hlavním posláním de facto vykonávat inspekční funkci nad českými úřady. Tento vztah výmluvně vymezilo nařízení z 21. prosince 1939, které jim mimo jiné vyhradilo právo potvrzovat ve svých funkcích představitele okresů a obcí.

Znakem utužujícího se okupačního režimu byly také nově zřizované služebny gestapa. Jako filiálky brněnské centrály vznikly v Uherském Hradišti a v Hodoníně, později i v Kyjově. V roce 1944 za účelem protipartyzánského boje bylo do našeho prostoru zasazeno ještě speciální komando (Sonder Kommando), umístěné v Uherském Hradišti, které mělo opěrné body (Stückpunkt) ve Strážnici a v Kyjově.

Prakticky měli okupanti pod svým dohledem všechna města a vesnice. Kde nebyli přímo oni, velice ochotně jim začali pomáhat zaprodanci, rekrutující se z bývalých českých fašistů, dosazených treuhänderů a v neposlední řadě i českých zrádců fašistické organizace Vlajka. Tak měli okupanti pod dohledem všechno a všechny. Že by sami proti českému a moravskému lidu nic nedokázali, je jasné. A byli to právě konfidenti, přisluhovači a pomocníci gestapa, kteří se pod rouškou vlastenectví a protiněmectví vetřeli do důvěry mnohých občanů pracujících v národně osvobozovacím odboji, kteří nejednou na svou důvěru doplatili sami nebo i se svými rodinnými příslušníky vězením anebo dokonce trestem nejvyšším, ztrátou života.

Považuji za nutné zmiňovat se o těchto skutečnostech, aby především nezasvěceným bylo ihned na počátku jasné, v jakých podmínkách a v jakém ovzduší se organizovala, připravovala a prováděla odbojová činnost jednotlivých ilegálních skupin, které po nacistické okupaci, po 15. březnu 1939, v Bzenci vznikaly a pracovaly. Některé z nich až do 19. dubna 1945, kdy byl Bzenec osvobozen rumunskou armádou, jíž velel divizní generál Niculescu Cocin Radu.

 

Jako první odbojová skupina v Bzenci vznikla BUŇKA ILEGÁLNÍ KSČ, která pracovala od 15. března 1939 až do osvobození pod vedením předválečného člena KSČ a španělského interbrigadisty Františka SOUČKA.

 

SOKOLSKÁ ODBOJOVÁ SKUPINA, kterou vedl Václav VYŽĎURA, vznikla v květnu 1939, ale už v červnu toho roku splynula s vojenskou odbojovou organizací OBRANA NÁRODA, jejímž vedením pro Bzenec byl pověřen opět Václav VYŽĎURA a jejíž působnost trvala asi do roku 1940/1941.

 

Po zastavení činnosti Obrany národa vytvořil s několika jejími členy učitel Oldřich KUČERA menší odbojovou skupinu, která od dubna 1944 spolupracovala s paraskupinou majora Františka BOGATAJE a přijala název CARBON I.

 

Prvního srpna 1941 zahájila činnost ilegální skupina vedená Jindřichem KOZÁKEM, která si dala název GENERÁL ORLOV a která pracovala do 2. února 1945, kdy po zatýkání gestapem část členů odešla do ilegality v osvětimanských horách, kde byl vytvořen PARTYZÁNSKÝ ODDÍL GENERÁLA ORLOVA, který svou činnost ukončil 19. dubna 1945.

 

V letech 1943 – 1945 pracovala v Bzenci a okolí odbojová skupina VELA (VOJSKA LIDOVÉ ARMÁDY), jejímž velitelem byl generál Dr. Josef KOUTŇÁK a velitelem pro Bzenec učitel Antonín POJETA. V roce 1944 splynuly s Velou skupiny Františka Součka a Jindřicha Kozáka, i když nadále působily jako samostatné oddíly Vely.

 

V lednu 1945 byla ustavena pomocná skupina CARBON-TERČ, jejímž vedoucím byl škpt. Alfréd HERMANN a jeho zástupci Josef ŽENATA a Václav VYŽĎURA, dřívější vedoucí Obrany národa.

 

O tom, že práce některých odbojových skupin byla vzhledem k přísným konspiračním zásadám nepostižitelná, svědčí skutečnost, že někteří občané, aniž by to věděli, pracovali souběžně ve dvou nebo dokonce ve třech odbojových skupinách, o čemž se pochopitelně dozvěděli až po osvobození naší vlasti.

O odbojové činnosti jednotlivých skupin bude pojednáno podrobněji v samostatném popisu jejich práce, aby z celkového souhrnu bylo možno zhodnotit jejich podíl v boji proti okupantům.

 

BZENEC PO 15. BŘEZNU 1939

Při obsazení Československa německou armádou dne 15. března 1939 bylo na rozkaz velitele 3. oblasti nařízeno neklást odpor a plnit příkazy německé branné moci, jejíž příchod v bzeneckých kasárnách byl očekáván při pálení všech mobilizačních a tajných spisů v pesimistické náladě na vývoj událostí.

Odpoledne se objevily první motorizované průzkumné jednotky a při bojovém zajištění, kdy část útvaru zůstala z bezpečnostních důvodů ve městě, přijel do kasáren velitel útvaru se svým štábem. Až na pobočníka, mladého nacistu, který ve skutečnosti rozhodoval o všem, pozůstával útvar převážně z Rakušanů. K příslušníkům československé armády se okupanti chovali slušně, při sebemenším rozporu se však tato slušnost změnila v nadutost okupanta.

Likvidace československé armády a dokončení demobilizace probíhaly urychleně. Obtížněji se prováděla likvidace vojenského materiálu, zejména zbraní a střeliva. Při předávání zbraní dne 16. března 1939 došlo k nedorozumění: účetní zásoba byla vyšší než počet zbraní. I když bylo dokazováno, že chybějící zbraně jsou na opravě, avšak kmenově patří útvaru, okupanti byli přesvědčeni, že zbraně chtějí být zatajeny. Proto nařídil pohotovost a nikdo nesměl až do doby než se tato záležitost vyšetří opustit kasárna. Teprve po potvrzení z Brna, že tyto zbraně jsou skutečně na opravě, byl zákaz zrušen. Při přejímání žasli zbrojní důstojníci nad kvalitou všeho materiálu.

V Bzenci byl hypomobilní dělostřelecký pluk č. 125, který neměl dosud vráceny všechny koně povolané od zemědělců při zářijové mobilizaci. Pokud nebyly vyřízeny peněžité náhrady za uhynulé koně, snažili se důstojníci čs. armády v Bzenci vyřídit všechny případy tím způsobem, že bývalým majitelům byla dána možnost vybrat si náhradu z nejlepších koní vojenských. Že nebyli zemědělci poškozeni, je samozřejmé, protože někdy dostali přídavkem i postroj, povozy, někdo i dalšího koně.

Tato pomoc však byla ztížena tím, že stráž v kasárnách převzali okupanti a hlavně tím, že v kasárnách bydlil s rodinou bývalý rotmistr Adolf Syrový, který byl koncem roku 1938 z čs. armády propuštěn. V něm a také v jeho manželce měli okupanti zdatné pomocníky, znalé poměrů nejen v posádce, ale i ve smýšlení mnohých bzeneckých občanů.

Při postupující demobilizaci československé armády se postupně formoval nový útvar protektorátního vládního vojska převážně z rotmistrů a délesloužících poddůstojníků. Velitelem bzenecké posádky byl jmenován bývalý štábní kapitán Viewegh, přejmenovaný na hejtmana.

V červnu byla likvidace materiálu v Bzenci téměř hotova. Konečná likvidace byla prováděna na ministerstvu národní obrany v Praze, kde byla prováděna také likvidace personální, týkající se důstojníků a rotmistrů z povolání a jejich postupné umísťování do státní a veřejné správy a do všech odvětví národního hospodářství. V této fázi bylo nutno zajistit poukazování platů dosud neumístěných osob a zejména být ve styku s místem bývalé posádky a zajistit příslušníkům rodin, třeba i na fingovanou plnou moc, poukazy platů těch osob, které opustili naše území, aby se aktivně zúčastnily boje proti okupantům v zahraniční armádě. O vrácené peněžní zásilky se velmi zajímaly německé bezpečnostní orgány, protože dobře věděly, jaký je důvod jejich nedoručení.

Za pomoci praporčíka Václava VYŽĎURY se podařilo přejít přes hranice por. Konopáskovi, Jánskému, Obdržálkovi, Vrchotkovi a Vránovi. Všichni tito příslušníci dělostřeleckého pluku č. 125 v Bzenci se dostali po pádu Francie do Anglie, bojovali v Africe a na západě. Poručík Vrchotka působil jako letec dokonce i v Kanadě, poručík Vrána po přemístění do Sovětského svazu padl v roce 1944 v bojích o osvobození Československa.

Smutná kapitola rozpuštěné čs. armády a bzeneckých kasáren končí jen zdánlivě, protože její novou kapitolu začali psát do nových uniforem převlečení vládní vojáci, kteří se nezpronevěřili vojenské přísaze a z nichž mnohý se aktivně podílel na činnosti odbojových skupin v Bzenci a okolí.

 

A jak přijali okupanty Bzenčané? Se slzami v očích a zaťatými pěstmi, ale s hlavou hrdě vztyčenou, jakoby chtěli demonstrovat svou nezlomnou víru, že okupační stav nebude mít dlouhého trvání a že oni sami udělají všechno, aby se znovu naplnila prorocká slova Jana Amose Komenského z „Kšaftu umírající matky Jednoty Bratrské“: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“

 

Dva tisíce jedno sto osmdesát šest dnů naplněných bolestí i útěchou, utrpením i vzdorem, smutkem i nadějí musilo nejdříve uplynout, aby se naplnila.

 

Pro přiblížení atmosféry té doby připomínám jen nepatrnou částečku všech těch okupačních zásahů, které trpce dopadaly na náš lid.

 

V dubnu 1939 se rozešly politické strany Strana národní jednoty a Národní strana práce a „mluvčím národních zájmů“ se stalo okupantům přisluhující Národní souručenství, o jehož rozvrácení se pokusili představitelé Národní obce fašistické a zejména Vlajky.

 

Do židovských obchodů a podniků byli dosazováni němečtí důvěrníci (Treuhänder – věrná ruka) a začalo také docházet ke zhoršování zásobování benzínem a mýdlem.

 

Germanizace přituhovala. Firemní štíty obchodů, podniků, úřadů a škol, jakož i všechna jejich razítka a dopisní papíry, vyhlášky a oběžníky musely mít dvojjazyčný text: první německý, druhý český.

 

V Uherském Hradišti a později i v Kyjově byl zřízen Pracovní úřad (Arbeitsamt), který svou verbířskou činnost zahájil mezi nezaměstnanými dělníky, kteří byli příslibem velkých výdělků zlákáni na práce v Německu. I ze Bzence odjelo tenkrát několik občanů, kteří pak začali domů posílat značné peněžní částky, které měly být lákadlem pro ostatní.

 

Nacisté vydali vyhlášku o zákazu stávek a hrozili přísnými tresty za každé porušení plynulosti práce. Vyšel také nový mzdový tarif, který značně zvýhodňoval dělníky, pracující v Říši. Navzdory všemu riziku reagovalo české dělnictvo na toto opatření stávkami a sabotážemi.

 

V červnu 1939 vzniklo tzv. Vládní vojsko, do něhož se přihlásila značná část bývalých důstojníků a poddůstojníků z povolání rozpuštěné československé armády.

 

Již 1. září 1939 vešlo v platnost nařízení o povinném vyřazení knih, obrazů a školních pomůcek nevyhovujících okupačním poměrům. Gestapo zahájilo tažení proti všem učitelům a profesorům, kteří svůj výklad nepřizpůsobili osnovám, poplatným hitlerovské koncepci převýchovy mládeže. Ze školních tříd, kanceláří a úřadů, podniků a veřejných místností byly odstraněny obrazy a insignie, které připomínaly předmnichovskou samostatnou Československou republiku. Na tato místa byly zavěšeny obrazy tzv. protektorátního prezidenta Emila Háchy a Adolfa Hitlera. Systematické vyhlazování všeho českého neminulo ani místní hřbitov.

Z veřejných knihoven musili být odstraněny knihy z doby obrozenecké i novodobých českých a slovenských spisovatelů. Nebyly však odevzdány do sběru, ale pečlivě uschovány a po osvobození vráceny do knihovního fondu.

 

V září 1939, v souvislosti s přepadením Polska hitlerovskými vojsky a vznikem druhé světové války, došlo v Bzenci k zatýkání osob vybraných z nejrůznějších společenských vrstev především sokolů a legionářů. Byli vězněni ve věznici okresního soudu v Uherském Hradišti jako rukojmí, že ve městě nedojde k žádným protinacistickým akcím. Po několikatýdenním věznění byli s výstrahou propuštěni Metoděj Mann, ředitel spořitelny; František Tomeček, legionář a majitel tiskárny; Jan Joch, důchodce a legionář; Jan Hostýnek, kloboučník; Ladislav Koutný, učitel, legionář; Alois Kincl, správce pivovaru, legionář.

 

24. září 1939 byly vydány první potravinové lístky. Už ve výši přídělů potravin se odrážela diferenciace obyvatelstva. Nejvyšší dávky měli Němci, pak následovalo ostatní obyvatelstvo árijského původu a nejnižší příděl připadl židům.

 

V prosinci 1939 byla zastavena činnost Dělnické tělovýchovné jednoty.

 

V roce 1940 byla v Bzenci provedena arizace konzervárenského závodu Hugo Königsteina, železářského obchodu Emila Reicha, velkoobchodu Redlich a pekařství Klein.

V této době se v Bzenci objevil jako „záruka německého pořádku“ Němec Bergmann, Ing. Syrovátko, Tichý, v obchodě Emila Reicha působil jako treuhänder „věrná ruka“ gauleiter Bzence Němec Görig, později Kosch a jiní. To byli lidé, před nimiž se musili mít občané na pozoru, i když je zase z taktických důvodů nemohli zcela ignorovat. V jejich rukou byla moc a oni vlastně rozhodovali o všem a o všech.

 

Obludný aparát okupantů by však nepracoval zcela spolehlivě bez zrádcovské činnosti kolaborantských organizací českých fašistů a prodejných odrodilců, kteří rozleptávali jednotu národa a zasazovali mu nejzáludnější a nejbolestivější rány. Byla to především fašistická organizace Vlajka, z jejichž řad pocházelo nejvíce udavačů zrazujících gestapu domácí odbojové hnutí. I ve Bzenci, na štěstí jen ve velmi malém počtu, byla tato fašistická skupina vytvořena, ale nebyla o nic méně nebezpečná než ty, které se pyšnily velkým počtem stoupenců. Vedl ji čalouník Rudolf Novák, úředník dolů Karel Gamberský, Vojtěch Kozák, Evžen Šrámek, starý a už za první republiky trestaný fašista a jiní, jejichž seznam je uveden v následující příloze.

 


Příloha 1.

Členové fašistické organizace VLAJKA v Bzenci

DŘÍMAL Karel;
GAMBERSKÝ Karel, tajemník;
KOLÁŘ Jindřich;
KOZÁK Vojtěch, hlavní propagátor;
KROL František, pokladník;
LÁN Ferdinand;
MOTAL Josef;
NOVÁK Rudolf, vedoucí;
POPELKA Otakar;
SAMEK Alois, vedoucí České pracovní fronty;
SOTOLÁŘ Martin;
SYROVÝ Adolf, později příslušník SA;
ŠRÁMEK Evžen;
VALDHANS Václav, vedoucí Svatoplukových gard.

 

Seznam není úplný. Je sestaven podle opisu dopisu zaslaného 28. června 1941 říšskému protektorovi Neurathovi; originál opisu byl dán k dispozici OV KSČ Svitavy, Františkem Zelundou.

 

BZENEČTÍ VLAJKAŘI A KOLABORANTI

Pramen: Bzenecký kraj, číslo 9. z 20. května 1945

Adámek Karel,
Dobeš Mojmír,
Dřímal Karel,
Gamberský Karel,
Kellner Robert,
Kellner Arthur,
Kozák Jindřich,
Kozák Vojtěch,
Krippel Vlastimil,
Kranz Mojmír,
Kroll František,
Lán Ferdinand,
Marek Josef,
Motal Josef,
Nebeský Václav,
Popelka Otakar,
Růčka Jaroslav,
Samek Alois,
Sotolář Martin,
Svobodník Josef,
Šrámek Evžen,
Vaculík František,
Valdhans Václav,
Ventrča Vincenc.

 

Tato fašistická organizace na sebe upozorňovala svým násilnickým a někdy až vulgárním způsobem vystupování, protože měla záda krytá gestapem v Uherském Hradišti, s nímž někteří členové úzce „spolupracovali“. I když jejich jednání bylo prostoduché a někdy až směšné, bylo přitom velice nebezpečné. Přičiněním vlajkařů došlo k zatčení tehdejšího starosty Bzence Františka Kučery a jiných občanů. Dokonce se chtěli násilně zmocnit vedení města a do městské rady a zastupitelstva dosadit své a s nimi sympatizující občany.

Novák, Gamberský a Šrámek se aktivně zúčastnili 22. června 1941 demolování bzenecké židovské synagogy.

Hodlali uspořádat mikulášský večírek, na který velkými plakáty zvali občany a na němž musela hrát bzenecká dechová kapela. A výsledek? Sál sokolovny zel prázdnotou. Nepřišel ani jeden jediný občan!

Vojtěch Kozák, jeden z funkcionářů Vlajky dal později odbojové skupině „Generál Orlov“ k dispozici údaje o finanční podpoře činnosti Vlajky, kterou poskytovali někteří vytipovaní občané, jejichž jména měla být zveřejněna v ilegálním tisku. František Souček, Oldřich Kučera a Alexej Novosad se proti tomu postavili a zveřejnění jmen odmítli, protože uvedení občané jednali pod nátlakem a nesplnění požadavku Vlajky mohlo mít za následek jejich existenční a možná že i tvrdší postižení. Jak z přehledu Václava Vyžďury vyplývá, právě tito občané pomáhali pravidelnými příspěvky na akci pomoci rodinám po zatčených, vězněných a umučených, kterou organizoval Václav Vyžďura, jak je to uvedeno ve zprávě o činnosti odbojové skupiny Obrana národa.

 

Někteří občané se po příchodu okupantů přihlásili k německé národnosti, z nichž uvádím: MUDr. Marie Jenšíková – Haasová, zubní lékařka, její matka Haasová, Karel Molitor starší, Jan Felenda a jeho manželka, rodina Lauterbachova, Rudolf Novák a jeho manželka.

Až na tyto výjimky se chovali obyvatelé města Bzence velmi příkladně. Skutečnost, že i někteří občané s horší českou výslovností se přes nátlak a různé slibované výhody k Němcům nepřihlásili, svědčí o jejich pevné víře ve vítězství československého národa.

 

Příloha 2.

BZENEČTÍ NĚMCI

Pramen: Bzenecký kraj, číslo 9. z 20. května 1945

Axmannová Matylda,
Brzek Václav,
Bunža Ludvík,
Felenda Jan,
Felendová,
Haasová,
Jenšíková – Haasová MUDr.,
Malík Karel,
Nováková Ema,
Novák Rudolf,
Rezek Robert,
Syrový Adolf,
Syrová,
Molitor Karel st.,
Lauterbachova rodina.

 

Od září 1940 musil mít každý veřejný zaměstnanec, učitelé i žáci osvědčení o nežidovském (árijském) původu, zabíhající do několika minulých generací. Tato osvědčení vydávaly farní úřady výpisy z matrik narozených.

 

5. srpna 1940 byla zastavena činnost Českého červeného kříže a jeho majetek zabaven.

 

V září 1940, při počátečních úspěších německé armády v Polsku a později ve Francii, byla při každé příležitosti nařízena vlajková výzdoba. A tak se té znásobil počet vlajkových konzolí na veřejných budovách, kde vedle vlajky protektorátní, kterou tvořily tři podélné pásy v barvě bílé, červené a modré, musila být vyvěšena i nacistická vlajka s hákovým křížem. Bylo zajímavé sledovat tuto „výzdobu“ a srovnávat ji s dobou před nacistickou okupací, před březnem 1939. „Výzdoba“ byla povinně prováděna jen na veřejných domech a na některých na náměstí. Jednou se stalo, že na jednom domě na náměstí bylo vidět bývalou československou vlajku. Po upozornění náhodného občana si majitel uvědomil, jaké „zrady“ se dopustil a proto ihned provedl výměnu. Nešlo o provokaci, ale o zvyk, který však pro majitele domu mohl mít nedozírné následky.

 

Německá zpupnost se projevila i ve zpustošení bzenecké židovské synagogy. Po přepadení Sovětského svazu nacistickými vojsky přijelo v neděli 22. června 1941 v odpoledních hodinách k synagoze nákladní auto obsazené SA – many, kteří násilně vylomili hlavní dveře synagogy a začali v ní rozbíjet a demolovat všechno, co jim přišlo do ruky. Na pomoc jim přispěchali i místní vlajkaři v čele s Rudolfem Novákem, Karlem Gamberským, Vojtěchem Kozákem, Krolem, Evženem Šrámkem a jinými. V ničení synagogy byl nesmírně činný bývalý rotmistr čs. armády Adolf Syrový, který se stal příslušníkem SA a který si za tuto svou „činnost“ vysloužil funkci vedoucího referátu Pracovního úřadu v Kyjově. Židovská hřbitovní kaple v Barácích zůstala při tomto zásahu nedotčena.

 

Židé v té době musili nosit viditelně na prsou žlutou hvězdu s černým nápisem Jude a jejich styk s ostatním obyvatelstvem byl omezen na minimum. I přes všemožné zákazy a nebezpečí z jejich porušování se mnozí bzenečtí občané s nimi nejen setkávali, nepřehlíželi je a v rámci možností jim všemožně pomáhali.

 

Okupace znamenala rovněž značné okleštění spolkového a kulturního života v městě, který byl vždycky velmi bohatý.

 

12. dubna 1941 byla zastavena činnost Tělovýchovné jednoty Sokol v Bzenci a v říjnu téhož roku byla jeho činnost zastavena, stejně tak i 30. listopadu zastavila svou činnost Tělovýchovná jednota Orel v Bzenci. Nad majetkem Sokola i Orla byl ustanoven německý správce „treuhänder“.

 

V tomto roce byl mladými nadšenci založen v Bzenci oddíl odbíjené a pro kulturní vyžití Slovácký krůžek, který vedl bzenecký učitel a milovník folkloru Antonín Pojeta.

 

Hrála se však i ochotnická divadla, která nacvičoval a režijně vedl Felix Šeděnka. Repertoár byl bohatý a představení se setkávala u občanů s obrovským ohlasem, protože každá hra, kterou bzenečtí ochotníci nacvičili, přinášela povzbuzení a utvrzovala v divákovi národní hrdost.

 

V roce 1941 byly v důležitých závodech a válečně zaměřených podnicích zřízeny zvláštní ozbrojené policejní útvary tzv. Werkschutz. V této službě nacházely uplatnění především osoby, které měly nebo si opatřily německou národnost a osvědčily tak nacistům svou spolehlivost. Tato závodní pomocná policie, chodící v černých uniformách, byla oporou nacistického útlaku v závodech a vykonávala důležitou úlohu zejména při stíhání a potírání sabotáží, které se na výzvu domácího odboje víc a více množily a působily tak značné národohospodářské škody a ochromovaly válečnou mašinerii.

 

Od roku 1942 se mobilizace pracovních sil nelišila od způsobu provádění vojenských odvodů. Na nucené práce do Německa i do jiných okupovaných zemí byli posílání mladí lidé z ročníků 1921 a 1922, pak 1918 – 1920 a později byl mobilizován i ročník 1923,1924 a 1925.

Je nasnadě, že toto násilné totální nasazení mělo za následek útěky mladých, kteří se skrývali a zapojovali aktivně do odbojového hnutí, zejména v jeho vyšší a účinnější formě, partyzánských skupinách.

 

Koncem května a počátkem června 1942, po atentátu na Heydricha, se okupační režim ještě více zpřísnil a obyvatelé žili v neustále nejistotě a strachu z budoucích dnů.

 

Počátkem roku 1943 byli všichni bzenečtí židé deportováni do sběrného střediska v Uherském Brodě a odtud pak do terezínského gheta a koncentračních táborů, v nichž jich nejméně 113 zahynulo.

 

V roce 1944 se pro výkyvy v zásobování značně rozšířil černý trh, zhoršovaly se pracovní podmínky a prodlužovala pracovní doba. Nacisté přistoupili k bezohlednému posílání dělníků a jiných, jim nepohodlných občanů, do tehdy těžce bombardovaného Německa.

Stále častěji byly zavírány živnosti a obchody a i učitelé a profesoři s žáky středních škol byli totálně nasazováni do válečně důležitých podniků a počet žáků na školách snižován.

 

Zabránit poslechu vysílání zahraničního rozhlasu nemohlo ani vyjímání cívek na příjem krátkých vln z radiopřijímačů, na nichž bylo povinně umístěno výstražné oznámení: Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí!

 

Od února 1944 byly pravidelně vyhlašovány letecké poplachy, když spojenecká letadla bombardovala Vídeň či průmyslová centra ve Slezsku a Sasku ze základen v jižní Itálii. Poplachy se však staly stereotypem, po určité době nebyly brány vážně a pracující na ně dokonce čekali, protože i tímto způsobem byl narušen chod podniků a továren.

 

V souvislosti s přelety spojeneckých letadel byly z občanů vytvořeny hlídky civilní protiletecké ochrany, které však neplnily svůj úkol, ale byly spíš příležitostí k předávání odposlouchaných zpráv zahraničního vysílání čs. rozhlasu.

 

V průběhu okupace bylo zřízeno tzv. Kuratorium pro výchovu mládeže, do něhož byli nahnáni studenti a učni. Účast mladých na akcích kuratoria byla povinná a byla sledována. Pokusy vyhnouti se mohly být záminkou i k tak drastickým zásahům, jako bylo vyloučení ze školy anebo odeslání na nucené práce do Německa. Pokud byly v Bzenci pořádány nějaké akce, pak to byly především akademie, které byly neseny duchem českého vlastenectví. Byly přednášeny básně českých a slovenských klasiků, zpívány české, slovenské a především slovácké písně, ale nikde nikdy ani stopa po „převychování“ mladé generace.

 

V roce 1944 měla být i v Bzenci ustavena Liga proti bolševismu. Ustavující schůze byla svolána do sálu Lidového domu, ale byla navštívena jen asi 15 – 20 bzeneckými vlajkaři přesto, že byly vydány propagační letáčky, velké plakáty a ustavující schůzi hlásil i městský rozhlas. Letáčky byly strhávány, plakáty přepisovány a tak organizátorům nezbylo nic jiného než svolat schůzi druhou. Byly na ni posílány číslované pozvánky, a proto se jí zúčastnilo asi 150 občanů. Jenže konána být nemohla, protože těsně před zahájením byl na veřejném osvětlení proveden zkrat, který se podařilo odstranit až pozdě v noci. Elektromontéři Kotek a Mrázík totiž v tu dobu nebyli doma, protože byli členy odbojové skupiny zavoláni k důležitější akci.

Další schůze už svolána nebyla a „liga“ zkrachovala.

 

Po celou dobu okupace převážná většina obyvatel Bzence žila v poměru protiněmeckém, těšila se z neúspěchů nacistických vojsk a jeho spojenců a byla přesvědčena, zejména po stalingradské katastrofě o porážce Německa.

Mnoho občanů nejrůznějšího povolání, věku i bývalé politické příslušnosti se aktivně zapojilo do národně osvobozovacího hnutí a při tom nikdo nerozlišoval, zda jde o akce řízené ze západu anebo východu. Důležité bylo, že každý našel své místo a že podle svých možností a schopností pomáhal na domácí frontě proti nenáviděným okupantům.

 

A jaký byl konec tzv. protektorátu v Bzenci?

Počátkem měsíce dubna 1945 došel bzeneckým Němcům tajný rozkaz, aby byli připraveni k okamžité evakuaci. Nastalo velké rozčilení a balení. Následujícího dne přijelo nákladní auto, soukmenovci naložili kufry a vytratili se z města. To již v Bílých Karpatech hřměla děla osvobozeneckých armád, Bzencem procházela ustupující německá vojska a přišla poslední neděle, kdy se ze Strážnice do Bzence přemístil vojenský útvar, který se ubytoval v Olšovci, kde byla dosti početná ozbrojená odbojová skupina.

Z řad odbojových pracovníků, mezi nimiž byli i Vlasovci, došlo však ke zradě, po níž 15. dubna 1945 následovala razie prováděná gestapem z Kyjova, zatímco Němci pročišťovali vinohrady, v nichž se údajně měli ukrývat ozbrojení odbojoví pracovníci. Německý velitel povolal k sobě starostu Františka Kučeru a žádal o vydání partyzánů, jinak že dá postřílet každého desátého muže a vypálí třeba celý Olšovec.

Při gestapácké razii byl zastřelen Antonín Höhn a dva Vlasovci. Několik dalších odbojových pracovníků bylo zatčeno, z nichž pět převezeno do Kyjova, kde byli nelidsky umučeni.

Byli to Florián Jelínek a František Juriga ze Bzence, jeden rakouský státní příslušník, který se k odbojovým pracovníkům přidal při jejich přepadu nádraží v Moravském Písku, jeden Vlasovec a paní Marie Staňková.

Fašisté pak všechny oběti naházeli do společného hrobu, který si musili mučení sami vykopat na dvoře kyjovského Gästhausu, který pak při svém útěku z Kyjova zapálili, aby zahladili stopy svých zločinů. Aby nebylo slyšet nářek a volání mučených obětí, pouštěli nacisté naplno motory před budovou zaparkovaných aut.

Po osvobození byl hromadný hrob vykopán a lékařem bylo zjištěno, že umučeným obětem byly prostříleny nohy v kolenou, končetiny namáčeny do vařící vody a každá oběť měla na svém těle nejméně třicet tržných ran, takže jejich totožnost byla těžce zjistitelná. U paní Marie Staňkové bylo zjištěno, že byla zahrabána ještě při smyslech, protože měla plná ústa hlíny a tuto měla i v sevřených dlaních. Kromě toho měla i ona mnoho bodných ran a prostřílená kolena.

V dalších dnech došlo k vyhození mostu přes Moravu směrem na Strážnici a mostu na trati Přerov – Břeclav u Moravského Písku, k destrukčním akcím na nádraží, k vyhození mostu v Nádražní ulici v Bzenci, k zapálení konzervárny u nádraží, k zaminování polí a vinohradů a posledního dne k vyhození bzenecké kaple sv. Floriána na Starém hradě.

To se však již k Bzenci přibližovali rumunské osvobozovací jednotky, které pod velením divizního generála Niculescu – Cosiu Radu osvobodily 19. dubna 1945 město Bzenec.

 

Příloha 3.

BZENEČTÍ OBČANÉ, VĚZNĚNÍ V LETECH OKUPACE 1939 – 1945

ABSOLON Ladislav;
ANTL František;
ARBEIT Vilém, umučen v koncentračním táboře;
DOUŠA Josef;
EIMUTH František;
HNETOVÁ Marie;
HOSTÝNEK Jan;
HÖHN Antonín, umučen v Olšovci;
JELÍNEK Florián, umučen v Kyjově;
JELÍNEK Pavel;
JOCH Jan, vězněn dvakrát;
JURIGA František, umučen v Kyjově;
KINCL Alois;
KOUTNÝ Ladislav;
KOVÁŘOVÁ Božena;
KOVÁŘ Jan;
KOUTŇÁK Josef JUDr., generál;
KUČERA František;
LAGA Jan;
MANN Metoděj;
NĚMEČEK Jaroslav, umučen v koncentračním táboře;
NOVOSAD Alexej, vězněn dvakrát;
P. PETRUCHA Jan;
P. POKORNÝ Ferdinand;
SIGMUND Stanislav, umučen v koncentračním táboře;
STAŇKOVÁ Marie, umučena v Kyjově;
STRAKA Antonín, zemřel po zatčení;
ŠANĚK Petr;
ŠIMÍK Arnošt;
ŠLECHTA Josef;
ŠOSTÁ Irena;
ŠOSTÝ Josef, MUC.;
ŠOSTÝ Karel;
ŠŤASTNÁ Anděla, umučena v koncentračním táboře;
ŠŤASTNÝ Ctibor;
TOMEČEK František, vězněn dvakrát;
VÁVRA Lubomír;
VEČEŘA Otakar;
VYŽĎURA Václav.

 

OBČANÉ ŽIDOVSKÉHO VYZNÁNÍ VĚZNĚNÍ V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH

ADLEROVÁ J. – umučena;
ALTOVÁ M. – umučena;
BICKOVÁ K. – umučena;
BLUMKA Alfréd, MUDr. – vrátil se;
BLUMKOVÁ – umučena i s dětmi;
BRIEF – umučena celá rodina;
BRÖSLER – umučena celá rodina;
BÜCHLER – umučena celá rodina;
DAVIDOVÁ B. – umučena;
FEST – umučena celá rodina;
FIESCHKUS – umučena celá rodina;
FRANKL – vrátil se;
FRANKL – umučena celá rodina;
FURS – umučena celá rodina;
FÜRST – umučena celá rodina (nejedná se o majitele octárny a lihovaru);
GALLIA R. G. – umučen;
GLASSER J. – umučena celá rodina;
GLASSER R. – umučena celá rodina;
GLASEROVÁ A. – umučena;
GLASEROVÁ G. – umučena;
GLASSEROVÁ M. – umučena;
GUTTMANNOVY – umučeny obě sestry;
JELÍNKOVÁ A. – umučena;
JOKLOVÁ C. – umučena;
JUHN H. – umučena celá rodina;
JUHN – umučena celá rodina;
KLEIN – umučena celá rodina;
KÖNIGSTEIN – umučena celá rodina;
KÖNIGSTEINOVÁ A. – umučena;
KUHNER – umučena celá rodina;
KÜHN – umučena celá rodina;
LÖWY – umučena celá rodina;
MANUELOVÁ S. – umučena;
MÜLLEROVÁ B. – umučena;
REDLICH – umučena celá rodina;
REDLICHOVÁ S. – umučena celá rodina;
SABLOVÁ S. – umučena;
SCHÖNBÖCKOVÁ V. – umučena;
SCHÖNBÖCK – umučena celá rodina;
SOMMER – umučena celá rodina;
SOMMER L. – umučen;
SCHNEIDEROVÁ M. – umučena;
SONNENSCHEIN – umučena celá rodina;
STÖSLEROVÁ P. – umučena celá rodina;
TISCHLEROVÁ H. – umučena;
WEISEROVÁ R. – umučena;
WINTER – umučena celá rodina.

 

Celkem bylo v koncentračních táborech umučeno 113 bzeneckých židovských občanů.

 

RUMUNŠTÍ VOJÁCI PADLÍ PŘI OSVOBOZOVÁNÍ BZENCE

Serg. ALBOTA Nih.;
Sold. ARTIN Ch.;
Cap. AVRONI Orgache;
Frt. BĂBĂLĂN Ivan;
Serg. BĂCIU Ivan;
Frt. BĂSCEANU Aurel;
Sold. BOCHIN D.;
Frt. BOLGOT Nicu.;
Cap. BRAUZILA D. T.;
Frt. BULGĂ C.;
Cap. BUSEU I. Matum;
Sold. COJOCARU Op.;
Serg. COSTEA Maj.;
Sold. CRISTIA Ctin.;
Sold. CUHTA Carol;
Serg. DIĂNČĂ I.;
Cap. DIANU Trai;
Serg. DRAGAN Iul.;
Sold. FEREĂ Gh.;
Serg. GĂNTĂ D.;
Sold. GĂVRILA Ctin.;
Sold. GHILA Alex.;
Sold. GIULĂN Il.;
Sold. GRIGORT Tud.;
Set. GRUMĂZESEU Mirea;
Sold. HĂPĂ I.;
Sold. IVĂN Ctin.;
Frt. JOJOĂCĂ Ivan;
Sold. LUPESEU St.;
Sold. MĂGUREĂNU C.;
Sold. MĂREUTĂ Petre;
Serg. MĂROUI St.;
Serg. MATEI Maj.;
Sold. MICĂ Vasile;
Cap. MITROI M.;
Sold. MORĂRU Pl.;
Eron. NECUNOSEUT;
Eron. NECUNOSEUT;
Eron. NECUNOSEUT;
Sold. OPREĂ Petre;
Sold. PĂNDIU D.;
Sold. PĂTĂ Marin;
Frt. PETCU Gh.;
Frt. PETRU Ch. D.;
Serg. PIETRI Gh.;
Frt. PREDĂ Ilie;
Serg. SIĂMOIU C. Maj.;
Sold. TEODORESCU;
Cap. TIGLIS C.;
Sold. TUGUI Marin;
Sold. TUGUI Stan.;
Sold. VĂDUVĂ Victor;
Sold. VĂSEU I. Cornel;
Serg. VASILE Enr.;
Frt. VOICILĂ Dtru.

 

Při přechodu fronty padlo na katastru obce Bzence 56 vojáků rumunské národnosti a 1 voják ruské národnosti.

 

Vybuchlým granátem byli smrtelně zraněni manželé Jan a Klotilda Plzákovi.

 

Na následky zranění při opravě mostu na železniční trati Moravský Písek – Bzenec Přívoz zemřel Josef Nevřivý.

 

Po přechodu fronty zemřeli po výbuchu min:

CHYTIL Jan;
JENÍČEK Jan;
JENÍČKOVÁ Josefa;
MICHALÍK František;
NOVÁK Florián;
NOVOTNÁ Barbora;
PANÁČEK Jan;
RUTHOVÁ Ludmila;
SOMR Jindřich;
ŠEBESTA František;
VRZAL František;
ŠMOLDAS František.

 

SOKOLSKÝ ODBOJ

Sokolská odbojová skupina v Bzenci vznikla v květnu 1939 poté, co bylo na tajné schůzi župního náčelnictva Sokola v Uherském Hradišti oznámeno Václavem Pavlíkem ze Starého Města, že Československá obec sokolská v Praze zahájila tajný organizovaný boj proti německým okupantům a vydala příkaz, aby v župách, okrscích a jednotách byli určeni spolehliví a čestní členové, kteří by vykonávali funkci vedoucích jednotlivých odbojových skupin.

V druhém okrsku župy Komenského byl určen velitelem okrskový náčelník Václav Vyžďura, bývalý praporčík čs. armády, který pak v jednotlivých jednotách okrsku určoval, po konzultaci se starosty nebo náčelníky TJ., vedoucí odbojové skupiny.

V Bzenci to byli učitel Oldřich Kučera a Jan Koutný, kteří měli za úkol vyhledat další tři spolehlivé členy a ti zase další tři. Tímto trojkovým systémem byla organizována celá jednota, při čemž žádný z trojice neznal kromě svého velitele jiného člena.

Sokolská odbojová skupina v Bzenci byla i po pozdějším splynutí s vojenskou odbojovou skupinou Obrana národa organizačně ustanovena takto:

Vedoucí v členstvu a dorostu: Kučera Oldřich, Koutný Jan, Sýkora Oskar, Brázda Antonín a Kumpán Josef.
Finanční záležitosti: Mann Metoděj a Černín Augustin.
Opravy vozidel: Babák Bohumil.
Zdravotní služba: MUDr. Macháček Antonín, místní lékař; PhMr. Karel Čížek, lékárník.
Nádraží ČSD: Matoušek Pavel, Kolář Miroslav, Hubr Josef, Březina Vladimír.
Poštovní úřad: Sedlický Antonín a Gistrová Teresie.
Četnická stanice: Šiška Antonín, Vyoral Karel, Němec František, Glos Bohumil a Vejskal Bedřich.
Městský úřad: Kuchař Jan, později Procházková Marie a Tvarůžek Štěpán.
Kasárna vládního vojska: Jírovský Stanislav, Culka Václav, Riedl Maxmilián, Handl František, Smoček a Martínek.

V rámci normálních cvičebních hodin byl prováděn vojenský výcvik mužů a dorostu (střelba ze vzduchovek, hod granátem a jiná branná cvičení), při nichž byly organizovány noční orientační pochody s bojovými vložkami, které byly zpočátku jen pro jednotlivé složky, později se podle připraveného plánu konávaly společně.

Místní lékař MUDr. Antonín Macháček spolu s členkami Československého červeného kříže prováděli kurzy první pomoci, jimiž prošli povinně všichni členové, ženy a dorostenky.

Tato branná příprava byla prováděna i po splynutí s Obranou národa až do 12. dubna 1941, kdy byla činnost TJ. Sokol v Bzenci zastavena. V říjnu téhož roku byl Sokol rozpuštěn, jeho majetek zabaven a předán pod dohled německého správce (treuhändra).

 

V červnu 1939 byl Václav Vyžďura prostřednictvím poručíka Macků z Veselí nad Moravou pověřen vedením vojenského odboje v Bzenci, který měl název Obrana národa.

Tak se bzenecká sokolská organizace dostala pod vojenské velení, v jehož čele stál pplk. Vladimír Štěrba z Uherského Hradiště.

 

    Prameny:

  • Václav Vyžďura: Zpráva o odbojové činnosti, jejíž opis byl k dispozici v roce 1982 v úschově jeho manželky Marie Vyžďurové, Bzenec.
  • Alexej Novosad: Vzpomínky na odboj.

 

OBRANA NÁRODA

Byla založena na jaře 1939, působila na jihovýchodní Moravě a sjednocovala bývalé důstojníky rozpuštěné čs. armády. (1) Do čela Zemského vedení ON na Moravě byl postaven generál Bohumil Všetička. (2) Velitelem pro oblast jihovýchodní Moravy se sídlem v Uherském Hradišti byl jmenován pplk. Václav Štěrba, který kolem sebe soustředil všechny skupiny, postupně vzniklé v těchto okresech: Uherské Hradiště, Uherský Brod, Zlín, Vsetín, Vizovice, Valašské Klobouky, Hodonín a Kyjov. (3)

Organizace si dělala nároky na rozhodující úlohu v našem odboji. Rozdělena byla na dvě skupiny.

Úkolem první bylo převádění osob a převážení valut a písemností přes hranice do ciziny a udržování styku se zahraničím přes Slovensko.

Úkolem druhé bylo zapojit se při vypuknutí války Německa s Polskem do boje tak, že formou povstání, vyvolaného sice rychle, ale etapovitě, mělo být zabráněno napadení polské armády německou z jihu, tj. z Moravy a východních Čech. (4) Plán povstání připravovaného v grandiózních rozměrech, v rychlosti, prakticky před očima okupantů, neměl naději na úspěch. Navíc samy události při vypuknutí války Německa s Polskem udělaly škrt přes celou tuto strategickou koncepci. Gestapo organizaci v podstatě zlikvidovalo na podzim roku 1939 rozsáhlým zatýkáním drtivé většiny představitelů v jejich centrech a místech. (5) I na jihovýchodní Moravě bylo zatčeno takřka celé vedení (6), mnozí příslušníci popraveni, což vyvolalo vlnu dlouhotrvající deprese mezi tamějšími odbojáři.

 

Bzenecká skupina OBRANY NÁRODA

Úkolem této odbojové skupiny byla příprava na ozbrojený odpor proti okupantům, který se očekával v nejbližších měsících.

Bzenecká skupina byla rozdělena na dvě další skupiny:

  • východní, které velel učitel Oldřich Kučera
  • západní, kde byl ustanoven velitel Oskar Sýkora

Mimo ně byla ustavena i skupina pomocná – zpravodajská, ze členů, kteří pracovali ve veřejných službách a ve zdravotnictví.

 

Úkoly I. a II. odbojové skupiny:

  1. na rozkaz vedoucího okresu Uherské Hradiště nebo podle potřeby zřídit na hlavních silnicích protitankové překážky, klást brány špicemi vzhůru a různé druhy hřebíků na cesty k ničení plášťů a duší automobilových vozidel,
  2. ničení mostů,
  3. být připraveni pro potřebu pomoci při přistání paraskupin našich zahraničních vojsk a pro upevnění a rozšíření území základny,
  4. v případě státního převratu zabránit drancování a loupení majetku státního i soukromého, udržovat bezpečnost a pořádkovou službu.

 

Pomocná skupina měla tuto službu převzít po odchodu I. a II. bojové skupiny. Mimo to měli:

  1. členové z poštovního úřadu dodávat zprávy vojenského rázu, rušit podávání zpráv německými úřady, zadržovat dopisní zprávy německým úřadům a gestapu. V případě získání vysílací stanice měli zajistit její obsluhu;
  2. četnictvo mělo spolupracovat s obranou a zpravodajskou službou i bezpečnostní skupinou, upozornit členy skupiny, o které se zajímaly německé úřady a pomáhat pronásledovaným gestapem;
  3. personál na dráze měl podávat pravidelně zprávy o přesunu německého vojska a převáženého materiálu, zpožďovat dopravu a zajistit materiálně vykolejování vlaků;
  4. zdravotníci měli v případě potřeby ošetřit některého člena skupiny, pomoci raněným parašutistům, běžencům z pracovních a koncentračních táborů a zachraňovat lékařskými posudky občany před odvlečením na nucené práce do Německa; lékárník měl povinnost udržovat zásobu léků a obvazového materiálu pro celou skupinu a okolí;
  5. aktivně pomáhat občanům a bývalým příslušníkům čs. armády, kteří šli dobrovolně do zahraničí nebo těm, kteří byli pronásledovaní gestapem, měl za úkol Václav Vyžďura a Martínek prostřednictvím Jagoše z Velké nad Veličkou a Janáska z Veselí nad Moravou.

 

V srpnu 1939 po ustavení trojic, byly na schůzi vedoucích v mužské šatně sokolovny v Bzenci vydány těm členům, kteří neměli zbraně, tři zápalné fosforové pásky. Současně byli poučeni, jak je použít: na hrdlo 10 – 20 g lékárnické lahvičky, naplněné benzinem, přilepit fosforový pásek, před vhozením na cíl jej zapálit a pak hodit tak prudce, aby se lahvička rozbila, benzin rozstříkl a napadený cíl (auto, kryt, místnost) hořel. Lahvičky a benzin si musel opatřit každý sám.

 

V září 1939 byla přípravná činnost na čas ochromena, protože gestapo pozatýkalo v Bzenci několik občanů, kteří pak byli jako rukojmí vězněni v Uherském Hradišti. Bylo to opatření, které mělo být varováním a výstrahou před přípravnými akcemi v souvislosti s nadcházejícím 28. říjnem.

 

Ilegální letáky, které byly vydávány vojenskou odbojovou ON nebo bzeneckou komunistickou skupinou, byly vždy řetězově doručovány ostatním členům, z nichž mnozí je opisovali strojem a pak rozšiřovali dál.

 

Koncem srpna 1939 přivezl autem jeden katolický kněz z Uherského Brodu dva kilogramy ekrazitu a 5 rozbušek, které přechodně u sebe uschoval Martínek a později Vladimír Březina v budce svého vinohradu. Žel, ekrazit se během doby úplně rozpadl, protože nebyl odborně uložen v plechové krabici. Rozbušky neměly zápalné šňůry a jejich získání zajišťoval Václav Vyžďura.

 

V září 1939 byla vyzkoušena spolehlivost spojení jednotlivých odbojových skupin s velitelstvím v Uherském Hradišti. Bzeneckou spojkou, která se této akce zúčastnila, byl Oskar Sýkora.

 

V tomto měsíci přivezl z Veselí nad Moravou Josef Formánek 200 kusů nábojů do brokovnic, které byly uloženy u Bohumila Babáka. Náboje byly zaplaceny z pokladny TJ. Sokol v Bzenci s vědomím Augustina Černína a Metoděje Manna, u nichž bylo zajištěno dalších 5 000 K na zaplacení zbraní, které měl zdejší odbojové skupině doručit jeden důstojník z Uherského Brodu. Ten však byl údajně i s nákladem v autě zatčen gestapem.

 

Od června 1939, kdy byla sokolská odbojová skupina začleněna do Obrany národa, se všechny akce prováděly společně. S Veselím nad Moravou byla bzenecká ON spojena prostřednictvím Ing. Soukupa s krycím heslem „Jáva“. Z Uherského Hradiště dojížděl do Bzence por. Kudílek, který vedoucího zdejší skupiny ON Václava Vyžďuru informoval o situaci a o neodkladných přípravách pro očekávaný odpor proti okupantům.

 

Už v prvních měsících okupace byly organizovány přechody bývalých důstojníků bzenecké posádky za hranice. Tuto akci vedl Václav Vyžďura, který ve spolupráci s Janásem z Veselí nad Moravou umožnil přechod por. Vránovi, Konopáskovi, Jánskému, Vrchotkovi a Obdržálkovi.

 

31. prosince 1939 (po pohřbu zdejšího lékaře MUDr. Rudolfa Poláška) zajistil Václav Vyžďura prostřednictvím veselského Janáska přechod za hranice poručíku Jankovi, který pak vstoupil do naší zahraniční armády.

 

V listopadu a prosinci 1939 došlo k prozrazení sítě Obrany národa, přičemž sehrál významnou úlohu pozdější konfident gestapa František Šmíd alias „Velký Franta“. Došlo k rozsáhlému zatýkání vedoucích činitelů jak krajského vedení v Uherském Hradišti, tak i okresních a místních skupin této odbojové organizace. Další činnost Obrany národa byla po tomto zásahu gestapa na delší dobu přerušena na základě poslední zprávy pplk. Dufka, který nařídil: zatím nic nepodnikat, ale stále organizovat a povzbuzovat!

 

V roce 1940 dostala zdejší odbojová skupina Obrany národa příkaz navázat spojení s vedoucími členy místní organizace Komunistické strany Československa. Václav Vyžďura se sešel se členem KSČ Antonínem Somrem, jemuž oznámil, že vyšší odbojové složky trvají na tom, aby se komunistické podzemní hnutí podřídilo jednotnému velení Obrany národa, aby se tak odbojová činnost v městě netříštila. Odpověď Antonína Somra byla vyhýbavě opatrná, čímž chtěl naznačit, že o komunistickém ani o jiném odboji nic neví. Po delším přesvědčivém rozhovoru však nakonec prohlásil, že se o sdělené záležitosti poradí. Později byl Václav Vyžďura pozván prostřednictvím Alexeje Novosada na schůzku se členem KSČ a španělským interbrigadistou Františkem Součkem, jemuž taktéž tlumočil příkaz vyšších složek Obrany národa. František Souček na toto sdělení odpověděl, že je občanskou a vlasteneckou povinností každého občana, aby všemožně pomáhal v boji proti okupantům takovým způsobem, jaký uzná za nejvhodnější. Vzhledem k dřívějším zatýkáním vedoucích činitelů Obrany národa a také z přísně konspirativních důvodů ani slovem nenaznačil, že stranická odbojová buňka už v Bzenci a okolí pracuje a že je řízena krajským vedením ilegální KSČ v Hodoníně, jemuž jedinému je podřízena. Proto také příkaz o podřízení se vedení Obrany národa nepřicházel v úvahu, i když to neřekl přímo, aby nevzbudil domněnku, že se komunisté snad staví proti odbojovému hnutí Obrany národa, k němuž měla KSČ už od počátku výhrady, které se v pozdější době ukázaly jako opodstatněné, což nakonec vyplývá i z celkové zprávy o činnosti této odbojové skupiny. Přesto však byl Václav Vyžďura přesvědčen, že svůj úkol splnil a že Obrana národa může počítat s tím, že se i komunistický odboj podřídí velení Obrany národa.

Na jaře 1940 byla Václavu Vyžďurovi, prostřednictvím Alexeje Novosada, sdělena Františkem Součkem čísla aut, která byla používána gestapem z Uherského Hradiště: 17 828, 18 135 a 18 012 a na něž měli členové odbojové skupiny dávat pozor s úkolem zjistit, ke kterým bzeneckým občanům gestapáci přijíždějí na osobní návštěvy do bytů nebo vinných sklepů, kde se pořádaly hostiny a pitky.

V tomto roce požádal Václava Vyžďuru o pomoc při přechodu hranic pan Zaoral. Po organizačním zajištění u Janáska ve Veselí nad Moravou a zajištění auta, které pak pro Zaorala přijelo, tento však odmítl cestu podniknout. Za několik dní byl zatčen gestapem.

 

Když byla 12. dubna 1941 činnost TJ. Sokol v Bzenci zastavena, byly ihned všechny zbraně a střelivo, které byly do té doby ukrývány v prostorách sokolovny, přeneseny na bezpečné místo, aby mohly být v případě potřeby použity. Šlo o zbraně, které byly dány TJ. v květnové a zářijové mobilizaci roku 1938 a které pak nebyly vráceny. Část byla uschována ve vinohradnických budkách a v bunkru severního svahu Starého hradu. I když všechno bylo provedeno v naprosté tajnosti a o akci věděli jen tři členové ON: Václav Vyžďura, Oldřich Kučera a Josef Jaroš, přece jen si kdosi po čase vzpomněl, že zbraně nebyly po mobilizaci odevzdány a že tedy musí být někde uschovány. Šlo se vší pravděpodobností o bývalého rotmistra Adolfa Syrového, který byl nadšeným spolupracovníkem Němců a velkým přítelem gaulajtra a treuhändra Göriga, jemuž se říkalo „nýtky“. To proto, že s oblibou říkával: však my všechny ty nýtky (nitky) pospojujeme a bude potom moc zle.

A tady se znovu projevuje neblahá činnost bzeneckých vlajkařů, kteří nejen podezřívali bývalé důstojníky čs. armády, kteří nevstoupili do vládního vojska a vedoucí činitele Sokola, ale také je bedlivě hlídali. Stanislav Jírovský byl dokonce Němcům Görigem pod pohrůžkami dotazován, kam se poděly všechny stany, které byly bzeneckou posádkou v mobilizacích pro strážní službu na trati Bzenec – Veselí nad Moravou hlídkám přiděleny.

Situace nebyla lehká, protože šlo o větší počet pušek a ostrého střeliva a asi dvacet stanů. Václav Vyžďura však již dávno po mobilizaci v září nechal tento materiál odepsat a při likvidaci a předávání sokolského majetku byly protokolárně předány i dvě vzduchovky a několik cvičných granátů. Touto skutečností operoval tak dlouho a věrohodně předkládal inventární seznamy TJ. Sokola až mu bylo uvěřeno.

Podle pozdějších informací byly uschované zbraně předány členům revolučních bezpečnostních hlídek, kteří po osvobození vykonávali v městě strážní službu, a byly pak všechny předány velitelství bzenecké posádky. Střelivo bylo dáno k dispozici partyzánské skupině, která od února 1945 byla v osvětimanských lesích.

 

Po zatčení převážné většiny vedoucích pracovníků Obrany národa v letech 1939/40 a později, zahájila bzenecká odbojová skupina Obrany národa, vedená Václavem Vyžďurou, akci na pomoc rodinám po zatčených a vězněných. První dar 2 600 K, věnovaly ženy Sokola, které si šetřily na zájezd do Jugoslávie. Pak byla sbírka prováděna pravidelně každý měsíc a aktivně se na ní podíleli Václav Vyžďura, Jan Koutný, Jaroslav Strážnický a Antonín Straka. Až do konce okupace bylo vybráno celkem 168 740 K. Jmenný seznam dárců je přiložen. Také mezi učitelstvem zdejších škol byla za stejným účelem organizována sbírka, na níž se aktivně podíleli učitelé Jaroslav Strážnický a Antonín Straka. Na dívčí škole bylo vybráno asi 6 000 K a podíleli se na ní členové učitelského sboru Julie Hanzlíková, Jan Hirš, Kateřina Hrabálková, Anna Charvátová, Jarmila Kmentová, Marie Majtlová, ředitel Karel Pírek a organizátor sbírky Jaroslav Strážnický. Učitel Antonín Straka dostával pravidelné příspěvky od řídící M. Koubové, ředitelky L. Dvořáčkové a učitelky Jany Kunclové.

 

Příloha 4.

DĚKOVNÝ DOPIS všem, kteří v době okupace pomáhali finančními příspěvky pozůstalým rodinám po zatčených, vězněných a umučených.

 

Jménem vdov a sirotků po internovaných, umučených a popravených našich národních hrdinech z okolí, které germánská gestapácká zlotřilost ubila a připravila tak četné rodiny o jejich živitele, Vám všem, drazí přátelé, bratři a sestry, srdečně děkujeme za Vaši obětavost, kterou jste projevili v tak těžké době, neboť i za podporu pozůstalým našich národních hrdinů hrozil z rukou okupantů trest smrti provazem.

Vaše dobrovolné dary byly dávány v té nejtěžší chvíli a staly se vítaným příspěvkem pozůstalým rodinám, neboť tyto povětšině případů zůstaly bez jakýchkoli prostředků a ochrany a pomáhaly aspoň částečně zmírnit žal ze ztráty živitele. Každý přispěl podle možnosti, každá částka v této době byla dobrá!

Dnes germánským gestapáckým bestiím a jejich českým pomahačům dáváme k nahlédnutí seznam těch, o které se tak pilně zajímali. Bylo jim trapné, že nemohou najít ty, kteří to organizují a kteří na to přispívají. Dnes se hlásíme veřejně. Ač měli „nýtky – nýtky“, přece je na stopu nepřivedly! A proč? Protože zde byl důkaz pravé české pospolitosti v době národní poroby! Jeden za všechny a všichni za jednoho!

A ti, kteří se propůjčovali k hledání těch „nýtek“, nechť se stydí do hlouby duše za svoje zrádcovství! Boží mlýny melou pomalu, ale jistě a odplata je všechny nemine.

Na podporách bylo vybráno a doručeno postiženým rodinám od října 1942 do července 1945 celkem Kčs 168 740 K.

 

3. srpna 1945

razítko
Tělocvičná jednota
SOKOL
ve Bzenci

 

Poznámka: Originál děkovného dopisu byl uložen u paní Marie Vyžďurové, Bzenec, náměstí č. 807.

 

SEZNAM OSOB, které v době okupace pomáhaly peněžními příspěvky pozůstalým rodinám po zatčených, vězněných a umučených.

PRAVIDELNĚ:
Absolon Jan, Babák Bohumil, Belant František, PhMr Čížek Karel, Černý Josef, Čermák Vladimír, Černín Augustin, Dostálek Alois, Duda Antonín, Fuchs Antonín, Gistrová Terezie, Gazda Antonín, Glos Bohumil, Holub František, Halová Anastázie, Holomek Miroslav, Jelínek Josef, Jauerník Vladimír, Kumpán Bedřich, Kumpán Josef, Koutný Jan, Kolář Miroslav, Křížek Josef, Kozina František, Kuchař Josef, Kučera Oldřich, Lindner František, Mann Metoděj, Markes Jan, Matoušek Pavel, Němec František, Osička Otakar, Plešák Alois, Prachman František, Procházková Ludmila, Procházková Marie, Růčka Jan, Rajskup Silvestr, Sýkora Oskar, Sýkora Bohuslav, Strážnický Václav, Strážnický Jaroslav, Sedlický Antonín, Straka Antonín, Šťastný Ctibor, Šiška Antonín, Tvarůžek Jan st., Tvarůžek Jan, Vlček Josef, Vratislavský Ferdinand, Vyoral Karel, Vavřincová Marie, Vyžďura Václav.

NEPRAVIDELNĚ:
Černín Antonín, Englišová Milada, Fuchs Stanislav, Fibinger Antonín, Formánek Josef, Hobza Jaroslav, Hanzlíková Julie, Hošek František, Jakob Theodor, Jančí Anna, Jírovský Stanislav, Ježková Dobromila, Jaroš Josef, Kuchař Jan, Kuchař Jaroslav, Koutná Josefa, Koutná Cecilie, Kováč Miroslav, Kučerová Terezie, Klučková Marie, Klučka Jan, Matuška Pavel, Mitáš (poručík), Navrátil Josef, Nevřivá Ludmila, Novotný Jindřich, Neumann Jindřich, Ostrézi Marie, Pušťák Karel, Petříková Marie, Pejřimovský Jan, Pojmonová Božena, Pařízková Zdena, Pobuda Josef, Rýpal František, Rýpalová Věra, Ruth František, Riedl Maxmilián, Sýkora František, Smoček František, Slováček (rotmistr), Svoboda Karel, Staněk Antonín, Somr Antonín, Suchánková L., Strážnický František, Šebesta Josef, Šemorová Marie, Šmídová Jaroslava, Tomeček František, Terman Antonín, Uličný Svatopluk, Vaněk (četař), Ventrčová Marie.

Poznámka: Originál seznamu byl uložen u paní Marie Vyžďurové, Bzenec, náměstí č. 807.

 

V roce 1943 se o této podpůrné akci dozvědělo uherskohradišťské gestapo, které však neznalo organizátory a protože Václav Vyžďura byl v nemilosti některých členů Vlajky, pozvalo si ho k pohovoru, při němž byl dotazován nejen na to, kdo akci organizuje, ale i na sokolský a vojenský odboj v Bzenci. Václav Vyžďura se však tvářil, jakoby o něčem podobném slyšel poprvé a proto byl s výstrahou propuštěn.

 

Od začátku roku 1943 dojížděli do Bzence za učitelem Antonínem Strakou dva muži, kteří se vydávali za odbojové pracovníky. Několikrát s nimi byl i ředitel Urban z Kyjova. Václav Vyžďura po jednom jejich setkání upozorňoval učitele Straku na to, aby příliš nedůvěřoval cizím lidem a aby si vzpomněl na varování z roku 1940, že s gestapem spolupracující lidé, kteří se vydávají za odbojové pracovníky a při tom, jako konfidenti gestapa, se snaží proniknout do odbojové skupiny a tuto odhalit.

Do Bzence tenkrát dojížděl Viktor Ryšánek a Karel Paprskář, který se vydával za odbojového pracovníka a představoval se jménem a hodností „generál Fassati“, jimž učitel Straka bezvýhradně důvěřoval, protože slíbili odbojové skupině nejen zbraně, ale i finanční pomoc na organizování odbojové činnosti a pomoc rodinám po zatčených. Jak se později ukázalo, nedodali ani zbraně ani peníze, ale gestapu podali zprávy o úkrytu parašutisty Oldřicha Pechala, učitele Cyrila Žižlavského a manželů Františka a Marie Janouškových, kteří se ukrývali v domě ředitele Ctibora Šťastného a jeho manželky Anděly v Bzenci. Učitel Cyril Žižlavský se při zatýkání gestapem zastřelil (5. 3. 1943), manželé Janouškovi a Šťastní byli zatčeni. Spojitost s Ryšánkem a Paprskářem ovšem tenkrát nikomu známa nebyla a učitel Straka je obhajoval tím, že by gestapo rozhodně nenechalo na svobodě ty, kteří byli do této akce také zapojeni – tj. Oldřicha Kučeru, Václava Vyžďuru i jeho samého. Proto spojení s Ryšánkem a Paprskářem udržoval dál.

 

V tomto roce bylo obnoveno spojení Václava Vyžďury s kpt. Mazánkem z Obrany národa, který však neustále důtklivě přikazoval, aby se neprováděla žádná činnost, která by mohla upoutat pozornost německých slídilů a gestapa.

 

Protože se čas od času kontroloval stav uschovaných zbraní a ostatního materiálu, zjistilo se při jedné takové kontrole, že ekrazit, získaný v roce 1939, se zničil a není k potřebě. Inženýr Littner, vedoucí bzeneckého dolu, člen odbojové skupiny ON, však přislíbil, že jakmile bude odbojová skupina ekrazit potřebovat, dostane ho z dolu, protože ho má pod dohledem bývalý poručík čs. armády t. č. dosazený do dolů, Miroslav Barták, který byl určen vedoucím odbojové buňky na dole v Bzenci a který se pokusil se zámečníky dolu vyrobit z trubek ruční granáty, které však nebyly dostatečně bezpečné a proto byly pokusy zastaveny a činnost se soustředila na sabotážní akce na dole a kolportování ilegálního tisku, který v té době vydávala bzenecká ilegální skupina Františka Součka.

 

Po srpnovém výslechu Václava Vyžďury na gestapu v Uherském Hradišti mu důvěrně řekl Bohumil Babák, že se jeden bývalý důstojník vyjádřil v tom smyslu, že teď se konečně v Bzenci bude něco dít, protože odboj převezme do rukou „člověk s vojenským akademickým vzděláním a lampasy“, protože „ten hluchý Vyžďura nic nedělá a také neudělá“. Je samozřejmé, že se Václav Vyžďura o to začal zajímat především u svých spolupracovníků Oldřicha Kučery a Antonína Straky. Kučera o nikom takovém nevěděl, Straka se usmíval a tvářil zasvěceně, ale konkrétně se nevyjádřil. (tužkou připsáno – šlo o konfidenta gestapa Paprskáře alias generála Fassatiho)

 

V této době už aktivněji pracovala skupina vedená učitelem Oldřichem Kučerou, která po zastavení činnosti Obrany národa pracovala v úzkém kroužku naprosto samostatně za přísně konspirativních zásad a o její činnosti nebyl informován ani učitel Antonín Straka, jemuž Oldřich Kučera začal po zatčení manželů Janouškových a Šťastných nedůvěřovat a od spolupráce se Strakou se distancoval, když předtím navázal těsnější spolupráci s odbojovou skupinou Františka Součka. Spolupráce Kučery se Strakou byla znovu navázána v dubnu 1944 v souvislosti s paraskupinou majora Františka Bogataje.

 

V srpnu 1944 se Václav Vyžďura několikrát setkal s generálem Dr. Josefem Koutňákem, který se ho v důvěrném rozhovoru dotazoval na to, zda v Bzenci existuje nějaký odboj a že by se už i tady mělo začít něco dělat. Protože Koutňákovi výtky byly, jak Vyžďura vycítil, upřímné, ujistil ho, že vojenská odbojová organizace sice v Bzenci ustavena je, ale čeká na příkazy k činnosti. Na otázku generála Koutňáka, kdo odboj vede, Vyžďura mlčel, ale pak řekl, že je udržováno spojení s kpt. Mazánkem z ON, o kterého generál Koutňák projevil zájem a požádal Václava Vyžďuru o zprostředkování schůzky, kterou by osobně zajišťoval.

 

Za nějaký čas vypracoval generál Koutňák operační plán, který předal Václavu Vyžďurovi se žádostí o jeho doručení kpt. Mazánkovi. Plán měl být šifrován a doručen nejen do Londýna, ale i generálu Viestovi na Slovensko s výslovným příkazem, že má být podepsán Koutňákovým jménem.

 

Velký zájem projevil generál Koutňák v této době také o seznámení se s předválečnými členy KSČ, pracujícími v bzeneckém odboji. Václav Vyžďura mu na to odpověděl, že je to zbytečné, protože všichni pracují v jedné odbojové organizaci. Generál Koutňák mu však řekl, že má pro ně specificky důležité sdělení z Prahy a že s některými členy musí bezpodmínečně mluvit. Václav Vyžďura mu nabídl zprostředkování schůzky buď s Antonínem Somrem, nebo Františkem Součkem, to že jsou staří komunisté a zkušení a spolehliví pracovníci. Nato mu generál Koutňák položil otázku: A proč ne s Kozákama? Václav Vyžďura odpověděl: S těmi nemám ani já, ani nikdo druhý nic společného, protože Kozáci jsou vlajkaři a Bzenčané se jich bojí.

 

Za několik dní oznámil generál Koutňák Václavu Vyžďurovi, že ho ve své odbojové skupině pověřuje funkcí zbrojního referenta a aby zbraně, které bzenecká odbojová skupina ukrývá, vedl v přísné evidenci a pak podle potřeby rozdělil. Na to mu Vyžďura řekl, že o žádných zbraních neví a že funkci nepřijímá, protože zůstane mezi těmi, s nimiž už od začátku okupace spolupracuje.

 

Asi v listopadu 1944 tlumočil Josef Formánek Václavu Vyžďurovi vzkaz Antonína Staňka, aby si dal pozor na toho, s kým se začal stýkat, že se dozvěděl o tom, že Jindřich Kozák říkal, že ví, kdo je ve vytvořeném národním výboru, v němž je kromě učitele Antonína Straky, Oldřicha Kučery a Jaroslava Strážnického i Václav Vyžďura, který je vedoucím odbojového hnutí ve Bzenci.

 

Nato vyhledal Václav Vyžďura generála Koutňáka, jehož důrazně žádal, aby jednou provždy nemluvil o jeho osobě se žádnými Kozáky, s nimiž nechce nic mít a které zná jen z doslechu a náhodných setkání a to, když mladý (Vojtěch) dekoroval vlajkařskou skříňku a staršího viděl chodit v černé werkšusácké uniformě,

 

V zimě 1944 předal generál Koutňák Václavu Vyžďurovi dva ilegální letáky, které prý údajně pocházely z Veselí nad Moravou. Jeden pojednával o organizaci trojek a druhý vyzýval k provádění sabotáží. Oba letáky však Václav Vyžďura dobře znal, protože jejich domovskou obcí byl Bzenec a byly vydány bzeneckou odbojovou skupinou Františka Součka. (Letáky vytiskl Jindřich Novotný u firmy František Rýpal, kde byl zaměstnán, redakčně je připravil Alexej Novosad.)

 

V lednu 1945 požádal štábní kapitán Alfréd Hermann, vedoucí odbojové skupiny Carbon – Terč, prostřednictvím Josefa Ženaty Václava Vyžďuru o pomoc při zajišťování plochy pro plánovaný shoz zbraní. Informoval ho podrobně o ohlášené akci a požádal o spolupráci několika spolehlivých a zdatných odbojářů, kterých měla Vyžďurova skupina dostatek.

Bylo také nutno zajistit spojení s hajným Holkem a vášnivým rybářem Josefem Benákem, což Václav Vyžďura zařídil a zajištění Alfrédu Hermannovi zase prostřednictvím Josefa Ženaty oznámil. Mimoto nabídl odbojové skupině Carbon – Terč zkušeného pyrotechnika štábního rotmistra Jiřiště a poručíka Miroslava Bartáka. Současně zajistil vhodné místo pro ukrytí vysílačky (octárna, lihovar), které však již nemohl sdělit, protože byl v úterý 27. února 1945 zatčen gestapem a odvezen do Kounicových kolejí v Brně. Spolu s ním bylo zatčeno dalších šest spoluobčanů: František Tomeček, František Eimuth, Jan Joch, Kovářová Božena, Kovář Jan a Alexej Novosad.

 

    Zpracováno podle:

  • Zprávy o činnosti Obrany národa v Bzenci.
  • Zprávy o odbojové činnosti Václava Vyžďury.
  • Vzpomínek na odboj Václava Vyžďury.
  • Tyto dokumenty byly v úschově paní Marie Vyžďurové, Bzenec, náměstí čp. 807.

 

CARBON

Po přerušení činnosti Obrany národa se na podzim 1942 ustavila pod vedením učitelů Oldřicha Kučery a Antonína Straky ilegální skupina, jejímiž členy byli Josef Jaroš, Bedřich Mináříček, Jindřich Neumann, Osyčka Otakar, Karel Rosa, Jaroslav Strážnický, Josef Šebesta, Šiška Antonín a Valná Miluše. Skupina se aktivně podílela na různých odbojových akcích, především zpravodajského rázu a ve spolupráci s odbojovou skupinou Františka Součka a Antonína Somra, rozšiřovala ilegální tisk, který vydávala bzenecká odbojová skupina sama anebo který přebírala od ilegální organizace KSČ „Moravská rovnost“ v Hodoníně a jiných odbojových skupin z oblasti brněnské a zlínské. Vedoucí skupiny učitel Oldřich Kučera aktivně pomáhal při zajišťování ilegálního tisku jednak vhodnými příspěvky, jednak při jeho dalším rozšiřování.

Se skupinou Františka Součka byl ve spojení prostřednictvím Josefa Jaroše, Jindřicha Novotného, Alexeje Novosada a od února 1945 Mojmíra Rachvaly (7), který byl též v přímém napojení na ilegální skupinu „Moravská rovnost“ v Hodoníně (8).

Ilegální skupina Oldřicha Kučery pracovala ve velmi úzkém kruhu tak, že o tom nebyli informováni vedoucí odbojové skupiny bývalé Obrany národa. Učitel Antonín Straka byl osobně napojen na vedoucí odboje na Brněnsku a se skupinou Oldřicha Kučery připravoval a plnil uložené odbojové úkoly.

 

Ztížené podmínky pro ilegální práci nastaly za éry Hedrichovy. Navzdory krutému teroru však podzemní činnost přerušena nebyla. Na naše území byly vysílány první parašutistické skupiny, aby podpořily domácí odboj. S tímto úkolem byl také odeslán ze zahraničí do buchlovských lesů npor. Oldřich Pechal, velitel skupiny Zinc, rtm. Mikš a svobodník Gerik, jejichž osobní průkazy však zněly na jména: Oldřich Pešar – obchodní cestující, Arnošt Mikola – zedník a Vilém Gertík – příručí.

Všichni tři seskočili 27. března 1942, ale místo v buchlovském prostoru, byli vysazeni u Gbel na Slovensku. Pro jisté neshody se Pechal se svými druhy rozešel s tím, že se sejdou v oblasti původního seskoku, v buchlovských lesích. U Sudoměřic však Pechal v noci narazil na dva německé pohraniční strážníky, kteří ho chtěli zadržet. Pechal jednoho zastřelil, druhého těžce zranil a dal se na útěk. Na místě však zanechal aktovku s penězi určenými pro domácí odboj a svou legitimaci, v níž byl uveden pod nepravým jménem, ale s pravým bydlištěm. Než se však Pechal dostal domů – do Vřesovic – gestapo už na něj číhalo. Podařilo se mu uprchnout k příteli učiteli Cyrilu Žižlavskému z Koryčan, ale když gestapo vypátralo stopu jeho pobytu, uchýlil se i se Žižlavským na faru ve Ždánicích. Zradou konfidenta gestapa Viktora Ryšánka byl později zatčen a 30. června 1942 popraven (9). Stejný osud postihl i jeho ochránce ždánského faráře Václava Kostihu, kaplana Beneše a MUDr. Vladimíra Dunděru a jeho manželku, kteří jej ošetřovali. Cyril Žižlavský gestapu jen o vlásek unikl a skrýval se až do 5. března 1943, kdy se při obklíčení gestapem sám zastřelil. Jeho pobyt v Mouchnicích a Žeravicích byl totiž stejně, jako pobyt Pechalův, vyzrazen konfidentem Ryšánkem, který i s jiným svým „spolupracovníkem“ Karlem Paprskářem, udržoval velmi úzké spojení s učitelem Antonínem Strakou ze Bzence, který ovšem v té době neměl nejmenšího tušení o jejich konfidentské činnosti.

Asi v polovině února 1943 poslal Oldřich Kučera svého bývalého žáka Alexeje Novosada do Žeravic u Bzence, aby tamnímu odbojovému pracovníku Františku Janouškovi předal vzkaz pro „Cyrila“, s nímž se pak Alexej Novosad setkal osobně při své druhé návštěvě u Janoušků. „Cyril“ tenkrát vzkázal Oldřichu Kučerovi, že „ujednání stále platí“. Šlo o varování před jakoukoli odbojovou činností bzenecké skupiny, protože v těch dnech prý gestapo zatklo spojku z Mouchnic, která byla důležitým mezičlánkem s brněnskou odbojovou skupinou a od níž se pravděpodobně gestapo při výslechu dozvědělo místo úkrytu hledaného „Cyrila“, který se, jak již bylo řečeno, při zatýkání dne 5. března 1943 zastřelil.

Zprávu o tom Oldřichu Kučerovi sdělil učitel Antonín Straka.

Protože tímto novým zásahem gestapa se do krajního ohrožení dostala nejen bzenecká skupina, ale i několik nejbližších spolupracovníků ze Žeravic a okolí, poslal Oldřich Kučera znovu Alexeje Novosada do Žeravic, aby u Františka Janouška zjistil, zda je Strakova zpráva pravdivá. Už cestou se v Žeravicích Alexej Novosad dozvěděl od své známé Štěpánky Kostýlkové, která bydlela nedaleko Janouškových, že u nich bylo gestapo, ale ani Františka Janouška ani jeho manželku Marii nezatkli, protože nebyli doma. Zato však bylo zatčeno několik místních občanů. Pravdivost tohoto sdělení potvrdil i Novosadův spolužák Antonín Čech. A to byl důvod, proč se Novosad k domu Janouškových už nesnažil přiblížit, ale vrátil se na smluvené místo, kde získané informace sdělil Oldřichu Kučerovi, s nímž se pak vrátil polními cestami do Bzence.

František Janoušek, který byl před zatčením gestapem varován a uprchl, byl prostřednictvím učitele Antonína Straky ubytován v domě ředitele školy Ctibora Šťastného v Bzenci, zatímco Janouškova manželka Marie se ukrývala u známých v Žeravicích.

Krátce nato bylo dohodnuto, že i ona bude převedena do bytu ředitele Šťastného v Bzenci a učitel Straka byl pověřen, aby vypátral její zatímní pobyt a dojednal její převedení. V několika dnech byl vypracován plán, který se však pro nedostatečné zajištění auta neuskutečnil, i když Marie Janoušková se svým průvodcem ze Žeravic čekali na smluveném místě. Oldřich Kučera pak osobně vyjednával druhý převod Marie Janouškové, který byl tentokrát zajištěn za spoluúčasti učitele Jaroslava Strážnického, Josefa Šebesty, Jindřicha Neumanna, Josefa Jaroše, Alexeje Novosada a Oldřicha Kučery realizován. Marie Janoušková byla převezena do bytu ředitele Ctibora Šťastného autem Karla Rosy.

Ilegální byt manželů Františka a Marie Janouškových v domě manželů Šťastných se zdál být nenápadný a proto bezpečný, i když bylo jasné, že je jen dočasný. Antonín Straka a Oldřich Kučera se snažili o to, aby manželé Janouškovi byli co nejdříve převedeni na jiné místo a odtud pak na Slovensko. Potraviny, ošacení a jiné potřeby pro ně zajišťovali členové Kučerovy skupiny. Fotograf Ferdinand Vratislavský ze Bzence zhotovil pro ně fotografie na nové průkazy, které měl v Brně zajistit Strakův spolupracovník Viktor Ryšánek za spolupráce jiného „odbojáře“ Karla Paprskáře, který vystupoval pod krycím jménem „generál Fassati“.

 

Úkryt manželů Janouškových v domě ředitele Ctibora Šťastného byl však vyzrazen a gestapo všechny i s manželkou ředitele, Andělou Šťatsnou, zatklo a odvezlo do Kounicových kolejí v Brně. Později byli manželé František a Marie Janouškovi odsouzeni k trestu smrti a popraveni, ředitel Ctibor Šťatsný s manželkou odsouzeni k několikaletému žaláři. Paní Anděla Šťastná po útrapách ve vězení a v koncentračním táboře Ravenbrück později zemřela, její manžel, ředitel Ctibor Šťastný, se po osvobození vrátil do Bzence.

 

Po tragické smrti Cyrila Žižlavského a zatýkání v Žeravicích a v Bzenci byla činnost Oldřicha Kučery na čas zastavena. Všichni žili v napětí a očekávání, že i je a jejich rodiny stihne stejný osud. K dalšímu zatýkání však už nedošlo, ale to neznamenalo, že by byly zodpovězeny otázky týkající se tragických událostí: „Kde se stala chyba?“ a „Kdo mluvil?“. Všichni se báli vyslovit otázku „Kdo zrazoval?“, i když při podrobnější analýze by přicházelo v úvahu jen jediné jméno, ale to si netroufal nikdo vyslovit, protože to znamenalo velice vážné obvinění. Přispěla k tomu i skutečnost, že byla zachována celistvost skupiny bez dalších zásahů ze strany gestapa.

Po čase skupina Oldřicha Kučery a Antonína Straky začala znovu pracovat, ale když bylo především ze strany brněnských „odbojových spolupracovníků“ neustále vyžadováno, aby se činnost zaktivizovala a aby do ní bylo zapojeno co nejvíce spolehlivých a Němcům nepřátelských lidí, začal se Oldřich Kučera takticky odtahovat od těchto požadavků, které rezolutně chtěl prosazovat učitel Straka. Ten totiž, kromě Oldřicha Kučery a učitele Jaroslava Strážnického, neznal další členy Kučerovy skupiny, které mu Oldřich Kučera neřekl a zdůvodňoval to přísnou konspirační zásadou, která se osvědčila v akci při zásahu gestapa proti manželům Janouškovým a Šťastným. S brněnskými „odbojáři“ se nechtěl Oldřich Kučera osobně seznámit a byl přesvědčen, že jeho jméno by mohli znát jenom od učitele Antonína Straky. Že nedošlo ke Kučerovu zatčení, bylo jakýmsi důkazem, že zrazování bylo mimo okruh bzenecké skupiny.

 

Počátkem roku 1944, když se zvýšila činnost partyzánských skupin, vytvářených v našem kraji se sovětskou podporou, zahájila naše vláda v Londýně přípravu k brannému odporu našeho lidu zásilkami zbraní a vysíláním parašutistů. Výsadky zbraní však nedopadly ve většině případů šťastně. Ne vždycky dopadlo šťastně také přistání paradesantních skupin, z nichž pro bzenecký odboj měla největší význam skupina Carbon, vysazená v noci ze 12. na 13. dubna 1944 na území mezi Vacenovicemi a Ratíškovicemi – na Soboňkách s vysílačkou krycího jména „Jarmila“ (10). Z její čtyřčlenné posádky se zachránili jen dva, a to ostrožský rodák František Bogataj a radiotelegrafista Jaroslav Šperl (11), ale Josef Vanc a František Kobzík se při zatýkání českým četnictvem 7. května 1944 v obci Rudice u Bojkovic zastřelili (12).

 

Vysílačka „Jarmila“ však byla při shozu znehodnocena, takže skupina Carbon mohla svou činnost zahájit až 28. ledna 1945, kdy se podařilo získat vysílačku náhradní, kterou sestavil zaměstnanec továrny Avia v Kunovicích (13).

 

Od 13. dubna 1944 suplovala v našem okolí za skupinu Carbon skupina Clay s vysílačkou „Eva“ a od svého vysazení zde prováděla svou činnost. Bylo to především v Čejkovicích, Tvrdonicích, Josefově a Prušánkách (14).

 

Bogataj a Šperl se dali ihned po seskoku do zakládání zpravodajských organizací. Protože Bogataj znal osobně učitele Antonína Straku, který taktéž pocházel z Ostrožského Předměstí, navázali osobní styk, který pak Straka rozšířil i o Oldřicha Kučeru a později i Alfréda Hermanna ze Bzence, kteří zde ustavili odbojové skupiny Carbon I. a Carbon – Terč.

Skupině Carbon se až v září 1944 podařilo objevit úkryt členů skupiny Clay a prostřednictvím vysílačky „Eva“ pak korespondovali s Londýnem. Původně žádal Bogataj z Londýna novou vysílačku, ale nedočkal se. Londýn totiž po tak dlouhém mlčení, bez jakýchkoli zpráv skupině Carbon nedůvěřoval (15).

Po dubnovém shozu paraskupiny a po navázání styku s Antonínem Strakou a Oldřichem Kučerou, požádal major Bogataj jmenované o vyhledání materiálu, který paraskupina ukryla po shozu v lese, který byl střežen Němci a o ukrytí materiálu na bezpečném místě. Akce byla do všech podrobností připravena a bezpečně zajištěna. Zúčastnili se jí Oldřich Kučera, Antonín Straka, Bedřich Mináříček, Otakar Osyčka, Karel Rosa, Antonín Šiška a Václav Vyžďura. Provedena byla v červnu 1944 a nic ze shozeného materiálu se nedostalo Němcům do rukou.

 

Oldřich Kučera a Antonín Straka byli pak v neustálém styku s majorem Bogatajem buď osobně anebo prostřednictvím spojek Josefa Jaroše a Alexeje Novosada.

 

Koncem srpna 1944 byl Oldřich Kučera pověřen majorem Bogatajem ustavením místní skupiny Carbon v Bzenci, jmenován nejen jejím velitelem, ale současně i vojenským velitelem Bzence. Tato skutečnost byla potvrzena londýnským rozhlasem pod krycím heslem OLGA, které bylo později pozměněno na OLDA.

 

Od ledna 1945 byly některé akce skupiny Carbon prováděny za spoluúčasti skupiny Carbon-Terč, jejímž velitelem byl Alfréd Hermann. Šlo především o vyhledávání vhodné plochy pro přijetí další paraskupiny nebo zbrojního materiálu. Místo bylo vyhledáno, zmapováno a po konzultaci s majorem Bogatajem ohlášeno do Londýna, kde bylo registrováno pod krycím znakem „Srnec“ a ve vysílání londýnského rozhlasu také potvrzeno.

V době příprav na parashozy byla skupina Carbon rozšířena o několik dalších spolehlivých občanů: Stanislava Blateckého, Josefa Formánka, Terezii Gistrovou, Miroslava Goliáše, Jana Kindla, Karla Klučku, Štěpána Tvarůžka a Marii Procházkovou, takže skupinu, včetně velitele Oldřicha Kučery a učitele Antonína Straky, tvořilo 20 členů.

Všechny zprávy, týkající se přesunu vojenského materiálu po železnicích nebo silnicích, dislokace německých vojsk, válečné výroby, mentality obyvatelstva, činnosti německých úřadů, zaprodaných zrádců a vlajkařů, byly soustřeďovány u velitele Oldřicha Kučery a předávány majoru Bogatajovi buď osobně anebo pomocí „mrtvých schránek“ na uherskoostrožském hřbitově.

 

Spojení s vedoucím místní komunistické odbojové skupiny Františkem Součkem udržoval velitel Carbonu Oldřich Kučera v roce 1945 prostřednictvím Mojmíra Rachvaly, který vystřídal Alexeje Novosada, jemuž předal Oldřich Kučera automatickou pistoli s náboji.

 

Jaká byla nálada mezi odbojovými pracovníky po nesplněných výsadcích zbraní si lze představit. Všechno bylo na slibovaný shoz řádně a důkladně připraveno, stanoviště výsadku bylo bezpečné, úkryty dokonale zamaskované, ale všechny žádosti o zaslání zbraní Londýnem marné. V té době existovalo velice vážné nebezpečí, že se příslušníci odbojové skupiny Carbon buď rozejdou anebo se dostanou pod politický vliv odbojové skupiny řízené ilegální KSČ, s níž byl Oldřich Kučera v úzkém spojení. Bzenecká skupina Carbon poskytovala prostřednictvím Mojmíra Rachvaly partyzánskému oddílu, který byl v chřibských horách, potraviny a předala mu také čtyři automaty se zásobníky a střelivem.

 

23. března 1945 byl proveden na ploše „Srnec“ příjem materiálu shozeného z letadla. Krycím heslem výsadku byl násobek lichých čísel. Rádiem bylo oznámeno heslo: 1 x 1.

Družstvo, přijímající shozený materiál, tvořili: Oldřich Kučera, Jindřich Neumann, Karel Klučka, Josef Jaroš, Stanislav Blatecký a Miroslav Goliáš. Materiál byl přijat v době od 2:30 hod do 5:00 hodin. Byl ukryt a zamaskován přesto, že byl místo ohlášeného polovičního shozen náklad celý. Váha jednoho kusu byla místo 100 kg téměř 280 kg, tedy vzhledem k ohromnému nákladu a velmi krátké době si vyžádalo ukrytí nadlidský výkon. Pilot kromě toho, bez vědomí skupiny, vyhodil dodatečně ve vzdálenosti asi 2 – 3 km další malý balík, který byl druhý den nalezen občanem z Domanína, který nález ohlásil a celý prostor byl pak řetězovitě prohledáván Němci a shozený materiál z větší části zabaven. Zbytek byl ukryt v bezpečí, ale nechybělo mnoho, aby při razii v Olšovci, která byla týden před koncem války a při níž bylo umučeno několik bzeneckých občanů, byl úkryt vyzrazen s neblahými důsledky nejen pro družstvo, ale i ostatní obyvatelstvo. Nestalo se tak a mužstvo bylo připraveno se zbraní v ruce k nasazení do bojových akcí při osvobozování města Bzence. K předpokládanému úkolu však nedošlo, protože bylo rumunským vojskem odzbrojeno v domnění, že jde o německé partyzány a zbraně byly předány proti potvrzení ruskému velitelství pro bzeneckou partyzánskou jednotku. (viz příloha)

 

Členové odbojové skupiny „CARBON“ Bzenec

jméno a příjmení: narozen: v odboji od:
Kučera Oldřich 18. 11. 1911 ON 1. 5. 1939 C duben 1944
Blatecký Stanislav 1. 11. 1919 5. 1. 1945
Formánek Josef 21. 12. 1907 ON 1. 5. 1939 C 5. 1. 1945
Gistrová Terezie 11. 10. 1900 5. 1. 1945
Goliáš Miroslav 17. 4. 1920 5. 1. 1945
Jaroš Josef 11. 12. 1900 5. 1. 1945
Kindl Jan 4. 5. 1906 5. 1. 1945
Klučka Karel 10. 12. 1899 5. 1. 1945
Minaříček Bedřich 6. 2. 1912 dubna 1944
Neumann Jindřich 7. 7. 1911 5. 1. 1945
Osyčka Oskar 23. 3. 1909 dubna 1944
Procházková Marie 22. 2. 1911 dubna 1944
Rosa Karel 19. 10. 1903 dubna 1944
Strážnický Jaroslav 19. 4. 1908 dubna 1944
Šebesta Josef 1. 9. 1907 5. 1. 1945
Šiška Antonín 8. 1. 1902 dubna 1944
Tvarůžek Štěpán 22. 12. 1903 5. 1. 1945
Valná Miluše 28. 3. 1924 dubna 1944
Vyžďura Václav 11. 2. 1894 ON 1. 5. 1939 C duben 1944

 

    Zpracováno podle:

  • Zprávy o odbojové činnosti skupiny Carbon Bzenec
  • Zprávy o odbojové činnosti Oldřicha Kučery, které byly v držení M. Kučerové, Bzenec.

 

TERČ

Vedoucí pracovníci:

  • major BOGATAJ František, velitel Carbonu
  • škpt. HERRMANN Alfréd, velitel skupiny
  • ŽENATA Josef, velitel podskupiny
  • št. prp. VYŽĎURA Václav, velitel podskupiny

 

Odbojová skupina Carbon – Terč pracovala v prostoru jih a východ Bzence v období od ledna do dubna 1945.

V této době navázal škpt. Alfréd Hermann prostřednictvím velitele bzenecké skupiny Carbonu Oldřicha Kučery a učitele Antonína Straky osobní styk s parašutistou mjr. Františkem Bogatajem, který měl své stanoviště v okolí Uherského Ostrohu. Od něho pak dostával směrnice pro organizování odbojové činnosti bzenecké podskupiny, která měla v té době několik členů z bývalé Obrany národa.

 

Prvním úkolem škpt. Herrmanna bylo rozšíření členské základny podskupiny, aby mohla plnit úkoly odbojové činnosti, které pozůstávaly především ze zpravodajské služby.

 

Vyhledáváním a získáváním spolehlivých občanů byl pověřen Josef Ženata a Václav Vyžďura, kteří pro věc odboje získali Antonína Kabátka, PhMr. Františka Ženatu, Ing. Jana Lista, hajného Cyrila Salčáka, Miroslava Bartáka, Stanislava Jírovského, s nimiž spolupracovali členové odbojové skupiny Carbon Štěpán Tvarůžek a Jindřich Novotný.

Václav Vyžďura navázal také styk s bývalým rtm. Jiřištěm, který byl odborníkem na trhaviny a všemi členy bzenecké četnické stanice, kteří se měli podílet především na podávání zpráv týkajících se gestapem hledaných občanů.

 

Podle ústních pokynů Františka Bogataje získávali členové skupiny Terč zprávy o náladě obyvatelstva, především německého, provozu na železničních tratích a činnosti německých úřadoven v uherskohradišťském okrese.

Současně byly prováděny přípravy na ohlášené shozy zbraní, tzn. průzkum a bezpečnost vyhlédnuté plochy, rozdělení úkolů jednotlivým členům, přípravné práce pro utajené převzetí zbrojního a ostatního materiálu a jeho bezpečné uschování.

Zpravodajská činnost pozůstávala v tom, že zprávy získané jednotlivými členy podskupiny, popřípadě z jejich vlastního pozorování, byly soustředěny u vedoucího podskupiny Alfréda Herrmanna, který je pak předával na předem smluvená místa do „mrtvých schránek“.

 

Funkcemi vedoucích podskupin byli pověřeni Josef Ženata a Václav Vyžďura. Činnost skupiny byla založena na trojkovém systému, takže se členy skupiny podařilo i mezi sebou utajit až do osvobození naší vlasti.

 

Na počátku roku 1945 byl na příkaz Františka Bogataje proveden průzkum místa pro shoz zbraní a jiného materiálu pro odbojovou skupinu. Byla vybrána plocha na lukách pod lesem Doubrava, která bývá na jaře pod vodou. K ukrytí shozeného materiálu byl vykopán v houští na bzenecké straně bunkr, který byl dokonale zamaskován.

 

Veliteli Františku Bogatajovi byly podávány zprávy i o projíždějících vojenských transportech na tratích Brno – Vlára a Přerov – Břeclav, o náladě obyvatelstva a postupu přípravných prací pro parashoz. Tyto zprávy byly údajně použity pro zahraniční odboj.

Současně bylo vyhledáno bezpečné místo pro ukrytí vysílačky, která měla být přemístěna do Bzence a zajištěn náhradní spojovací pracovník, jímž byl Ing. Gavenda. Vysílačka měla být ukryta buď v bzenecké octárně anebo v rafinerii.

 

Koncem února 1945, po zatčení vedoucího podskupiny Václava Vyžďury, došlo ke změně původního hesla, které bylo nahrazeno slovem Terč, podle něhož dostala podskupina název.

Ačkoli všechny přípravné práce pro shoz a ukrytí materiálu byly včas a důsledně provedeny, místo shozu londýnským rozhlasem potvrzeno, k vlastnímu shozu z nevysvětlitelných důvodů nedošlo. Uskutečnil se pouze shoz pro skupinu Carbon, jejímž velitelem byl Oldřich Kučera a to 23. března 1945. Vzhledem k tomu, že této skupině byl místo polovičního nákladu shozen náklad celý, lze předpokládat, že druhá část byla určena skupině Terč. To však londýnským rozhlasem potvrzeno už nebylo a všechen shozený materiál byl převzat a uschován skupinou Carbon pod velením Oldřicha Kučery.

 

Spolupráce Terče s Carbonem existovala jen mezi veliteli Alfrédem Hermannem a Oldřichem Kučerou za přísného dodržování konspiračních zásad. To také byl důvod, proč někteří členové skupiny Carbon pracovali i ve skupině Terč. Výjimkou byl Jindřich Novotný, který byl spojovacím článkem nejen mezi oběma skupinami Carbon – Terč, ale i mezi odbojovou skupinou Františka Součka. Jinak členové obou skupin neměli tušení o existenci dvou odbojových skupin.

Přesný seznam členů skupiny Terč se nedochoval a lze jej jen částečně vykonstruovat ze zachovaných zpráv o odbojové činnosti.

 

Skupina Terč byla po celou dobu trvání ve spojení se skupinou v Moravském Písku, kterou vedli Ladislav Doležal a J. Malík a v níž spojovací službu vykonávala řídící učitelka Přikrylová a se skupinou v Domaníně, jejímž velitelem byl mjr. Chromec. Alfréd Hermann udržoval stálý styk také s ředitelem měšťanské školy Vítkem a tajemníkem Křápkem z Ostrohu – Předměstí.

 

ČLENOVÉ ODBOJOVÉ SKUPINY TERČ

  1. Barták Miroslav
  2. Gavenda ing.
  3. Hermann Alfréd
  4. Jírovský Stanislav
  5. Jiřiště
  6. Kabátek Antonín
  7. List Jan ing.
  8. Novotný Jindřich (Carbon)
  9. Salčák Cyril
  10. Tvarůžek Štěpán
  11. Vyžďura Václav (Carbon)
  12. Ženata František PhMr.
  13. Ženata Josef

 

    Zpracováno podle:

  • Zprávy o odbojové činnosti Václava Vyžďury.
  • Zprávy o odbojové činnosti Josefa Ženaty.

 

FRANTIŠEK SOUČEK

První odbojová skupina v Bzenci byla vlastně buňka Komunistické strany Československa, která vznikla už koncem roku 1938 po rozpuštění strany a po tajné poradě vedoucích stranických organizací, která se konala 29. listopadu 1938 v Hodoníně za řízení Rudolfa Filipa.

Na této poradě bylo zvoleno krajské velení Komunistické strany Československa a projednány otázky související s přechodem strany do ilegality, zásady konspirace, vytvoření sítě jednotlivých stranických buněk a způsob zapojení na zemské vedení a ústřední výbor KSČ.

Jako prvořadý úkol bylo vytýčeno zajištění zařízení a předpokladů pro vydávání ilegálních tiskovin strany.

 

Bzeneckou ilegální buňku KSČ vedl zkušený stranický pracovník a španělský interbrigadista František Souček a tvořili ji: František Rudl – španělský interbrigadista, Jan Staněk a Antonín Somr. V průběhu válečných let se buňka rozrostla na ilegální skupinu čítající 20 – 25 členů.

 

Protože v pozůstalosti Františka Součka nebyly nalezeny žádné dokumentační materiály ani zápisky, které by vnesly světlo do činnosti této odbojové skupiny v Bzenci, jejímž byl vedoucím, byla její činnost zrekonstruována pomocí svědectví jeho nejbližších spolupracovníků Antonína Hostýnka, Alexeje Novosada, Jindřicha Novotného a Mojmíra Rachvaly ze Bzence. Žel, žádný z tehdejších spolupracovníků Františka Součka z „Moravské rovnosti“ nebo zlínské odbojové skupiny není již naživu a proto také není možné dokumentačně nebo svědecky podložit zprávu právě těmito navzájem spolupracujícími členy odbojových skupin. I když tyto skutečnosti podstatně ztěžují prokazování faktické odbojové činnosti bzenecké buňky KSČ v letech 1939 – 1945 a mohou být proto přijímány s určitou rezervou, pravdivá je skutečnost, že se o odbojové skupině Františka Součka vědělo i v jiných bzeneckých odbojových skupinách (Obrana národa, Carbon I., generál Orlov, Vela), s nimiž došla v průběhu okupace ve styk a i když se fiktivně se skupinou generála Orlova (Jindřicha Kozáka) a Velou (generálem Koutňákem) na podzim 1944 spojila, šla svou specifickou cestou a své řady zbytečně nerozmnožovala, ale soustřeďovala se jen na úzký okruh spolehlivých a osvědčených spolupracovníků, kteří pracovali i v jiných bzeneckých odbojových skupinách a byly tak vlastně prodlouženou rukou Součkovy ilegální skupiny, která proto také věděla téměř o všem, co se v těchto odbojových skupinách připravovalo nebo dělalo a František Souček pak o tom údajně podával zprávy a informace ilegálním pracovníkům vyššího stranického vedení, jejichž jména zůstala utajena.

Lze však předpokládat, že byl v osobním spojení se členy hodonínské odbojové skupiny KSČ „Moravská rovnost“ Augustinem Pospíchalem a Antonínem Bortlem, což vyplývá ze skutečnosti, že na počátku roku 1945 poslal s důležitým vzkazem Mojmíra Rachvalu z Bzence do Hodonína, který se setkal jak s Augustinem Pospíchalem, tak i Antonínem Bortlem. K vedoucímu trojky Metoději Churému z této ilegální skupiny KSČ se mohl Mojmír Rachvala dostat jen prostřednictvím obou jmenovaných. Konspirační zásady byly přísně dodržovány a schůzky Mojmíra Rachvaly s Metodějem Churým, kterou Pospíchal a Bortl sjednali, se zúčastnil osobně i člen zpravodajské skupiny této odbojové organizace Josef Kochta, který byl, podle pozdějšího svědectví vedoucího ilegální „Moravské rovnosti“ Rudolfa Rédra, napojen na brněnskou ilegální skupinu „Nástup“ (16).

 

Nemůže být ani pochyby o tom, že měl František Souček přímé spojení i s jinými ilegálními pracovníky KSČ, s nimiž se setkával buď osobně anebo informace i ilegální tisk dostával a předával prostřednictvím spojky. Šlo především o Karla Šolka z Domanína u Bzence, k němuž čas od času dojížděl Alexej Novosad a který byl též v přímém spojení s vedoucím ilegální skupiny „Moravská rovnost“ Rudolfem Rédrem, který při svých návštěvách Šolka často navštěvoval, ale k Součkovi nejezdil, protože František Souček byl určitě pod dohledem gestapa, které ho jako španělského interbrigadistu na počátku okupace vyšetřovalo. Jiné spojení měl František Souček pravděpodobně na Jana Bartošíka z Moravského Písku, Františka Slezáka z Milotic a Valentina Rudického z Kyjova, kteří byli později gestapem zatčeni a umučeni (17).

 

Postupem doby bylo spojení Součkovy ilegální skupiny s „Moravskou rovností“ v Hodoníně udržováno prostřednictvím Antonína Hostýnka, Mojmíra Rachvaly a Jindřicha Novotného, kteří byli napojeni na Antonína Bortla, Oldřicha Panáčka, Gustava Pospíchala, Metoděje Churého a Františku Michálkovou, od nichž přebírali ilegální tiskoviny k dalšímu rozšiřování a přetiskování a jimž doručovali kromě informativních zpráv ze Bzence a okolí ilegální tiskoviny, vydávané v Bzenci (18).

Na zlínskou odbojovou skupinu byl František Souček napojen prostřednictvím Viktora Šufeizla a později Matěje Mečla, s nimiž se důvěrně znal. Spojení s nimi bylo mimo jiné udržováno Alexejem Novosadem, který do tehdejšího Zlína přivážel od Františka Součka dopisy a ilegální tiskoviny a tentýž materiál od nich přebíral a předával k dalšímu rozšíření Františku Součkovi (19).

 

O existenci Součkovy odbojové skupiny svědčí i skutečnost, kterou ve své vzpomínkové zprávě uvádí tehdejší vedoucí Obrany národa v Bzenci Václav Vyžďura, který se zmiňuje o tom, že „v roce 1940 dostal příkaz od vedení Obrany národa, aby navázal spojení s vedoucími členy místní Komunistické strany Československa a oznámil jim, že vyšší odbojové složky Obrany národa trvají na tom, aby se komunistické podzemní hnutí podřídilo jednotnému vojenskému velení Obrany národa, aby se tak odbojová činnost netříštila“ (20).

 

Víc nelze o spojení Františka Součka a jeho ilegální skupiny s jinými odbojovými skupinami říci, protože jiné, než uvedené svědecké důkazy zatím nejsou k dispozici.

 

I když spolupráce s nekomunistickým odbojem byla všeobecně považována za správnou a samozřejmou, protože šlo o jeden a týž cíl: oslabovat na všech úsecích okupanty, přece jenom příliš halasná organizace Obrany národa nebyla bezpečná, protože nebyly zachovávány, alespoň zpočátku, přísné a u odbojové práce neodmyslitelné konspirativní zásady. Skutečnost, že konfidenti s gestapem nakonec řídili činnost Obrany národa je sama o sobě dostatečně výmluvná. A hrálo zde důležitou úlohu také určité sociální a třídní rozdělení, které přetrvávalo na jedné i druhé straně a které bylo odsunuto do pozadí až teprve na sklonku války a po osvobození i když i v té době se znovu oživovalo a bylo patrné ze zpráv jednotlivých odbojových skupin, které někdy netaktně zamlčovaly a pomíjely bez nejmenšího povšimnutí práci příslušníků Součkovy ilegální skupiny anebo se o ní zmínily jen okrajově bez zvláštního významu. To asi bylo příčinou, proč František Souček, když ze Bzence po osvobození odešel do pohraničí, nedal nikomu k dispozici ani sebenepatrnější písemnou zprávičku, která by dnes mohla být vodítkem ke zpracování reálné zprávy o odbojové činnosti ilegální skupiny, jejímž byl vedoucím.

 

A ještě o jedné velice významné skutečnosti se chci zmínit. Třebaže v Bzenci pracovalo v době okupace sedm odbojových skupin, z nichž čtyři jejich velitelé byli svými vyššími odbojovými činiteli pověřeni funkcí „velitel města Bzence“ (Václav Vyžďura z Obrany národa, Oldřich Kučera z Carbonu, Jindřich Kozák z Generála Orlova a Antonín Pojeta z Vely), přece revoluční národní výbor postavil do svého čela jako prvního předsedu komunistu a španělského interbrigadistu Františka Součka, jehož odbojové práce si všichni bez rozdílu vážili. Snad i toto rozhodnutí vedoucích odbojových pracovníků v Bzenci je dostatečným svědectvím, že odboj vedený komunisty představoval nejvýznamnější složku našeho národního osvobozovacího hnutí, který byl řízen z centra v Hodoníně, s nímž členové jednotlivých ilegálních buněk a skupin na okrese udržovali styky.

 

ILEGÁLNÍ TISK

Měl v odbojové činnosti specifický význam. Stal se organizátorem a základem masové práce ve složitých podmínkách tvrdého okupačního režimu, v němž bylo na jedné straně nutno dbát na nejpřísnější utajení, na druhé straně však bylo třeba působit na nejširší vrstvy obyvatelstva. Byl zdrojem přesvědčení o vítězství nad fašismem, učitelem a rádcem, jak zasazovat sabotážemi a jinými akcemi okupantům a jimi řízenému hospodářství citelné rány.

 

Krátce po 15. březnu 1939 se v Bzenci a okolí čas od času objevovaly různé, i dětskou tiskárničkou zhotovené protinacistické letáčky, které v té době velice povzbudivě působily na myšlení obyvatelstva i když byly rozšiřovány jen v malém počtu.

Později byly rozšiřovány strojopisně psané zprávy ze zahraničního vysílání čs. rozhlasu, které se objevovaly jednak v poštovních schránkách některých občanů, jednak v novinách, do nichž je vkládali místní knihkupci František Ruth, Jakub Strnad a Bedřich Tilhon. Šly z ruky do ruky, byly znovu opisovány a dál rozšiřovány, takže se dostaly do širšího okruhu občanů. Autorství nebylo možné ani dohadem určit, protože obsahovaly nejen různé protiněmecké výzvy, ale i zprávy z moskevského a londýnského rozhlasu. Teprve později bylo pro jejich specifické politické zaměření jasné, že pocházejí z ilegálního komunistického odboje. I když předváleční členové KSČ v Bzenci byli známí, autorství se jim nepřipisovalo, protože letáčky byly stylisticky odborné a úderné. Jejich vydávání a rozšiřování však po krátkém čase ustalo. Dodnes se nepodařilo zjistit, kde byla jejich kolébka, kdo byl jejich autorem.

Na velikonoční neděli 13. dubna 1941 se v Malotově cukrárně v tehdejším Zlíně sešel Alexej Novosad s jemu neznámým mužem, za nímž ho poslal při příležitostné cestě do Zlína František Souček. Jako poznávací znamení měl na kalhotách sponky na kolo, neznámý muž pestrou károvanou košili. Tento muž předal Alexeji Novosadovi, když od něho převzal Součkův balíček, větší dopis, který byl „pozdravem od strýce a tety z Pasek“. Byly v něm letáčky zesměšňující Hitlera a obsahující výzvu, aby lidé ignorovali oslavu jeho narozenin.

V létě se v nádražním bufetu v Otrokovicích sešel Alexej Novosad znovu s tímto známým Františka Součka, jemuž předal dopis a dostal balíček s upozorněním, aby s ním zacházel opatrně, že jsou v něm vajíčka od „tety a strýce z Pasek“. Byly to ampulky od injekcí, naplněné nějakou chemikálií a měly sloužit jako zápalné bombičky na různé sabotáže. Vyrobila je zlínská odbojová skupina pod vedením ing. Josefa Gajdy (21).

 

Na podzim 1941 přivezl Alexej Novosad ze Zlína kromě několika zápalných bombiček i několik výtisků ilegálního tisku zlínské odbojové skupiny „Jiskra“ (22). Balíčky a dopisy mu předával Viktor Šufeizl (23), který pocházel z Hodonínska a s Františkem Součkem se důvěrně znal. Novosad ovšem jeho jméno neznal.

 

Také prostřednictvím Amálie Randýskové, obchodnice ze Zlína, Na Strhanci (24) byly Viktoru Šufeizlovi doručovány dopisy Františka Součka v době, kdy se s ním nemohl Alexej Novosad osobně setkat. Přes tuto přepážku byly Frant. Součkovi doručovány informace týkající se stranické a odbojové činnosti a ilegální tiskoviny tamní odbojové skupiny. Toto spojení trvalo do podzimu 1942. Na rozhraní roku 1942/43 byla velká část členů zlínské odbojové skupiny zatčena gestapem (25).

 

Významným předělem odbojové činnosti byl vstup Sovětského svazu do války, který silně povzbudil všechny odbojové pracovníky na brzké osvobození. Protože se nedostávalo zbraní a doba sama nebyla ještě zralá na ozbrojený odpor, projevoval se odboj různými sabotážemi, jak se to výrazně ukázalo v Jihomoravských lignitových dolech v Ratíškovicích a v Bzenci na dolu Littner i v jiných odvětvích národního hospodářství. V sabotážní činnosti byli velmi aktivní i železničáři, kteří v samotných akcích anebo ve spojitosti se Součkovou odbojovou skupinou sypali do ložisek vagonů písek, přeřezávali brzdové hadice a komplikovali zásilky, určené německému zbrojnímu průmyslu. V té době došlo v Moravském Písku k vykolejení vlaku, což bylo dílem komunistické organizace a jehož se údajně osobně zúčastnil i František Souček. Skutečnost však nelze průkazně potvrdit. Sám o tom však jednou hovořil.

 

V této době byl asi ve čtyřiceti exemplářích rozmnožen světlotiskem u stavitele Miroslava Holomka v Bzenci kreslený a rukou psaný leták, který byl obkreslen Alexejem Novosadem z letáku, který mu František Souček dal k dispozici. Kde a kým byl leták rozšířen, není známo. Je však známo, že obuvník Ladislav Pavlíček ze Bzence v Zámecké ulici v té době letáky rozmnožoval na lihovém hektografu a tyto letáky pak prostřednictvím Františka Součka a jiných nezjištěných osob rozšiřoval. Jednou byly tyto letáky vloženy do několika výtisků novin, které kolportoval v Bzenci, Těmicích, Domaníně a Moravském Písku Alexej Novosad, který na ně přišel náhodně. Byly totiž vlepeny uvnitř novin, které byly, proti zvyklosti z minula, tenkrát popsány jmény abonentů. To ho udivilo a při prolistovávání novin zjistil, že jsou v nich fialovým tiskem zhotovené letáčky s protiněmeckým obsahem, jejichž text před několika dny opisoval na přání Františka Součka redisovým perem. Při té příležitosti se František Souček Alexeje Novosada ptal, zda umí rozmnožovat a zda by mohl nějaké tiskoviny rozmnožit na válečkovém rozmnožovači stavitele Holomka. Rozmnožovač se však v té době nepoužíval, protože stavební rozpočty se psaly průklepem na stroji a použití rozmnožovače by bylo staviteli Holomkovi nápadné. Ani zkušenosti s rozmnožováním neměl. To však zařídil František Souček prostřednictvím učitele Oldřicha Kučery a úředníka bzenecké spořitelny Oskara Sýkory, který si jednou Alexeje Novosada pozval do spořitelny, kde s ním hovořil o nějakých stavebních záležitostech, ale při tom připravoval na rozmnožení blánu. Po nějakém čase se František Souček Alexeje Novosada ptal, zda si dobře všimnul, jak Oskar Sýkora rozmnožoval a zda by to nechtěl zkusit. Jenže rozmnožovač nebyl a stavitelův se z dříve jmenovaných důvodů použít nedal. Proto František Souček řekl, aby udělal jeho nákres a za nějaký čas byl ruční rozmnožovač na světě. Zhotovil ho stolař Oldřich Fiamoli, Bzenec, Babí čp. 1040. (26) Byl sice provizorní, ale dalo se na něm tisknout. Váleček byl získán od malíře Libora Jančího ze Bzence – Nádražní ulice, jenže byl příliš měkký a tak zámečník Bohumír Pech ze Bzence – Baráky zhotovil z policejního pendreku váleček i s kovovým držákem. Jenže František Souček ho nechtěl mít doma a tak ho měl v domě svého otce Karla Novosada Alexej Novosad. Byl ukryt v malém sklípku, který byl v místnosti sloužící za komoru a jehož padací dveře se otevíraly do místnosti. Zakrátko však putoval na jiné místo, které se zdálo být bezpečnější. Byl uschován u Josefa Beka v šopě mezi uhlím, i ve vinném sklepě, ale z tohoto vlhkého prostředí musil být zase přenesen jinam (27).

 

Zpočátku texty a náměty dostával František Souček od Ladislava Pavlíčka, učitele Oldřicha Kučery, ředitele Ctibora Šťastného, učitele Antonína Pojety a byly přetiskovány v celém nebo zkráceném znění statě ze zlínských ilegálních tiskovin a později i z ilegální „Moravské rovnosti“. Texty redakčně upravoval nebo na daná témata psal, na blány přepisoval a rozmnožoval Alexej Novosad, jemuž pomáhali i někteří členové odbojové skupiny: Josef Bek, Ladislav Pavlíček, Mojmír Rachvala aj. (28)

Rozmnožené tiskoviny byly Františkem Součkem předány ke kolportáži Oldřichu Fiamoli a Ladislavu Pavlíčkovi, kteří je pak předávali dalším osobám (29).

V této době se tisklo sice pravidelně, ale vzhledem k tomu, že bylo používáno válečkového rozmnožovače, jen asi 150 – 200 výtisků, protože rozmnožování bylo velice pracné a také proto, že nebyla vždy dostatečná zásoba papíru, blan a barvy, které zpočátku zajišťoval František Souček s Ladislavem Pavlíčkem a Oldřichem Kučerou, později i Alexej Novosad.

Do konce května 1942 byly od zlínské odbojové skupiny prostřednictvím Viktora Šufeizla anebo přes přepážku u Amálie Randýskové získávány ilegální tisky „Hlasy z podzemí“. (30)

 

Koncem dubna 1942 byly v Bzenci, Těmicích, Domaníně, Moravském Písku a Vracově rozhozeny ilegální tiskoviny bzenecké odbojové skupiny. Několik dvojic (Novosad Alexej a Vávra Lubomír, Rachvala Mojmír – Kovář František, Bek Josef – Pavlíček Ladislav) jelo uvedenými obcemi na kolech a letáky rozhodili. Některé byly rozhozeny i z nočního vlaku z Hodonína do Starého Města v blízkosti nádraží. Úmyslně se sedalo do posledních vagonů, které už stanicemi projížděli rychleji. Když byli ve vagoně cestující, byly letáky rozhozeny okénkem WC.

Z této doby pochází i dochovaný leták „Pravda“, který byl zhotoven nadvakrát. K původní první straně byla pro Bzenec a okolí dotištěna strana druhá.

František Souček tvrdohlavě trval na tom, aby na každém letáku byla namalována hvězda. Učitel Oldřich Kučera byl proti tomu a svůj názor zdůvodňoval tím, že se provokativně upozorňuje na určitý okruh lidí, kteří by se kvůli tomu mohli dostat do potíží. František Souček však trval na svém.

O rozšiřování ilegálních letáků v této době svědčí i zmínka ve vzpomínkovém článku o komunistickém bojovníkovi Rudolfu Filipovi ve zpravodaji MěNV v Hodoníně „Náš Hodonín“, v jehož dvanáctém čísle z prosince 1981 píše na str. 12 předseda komise regionálních dějin OV KSČ v Hodoníně František Mráz o tom, že „v roce 1942 byly na Hodonínsku rozhozeny letáky strany. Četníci z této akce obviňují soudruha Filipa a bratry Albína a Stanislava Koutných, ač s tím neměli nic společného.“ Šlo o letáky, které vydala bzenecká odbojová skupina Františka Součka, který krátce na to prohlásil, že se s tiskem musí na čas přestat, protože v Hodoníně a okolí pozatýkalo gestapo několik lidí.

 

Šestého července 1942 byl gestapem zatčen v Hodoníně Alexej Novosad. Po třídenním vyšetřování tamním gestapem byl převezen do věznice gestapa v Uherském Hradišti a odtud pak po devítitýdenní samovazbě do Kounicových kolejí v Brně, odkud byl 15. října 1942 po několika výsleších s výstrahou propuštěn, když mu nebyla prokázána spolupráce při vydávání a kolportáži ilegálních tiskovin.

Po návratu z vězení nebyl k práci v odbojové skupině Františkem Součkem povolán. Šlo totiž o to, aby čas prověřil, zda nebyl z vězení propuštěn s nějakým závazkem. Protože však nedošlo k zatýkání jiných odbojových pracovníků, s nimiž byl ve styku v dřívější době, bylo mu v únoru 1943 znovu svěřeno redakční zpracovávání bzeneckých ilegálních tiskovin. V té době došlo ke změně redakčního kroužku a při tisku byli jen dva spolupracovníci.

Materiály byly získávány poslechem zahraničního vysílání čs. rozhlasu, který usnadnil Mojmír Rachvala ze Bzence, úpravou rozhlasového přijímače, přepisováním statí z ilegální „Moravské rovnosti“ a z příspěvků Oldřicha Kučery, Tomáše Krásného a učitele Antonína Pojety, který připravoval i ilustrační kresby.

Od podzimu 1944 předával člen zlínské odbojové skupiny Matěj Mečl buď osobně anebo přes mrtvou schránku na Lesním hřbitově v tehdejším Zlíně Františku Součkovi anebo Alexeji Novosadovi 10 – 50 výtisků „Moravské rovnosti“. Matěj Mečl se osobně znal s Františkem Součkem, protože pocházel z Kyjovska a v té době pracoval v Baťových závodech. Později byla touto cestou získávána i „Naše pravda“ vydávaná zlínskou odbojovou skupinou.

 

V letech 1942 – 1944 se údajně tisklo i v Kostelci u Holešova, ve Velkých Karlovicích a v Praze u profesora Choce. Šlo o tiskoviny vydávané odbojovou skupinou „generál Orlov“ (31), jejíž vedoucí Jindřich Kozák byl členem redakčního kroužku Součkovy ilegální skupiny a který pro tisk zajišťoval potřebný materiál (papír, blány a barvu) a dal k dispozici starší rozmnožovací přístroj, který opravil František Kovář ze Bzence a na němž se pak tiskly ilegální tiskoviny, i když bylo používáno i rozmnožovače válečkového.

 

Podle sdělení Jindřicha Kozáka i Františka Součka byly i bzenecké ilegální tiskoviny zase přetiskovány jinými odbojovými skupinami anebo jednotlivci asi tak, jak to dělala bzenecká skupina, která přetiskovala texty z „Moravské rovnosti“ a zlínských ilegálních tiskovin.

 

Když se po osvobození uváděly údaje a množství vydaných ilegálních tiskovin, jejich počet se měnil. Údaje, že šlo o 60 000 ks jsou značně zveličené a neodpovídají skutečnosti, i když by se do celkového počtu zahrnuly výtisky přetiskované jinými skupinami, ale na to není průkazného materiálu a i svědecké výpovědi „zasvěcených“ členů odbojové skupiny se v tomto směru různí. Tisklo se podle zásoby papíru a aktuálnosti zpráv a informací, ale počet vydaných ilegálních tiskovin nepřesáhl tisíc výtisků. Jen ve dvou případech se tak stalo a to bylo vydané provolání Vely a Protievakuační směrnice, které byly vydány koncem ledna 1945 v nákladu 5 000 kusů (rozmnožil Jindřich Novotný u firmy František Rýpal v Bzenci, kde byl zaměstnán.). Střízlivým odhadem je možno uvést číslo 12 000 kusů všech vydaných tiskovin od roku 1942 do konce ledna 1945. Větší potíže vznikaly, když byly vydávány několikastránkové tiskoviny. Nebyl-li pak rozmnožovací papír, tisklo se na jakýkoli jiný, jednou dokonce i na rastrovaný účetnický, na němž však tisk dlouho zasychal a rozmazával se a tak ho už v budoucnu nebylo použito.

 

Rozmnožování se provádělo na různých místech: v soukromí u Oldřicha Fiamoli, Karla Novosada, Josefa Beka, Ladislava Pavlíčka, Mojmíra Rachvaly i ve vinných sklepech.

 

Rozmnožovací technika sestávala z 2 starších psacích strojů, válečkového rozmnožovače, staršího cyklostilu a rydel na blány a po osvobození byla předána MěNV a sekretariátu KSČ v Bzenci.

 

Dokumentační tisky se kromě pěti výtisků „Pravdy“ z roku 1942 nedochovaly. Byly sice nějaký čas uschovávány, ale v době, kdy gestapo zatýkalo spolupracovníky, byly zničeny, aby se nestaly usvědčujícím materiálem, který by pro mnohé znamenal tragédii.

 

Kolportáž ilegálních tiskovin provádělo několik občanů ze Bzence a okolí, kteří byli pro tuto práci získáni jinými odbojovými pracovníky. Jak už bylo uvedeno, byly bzenecké ilegální tiskoviny předávány k dalšímu použití a rozšíření i členům hodonínské „Moravské rovnosti“ a zlínské odbojové skupině.

 

+++

 

Po zatýkání odbojových pracovníků ve Zlíně a Březnici v roce 1942 – 1943 bylo spojení s touto odbojovou skupinou udržováno přes Karla Šolku z Domanína, který byl v přímém osobním spojení s vedoucím této odbojové skupiny Rudolfem Rédrem, který čas od času objížděl odbojové spolupracovníky, které nejen informoval o provedených akcích, ale nabádal ke zvýšené ostražitosti při plnění úkolů, které odbojovým buňkám a skupinám svěřoval. S Karlem Šolkem byl ve spojení i František Souček, když se nemohl schůzky s Rudolfem Rédrem osobně zúčastnit a jehož Rudolf Rédr v jeho bytě v Bzenci nenavštěvoval, protože převažovala domněnka, že je František Souček, jako interbrigadista a předválečný člen KSČ hlídán některým ze bzeneckých konfidentů gestapa. Později bylo spojení se zlínskou skupinou navázáno přímo na pokyn Rudolfa Rédra s Matějem Mečlem, s nímž se František Souček znal a jehož Rudolf Rédr Matěji Mečlovi jako spolehlivého spolupracovníka doporučil. František Souček pak jako svou spojku doporučil Matěji Mečlovi Alexeje Novosada, jemuž v dubnu 1943 bylo předáno deset orazítkovaných pracovních knížek (Arbeitsbuch), které pak František Souček dal k dispozici Jindřichu Kozákovi a jiným odbojovým pracovníkům, kteří utekli z pracovního nasazení v Německu (32).

Téhož roku v červnu byla ve zlínské výrobně razítek (Školní ulice) zhotovena razítka tří německých podniků, jimiž pak byla potvrzována zaměstnání utečenců z totálního nasazení. Fotografie razítek zhotovil Ferdinand Vratislavský ze Bzence (33), razítka nechal zhotovit a Alexeji Novosadovi předal Matěj Mečl (34), který asi v září téhož roku poslal bzenecké skupině několik zápalných bombiček pro destrukční činnost.

 

Na výzvu „Moravské rovnosti“ byly organizovány různé sabotážní akce jako sypání písku do ložisek kol osobních a nákladních vagonů, což mělo za následek jejich zavaření a několikahodinové přerušení dopravy.

Na trati Lidéřovice – Moravský Písek, v prostoru Doubrava, byly do jedoucích nákladních vagonů, vezoucích seno a slámu, vhozeny Františkem Součkem, Josefem Luňákem a Alexejem Novosadem zápalné bombičky. Výsledek akce není znám.

Na silnici Bzenec – Strážnice, kudy projížděly kolony německých aut, byly rozhozeny hřebíkové a kovové bodce, které zhotovil kovář Bureš a zámečník Bohumír Pecha ze Bzence. Této akce, která byla souběžně prováděna i na jiných silnicích, se zúčastnili členové Součkovy skupiny se skupinou „generála Orlova“.

Různé akce: poškozování železničních semaforů, přestřihávání telefonního vedení aj. byly konávány vždy ve stejný den, ve stejnou hodinu a na různých místech.

Je těžké a nesnadné postihnout všechny sabotážní akce, protože byly často prováděny buď samostatně anebo ve dvou. To se týká především železničářů, o nichž již byla zmínka. Některé akce na sebe převzala jako organizátorka skupina Orlov a proto nejsou v Součkově skupině uváděny. Jde především o sabotáže na bzeneckém lignitovém dole „Littner“.

 

Pro případný ozbrojený odpor proti německým okupantům byla pozornost věnována získávání zbraní, střeliva a destrukčních prostředků pro sabotážní a jiné akce.

Tak v září 1943 byl na bzeneckém dole zcizen dynamon, který se zde používal k odstřelování. Několik balíčků zajistili pracovníci dolu Adolf Gec a Karel Novosad. Dynamon byl pak ukryt v domě Barbory Rachvalové, Bzenec/Baráky a později ve vinném sklepě (35).

V dubnu a v září 1944 předali členové morkovické odbojové skupiny po dohodě s tehdejším výpravčím Josefem Šostým ze Bzence (člen Vely, synovec generála Koutňáka) Čestmír Urban a přednosta stanice v Morkovicích Václav Zavadil bzenecké skupině granáty, několik desítek nábojů do pušek a pistolí, jeden samopal a tři zásobníky.

Až po osvobození jsme se dověděli jména morkovických odbojářů, i to, že Čestmír Urban byl i s přednostou Václavem Zavadilem později zatčen gestapem. Urban byl vězněn v koncentračním táboře, přednosta Václav Zavadil byl popraven (36).

 

V té době předal poručík Miroslav Barták ze Bzence odbojové skupině 10 granátů, které ukrýval v domě svého tchána obuvníka Jana Vávry v Bzenci (37).

 

Vedoucí odbojové skupiny Carbon Oldřich Kučera předal Alexeji Novosadovi automatickou pistoli 7,65 a 20 nábojů k osobnímu použití, které však byly jmenovanému zabaveny brněnským gestapem při jeho zatčení v únoru 1945 (38).

 

Počátkem roku 1943 bylo navázáno spojení s kyjovskou odbojovou skupinou, jejímž vedoucím byl učitel Karel Domanský z Kyjova a jemuž byly prostřednictvím Alexeje Novosada doručovány Františkem Součkem ilegální tiskoviny (únor a květen) a přebírány zprávy z kyjovské odbojové skupiny, která později převzala oficiální název „Kameňák“.

V únoru 1944 se uskutečnila u Foretníkova pomníčku na silnici Kyjov – Vlkoš schůzka obou odbojových pracovníků, kterou zprostředkoval a zajišťoval Alexej Novosad a na níž byla projednána koordinace některých akcí a především zajišťování potravin, zdravotnického a jiného materiálu pro již ukrývané odbojáře v chřibských lesích i pro ty, kteří budou musit odejít do ilegality. Po této schůzce byla pozornost věnována získávání potřebného materiálu, který odbojové skupině předával MUDr. Antonín Macháček, obvodní lékař a PhMr. Karel Čížek, lékárník ze Bzence. Zdravotnický materiál byl později převezen do bunkrů v osvětimanských horách (39).

 

Od počátku roku 1944 bylo v prostoru bzeneckého polesí ukrýváno v bunkru několik zajatců, o něž se po všech stránkách staral František Souček. Potraviny a jiné denní i osobní potřeby zajišťovali členové skupiny. Do osobního styku se zajatci se však kromě Františka Součka nikdo nedostal.

 

V polovině listopadu 1944 požádal František Souček Alexeje Novosada o zajištění ubytování pro dvě sovětské dívky, které uprchly ze zajateckého tábora a nemohou být ubytovány v lesním bunkru, kde jsou samí muži. Novosad navštívil v Těmicích u Bzence občana Václava Ludvu, jehož manželka byla ruské národnosti a s nimiž se Novosadovi rodiče přátelili a požádal ho, zda by mohl dívky ve svém domě dočasně ubytovat. Ubytování u Ludvů bylo vhodné i pro možnou komunikaci, protože oba manželé uměli rusky. S jejich souhlasem byly dívky do jejich domu převedeny, ale v polovině ledna 1945 musily změnit místo pobytu, protože byly viděny některými těmickými občany. Nové ubytování jim poskytli manželé Karel a Pelagea Novosadovi v Bzenci, Vracovská čp. 12, kteří taktéž uměli rusky, protože Pelagea Novosadová pocházela z Moskvy. Prostřednictvím Oldřicha Kučery byly pro obě dívky zajišťovány potřebné doklady a jejich převod buď do další rodiny anebo do bunkru v osvětimanských horách. Fotografie na Kennkarty pro ně zhotovil fotograf Ferdinand Vratislavský v Bzenci, Nádražní ul. čp. 909. Ve druhé polovině února 1945 byly převedeny do bytu manželů Zacharije a Anny Mezničenkových v Bzenci v Nádražní ulici a odtud počátkem března k Františku Repíkovi.

Dívky se jmenovaly. Duňa Osypčukovová a Marusja Bukiovová. Žel, bližší osobní údaje a jejich dřívější bydliště v SSSR nebyly zjištěny a proto nelze tuto skutečnost podložit jejich osobním svědectvím, i když o jejich pobytu u jmenovaných občanů vědělo několik odbojových pracovníků, kteří ubytovatelům poskytovali materiální pomoc (40).

 

Dne 18. 19. 1986 byly získány od Stanislava Šmída z Vracova adresy ukrývaných Rusek.
 

Duňa Osypčukovová

Suchý Jar
Kyjevská oblast
kolchoz IMJ Lenina
 

Marusja Bukiovová

Hradiski rajón
Poltavská oblast
kolchoz IMJ Ševčenka

 

V únoru 1945 přinesl Mojmír Rachvala Františku Součkovi z „Moravské rovnosti“ v Hodoníně charakteristický popis konfidentů gestapa, kteří se snažili proniknout do řad odbojových a především komunistických pracovníků. S touto skutečností byl seznámen i vedoucí Carbonu Oldřich Kučera, jemuž popis konfidentů předal Alexej Novosad. Šlo o fiktivní odbojové pracovníky, kteří už v Bzenci navázali spojení s některými ilegálními pracovníky a snažili se proniknout do dalších odbojových skupin. Podařilo se jim to především ve Vele, ale k Františku – část záznamu chybí – činnosti. Ve všech organizacích byla rozšířena jeho fotografie, kterou opatřil Honzák z Olomouce a varování před Šmídem bylo zveřejněno i ve stranickém ilegálním tisku „Nástup“ a v jiných dalších. Prostřednictvím Honzáka a Josefa Kochty se podařilo odhalit i jiné konfidenty gestapa, před nimiž byly také všechny odbojové skupiny varovány (41).

Ještě před tím se však „Velký Franta“ zmocnil šifrovacího klíče Bartošovy vysílačky „Eva“ a tak mohly být brněnským gestapem kontrolovány všechny zprávy vysílané do zahraničí.

Bartoš nakonec sám prohlédl Šmída jako konfidenta, londýnský rozhlas před ním okamžitě varoval ilegální pracovníky, ale to už bylo gestapo na stopě zpravodajských a odbojových organizací a šlo po nich s velkým úspěchem.

 

Únorové zatýkání v roce 1945 v Bzenci bylo nepochybně „zásluhou“ konfidenta Františka Šmída „Velkého Franty“ a Aloise Maliny, kteří se už vetřeli do důvěry vedoucích odbojových pracovníků „Vely“ a „Orlov“, kteří netušili, že jde o nebezpečné agenty brněnského gestapa.

Ze skupiny Františka Součka byl zatčen jen Alexej Novosad, který byl ve spojení se skupinou generála Dr. Josefa Koutňáka „Vela“ a spolupracoval se skupinou „Orlov“ (42).

 

Po tomto zatýkání odešel František Souček, Mojmír Rachvala a Jindřich Kozák (Orlov) do bunkru v osvětimanských horách, kde se k nim přidali další, ponejvíce gestapem hledaní utečenci z totálního nasazení v říši a z nichž byl vytvořen partyzánský oddíl nesoucí jméno „Generál Orlov“, jehož velitelem byl Jindřich Kozák a politickým komisařem František Souček, který snad pro dřívější a i tehdejší rozpory a nedorozumění z bunkru odešel a ukrýval se v Bzenci. Jindřichem Kozákem byl prohlášen za zbabělce a zrádce, i když skutečné příčiny jeho odchodu nejsou nikomu známé. Trpkost Kozákova obvinění však přetrvávala, a když se František Souček stal po osvobození Bzence předsedou Revolučního národního výboru, nechal Jindřicha Kozáka, který byl vojenským velitelem města Bzence, zajistit. Důvody k rozkolu a nedorozumění měly kořeny pravděpodobně už v době, kdy oba jako interbrigadisté bojovali ve Španělsku a snad byla příčinnou i činnost Jindřicha Kozáka za okupace, o níž sám píše v „Kmenové knize I.“, pořadové číslo 2: „V roce 1940 byl (Jindřich Kozák) napojen na organizaci profesora dr. Grni přes bratra Vojtěcha a spojku Janáka. Na příkaz této organizace vstoupil jako špion do organizace Česká pracovní fronta.“

Kdy a proč došlo ke spolupráci Františka Součka se skupinou J. Kozáka (Orlov), nelze přesně určit, ale bylo to pravděpodobně roku 1942/43, protože Jindřich Kozák, jako člen redakčního kroužku Součkovy skupiny, zajišťoval tiskový materiál a obstaral starší cyklostil. Faktem zůstává, že František Souček se Kozákovi nepodřizoval a odbojovou činnost své skupiny řídil podle pokynů ilegálních stranických orgánů. Jindřich Kozák také kromě 4 – 5 osob, neznal ostatní členy Součkovy skupiny, i když se někteří podíleli i na akcích skupiny Orlov. Považoval je prostě za své.

S žádnou jinou, v té době v Bzenci existující ilegální skupinou, Jindřich Kozák nespolupracoval a ani o spolupráci požádán nebyl do doby, kdy se generál dr. Josef Koutňák pokoušel sjednotit všechny odbojové skupiny v Bzenci a podřídit je jednotnému velení.

I když František Souček po konzultaci s ilegálním stranickým vedením na spolupráci přistoupil a byl ve sjednocené odbojové skupině „Vela“ pověřen funkcí politického komisaře, tuto nevykonával a soustřeďoval kolem sebe jen ty odbojáře, s nimiž už léta spolupracoval a současně přes Jindřicha Novotného a Mojmíra Rachvalu udržoval spojení s odbojovou skupinou Carbon, vedenou Oldřichem Kučerou a Carbon – Terč, vedenou Alfrédem Hermannem, které se ke Koutňákově „Vele“, zrovna tak, jako bývalí příslušníci „Obrany národa“, vedené Václavem Vyžďurou, nepřipojili.

 

Po návratu z bunkru v osvětimanských horách žil František Souček v plné ilegalitě a spojení mezi ním a hodonínskou „Moravskou rovností“ udržoval Antonín Hostýnek, Jindřich Novotný a Mojmír Rachvala, který jako spojka udržoval se bzeneckými odbojovými skupinami spojení partyzánského oddílu s Carbonem a „Moravskou rovností“ v Hodoníně.

 

Těsně před koncem války, při ústupu německé armády, se podařilo Součkově skupině, která byla v té době rozšířena o několik mladých spoluobčanů, zcizit Němcům krávu, jejíž maso bylo předáno jednak Kozákově skupině, jednak rozdáno občanům.

 

Kromě toho byly ze zdejšího mlýna odneseny a uschovány všechny řemeny a tím znemožněno ustupujícímu německému vojsku zcizení mlýnských zásob.

 

+++

 

Je opravdu velká škoda, že se nedochovaly sebenepatrnější vzpomínky Františka Součka na odbojovou činnost jeho skupiny, aby mohla být tato rekonstrukce podložena jeho osobním svědectvím. Snad i ta svědectví, která vydali Antonín Hostýnek, Oldřich Fiamoli, Mojmír Rachvala, Jindřich Novotný a Alexej Novosad, vnesou alespoň trochu světla do práce této skupiny.

 

František Souček byl člověk prostý, ale čestný a nekompromisní člen Komunistické strany Československa. Když se Alexej Novosad vrátil 16. května 1945 z koncentračního tábora a navštívil na bzenecké radnici Františka Součka, který byl ve funkci předsedy Revolučního národního výboru, řekl mu po přivítání: „Na všechno to trpké a bolestné, co bylo, rychle zapomeň. Jsme svobodní? Jsme. A o to nám přece šlo. Máš život před sebou a tak nezapomeň, kam patříš.“

 

Snad i on chtěl v práci pro osvobozenou vlast zapomenout na všechno, co bylo vyváženo znovunabytou svobodou.

A ještě jedna skutečnost: zatímco mnozí přebírali vyznamenání, on se jen usmíval, mlčel, ale jeho oči byly v těch chvílích podivně lesklé…

 

GENERÁL ORLOV

S odstupem několika desítek let bylo velice nesnadné objektivně shrnout činnost této odbojové skupiny, protože při vzájemném porovnávání zpráv, které jsou dochovány v dokumentačních materiálech (43), dochází nejen k častým nepřesnostem, ale i zkreslení uváděných věcí, z nichž jsou některé zveličeny a to zákonitě vedlo k pochybnosti i u akcí ostatních.

Svědčí o tom i výsledky průzkumu a šetření bezpečnostních orgánů v letech po osvobození i historiky prověřených dostupných materiálů, které jsou mimo jiné uvedeny i v knize „Jihovýchodní Morava v boji proti okupantům“ autorů Lubomíra Slezáka a Josefa Přikryla (vydal Blok Brno v roce 1965) na str. 191 a dalších.

 

Při respektování těchto úředních, historicko-dokumentačních prošetření, i svědeckých prohlášení zesnulých i dosud žijících členů, bylo zpracování zprávy o činnosti skupiny „Orlov“ komplikováno doslova propletenými údaji o prováděných akcích, z nichž bylo nutno vyčlenit ty, které se týkaly skupin Františka Součka, „Orlov“ a „Vely“, protože všechny byly souhrnně uváděny v činnosti skupiny „Orlov“ i „Vela“.

Rekonstrukce zprávy, která se týká jen činnosti bzenecké skupiny „Orlov“, nepolemizuje ani se způsobem a výsledkem úředních a historických šetření, nechce být ani obhájcem některých akcí, které, třebaže byly skutečně provedeny, jsou pro svou nepostižitelnost neprověřitelné, ale chce se jen pokusit vnést světlo tam, kde je dosud nejasnost a proto i pochybnost.

Činnost bzenecké odbojové skupiny „generál Orlov“ byla zahájena 1. srpna 1941 (44) a tvořilo ji 9 členů, jejichž počet vzrostl do ledna 1945 na 34 (V roce 1941 9, 1942 +2, 1943 +16, 1944 + 4, 1945 +3) (45).

V seznamu Jindřicha Kozáka z 18. 1. 1969 se uvádí celkový počet 100 příslušníků, z nichž 41 bylo ze Bzence, 14 z Moravského Písku a 45 z ostatních míst, mezi nimiž jsou i cizí státní příslušníci z bunkru v osvětimanských horách.

 

V průběhu válečných let provedli členové bzenecké skupiny několik sabotážních akcí – sypání písku do ložisek železničních vagonů, přestřihování telefonního vedení, poškození transformátoru v Olšovské ulici v Bzenci a v samostatných akcích i sabotáže v různých závodech a podnicích, v nichž byli zaměstnáni (46).

 

Od roku 1941 byly vydávány ruční tiskárničkou zhotovené protinacistické letáčky, které později nahradily strojopisně množené zprávy z čs. vysílání zahraničního rozhlasu. V roce 1942 byly ve spolupráci se Součkovou ilegální skupinou rozmnožovány letáky „Pravda“. Samostatně byly členy skupiny „Orlov“ znovu rozmnožovány mimo Bzenec (Kostelec u Holešova a i v bytě profesora Choce v Praze, u něhož se tisklo na doporučení ilegálního ÚV KSČ s. Leibnera) (47).

Jindřichu Kozákovi se podařilo získat dva starší psací stroje a poškozený rozmnožovací přístroj, který opravil František Kovář ze Bzence a který pak nahradil ruční rozmnožovač používaný skupinou Františka Součka (48).

O tom, že ilegální tisk, doručovaný do Bzence spojkami z hodonínské „Moravské rovnosti“ a od zlínské odbojové skupiny, byl znovu přetiskován, je zmínka ve zprávě skupiny Františka Součka. Byl však údajně znovu přetiskován i mimo Bzenec skupinou Orlov.

 

Počet vydaných ilegálních tiskovin se v údajích skupiny „Orlov“ značně rozchází. V „Kmenové knize I.“ pod poř. číslem 2 je – (část textu chybí) –  Josefa Beka, u něhož se tisklo v kůlně, kde mezi uhlím byla uschována tiskařská „technika“. Sedláková své podezření z Bekovy „nekalé činnosti“ oznámila na bzenecké četnické stanici se žádostí, aby v jeho bytě byla provedena prohlídka, protože tam ukrývá nedovolené věci. Četníci upozornili Josefa Beka na to, že za dva dny přijdou k němu do bytu a do té doby by mělo všechno, co tam nepatří, zmizet. A tak byla „technika“ přestěhována do domu Oldřicha Fiamoliho v Bzenci na Babí (49).

 

V červnu 1942 byla na bzeneckém dole Littner ustavena bývalým poručíkem čs. armády Miroslavem Bartákem odbojová buňka, jejímiž členy byli zaměstnanci dolu Adolf Gec, František Bělík a Karel Novosad, kteří na dole prováděli sabotáže nejrůznějšího druhu, když do ložisek třídičky a hlavního vrátku sypali písek, docházelo k velmi častým poruchám a zastavení těžby. Stejná situace nastala při poškození čerpacích pump přímo v šachtě. Došlo k zatopení několika štol a několikahodinovému přerušení práce, které bylo způsobováno také uvolňováním šroubů na úzkokolejné dráze, na níž se pak vykolejily vlaky s uhlím.

V listopadu 1942 byla zavalena štola č. 10 v takovém rozsahu, že do ní nebyl ani přístup a práce byla proto na několik dní úplně zastavena. Při této akci bylo kromě různého těžebního materiálu zavaleno i 70 párů šestimetrových kolejnic. Příčinu havárie vyšetřovalo i uherskohradišťské gestapo, ale viník zjištěn nebyl.

Podobná sabotážní akce byla provedena v listopadu 1944, kdy bylo na jedné směně zavaleno současně několik sousedních štol. Při vyšetřování udal zaměstnanec dolu – vlajkař Evžen Šrámek – gestapu Františka Bělíka a Karla Novosada, kteří byli v místech závalu, aniž by tam byli pracovně přikázáni. Za uvedené zaměstnance se však postavil vedoucí dolu Brzek, který důvod zavalení označil jako následek pohybu zemin bez přímého lidského zásahu, i když věděl, že skutečnost je jiná. František Bělík a Karel Novosad byli disciplinárně potrestáni a byla jim udělena veřejná písemná důtka s varováním (50).

 

Kromě uvedených sabotážních akcí se odbojová buňka podílela i na rozšiřování ilegálních tiskovin mezi důvěryhodnými zaměstnanci dolu (51) a na zcizování dynamolu (52). Miroslavem Bartákem a Adolfem Gecem byl předáván Mojmíru Rachvalovi a Alexeji Novosadovi, kteří jej ukryli v domě Barbory Rachvalové v Bzenci/Baráky, později ve skrýši v bzeneckých vinohradech, odkud byl převezen do bunkru v chřibských horách.

 

Členové skupiny „Orlov“ se podíleli i na přímých akcích proti železniční dopravě. V říjnu 1942 zapálili Josef Juriga a Josef Luňák na trati Přerov – Břeclav železniční vagon, který pak byl prokazatelně od soupravy odstaven mezi stanicemi Hodonín – Břeclav (53).

Poškozování semaforů a výhybek na trati Bzenec – Kyjov bylo provedeno několika členy skupiny ve stejný den a hodinu v takovém rozsahu, že jejich oprava trvala několik dní.

Na trati Přerov – Hodonín vypustili Jindřich Kozák, Josef Luňák, Mojmír Rachvala a Josef Juriga několik cisteren s pohonnými hmotami určenými pro frontu.

V květnu 1944 chtěli Jindřich Kozák, Josef Juriga, František Juriga a Lubomír Vávra poškodit kolejnice dráhy v blízkosti stanice Lidéřovice. Byli však zpozorováni německou strážní hlídkou a akci neuskutečnili.

 

Od jara 1944 byli v bzeneckém lesním bunkru ukrýváni cizí státní příslušníci, kteří uprchli ze zajateckých táborů. Bunkr pomáhal Františku Součkovi vybudovat Jindřich Novotný, který všechen potřebný materiál do lesa dopravil vlastním potahem a který se pak podílel na zajišťování materiální pomoci všem, kteří byli postupně v bunkru ubytováni (54), jak je o tom zmínka ve zprávě skupiny Františka Součka v této zprávě.

Na materiálním zajištění se podíleli i členové odbojové buňky bzeneckého dolu a skupiny „Orlov“, kteří se podíleli i na narušování různých akcí a přednášek, které v Bzenci pořádaly pronacistické organizace Vlajka, Česká pracovní fronta, Kuratorium pro výchovu mládeže, Liga proti bolševismu aj. strháváním plakátů nebo přepisováním data a hodiny konání akce a prováděli i zkraty na elektrickém vedení v obvodu konání akce, které pro tyto závady pak nemohly být konány.

 

Na podzim 1944 byl dobudováván v blízkosti Kameňáku v chřibských lesích bunkr, který začal budovat František Souček s vedoucím kyjovské odbojové skupiny učitelem Karlem Domanským, do něhož pak byly převáženy autodopravci Karlem Rosou a Františkem Rygárem ze Bzence pokrývky, potraviny, sanitní potřeby a uschovávané zbraně a střelivo. Na přepravě materiálu se podílel Mojmír Rachvala, František Souček, Josef Bek, František Kovář, Oldřich Fiamoli, Lubomír Vávra a Jindřich Kozák. Tak byl zajištěn úkryt pro gestapem pronásledované odbojové pracovníky, kteří se připravovali k ozbrojenému odporu proti nacistickým okupantům.

 

Koncem roku 1944 navázal za účelem sjednocení všech bzeneckých odbojových skupin pod jedno vojenské velení – styk generál dr. Josef Koutňák. Přesto, že odbojová skupina Carbon, vedená učitelem Oldřichem Kučerou a Antonínem Strakou, spojení odmítla stejně, jako je odmítal František Souček a někteří členové skupiny Orlov, bylo na společné schůzce Jindřicha Kozáka s generálem dr. Josefem Koutňákem dohodnuto spojení „Orlova“ s „Velou“ a byl vytvořen nový štáb této odbojové organizace (55), v níž skupina „Orlov“ byla vedena jako samostatný oddíl, podléhající ovšem generálu Koutňákovi.

 

Činnost samostatné odbojové skupiny „Orlov“ tedy sloučením s „Velou“ skončila. Mnozí její členové, však ve spolupráci pokračovali i v době, kdy se oddíl „Vela – Orlov“ přemístil do bunkru v chřibských horách.

 

VELA (VOJSKA LIDOVÉ ARMÁDY)

Podle dokumentačních materiálů prověřených bezpečnostními orgány a historiky byla vytvořena již v počátcích okupace a působila především na jihovýchodní Moravě až do osvobození. Své členy měla ve více než 40 vesnicích a městečkách Moravy (56). Přesto, že její jednotlivé skupiny byly až na Ostravsku i na Českomoravské vysočině, většina skupin vznikla na Moravském Slovácku na území dvou dnešních okresů Hodonína a Uh. Hradiště. Tím také začala svou činnost.

 

Do čela organizace byl postaven generál dr. Josef Koutňák pocházející z Moravského Slovácka. V době první světové války vstoupil do čs. legií v Rusku. V roce 1933 byl jmenován generálem, ale již v roce 1939 byl penzionován. Poprvé byl gestapem zatčen v roce 1941, ale pro nedostatek důkazů byl brzy propuštěn. Podruhé byl gestapem zatčen počátkem února 1945, vězněn v Kounicových kolejích v Brně a v koncentračním táboře v Mirošově u Rokycan (57).

Členy štábu a veliteli jednotlivých úseků byli převážně bývalí důstojníci čs. armády. „Vela“ byla tedy po stránce organizační vlastně pokračovatelkou dřívější „Obrany národa“. Organizace se však současně od „Obrany národa“ odlišovala ve dvou směrech:

  1. nebyla tak masová jako „Obrana národa“ a nebyla také budována s takovým halasem, což nakonec vedlo k tomu, že převážná část skupin zůstala po celou dobu okupace mimo zásahy gestapa;
  2. „Vela“ se od „Obrany národa“ lišila také sociálním složením. Procento dělníků a zemědělců zde bylo mnohem větší, v některých skupinách tito zcela převažovali. Měla tedy v tomto směru charakter mnohem lidovější než dřívější „Obrana národa“.

 

Organizace se hlavně zabývala převáděním dobrovolníků přes hranice do Polska, Sovětského svazu a Jugoslávie (58). Lidí, kteří po obsazení našich zemí utíkali za hranice, bylo stále mnoho. A bylo pro ně štěstím, že bylo také mnoho těch, kdo jim byli ochotni poskytnout všemožnou podporu; organizováni byli z velké části ve skupinách organizace „Vela“.

To ovšem neznamená, že převody přes hranice prováděli jenom „velisté“. Prakticky všude, nejvíce ale podél hranice se Slovenskem, byli jednotlivci i organizace, složené z příslušníků všech vrstev národa, kteří se touto činností zabývali. Přitom samozřejmě tyto ilegální skupiny a organizace nebyly od sebe odděleny žádnou zdí a přehradou. Bylo například dost komunistů, kteří s „velisty“ spolupracovali a jejichž činnost se často doplňovala, stejně jako například spolupracovali se sokolskými a jinými odbojovými organizacemi. Rozhodujícím je přitom fakt, že zatímco pro komunisty byly převody přes hranice a ukrývání uprchlíků pouze jednou formou ilegální činnosti, pro velkou většinu „velistů“ to byla činnost rozhodující a v mnoha případech také jediná.

Je dnes těžko zjistitelné, kolik osob a které byly převedeny za hranice (a kolik právě příslušníky organizace „Vela“), ale určitě šlo o stovky. Na tom však činnost členů „Vely“ také končila. Až na jednu výjimku se žádná skupina nedostala ve své ilegální práci dále, tj. k pochopení a praktikování ozbrojeného boje proti okupantům. Přitom podmínky, jak objektivní, tak subjektivní, pro to existovaly.

Z programů a cílů „Vely“ vyplývá, že její příslušníci měli provádět pouze drobnou, i když velmi záslužnou práci, spojenou vždy s velkým rizikem. K této činnosti potřebovalo vedení organizace příslušníky nejširších vrstev obyvatelstva, kteří se také většinou z opravdového přesvědčení do řad organizace hlásili. Avšak jakákoliv jejich vlastní iniciativa, směřující k prohloubení ilegální práce směrem k partyzánskému boji, byla celou odbojovou koncepcí brzděna.

Generál dr. Josef Koutňák sám v knize „Partyzáni Vela“ na straně 10 přiznává, že organizace si partyzánské úkoly nestanovila, i když v oblasti jejího působení bylo mnoho partyzánských jednotek, o nichž „Vela“ věděla a jejichž činnost sledovala, ale nezapojovala se do nich. Měla svůj zvláštní úkol a šla za ním v čistotě.

Pokud došlo v ojedinělých případech ke styku s partyzány, či pokud se jednotlivci odhodlali sjednotit k ozbrojenému boji, šlo o případy, které nemohly nic změnit na celkové koncepci činnosti organizace „Vela“.

 

Prvořadou výjimku v tomto směru představuje skupina z Kyjova, jejíž činnost dostala v posledních letech války opravdu partyzánský charakter a je známá jako partyzánský oddíl „Kameňák“. Jeho počátky spadají do roku 1939, kdy se několik prvních členů vyzbrojilo primitivními zbraněmi, získanými z kyjovského odbojového muzea. Ke skutečné činnosti partyzánského oddílu „Kameňák“ však došlo až na konci roku 1944.

 

Jedním z hlavních důvodů, proč nebylo možno činnost „velistů“ ponechat bez povšimnutí, byly především události, k nimž došlo brzy po osvobození naší vlasti. Tehdy se totiž všechny skupiny organizace houfně a vehementně hlásily do řad partyzánských jednotek. Organizace si přisvojila název „Partyzáni Vela“ a všechny podřízené složky byly vedeny představiteli této organizace jako partyzánské. Současně však žádná z nich – vyjma skupiny z Kyjova – nebyla prověřovací komisí ministerstva národní obrany v Praze jako partyzánská uznána. Komise se při tom opírala o výsledky šetření činnosti jednotlivých skupin, jak je prováděly příslušné úřadovny SNB po osvobození. Výsledky průzkumu v terénu a prověřování materiálů se plně ztotožňují se vzpomínaným šetřením.

Nejde zde přitom o žádné znehodnocování či znevažování odbojové práce těchto odbojářů, ale pouze o konečné vznesení světla do problémů, který je dosud pro mnoho lidí, zvláště na jihovýchodní Moravě, předmětem falešných představ a nejasností.

 

VELA BZENEC

V roce 1941 založil místní odborný učitel Antonín Pojeta „Slovácký krůžek“, který byl zárodkem budoucí odbojové skupiny Vela v Bzenci. V tomto kroužku měli být členové připravováni pro budoucí odbojovou práci. Byli to lidé vesměs mladí a spolehliví. Postupně byl zajišťován různý zdravotnický a obvazový materiál, který byl uschován na bezpečném místě. Zbraně jakéhokoli druhu skupina neměla. S aktivní odbojovou činností, která by jakýmkoliv způsobem narušovala okupační režim, započato nebylo, protože nebyly směrnice pro odbojovou práci, kterou v té době značně ovlivňovalo zatýkání některých občanů gestapem v Bzenci a okolí. Skupina se však určitou měrou podílela na podpůrné akci na pomoc rodinám, jejichž rodinný příslušník byl vězněn a kterou organizoval Václav Vyžďura, bývalý vedoucí Obrany národa v Bzenci.

Jakým podílem se členové kroužku na této akci podíleli, není známo, protože se nedochovaly žádné písemné doklady. Je možné, že jména členů kroužku jsou zahrnuta v seznamu Václava Vyžďury bez udání, že šlo o akci této skupiny.

Čas od času dostávali někteří členové Vely ilegální tiskoviny, které pak buď dávali číst jiným osobám anebo je strojopisně rozmnožovali a předávali dál. Někteří věděli, že v Bzenci existovala odbojová skupina Obrana národa, která však svou činnost v průběhu roku 1940 zastavila, když někteří její členové byli zatčeni gestapem. O ilegální skupině komunistické se sice něco proslýchalo, ale žádný člen Slováckého krůžku na ni nebyl přímo napojen.

Po atentátu na Heydricha režim německých okupantů přituhl a kolem některých bzeneckých občanů se začaly pohybovat neznámé osoby, které o sobě tvrdily, že jsou odbojoví pracovníci, kteří ztratili zatčením svých spolupracovníků spojení na odbojovou skupinu.

Na popud vlajkaře Rudolfa Nováka, spolupracovníka uherskohradišťského gestapa, se vážně uvažovalo o úředním rozpuštění Slováckého krůžku. Učitel Antonín Pojeta však na sebe vzal za jeho čistě kulturní činnost odpovědnost a tak krůžek pracoval dál.

Prvního října 1943 navázal generál dr. Josef Koutňák s učitelem Antonínem Pojetou osobní styk a po vzájemném prozkoumání důvěry a spolehlivosti bylo dohodnuto, že krůžek se stane součástí odbojové skupiny „Vela“ v Bzenci, jejímž velitelem byl generálem dr. Josefem Koutňákem jmenován.

Kromě několika drobnějších sabotáží, které provedli někteří jedinci v samostatné akci, členové skupiny „Vela“ veřejně nevystoupili, i když byli připravováni na předpokládaný celonárodní odpor proti okupantům.

 

Odbojová skupina „Vela“ v Bzenci měla celkem 164 členů, jak se uvádí ve zprávě velitele Antonína Pojety. Někteří z nich postupem času pracovali aktivně, ale v jiné odbojové skupině, především ve skupině Jindřicha Kozáka a Františka Součka. Jiní byli zapojeni na odbojovou skupinu Carbon, jejímž vedoucím byl učitel Oldřich Kučera. O této skutečnosti však vedení skupiny „Vela“ nevědělo.

Slovácký krůžek byl separátní organizací, která nechtěla navazovat jakékoli styky a s jejímiž členy také jiné bzenecké odbojové skupiny při své práci nepočítaly.

 

V knize „Partyzáni Vela“ ve zprávě o činnosti skupiny Bzenec na str. 55, kterou podepsali Ladislav Pavlíček, jednatel, Antonín Pojeta, velitel a praporčík František Handl, vojenský poradce Vely v Bzenci je uváděno získání zbraní a rozmnožování ilegálních letáků. Tato skupina, kromě již zmíněných strojopisně množených letáků, žádný vlastní nevydala. I posledně vydané „Protievakuační směrnice“ a „Provolání Vely“, které byly vydány koncem ledna 1945, vytiskl Jindřich Novotný, člen Součkovy skupiny.

 

Protože však na sklonku roku 1944 došlo ke spojení odbojové skupiny Františka Součka a Orlov s „Velou“, byla činnost těchto skupin uváděna za činnost „Vely“ a tím také byl pohled na práci těchto skupin často zpochybňován, protože přetrvávalo mínění, že všechny skupiny si přivlastňují činnost, kterou prováděla skupina jiná a tak docházelo k rozporům a nejasnostem.

 

Po bedlivém prostudování zápisů o činnosti jednotlivých členů sjednocené „Vely“, které vlastnoručně zaznamenali odpovědní pracovníci skupin „Vela“ a „Orlov“ v „Kmenové knize I. a II.“ vyplývá, že činnost skupiny „Vela“ v Bzenci spočívala toliko v přípravě na možný ozbrojený odpor, ale že jsou v uváděných zprávách o činnosti zahrnuty akce skupiny „Orlov“ a Františka Součka.

Obvazový materiál, který byl členy „Slováckého krůžku“ získán, byl po osvobození města Bzence předán vojenskému lazaretu.

 

Činnost této odbojové skupiny skončila 19. dubna 1945.

 

Seznam členů skupiny „Vela“ v Bzenci, pořízený podle „Kmenové knihy I. a II.“, je v příloze.

 

ORLOV V CHŘIBECH

Na podzim roku 1944, před sloučením skupiny Orlov s Velou, navázal Mojmír Rachvala spojení s Marií Sedláčkovou (krycí jméno Manka), která byla ve spojení s odbojovou organizací generála Luži na Českomoravské vysočině i s odbojovými skupinami na Ostravsku, Zlínsku a Vyškovsku, na které pak napojila i Velu. Se skupinou generála Luži však už spojení nenavázala, protože po jeho zatčení v létě 1944 měnili jeho blízcí spolupracovníci místa pobytu.

Slučovací schůzky odbojových skupin pod velení Vely se zúčastnili za Vyškovsko pplk. Jan Kašík, Josef Vahala a Karel Procházka, za Orlov Jindřich Kozák a Mojmír Rachvala, za Velu generál dr. Josef Koutňák a také Marie Sedláčková, která na žádost generála dr. Josefa Koutňáka, který byl postaven do čela sjednocených odbojových skupin Vela, navázala styk s odbojovými pracovníky ze Zlínska, kteří o sobě tvrdili, že jsou vedoucími činiteli rozsáhlé odbojové skupiny „HK-17“, s nimiž se pak ještě několikrát spolu s Jindřichem Kozákem, Mankou a Mojmírem Rachvalou setkal. Šlo o Aloise Malinu, Jana Dvořáka a Březíka, kteří byli konfidenty gestapa, o čemž však Marie Sedláčková nevěděla (podrobnosti uvádí ve své vzpomínkové zprávě Mojmír Rachvala). A tak se vlastně organizace Vela dostala pod dohled gestapa, které prostřednictvím jmenovaných konfidentů a především dalšího spolupracovníka gestapa Františka Šmída alias Velkého Franty, bylo informováno o přípravách této organizace.

 

Tak byla bzenecká odbojová skupina vyzrazena a gestapo zahájilo zatýkání některých členů, jejichž aktivní prací se generál dr. Josef Koutňák těmto „odbojovým pracovníkům“ chlubil.

Druhého února 1945 byli v Bzenci zatčeni Josef Šostý, synovec generála dr. Josefa Koutňáka, jeho otec Karel Šostý a matka Irena, u nichž ve služebním bytě na bzeneckém nádraží generál Koutňák bydlel a který v době zatýkání byl v Osvětimanech, kde měl schůzku s tamními odbojovými pracovníky ing. Janem Němcem a jeho bratrem Antonínem Němcem. O této schůzce věděl údajně jenom synovec generála Koutňáka Josef Šostý, který asi při výslechu na brněnském gestapu nevydržel týrání a pobyt svého strýce vyzradil. Ten byl ještě téže noci (z 2. na 3. února 1945) v Osvětimanech, v domě ing. Jana Němce zatčen a spolu s ním a s jeho bratrem Antonínem Němcem převezen na gestapo do Brna.

Po zatčení rodiny Šostých přijelo brněnské gestapo do domu Jana Kozáka v Bzenci/Baráky, kde hledalo jeho syna Jindřicha Kozáka, vedoucího skupiny Orlov a Koutňákova spolupracovníka. Protože nebyl přítomen, byl jako rukojmí zatčen jeho bratr Vojtěch.

Jindřich Kozák byl v té době u holiče Josefa Daněčka a o zatýkání se dozvěděl od Mojmíra Rachvaly, kterému Jindřich Novotný sdělil informaci bzeneckých četníků, že se gestapo dotazovalo kromě Jindřicha Kozáka i na Františka Součka a na něho (Mojmíra Rachvalu).

Františku Součkovi byla ihned podána zpráva, zajištěno vše, co se zajistit dalo, aby nebylo kompromitujícího materiálu a Jindřich Kozák, František Souček a Mojmír Rachvala odešli do připraveného bunkru v chřibských lesích, který budoval František Souček s vedoucím kyjovské odbojové skupiny „Kameňák“ učitelem Karlem Domanským a jeho spolupracovníky, kteří už žili v ilegalitě.

Po zatčení rodiny Šostých v Bzenci, generála dr. Josefa Koutňáka a bratří Němců v Osvětimanech a po odchodu Jindřicha Kozáka, Františka Součka a Mojmíra Rachvaly do bunkru, nastalo mezi bzeneckými odbojáři doslova zmrazení a mnozí se připravovali také na odchod do ilegality. Všechny materiály byly ničeny.

27. února 1945 došlo v časných ranních hodinách v Bzenci k dalšímu rozsáhlému zatýkání, při němž brněnské gestapo zatklo Jana Kováře a jeho dceru Boženu, Jana Jocha, majitele tiskárny Františka Tomečka, Václava Vyžďuru, Františka Eimutha a Alexeje Novosada, který přesto, že dům jeho otce byl obklíčen, se pokusil o útěk, ale při vzájemné přestřelce byl raněn do nohy a poté zatčen a v poutech odveden do místní měšťanské školy, kde byl oddíl Schutzpolizei. Odtud pak byli všichni zatčení převezeni do brněnských Kounicových kolejí.

Toto druhé únorové zatýkání svědčí o tom, že šlo o důkladně promyšlenou akci gestapa, o níž nebyli zdejší četníci informováni, a proto nemohli upozornit Jindřicha Novotného, aby jmenované předem varoval, ale použili služeb místních vlajkařů. Zatčení byli členy odbojových skupin Souček, Orlov, Vela a Carbon. Jak bylo později zjištěno, nebylo zatýkání v tu dobu prováděno jen v Bzenci, ale i na Vyškovsku, Ostravsku, Zlínsku a na Českomoravské vysočině. Prostě ve všech odbojových skupinách, s nimiž generál dr. Josef Koutňák na sklonku roku 1944 nebo v lednu 1945 navázal spojení.

Po osvobození bylo bezpečnostními orgány při prověřování zjištěno, že část organizace Vela byla na sklonku války vlastně pod dohledem gestapa prostřednictvím konfidenta Františka Šmída „Velkého Franty“ a jeho spolupracovníků, jimž se podařilo pod maskou důvěryhodných „odbojářů“ vniknout do organizace Vela. Partyzáni brigády Jana Žižky „Velkého Frantu“ – Františka Šmída v únoru 1945 zajali, usvědčili z konfidentské činnosti a za to zastřelili. V jeho aktovce byly nalezeny nejrůznější doklady a seznamy ilegálních pracovníků. Na jednom bylo i jméno pplk. Jana Kašíka, který byl po zatčení generála Koutňáka postaven do čela organizace Vela a také byl ve styku, aniž by však měl jakékoli podezření, s dalším konfidentem gestapa Janem Dvořákem. Mezi nalezenými dokumenty byly i plánky bunkru v chřibských lesích (59).

 

Po zatýkání gestapa v Bzenci se v průběhu dalších dnů připojilo ke skupině v bunkru u „Kameňáku“ několik odbojových pracovníků, dosud žijících v ilegalitě v Bzenci a okolí. Byli to: Václav Vach, Oldřich Novosad, Rudolf Mikulka, František Gazda, Josef Raiskup, Antonín Somr a dva belgičtí státní příslušníci, které z Hodonína od členů „Moravské rovnosti“ přivedl Mojmír Rachvala, který v té době v Hodoníně projednával dodání zbraní pro členy skupiny v bunkru, jak je o tom zmínka v jeho vzpomínkové zprávě (60).

 

12. února 1945 převzal Mojmír Rachvala od bzenecké odbojové skupiny Carbon, jejímž velitelem byl Oldřich Kučera, 4 automaty, zásobníky a několik stovek nábojů, které přinesl k vyzbrojení skupiny v bunkru (61).

 

16. února 1945 odešel od skupiny v chřibských lesích František Souček, který se pak ukrýval v Bzenci u manželů Oldřicha a Rosalie Fiamoli. Důvod jeho odchodu není známý, ale šlo pravděpodobně o rozpory a neshody s Jindřichem Kozákem, jak je o tom již zmínka v předchozím textu ve zprávě o Součkově skupině.

 

18. února 1945 se připojila ke skupině Marie Zatloukalová, která v samostatné akci odnesla z kyjovské nemocnice velké množství sanitního materiálu (62).

 

Asi 21. nebo 22. března 1945 se ke skupině připojilo 16 mužů ruské národnosti, kteří, jak to tvrdili, uprchli z německého zajateckého tábora. Co o tom říkají prověřovací materiály?

Dne 21. března 1945 zaslalo četnické velitelství v Kroměříži na Zemské četnické velitelství dálnopisnou zprávu, v níž se oznamovalo, že v noci z 20. na 21. března 1945 uteklo 16 ruských dobrovolníků německé armády z parku motorových vozidel č. 635 z kasáren z Bučovic (63). Srovnáním jmen uvedených v dálnopise se jmény příslušníků organizace Orlov, hodně zkomolenými, bylo bezpečně zjištěno, že šlo o jedny a tytéž osoby. Proč vlasovci utekli, se můžeme jen dohadovat. Nejpravděpodobnější je domněnka, že tímto krokem chtěli zastřít svou spolupráci s Němci a „rehabilitováni“ jako partyzáni se chtěli dočkat konce války. Stejně ovšem není vyloučeno, že celý jejich útěk byl pouze fingován, aby uvnitř partyzánské jednotky vytvořili jakousi „pátou kolonu“ a jednotku pak mohli zradit okupantům (64). Samozřejmě, že o jejich minulosti v německé armádě nemohli partyzáni nic tušit a proto je ochotně mezi sebe přijali jako zběhy z německého zajetí.

 

Protože se oddíl rozrostl a nebyl pro všechny dostatek zbraní, byla 27. března 1945 v Nětčicích u Kyjova přepadena skupinou Orlov a Kameňák ubytovna německých vojáků. Při této akci bylo ukořistěno: 24 pušek, 1 kulomet, 10 pistolí, 30 granátů, bedna puškových nábojů a výstroj. Akce se zúčastnili: Pavel Jelínek, Josef Juriga, Josef Luňák, František Gazda, Rudolf Mikulka, Václav Vach, František Dočekal, Josef Rajskup, Belgičané Francois Dessame a Gaston Engels a sedm vlasovců. Akci zajišťovali: Jindřich Kozák, Oldřich Novosad, Marie Zatloukalová a šest vlasovců (65).

 

31. března 1945 byli v Bzenci zajati agenti gestapa Rudolf Novák a Karel Gamberský z Bzence, kteří byli přivedeni do bunkru, kde byl nad nimi vynesen rozsudek smrti, který však nemohl už být vykonán, protože se neočekávaně objevili fašisté, kteří oba udavače osvobodili. Této akce se zúčastnili: Pavel Jelínek, Rudolf Mikulka, Mojmír Rachvala, Václav Vach, František Gazda, Jakub Žůrek, tři vlasovci a několik dalších pomocníků ze Bzence (66).

 

Tím došlo k prozrazení bunkrů a proto druhý den, 1. dubna, následovala akce proti oddílu „Kameňák“ a skupině Orlov. Udání vzešlo pravděpodobně od osvobozených agentů gestapa Nováka a Gamberského. Partyzánům se však podařilo uniknout a tím došlo k rozpadnutí celého kolektivu na několik samostatných skupinek. Vlasovci s Jindřichem Kozákem a bzeneckými příslušníky jeho organizace odešli na osvětimanské paseky a pak do okolí Bzence a Moravského Písku, kde se ukrývali (67).

 

Při přechodu z bunkru byla skupinou (Rudolf Mikulka, Josef Juriga, Josef Luňák, František Gazda a dva vlasovci) ostřelována na silnici Kroměříž – Koryčany německá auta. I když škoda nemohla být zjištěna, bylo dosaženo účelu: znepokojování nepřítele.

 

10. dubna 1945 měl oddíl, vedený Jindřichem Kozákem, přestřelku s hlídkou na železničním mostě do Veselí nad Moravou. Výsledek není znám a akce se zúčastnili: Jindřich Kozák, Josef Juriga, František Gazda, Václav Vach, Josef Rajskup, Mojmír Rachvala, Jakub Žůrek a Josef Luňák.

 

V témže měsíci (duben 1945) byl v Bzenci – Olšovci vytvořen pomocný oddíl, vedený Floriánem Jelínkem, který pro partyzány zajišťoval potraviny a informace. Pracovali v něm: Florián Jelínek, Antonín Staněk, Josef Formánek, Bedřich Valštýn, Kristián Vaďura, František Repík, Metoděj Sigmund, Antonín Höhn, Jan Blažek, Marie Balounová, Barbora Rachvalová, Filomena Kozáková, Anna a Marie Daněčková a Jaroslav Stehlík (68).

 

12. dubna 1945 v 00:10 hodin byl proveden přepad nádraží v Moravském Písku, při němž byly ze skladiště odcizeny výbušniny určené k vyhození všech mostů. Po přestřelce s německou nádražní stráží skupina Orlov ustoupila (69).

 

Po těchto několika úspěšných akcích se skupina Orlov usadila v Olšovci, východní části Bzence, kde chtěla napadnout ustupující jednotky německé armády. Byla však ze svého středu zrazena a dne 15. dubna 1945, při razii fašistů z Kyjova, došlo k zatýkání, při němž byl zastřelen Antonín Höhn a dva vlasovci. Pět odbojářů: Florián Jelínek a František Juriga ze Bzence, jeden rakouský státní příslušník, který se ke skupině přidal při přepadu nádraží v Moravském Písku, jeden vlasovec a paní Marie Staňková byli zatčeni, převezeni do Kyjova, kde byli v tzv. Gästehausu umučeni (70). Fašisté pak všechny oběti naházeli do společného hrobu vykopaného na dvoře Gästehausu, který pak při svém útěku zapálili, aby zahladili stopy svých zločinů (Gästehaus byl dům, který stál vedle budovy městské radnice v Kyjově v malé židovské čtvrti. Koncem roku 1943 z něj okupanti vystěhovali všechny nájemníky a zřídili tam velitelství opěrného bodu Z.B.V. KDO Kyjov).

 

Několik dní před osvobozením, když už Bzencem procházela ustupující německá armáda, zajistili členové Součkovy skupiny s jinými spoluobčany ve zdejším mlýně všechny hnací řemeny, které byly bezpečně uschovány. Tak byla zachráněna všechna zásoba mouky, nacházející se v té době v mlýně.

Kromě toho bylo před zničením zachráněno velké množství potravin, konzerv a různého materiálu.

 

19. dubna 1945 bylo město Bzenec osvobozeno jednotkami rumunské armády, které velel divizní generál Niculescu – Cociu Radu.

 

(část textu chybí)

 

V dubnu 1945 se ozbrojená skupina zúčastnila osvobozovacích vojů v Moravském Písku – Kolonii, kde se fronta dvakrát vrátila. Když rumunské jednotky ustoupily, skupina bojovala na vlastní pěst. Jan Ryšavý zničil ručními granáty nepřátelské dělo i s jeho obsluhou, bratři Antonín a Zdeněk Rybovi zneškodnili obsluhu kulometu, který pak sami obsluhovali proti Němcům a František Benedík a Miroslav Finfera zničili za palby nepřítele a za podpory rumunských střelců kulometné hnízdo u cukrovaru.

 

Skupina Moravský Písek měla dva oddíly, jejichž veliteli byli Petr Šaněk a František Salčák a tvořili ji: František Benedík, Červený, Jan Drlík, Miroslav Finfera, Alois Kér, Jan Ryšavý, Antonín Ryba, Zdeněk Ryba, Ladislav Šaněk, František Táborský a Jarmil Vlach.

 

Odbojová činnost skupiny skončila osvobozením 19. dubna 1945.

 

PO OSVOBOZENÍ

Je nesnadné popsat úlevu, nadšení i naděje, které ovládly život lidí v osvobozené republice po více než šestileté nacistické porobě. Lidé věřili, že jsou dány všechny předpoklady k tomu, aby v Československu byl po odstranění hospodářských a politických pozůstatků druhé světové války vybudován nový, sociálně spravedlivý řád.

Do čela budovatelského úsilí se postavila Komunistická strana Československa, která získala mezi lidem během boje proti okupantům v národně osvobozovacím domácím a ve spolupráci se Sovětským svazem a jeho Rudou armádou i v zahraničním odboji rozhodující autoritu.

Rozhodná vůle osvobodit se nejen národnostně, ale i sociálně, podstatně ovlivnila i další dění v Bzenci. Moc přešla do rukou Revolučního národního výboru, který se ilegálně utvořil už v lednu 1945 a jehož oficiální ustavující schůze se konala 19. dubna 1945. Jeho předsedou byl jednomyslně zvolen vedoucí bzenecké odbojové skupiny František Souček, předválečný člen Komunistické strany Československa a španělský interbrigadista.

Nejdůležitějším úkolem Revolučního národního výboru byla pomoc obyvatelstva osvobozenecké rumunské armádě, ale souběžně bylo nutno zajistit všechny práce potřebné k normalizaci života v městě. K plnění bezpečnostních a civilních úkolů byli povoláni členové bzeneckých odbojových skupin a KSČ, která zahájila legální činnost v den osvobození města Bzence, tj. 19. dubna 1945 a již za několik dnů poté vydala první číslo cyklostilovaného a pak i střídavě tištěného zpravodaje KSČ „Bzenecký kraj“, který redakčně připravoval učitel Antonín Pojeta. (Všechna dochovaná čísla byla Alexejem Novosadem předána Okresnímu archivu v Hodoníně.)

Revoluční orgán města zajišťoval ve spolupráci s vojenským velitelstvím rumunské armády obnovení němci vyhozených mostů a úpravu poškozených komunikací. Obětavostí a pracovním nadšením obyvatelstva pod velením rumunské ženijní jednotky 3. ženijního pluku, jemuž velel plk. Panaitescu Traian, byly vybudovány mosty mezi Veselím a Bzencem, v Moravském Písku a v Bzenci a spojovací setnina obnovila telefonní a telegrafní spojení na trati Bzenec – Kyjov.

Ve městě byli zajištěni všichni vlajkaři, členové profašistických organizací, Němci a jejich přisluhovači a zvýšená pozornost byla věnována odstraňování min, které ustupující německé jednotky nakladly v bzeneckých vinohradech a které byly příčinou smrti nebo těžkých zranění bzeneckých občanů, jimž byla poskytnuta lékařská pomoc v polním lazaretu rumunské armády, který byl v Bzenci zřízen.

Důstojným způsobem byli na provizorním hřbitůvku za římskokatolickým kostelem pochováni v bojích o Bzenec padlí rumunští vojáci.

30. >dubna 1945 byl Revolučním národním výborem v Bzenci na radnici pozván velitel 2. pěší divize generál Ion Stanica, který o tomto setkání s představiteli osvobozeného města ve své vzpomínce píše: „Byl jsem uvítán chlebem a solí a představitelé městského národního výboru projevili rumunským vojákům dík a chválu za osvobození města. Při oslavě prvního máje v Bzenci řekl zástupce města mimo jiné: Pozdravujeme představitele chrabré rumunské armády, jejíž stateční vojáci prolili za naše osvobození svou krev a zapsali se na věky do zlaté knihy našeho města. Občané tohoto města nikdy nezapomenou, jak nás stateční vojáci rumunské armády zbavili fašistického jha. Ať žije statečná rumunská armáda!

Místní lékař, který také na slavnosti hovořil, prohlásil mimo jiné: Oběťmi, které přinesla rumunská armáda, byly ještě více zpečetěny naše přátelské vztahy.

Všichni účastníci pak šli na hřbitov padlých rumunských vojáků, kde uctili jejich památku.“

 

14. května 1945 poděkoval revoluční národní výbor v Bzenci skupině partyzánů za bojový podíl na osvobození města a 15. května odešla její část vykonávat strážní službu do bývalého internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, v němž byli v té době internováni Němci a kolaboranti. Velitelem strážního oddílu byl Antonín Staněk ze Bzence.

 

KDO ZRAZOVAL?

Tato bolestná otázka i po letech přetrvává. I když zásahy uherskohradišťského nebo brněnského gestapa byly objasněny v souvislosti s událostmi, které jim předcházely, tragedie na Kameňáku a v bzeneckém Olšovci je zahalena rouškou tajemství.

 

O „Obraně národa“ je známo, že už od prvopočátku pracovala prostřednictvím konfidentů, kteří se vloudili do důvěry tehdejších vedoucích činitelů této odbojové organizace, pod přímým dohledem gestapa, které pak postupně zatýkalo jednotlivé představitele a členy této organizace.

 

Zatčení ředitele Ctibora Šťastného a jeho manželky Anděly a manželů Františka a Marie Janouškových ze Žeravic, kteří se u Šťastných v Bzenci ukrývali, bylo v březnu 1943 dílem konfidentů gestapa Viktora Ryšánka a Karla Paprskáře, kteří svou zásluhu na zatčení obou manželských párů přiznali při přelíčení u Lidového soudu v Brně. Teprve, když byl učitel Antonín Straka na sklonku války uherskohradišťským gestapem také zatčen, přesvědčil se o tom, že byl vlastně „volavkou“ a proto svůj život dobrovolně ve vězení ukončil.

Záhadou však zůstává skutečnost, že gestapo v době zatčení manželů Šťastných a Janouškových nechalo bez povšimnutí přímé účastníky této akce, především učitele Oldřicha Kučeru. Možná, že učitel Antonín Straka neznal, kromě Oldřicha Kučery, další účastníky akce a že se konfidentům o něm přímo nezmínil. Možná, že nebyl zatčen úmyslně a že konfidenti s vědomím gestapa doufali, že se jeho prostřednictvím dostanou k širšímu okruhu bzeneckých odbojových pracovníků a skupin. Odpověď je nesnadná, i když stejně živá, jako ve dnech po osvobození, kdy ji nedovedl dát ani učitel Oldřich Kučera.

 

Další konfident gestapa František Šmíd alias „Velký Franta“ měl, podle pozdějšího zjištění, o bzeneckém odboji přesné informace, ale dlouho se mu nepodařilo vetřít se do důvěry odbojových pracovníků. Svědčí o tom i skutečnost, že gestapo velice dlouho nezasáhlo proti členům organizace Františka Součka, Orlov a Vela.

Až teprve po sloučení Kozákovy skupiny Orlov s Koutňákovou Velou, když bylo prostřednictvím Marie Sedláčkové navázáno spojení i s odbojovými skupinami na Ostravsku, Vyškovsku a Zlínsku, došlo za nějaký čas k zásahům gestapa.

Po osvobození bylo bezpečnostními orgány prokázáno, že skupina Vela byla na konci války pod dohledem gestapa prostřednictvím konfidentů Dvořáka, Maliny, Březíka a Šmída, kteří se vydávali za vedoucí pracovníky rozsáhlé odbojové skupiny „HK-17“; na níž byla na žádost generála dr. Josefa Koutňáka napojena Marií Sedláčkovou.

Po dvojím zatýkání gestapa v únoru 1945 v Bzenci se obdobné akce prováděly i na Vyškovsku, Ostravsku a Zlínsku.

Otázka: na čí popud došlo k zatýkání a kdo gestapo informoval o ilegální činnosti zatčených, také není zodpovězena.

 

Je samozřejmé, že vždycky není možné hledat za každým prozrazením činnosti odbojových skupin a zatčením některých jejich pracovníků hned úmyslnou zradu. Vždyť někdy stačila docela malá neopatrnost, nezdařená akce, nedobrovolné zajetí anebo slabost zatčeného, který nevydržel fyzické a psychické útrapy, jímž byl při výsleších na gestapu vystaven, a fašisté měli v rukou nitku, která je dovedla za pomoci rozvětveného konfidentského aparátu k dalším odbojovým pracovníkům. Mnozí zatčení, zlomeni na těle i na duchu, promluvili. Je ale správné je za to odsuzovat? Kdo neprošel gestapáckou mučírnou a sám na vlastní kůži nepoznal fašistické metody při výsleších, lehce vysloví slova odsouzení.

Jde však o to, kdo zrazoval úmyslně. Byla to i řada informátorů z členů fašistické Vlajky v Bzenci: Rudolf Novák, Karel Gamberský, Vojtěch Kozák, Ferdinand Lán, Evžen Šrámek, Adolf syrový s manželkou a další. Byl to však i někdo ze bzenecké odbojové skupiny Orlov – Vela. Odkud by uherskohradišťské gestapo mohlo mít ne jeden, ale celý stožek ilegálních letáků vydávaných bzeneckou skupinou? Někdo je musel místo kolportáže doručovat gestapu. Možná, že anonymně. Možná osobně. Anebo by si je gestapo přetisklo ze získaného výtisku, aby mělo usvědčující důkaz? Všechno je možné, ale málo věrohodné.

 

O udavačské činnosti Evžena Šrámka byl dostatek důkazů a on sám se k mnohým udáním u Lidového soudu v Uherském Hradišti přiznal. Mimo jiné udal i zaměstnance dolu Littner v Bzenci Františka Bělíka a Karla Novosada, jak o tom svědectví vydává novinový článek přiložený ke spisu Alexeje Novosada. Za svou činnost byl Evžen Šrámek odsouzen k patnácti letům žaláře.

 

Rudolf Novák a Karel Gamberský vynesení rozsudku ušli. Anebo, jak se v té době tradovalo, musili ujít, aby nevyšli na světlo věci, které proto zůstaly utajeny.

 

Otázka zrady na Kameňáku a v bzeneckém Olšovci však zůstane nezodpovězena, i když v souvislosti s těmito tragediemi byla vyslovována některá jména. Žel důkazy chyběly.

 

EPILOG

Poslední řádek této vzpomínky není a ani nemůže být tečkou za úsilím těch, kteří v době naší národní poroby v letech 1939 – 1945 byli ochotni pro svobodu své země přinést jakoukoli oběť.

 

Jsem si vědom, že mé vzpomínky nejsou vyčerpávající, protože jsem mnohé neznal a ti, kteří vedli odboj v našem městě, už svědectví nevydají.

Zmiňuji-li se o všech odbojových skupinách = i když svou činností nenaplnily zákon č. 255/46 Sb. = činím to proto, aby bylo dochováno svědectví i o jejich, třeba nepatrném podílu na osvobození naší vlasti.

 

V Hodoníně 30. 11. 1982

Alexej Novosad

 

PŘÍLOHY K TEXTU

Rozhodnutí o zrušení osvědčení

Ministerstvo národní obrany, komise pro vydávání osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb. v Praze zaslalo dne 12. listopadu 1982

Josefu Bekovi, Bzenec
Bedřichu Bezchlebovi, Bzenec
Vlastimilu Fialovi, Hustopeče
Oldřichu Fiamoli, Bzenec
Rosalii Fiamoli, Bzenec
Jindřichu Varadínkovi, Moravský Písek
Štěpánu Daněčkovi, Bzenec

dopis následujícího znění:

 

„Dne 7. 9. 1981 jsme Vám oznámili, že skupiny Vela Bzenec a generál Orlov nebyly prověřeny jako odbojové; byl jste vyzván, abyste svou činnost náležitě doložil. Předložená svědecká prohlášení dostatečně nepotvrzují Vaši aktivní činnost směřující přímo k osvobození ČSR a Vaše účast v odboji není zachycena ani v archivovaných materiálech.

Proto prohlašuji osvědčení čj. … s okamžitou platností za neplatné a žádám, abyste originál a případné ověřené kopie vrátil neprodleně MNO 160 01 Praha 6, poštovní úřad 61/38 k čj. …

O tomto opatření současně vyrozumíváme ÚDZ Praha.

Za ministra
generál – podpis nečitelný –



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


POZNÁMKY

  1. Štěpánek Zd., Boje pracujícího lidu proti okupantům v roce 1939, Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, II., 1960, str. 51.
  2. Archiv ústavu dějin KSČ, 1939/598.
  3. Tamtéž.
  4. Koutňák: „Náš domácí odboj“, časopis Partyzán č. 42 – 43, str. 14, z 28. 10. 1948.
  5. Viz citovaná práce Zd. Štěpánka, str. 52.
  6. AÚD KSČ 1939/598.
  7. Viz schéma propojení odbojových skupin dle zprávy o odbojové činnosti Alexeje Novosada a Mojmíra Rachvaly.
  8. Tamtéž a svědectví členů „Moravská rovnost“ pro Mojmíra Rachvalu.
  9. Slovácko, str. 273; Ryšánek dostal za dopadení Pechala od gestapa odměnu 80 000 K.
  10. Viz Slovácko, str. 274; JVM, str. 150. Bylo při tom použito obvyklé kamufláže – akce byla provedena v rámci spojeneckého náletu na Evropu (viz SÚA – CH – 37 – 320 – 5), přesto byl seskok okupanty zpozorován, o čemž svědčí zpráva gestapa z 15. dubna 1944, uložená v ASB, B 252, zemský prezident – zpráva z říšského příkazu kr. č. 101.
  11. JVM, str. 150; Radim Kunc „Clay-Eva volá Londýn“, str. 112; SÚA, CH – 37 – 320 – 5.
  12. JVM, str. 150; SAB, B 72, ZVČ kr. č. 30; dálnopisy četnického velitelství v Uh. Hradišti č. 30 a 46 ze 7. května 1944; SÚA, CH – 37 – 320 – 2.
  13. AÚD KSČ, Dr. Jan Smutný, radiodepeše E-091015/44 z 10. září 1944 a E-091218/44 z 15. září 1944; JVM, str. 204; SÚA, CH 37-320-1 prohlášení Fr. Bogataje o činnosti.
  14. SÚA, CH 37 – 319 – 1; Radim Kunc „Clay-Eva volá Londýn“, str. 112; Slovácko, str. 275.
  15. JVM, str. 150; AÚD KSČ, Dr. Smutný 37/21.
  16. Rudolf Rédr, „Aby národ žil“, str. 97 – 98; Zpráva Metoděje Churého, člena MR o odbojové činnosti; Svědectví členů MR: A. Bortla, Oldřicha Panáčka pro Mojmíra Rachvalu.
  17. Rudolf Rédr, „Aby národ žil“, str. 32 a foto v příloze; JVM str. 144.
  18. Svědectví Oldř. Panáčka, Frant. Michálkové, Jana Mráky a Ant. Bortla, členů MR z Hodonína a Viléma Morýse z Gottwaldova pro Mojmíra Rachvalu.
  19. Vzpomínková zpráva Alexeje Novosada.
  20. Vzpomínková zpráva Václava Vyžďury /viz str. 26 – 27/ Obrana národa.
  21. JVM str. 80 – 81; J. J. Míšek: Partyzáni Vela, Praha 1946, str. 113 – 114.
  22. JVM str. 79, 80; Odboj, Gottwaldov 1965, str. 25 – 26.
  23. JVM str. 83.
  24. JVM str. 83, 87, 88; KSČ proti nacismu str. 183 – 184.
  25. Odboj, Gottwaldov 1965, str. 26.
  26. Svědectví Josefa Beka, Oldřicha Fiamoli, Kováře Františka pro Alexeje Novosada z 10. 9. 1976.
  27. Tamtéž.
  28. Tamtéž.
  29. Viz příloha „Schéma kolportáže ilegálních tiskovin“.
  30. Tamtéž.
  31. J. Míšek, „Partyzáni Vela“, str. 50.
  32. Svědectví Jos. Paka, Oldř. Fiamoli, Frant. Kováře pro A. Novosada z 10. 9. 1976.
  33. Svědectví Mir. Bartáka, Bzenec z 8. 4. 1975.
  34. Svědectví Josefa Beka, Oldřicha Fiamoli, Kováře Františka pro Alexeje Novosada z 10. 9. 1976.
  35. Svědectví Mir. Bartáka, Bzenec/Novosady pro Karla Novosada z 2. 4. 1975.
  36. JVM str. 183.
  37. Svědectví Mir. Bartáka, Bzenec/Novosady.
  38. Časopis ČSM „Mladé Slovácko“ z roku 1945, č. 5 – 6, str. 2 – 3; Časopis „Bzenecký kraj“ z roku 1945, č. 27 ze dne 10. 6. 1945; Svědectví Mojmír Rachvala, Oldřich Fiamoli.
  39. Svědectví Josefa Beka, Oldřicha Fiamoli, Kováře Františka pro Alexeje Novosada z 10. 9. 1976.
  40. Svědectví Josefa Beka, Oldřicha Fiamoli, Kováře Františka pro Alexeje Novosada z 10. 9. 1976; Svědectví Anny Mezničenkové ze Bzence; Svědectví Lubomíra Vávry z Vracova z 2. 4. 1975 a Ferdinanda Vratislavského ze Bzence z 3. 4. 1975.
  41. Rudolf Rédr, „Aby národ žil“, str. 110.
  42. Svědectví MěNV v Bzenci z 30. 10. 1973 a ZO ČSPB Bzenec z 1. 8. 1976.
  43. Kmenová kniha I. a II. z let 1946 – 1947 zaznamenává činnost odbojových pracovníků skupin: Souček, Orlov a Vela. Obsahuje 114 jmenných údajů s popisem odbojové činnosti. Zápisy provedli: Antonín Pojeta, Metoděj Huk, František Handl, Ladislav Pavlíček, Oldřich Fiamoli, Jindřich Kozák.
    • Zpráva Jindřicha Kozáka z 29. 6. 1967.
    • Seznam členů odbojové skupiny Orlov, vypracovaný J. Kozákem z 18. 1. 1969.
    • Hlášení J. Kozáka uveřejněné v knize „Partyzáni Vela“ na str. 49 – 53.
    • Hlášení skupiny Vela Bzenec uveřejněné tamtéž na str. 53 – 55.
    • Zpráva o činnosti odbojových skupin a partyzánských oddílů gen. Orlova z r. 1976.
    • Svědectví dosud žijících členů, předložená MNO: Bek Josef, Kovář František, Alexej Novosad, Jindřich Novotný a Mojmír Rachvala.
  44. Kmenová kniha I. a II. poř. č. 2 – Jindřich Kozák.
  45. Podle údajů v Kmenové knize I. a II.
  46. J. Míšek: „Partyzáni Vela“ str. 49.
  47. Tamtéž str. 50, schéma „Kolportáž ilegálního tisku“. Zpráva J. Kozáka z 29. 6. 1967, str. 5 – 6.
  48. Zpráva Součkovy odbojové skupiny str. 55; svědectví Bek Josef, Fiamoli Oldřich, Kovář František, Rachvala Mojmír, Novosad Alexej.
  49. Svědectví Bek Josef, Fiamoli Oldřich, Kovář František, Rachvala Mojmír. Kmenová kniha, poř. č. 32.
  50. Svědectví Mir. Bartáka, Bzenec/Novosady z 8. 4. 1975 pro K. Novosada /MNO čj. 171 718/; Originál dopisu s důtkou pro Karla Novosada /přiložen u spisu A. Novosada, MNO čj. 19 110-38/76/; Novinový výstřižek přiložený u téhož spisu.
  51. Schéma „Kolportáž ilegálního tisku“.
  52. Svědectví Mir. Bartáka, Bzenec/Novosady, 1974.
  53. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 49.
  54. Kmenová kniha I., pořadové č. 2, Jindřich Novotný.
  55. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 15.
  56. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 16.
  57. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 12, 13.
  58. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 13.
  59. AÚD KSČ, 1945/893; VHA, prověřovací materiály partyzánských skupin Jan Žižka – štáb JVM str. 193.
  60. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52; vzpomínková zpráva Mojmíra Rachvaly.
  61. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52.
  62. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 51; JVM 191.
  63. SAB, B 72, ZČV, kr. č. 32, dálnopis č. 398.
  64. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52.
  65. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 51, 55; JVM str. 178; SAB, B 72, ZČV, kr. č. 32, dálnopis č. 398 z 27. 3. 1945; VHA, prověřovací materiály partyzánské skupiny Vela.
  66. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52, 54.
  67. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52; JVM str. 191; Potvrzení o akci vydané stanicí SNB v Žádovicích a MNV v Moravanech z 10. 12. 1946; VHA, prověřovací materiály partyzánské skupiny Vela.
  68. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52.
  69. J. Míšek, Partyzáni Vela, str. 52; JVM str. 233, č. 17; SAB, B-72, ZČV, kr. č. 34, zpráva četnické stanice Mor. Písek z 12. 4. 1945.
  70. Podle Ls Uh. Hradiště, 17/46, Willi Kunze; JVM str. 192; Osvobození Kyjovska roku 1945 od Jakuba Kyněry, Kyjov 1955.

 


    zdroj:

  • Originál zprávy uložen ve Stálé expozici města Bzence – HB 339 91/06.