92. VZPOMÍNÁM NA POŠŤÁKA P. JOSEFA

Esesmani slídili v zásilkách ještě po jiných věcech kromě novin. Předně po tajných psaníčkách, po podobenkách a penězích. Každý ten balík byl pro ně i pro nás velikým rébusem: je tam něco? A kde je to? Revisoři rozkrajovali bochníky chleba a kotouče buchet, vymačkávali zubní pastu, oklepávali dno a stěny bedniček, ale málokdy co našli. Naši zasílatelé byli vynalézaví a někdy rafinovaně ukryli jádro tajenky. Zato my jsme byli šťastnější v jejím rozřešení. A tak se našel vítaný lísteček v marmeládě, za nálepkou perníku nebo v cukru – oblíbené to skrýši mé sestry, která tak důmyslně spojila dvojí sladkost.

P. Josef měl na starosti dopravu a třídění potravinových balíčků, úkol dosti odpovědný a nesnadný v přítomnosti esesáků-kontrolorů, kteří balíky otevírali a zkoumali.

Byl mezi nimi jeden maďarsko-německý míšenec z Bratislavy, který nenáviděl vše české. Dosud ho vidím, čahouna s protáhlým obličejem a neklidnýma očima, jak vytahuje z krabice kdejaké české noviny, jimiž byly věci obyčejně zabaleny, a škube je s okázalou zuřivostí na cucky, jako by chtěl roztrhat celý český národ a hodit na pospas ohni, jako házel ty kousky do kamen. Jiní revisoři tyto noviny, jež naši příbuzní a dobrodinci úmyslně vkládali do zásilek, prostě vyhodili na podlahu nebo přeškubli jen napolo. P. Josef je potom pečlivě posbíral a odevzdal adresátu. Pečlivě slepeny, byly dychtivě čteny, třebas několik týdnů staré, a kolovaly tajně z ruky do ruky. I když byly vyplněny z velké části překlady vojenských zpráv z hlavního stanu a výplody Goebbelsovy a Moravcovy propagandy, přece se mnoho vyčtlo mezi řádky, jak říkal P. Aug. Velísek z Křelova, a pak obsahovaly nefalšované drobnosti z domova. Nikdy jsme předtím nečetli noviny tak dopodrobna od hlavičky až do posledního inzerátu o hledání zaběhlého štěněte Puntíka.

Ještě horlivěji pásli esesáci po lahvičkách. Věděli, že domácí posílají přes zákaz svým drahým také osvědčené tekuté topivo na zahřátí ve strohém podnebí dachauském proti chřipce a jiným četným skutečným a možným neduhům vnitřním. Alkohol tito podaření apoštolové abstinence u jiných bez milosti potírali, raději se sami obětovali k jeho odstranění. Jakmile namakali něco od skla, již to chtivě zvedali proti světlu, nedali se másti neviňoučkými nápisy, jako „sirup proti kašli“, „medicína, 3 kapky denně“ – odzátkovali, přičichli úzkými chřípěmi, ba neváhali pro jistotu i ochutnat. Někdy měli štěstí. Po takovém vydatném plamenném doušku bys esesáka ani nepoznal. Jeho polozvířecká tvář jaksi zjemněla, roztála, zlidštěla, a chladné oči pohlédly na nás laskavěji, hřejivěji. Z toho poznat, že dobrý truňk lidi sbližuje a smiřuje. Nedivím se tedy britskému premiérovi Attleemu, že na banketu Spojených národů v Londýně pohostil své různorodé hosty slavnou, 120-letou brandy.

Zejména učarovala esesákovi ohnivá jihomoravská krasavice, pravá slovácká slivovice. Objevil ji zrovna v mém balíku a zamiloval se do ní až po uši hned na první pohled či vlastně počich. Již první vášnivý polibek nebral konce k zoufalé hrůze nás ostatních, kteří jsme žárlivě přihlíželi. O ostatní balíky ani se příliš dále nestaral a odkvapil se svou kořistí jako Břetislav s unesenou Jitkou na rytířském komoni. Když přišel po druhé, první jeho otázka byla: „Má tu balík Pokorný?“ Měl, ale tentokrát Jozífek na záletníka vyzrál. Ještě před jeho příchodem mrkl na mne významně a zašeptal: „Pojď do spárny!“ Tam v koutě pod jeho postelí ležel mnohoslibný balík s mou adresou, ještě pevně motouzem zavázaný, jak přišel z daleké cesty. Rozbalili jsme jej, vyndali z něho láhev, položenou pečlivě uprostřed jako spící děťátko v peřince, urovnali dobře vzniklou mezeru, zabalili a svázali krabici, že by nikdo nepoznal předčasný zásah, a tak zase o něco lehčí balík ostražitě položili na hromadu ostatních. Esesák tedy přicválal na perutích své touhy po slivovici a dal si můj balík ihned předložit, nadával, že jej Josef pomalu otvírá, a ponořil dovnitř chtivé spáry. Nic nenahmatal – sen lásky se rozplynul jako mýdlová bublina – nech si, esesáku, zajít chuť na frajerku z moravských niv, není pro tebe! Och, kdyby věděl, kdo mu ji před nosem ufoukl, byl by ho snad probodl v té chvíli nožem, jímž přeřezával motouzy, jako řevnivý Sicilián svého soka v opeře Mascagniho „Cavalleria rusticana“.

Tak pomohl P. Josef s velikým nebezpečím i jiným v jiných důležitých zásilkách. Přitom zůstal nenáročným a skromným, nevyvyšoval se nad druhé jako leckterý jiný blokový ouřada, spolehlivě doručoval zrevidované dodávky, takže všichni spolubydlící – i jinonárodovci – si ho vážili. Dovedl také v nutnosti rázně vystoupit. Jednou nás obvinil Maďaroněmec lživě, že zmizely dva balíky. Hrozily z toho celé jizbě vážné následky. Jaký div, že jsme se nemálo polekali, jak praví básník Vergil: Obstupuere omnes, steteruntque comae, vox faucibus haesit – Zkoprněli všichni, zježily se vlasy, hlas uvázl v hrdle. Tu předstoupil malý, ale sporý P. Josef nebojácně jako tribun lidu před přivolaného poštmistra a s přesvědčivou výmluvností dokázal lichost nařčení. Žalobce odtáhl jako spráskaný pes a již se u nás neukázal.

P. Josef se vděčně zasmál dobrému žertu se svým oblíbeným zvoláním: „Jeruzaléme!“, ale v jádru své povahy byl založen melancholicky. Dlouhá vazba jej drtila jako balvan stále více tížící bedra. O konečné porážce Německa nepochyboval, ale ještě o Novém roce 1945 mi povídal nedůvěřivě: „Kdoví, zdali z lágru vyjdeme letos živi!“ Byla to snad předtucha?

Koncem ledna náhle mu opuchly líce – propukl u něho prudký zánět ledvin. Rozloučil se s kněžskou kaplí a s breviářem, jejž se věrně modlil podle možnosti, a odebral se na revír. Byl nenápadně zaopatřen sv. svátostmi od holandského kněze P. Rosenkranze a 9. února 1945 přišla smutná zpráva: „P. Josef zemřel.“

Odešel tiše a skromně, jak žil; vypil kalich utrpení až na dno – bez doprovodu spolukněží a věřících byla jeho tělesná schránka odvezena k spálení. Jiní mrtví, s ním ležící na umrlčí káře a přikrytí společnou plachtou, tvořili jeho pohřební průvod. Když jsme toho dne večer viděli se valit rezavý dým z komína krematoria, zdálo se nám, že z něho nám kyne poslední truchlivý pozdrav našeho P. Josefa. „Schade um den braven Mann – Škoda toho hodného člověka,“ pravil vedle mne německý kněz, a vyjádřil tím krátce dlouhou chvalořeč. Věříme, že věčnost mu všechnu škodu stonásobně vynahradila.