11. VÝSLECH V KOSTCE

Doprovod do nitra Pečkárny převzal úředníček sražené postavy, s velkou lysinou na hranaté hlavě, s tváří Mefistofela; silně mi připomínal jízlivého hrbáče z opery „Hoffmannovy povídky“, jenže místo loutny držel v ruce svazek klíčků, jimiž neustále řinčel jako indiánský čaroděj, odhánějící nepřátelské duchy. V třetím poschodí mě uvedl do jakési předsíně a postavili mě k psacímu pultu, na němž ležel arch bílého papíru s perem a kalamářem.

„Napište svůj životopis,“ poručil a začal se procházet za mnou, pobřinkávaje klíčky, až se na něho osopila nervosní příslušnice sboru valkýr z vedlejší kanceláře. Zamručel jako kopnutý ratlík a přiskočil kel mně, aby nahlédl, jak pokračuje můj spis. Mně bylo zatím, jako bych měl napsat jako za dávných dob studentských slohovou práci s úvodem, pojednáním a závěrem. Právě jsem se rozepsal o svém nejútlejším mládí s jeho drobnými plesy a boly, ale můj čtenář neprojevil pochopení pro mou literární činnost. „Ke všem hromům, vy ťulpasi,“ zněla jeho kritika, provázená křápnutím klíčky po hlavě, čímž se ukázal hlavní účel těchto nástrojů, „žádné žvanění, jen zkrátka, kdy a kde jste se narodil, které školy jste navštěvoval a kde jste působil.“

Vrátil jsem se do střízlivé skutečnosti a shrnul do několika vět celý svůj životní běh. Mezitím jsem byl opět vyrušen návštěvníkem asi čtyřicetiletým, s ohyzdnou jizvou na levé tváři, stopou buršácké mensury, na niž byl nemálo hrd. Levé oko po každém důležitém výroku přimhuřoval, aby si dodal nádech duchaplnosti, ovšem s nezdarem. „Tak to je ten štváč, kterému říšští činitelé prý kladli překážky,“ pravil posměšně a přidal (v německém znění) ještě jiné věty, v nichž jsem poznal úryvky ze svých dopisů. Jaká to čest, když takový pán háže mými úsudky, jako by to byly citáty z listů Pliniových nebo Ciceronových! Nicméně jsem tím byl nemile dotčen, neboť vyšlo najevo, že má v rukou mou korespondenci, kterou vyslídil v archivu zrušeného Spolku sv. Rafaela v Praze. Přes mou výstrahu opomenuli ji včas odstranit.

Byl to sám komisař Oberhauser, gestapácký odborník pro církevní záležitosti, úhlavní nepřítel kněží, který se sám chlubil, že z jeho rukou se žádný kněz nedostane na svobodu. Když usoudil, že mne dosti ohromil svými znalostmi, zavedl mne do své úřadovny. Měl jsem na sobě polokožich, který mi konal dobré služby na mém dosavadním putování, ale v této vytopené místnosti mi působil pravá muka. Komisař to zpozoroval a se škodolibým úsměškem mne posadil zrovna k výhřevnému tělesu. Vedle mne se postavil kriminální asistent, čahoun s vyžilým obličejem. Pravou pěst držel stále sevřenu, jako by se chystal k rohovnickému zápasu.

Oberhauser se posadil ke stolu, na němž se šklebila umrlčí lebka, rozložil před sebou objemný svazek akt („hle, tam jsou asi také ty tajenky a křížovky z mých redakčních sbírek,“ pomyslil jsem si, „snad je budeme spolu luštit“) a zamával mi nějakým dokumentem před nosem.

„Znáte to?“ Zajisté, jak bych mohl zapřít své duchovní dítko, ozdobené mým vlastnoručním podpisem. Byl to referát o mé pastorační činnosti v Německu.

„Proč jste jel do říše?“ tázal se komisař

„Za účelem čistě náboženským, pro duchovní správu českých dělníků.“

„Kdo vás tam vyslal?“

„Církevní představení.“

„Lžete, jel jste tam, abyste špehoval a štval proti říši, a vyslali vás tam podzemní političtí činitelé. Jmenujte je!“

„Nemohu, protože jsem se žádnými ve spojení nebyl.“

Vystrčil proti mně revolver. „Víte, že vás mohu zastřelit, nepřiznáte-li se?“

„To snad můžete, ale tím se nic nedovíte.“

Následovala rána pěstí do hlavy od druhého gestapáka, který stál vedle mne. Slečna, která seděla u psacího stroje, se pochvalně zasmála.

„Mám zde připravený zatykač na vaše příbuzné. Nepřiznáte-li se, budou také zatčeni a jejich majetek zabaven.“

„To by mi bylo velice líto, ale nemám, k čemu bych se přiznal.“

„Vaše zapírání je marné. Vaše spoluviníky máme již pochytány a všichni se doznali. Nezdržujte tedy zbytečně!“

Byla to ovšem jen léčka, na kterou jsem nenaletěl. „To by mne samého opravdu zajímalo, kteří to jsou, protože jich dosud neznám.“

„Stoupněte si tam, do kouta a budete dělat dřepy, dokud si to nerozmyslíte!“

Dělal jsem tedy v koutě dřepy do padesáti – šedesáti – dále jsem již nebyl s to odpočítávat. Vím, že jiní dosáhli vyšších rekordů, ale horkem a vzrušením byl jsem tak vyčerpán, že jsem se položil dosti brzo. Písařka, které tato podívaná byla zajisté zcela všední, si při tom klidně strouhala a leštila nehty. Dravčí pud se jevil u ní aspoň tím, že si brousila drápky.

První část výslechu, podaného zde jen stručně, jakoby v kostce, se skončila. Tak se to opakovalo s různými obměnami ještě třikrát, ale vždy bezvýsledně, nic závažného mi nedokázali, jinak bych byl dán k soudu.