49. VÝKLAD O SKROMNOSTI – NEJPOTŘEBNĚJŠÍ CTNOSTI

Ani básník Dante se neodvážil na svou památnou pouť peklem bez průvodce, moudrého Vergila. „Vae soli – běda samotnému!“ Tato výstraha platila v dachauském „pekle nad močály“ více než jinde. Vězeň – číslo neznamenalo nic v hromadě jiných nul, ale běda, octlo-li se samo, například na lágrové ulici. Vzbudilo ihned nemilou pozornost, vyptávání, stíhání. Nacistický systém nenáviděl jednotlivce, individuum, oceňoval jen kupu, dav, ovšem seřazený, stojící v pozoru nebo stejnoměrně vyšlapující. Chtěl-li se kdo bez úrazu a mrzutostí někam dostat, řekněme z bloku do dílny, šatny, pisárny apod., bylo nutno se včas přidružit k nějakému hloučku tím směrem pochodujícímu. Jen tak jsi mohl uniknout bdělým zrakům pozorovatelů z oken správní budovy a strážních věží, vyváznout z několikerého řetězu policistů, rozestavených uvnitř tábora.

Když se postupem času stávalo koupání stále vzácnější událostí, číhali jsme za branou svého bloku, až se vynoří z ohrady vilové čtvrti angorských chlupáčů spořádaný šik králíkářů. Pro toto přednostní komando byla vždy teplá voda v koupelně nachystána, i kdyby měl lázeňský zatopit vlastními dřeváky. Ubírali se velebně po ulici jako královská garda v Londýně ze zámku buckinghamského u vědomí své vážnosti, jíž požívali po celém táboře. Před králičími komorníky ustupovali uctivě i nejhubatější lágroví policajti – vždyť i nejzarytější srdce pod zarostlou hrudí se dychtivé rozbušilo při lákavé představě šťavnaté pečínky, k níž měli tajný přístup jen zasloužilí, spolehliví příznivci králíkářů. Nuže, k nim se připojiti – ovšem hodně hbitě s milostivým svolením vrchního králíkáře – aspoň na výpravu do koupelny, bylo naším ctižádostivým snem a znamenalo jednou za čas důkladné spláchnutí prachu, potu a snad i drobných vších zárodků „oříšků“, jak se jim něžné říkalo, poněvadž hlasně cvakaly při smáčknuti

Jen nevzbudit pozornost – bylo touhou, snahou a modlitbou každého z nás, kdo si přál vyváznout nakonec z koncentráku živ a zdráv. Skromnost byla tu nejpotřebnější ctností, vyniknout z množství bylo krajně nebezpečné, lépe kvést jako fíalinka bez vůně v ústraní. Upozornit na sebe – „podpadnout“ (auffallen), říkali Poláci – znamenalo při nejmenším pár teplých facek.

Stalo se mi, že jsem si jednou za ranního šera nevšiml kolemjdoucího esesáka a nepozdravil podle předpisu smeknutím aspoň pět kroků napřed. Tím jsem „podpadl“. Dostal jsem bez prodlení patřičnou lekci o pravidlech slušnosti – nevím, zdali ji má Guth-Jarkovský ve své obšírné knize o společenském chování – ostrým křesnutím do mozkovice, v níž se mi zajiskřilo pozdní poznání osudného nedopatření, a rázným stržením mé čepice, která vzápětí letěla smělým obloukem na blízký topol, kde se pevně zachytila na nejvyšší větvi. Marné bylo mé úsilí setřást z mohutného stromu výletnici, které se patrně líbilo ve vzdušných výšinách lépe než na ostříhané lebce. Vesele se tam třepotala k obdivu přihlížejících kamarádů. A již hvízdali k apelu – jít bez hlavní pokrývky značilo by nový zločin s mrzutými následky. Nezbylo než bez dechu klusat na blok a sehnat v poslední chvíli za řevu a lání netrpělivého blokáče starou, odhozenou placku na osiřelou hlavu. Ještě dva dny dala se uprchlice ovívat svěžím vánkem od zasněžených alpských velehor na své vysoké rozhledně, až jsem přiměl za kus chleba mladého Ukrajince Timošenka, aby se vyšplhal na topol a střásl nevěrnici po dvoudenním rozvodu do mé náruči.

Podobně si začtveračil esesák s řádovým knězem P. Aloisem, u něhož při setkání v lágrové ulici postřehl nedopnutý horní knoflík na kabátě. Popadl jej za límec a vytasil svůj blýskavý bajonet. Cožpak nám chce podřezat našeho oblíbeného duchovního rádce? Nikoli, tak krvelačný v té chvíli přece nebyl, ale jedním hmatem srubl mu všechny ostatní knoflíky. Teď béž, faráři, kalupem a honem si je přišij, než bude dán povel k nastoupení do řad! Víš, co by té to mohlo stát, kdyby na tvůj nezapjatý kabát zabloudil ostříží pohled pořádkumilovných pánů.

Polekal jsem se poněkud, když na mne narazil v předsíni 4. jizby udýchaný řeholník s rozhaleným kabátem a naléhavou prosbou. „Prosím tě, nemáš jehlu a niť?“ Chvála Bohu, mám obojí. Děkuji ti, sestřičko, žes na to pamatovala ve své nedávné zásilce z domova.

Jaktěživ jsem neviděl ani v proslulých krejčovských dílnách prostějovských přišívat knoflíky s takovou rychlostí přímo závodnickou jako tehdy tohoto bývalého představeného kláštera, on seděl při tom – jinde nebylo opravdu místa – skromně na okraji uprázdněného sedadla v našem „parlamentě“, jak se někdy s trochou nadsázky říkalo dvojnulté místnosti, v níž se mohly s největším pohodlím a rozvahou probírati válečné a politické události. Vedle zasedající sice bručel, že jehla, kmitající se mu občas před nosem, ho ruší v neodkladné činnosti, ale nakonec byli oba hotovi zároveň. Námahu korunoval úspěch. P. Alois ještě včas doběhl k pochodujícímu bloku s přesně zapjatým kabátem, jen z posledního knoflíku mu vlála ještě neodstřižená dlouhá černá nit. Ale i toho si zakrátko povšiml, když mu jakýsi šibal nepozorovaně přivěsil na konec vlákna dost těžký kámen. Soudím, že by našemu příšívači záviděla jeho zručnost mnohá pečlivá maminka, která musí svým čiperným chlapečkům připevňovat znovu a znovu urvané knoflíčky.