Vinařství v Bzenci do roku 1945

Metoděj Zemek

První světová válka poněkud narušila slibný rozvoj vinařství na Bzenecku, který započal koncem 19. století. V tomto smyslu nemalé úsilí vykonal tamní správce a pozdější ředitel panství F. Schwarzmann. Tento ještě před výskytem révokazu založil v bzeneckých vinicích mateční vinici amerických druhů jejím křížením doposud u nás užívaný kultivar Vitis riparia x Vitis rupesties Bzenec (dříve označovaný Schwarzmann). Po výskytu révokazu zavedl zprvu štěpování podnožové révy za zelena a brzy nato, když se podnožové řízky začaly štěpovat na anglickou kopulaci jazýčkovou, avšak s jazýčkem co nejkratším, bylo nutno místo spojení ochránit „obvazem“, pozůstávajícím ze dvou půlek korkové zátky, pomocí k tomu účelu zvlášť sestrojených spínacích kleští, jimiž procházely 2-3 drátky. Práce po sevření kleští byla zakončena zadrhnutím drátků kolem korku, a tím také utěsňováním místa štěpování, Schwarzmann zjednodušil spojování roubů s podnožemi pomocí obuvnického floku.[1]

Vinařství nejen rozkvetlo zaváděním nových metod, ale novému rozmachu napomáhala i vinařská a vinohradnická osvěta. Vždyť ve městě vznikla v roce 1899 první česká rolnicko-vinařská škola a dne 11. září 1902 byl tu založen Zemský vinařský spolek pro markrabství moravské, který hned v březnu 1903 za redakce odborného učitele Zemské rolnicko-vinařské školy v Bzenci L. Čecha – spolkového tajemníka – vydal první číslo spolkových „Zpráv“. Od 22. ledna 1907 vydával Zemský vinařský spolek časopis „Vinařský obzor“, jehož II. a III. ročník redigoval rovněž zmíněný učitel L. Čech.

Rozvoj vinařství podstatně ovlivnila odborná škola, zřízená v roce 1899. Šlo vlastně o zreorganizování Zimní hospodářské školy, která byla v Bzenci založena z popudu Hospodářského spolku v roce 1895 v uznávaném vinařském středisku Bzenci, protože tamní městské zastupitelstvo s velkým pochopením přijalo návrh člena výboru spolku, bzeneckého učitele J. Rychmana[2] a bezplatně zapůjčilo dům na náměstí naproti radnici a uvolila se každoročně přispívat obnosem 200 zl. na běžný chod školy.[3]

Po první světové válce nastal podstatný rozvoj vinařství a vinohradnictví ve městě. Plocha vinic byla rozložena na 82 ha. Tyto se rozkládaly v tratích: Klínky, Za zadníma horama, Novosedly, Získaly, Pohany, Psí hory, Kožuchy, Horní hory, Prostřední hory, Čihůvky, Maršálky, Starý hrad, Kněží hory, Grefty (též Krefty), Pod Cukmantly, Růžené, Hasníky, Kleny, Humenec, Havala.

Viničné stráně byly středem pozornosti jak měšťanů, tak i návštěvníků města. Byly vskutku jedinečným panoramatem. A vinice vykazovaly mimořádnou úrodnost. Při vinobraní připadalo na 1 měřici vinice 1-5 hl vína. V sortimentu hroznů převládaly bílé odrůdy. Z těchto lahodou v prvé řadě vynikala známá Bzenecká lipka (ryzlink rýnský), která je zde velmi rozšířena. Běží o elegantní víno, chuťově harmonické, s ušlechtilou vůní. Bývá zváno králem vín. Již v devadesátých letech minulého století si získalo četné medaile, na výstavách v Madridu, Bruselu, ve Vídni i v Londýně. Středem medailí bylo i za první republiky, stejně i po roce 1945. Vedle Lipky bylo oblíbeno burgundské bílé, sylván zelený, veltlínské, muškátové a tramín. Z červených se těšil pozornosti portugal, burgundské modré, vavřinecké a frankovka. Nejlépe se dařilo vinicím na Starém Hradě, Kožuchách, Maršálcích a Kněžích horách.

Mimořádně dobré klimatické podmínky Bzenecka pro pěstování révy vinné, kde v době vegetačního období převládalo většinou suché a teplé počasí, výhodné chemické složení půdy bohaté na draslík, fosfor i stopové prvky, jakož i k jižnímu slunci obrácené stráně a dobře ošetřované vinice poskytovaly základní předpoklady k dosažení zdravých vyzrálých a hodnotných hroznů.

Vylisovaný mošt se ukládal v sudech známých bzeneckých sklepů. Tam se uložilo v roce 1921, kdy úroda hroznů při výborné jakosti byla jen prostřední, podle odhadu důchodkového a kontrolního úřadu, 973,60 hl moštu a prodalo se 20 q hroznů. Z vyrobeného vína bylo zdaněno 393,65 hl, velkoobchody bylo koupeno 270 hl, a nezdaněno pro potřebu v domácnostech bylo ponecháno 301 hl.[4]

I po první světové válce platilo to, co Řehoř Volný napsal o bzeneckém víně v roce 1834: „Vinice většinou k jihu obrácené skýtají víno, jež je velmi silné, dá se dlouho držeti, a náleží k nejznamenitějším v zemi. Nejlepší vína skýtá pahorek, na jehož vrchu stál hrad Bzenec a jenž uchovává vždy ještě slávu, kterou slynul v minulosti.

Z novějších pochvalných uznání, jež vzdaly hold bzeneckému vínu, uvedu aspoň slova stařičkého básníka Adolfa Heyduka, dlouholetého odběratele bzeneckých vin. K jeho 85. narozeninám poslal mu Leopold Skála darem několik vín. Dne 10. července dárce poděkoval dopisem, v němž uvedl: „Byl jsem oslavami překvapen a unaven. Okřál jsem však po Vaší Lipce, s níž se jiná vína srovnati nedají.[5]

Bzenecké sklepy měly svou charakteristickou dominantu, a byly místem nejen pro ukládání vín, ale i místem posezení „besed“, jak ve všední dny, tak zejména o nedělích a svátcích, kdy tyto byly nejen místem oddechu, ale i střediskem, kde se řešily otázky hospodářské, společenské, ale i politické.

Brzy po světové válce vzalo za své někdejší významné letovisko Havala[6], o němž jsme pojednali v předchozí části, někdy prostorově rozsáhlé, které v posledním období sloužilo za byt hlídačů a skladiště vinařského náčiní. Bylo v roce 1919 rozbouráno, a tím vzala za své charakteristická dominanta regionu.[7]

Již v letech před první světovou válkou byly likvidovány velkostatkové vinice. Jejich část již v roce 1906 pronajal i s právem vyklučování a dokončil jejich likvidaci v roce 1910, čímž podstatná část velkostatkových vinic vzala za své, nápravníky byly vinice přeměněny v pole. I výroba šampaňského byla likvidací velkostatkových vinic zastavena a poslední zásoba byla rozprodána. Držiteli a pěstiteli vinic zůstali jen zemědělci, k nimž se přidružily budované vinařské školy. V tomto smyslu bylo 13. února 1921 založeno vinařsko-ovocnické družstvo, a to původně v Hodoníně, které si vzalo za úkol nejen pečovat o rozvoj vinařství, ale i o společný nákup a odbyt vín, stejně i o zpracování a po něm následující odbyt. Družstvo, které mělo při vzniku 57 členů se 140 podíly a kapitálem 14 000 Kč. Po jmenování Miroslava Skály ze Bzence do funkce ředitele, bylo družstvo přeloženo z Hodonína do Bzence. Proto koupilo družstvo od Leopolda Skály velkoobchod s vínem včetně sklepů a zařízení. Po počátečních obtížích nastal od roku 1924 systematický rozvoj družstva, jejichž počet se zvýšil na 136 členů, s kapitálem již 96 900 Kč. Svým počínáním i svou odvahou se družstvo brzy zařadilo mezi osvědčené vinařské podniky. Získalo zastoupení u známé firmy Nechwila ve Vídni, zřizovalo filiální podniky v důležitých střediscích republiky, jako v Praze, Hradci Králové, Moravské Ostravě, ve Zlíně, Znojmě, Velkých Pavlovicích, v Příměticích, Hustopečích a na Slovensku v Pezinoku zřídilo své vlastní lisovny. V roce 1928 ustavilo v Bzenci pokusnou vinici amerických vinných sazenic v rozsahu 5 ha v trati Maršálky.

Vinařské družstvo vzrůstalo po celé období první republiky na významu i na prosperitě. Obnášel-li na počátku působnosti družstva roční obrat 139 527 Kč, pak v roce 1925 – kdy počet členů vzrostl na 178 – obnášel kapitál 8 630 062 Kč, v roce 1930 – při počtu 130 členů – 14 972 062 Kč ročního příjmu. V krizových letech sice roční obrat poklesl až na 11 832 053 Kč – v roce 1935, ale již v následujícím roce, kdy se zvýšila členská základna na 478 členů, dosáhl roční obrat již částky 22 733 430 Kč.[8]

Vinařské družstvo také získalo další prostory, když v roce 1938 před druhou světovou válkou se mu podařilo získat budovu tamního zámku s rozsáhlými sklepy, které spolu s vedlejšími budovami prokázaly svou vhodnost pro potřeby vinné produkce. Zakoupenou budovu představitelé družstva adaptovali, kdy sklepy přeměnili ve sklady vína, zámeckou budovu upravili v moderní lisovny a provozovny, v hlavní budově umístili kanceláře družstva. Hrabě Magnis po koupi bzeneckého velkostatku připojil jeho správu ke správě velkostatku Strážnice a bzenecký zámek pronajímal různým institucím.

Zakoupením bzeneckého zámku se vinařské družstvo dostalo do nové etapy svého podnikání a skýtalo předpoklady nového rozmachu bzeneckého vinařského podnikání. Leč události dalších let zvrátily všechny plány do budoucna.

Z toho vyplývá, že ubývalo jednotlivých držitelů vinic, a na druhé straně přibývalo vinohradů ve správě vinařského družstva. V zájmu své prosperity získalo družstvo v roce 1934 agrometeorologickou stanici, která svými výsledky při předpovídání počasí se stala důležitým předpokladem k lepší hospodářské produktivitě.

Producenti vína utvořili v roce 1926 Svaz pěstitelů vinné révy, jehož valnou hromadu svolali zakladatelé v době výstavních trhů ve dnech 26. – 29. září. Byla při tom provedena úprava vinného sklepa, který se již 15 let neužíval.

Na podzim roku 1932 byla založena Vinařská besídka, která při svém vzniku měla přes 80 členů. Jejím posláním bylo obstarávání sazenic, získávání podložek, zlepšování vinic šlechtěnými sazenicemi, čili přispívat k podstatnějšímu rozvoji vinařství a vinohradnictví ve městě. V roce 1928 vybudovala v Nádražní ulici vlastní vinárnu pod názvem Jihomoravská vinárna.

Vinná réva vyžaduje mimořádnou péči od jara do zimy: přitom předpokládá během vegetace hodně slunečních paprsků a pečlivé ošetřování svých zelených částí i mimořádnou ochranu před chorobami. Základním předpokladem úspěšného pěstování je mj. i správná agrotechnika. Má ráda půdu výhřevnou, zejména na stráních se sklonem buď jihovýchodním nebo jihozápadním či jižním. Péče o révu je tak důležitá, že sami vinaři srovnávají vinnou révu s děvčicí: „Mosí sa o ni starat po celý rok a nesmí sa spustit z očí.“ A výsledky jejich práce hovoří samy. Ne ovšem každého roku stejně. Nadprostřední úrodou se vinaři chlubili v letech 1924, 1932 a též 1935. Smutnější chvíle byly v letech 1926, 1930, 1936, kdy vinice byly postiženy chorobami, nebo vůči nestálým dešťům nedozrály.

A proto slavnostní okamžiky u vinařů začínaly zavíráním hory, které se tradičně konávalo slavnostním způsobem. Navazovaly na starodávný zvyk, ustálený již v minulých staletích, který připadal na den sv. Vavřince, patrona vinařů, slavený 10. srpna, nebo některý den po tomto svátku. Slavnost přitahovala mimo jiné i tím, že účastníci byli oblečeni do krásných historických krojů. Shromáždění přicházeli na hrad, kde byl připraven improvizovaný vinohrad, hlídaný hotaři. Tito skládali do rukou perkmistra a konšelů – po přečtení horenského práva – slib, že budou zachovávat vše, co je v horenském řádu obsaženo, a že budou pečlivě chránit vinohrady v době jejich dozrávání. Zvlášť slavnostní ráz zavírání hory měla v roce 1927 na oslavu 25 let zemského vinařského spolku, v roce 1930 byl pořad zahajován na zámku, odkud se průvod ubíral na hrad.

Mnohem slavnější byly chvíle vinobraní, kdy okamžiky sklizně naznačovaly, že lopotná práce vinařů nebyla po celý rok marná. Vinobraní na vinicích končívalo slavnostním vinobraním, které bylo spojeno nejen s oslavnými zpěvy a tanci, ale i výstavami. Například v roce 1922 byla tato výstava uvedena vydáním propagačního plakátu Adolfa Kašpara, spojena s výstavou ovoce, hroznů i s výstavou vín. Nejen ze Bzence, ale také z Mutěnic, Vracova, ze Syrovína, z Blatnice a dalších. Stejně tomu bylo i v roce 1926, slavnosti tohoto druhu se opakovaly několikráte rovněž v třicátých letech. A nemusíme připomínat, že slavnostní nálada se opakovala i ve chvílích, kdy víno vyzrálo ve sklepích a kdy vinař s pýchou nejen sám ochutnával, ale nabízel k ochutnání s přáním, aby jeho víno bylo pochváleno. Ze sklepů především o nedělích a svátečních dnech se ozývaly tklivé slovácké písně a často se rozléhala tónina známé bzenecké:

Po Starým hradem ve Bzenci, ve Bzenci,

rostú tam švarní mládenci.

Oni by pili, veselí byli,

kdyby jim panenky, bzenecké dívenky

víno nosily.

 

Pod Starým hradem vinice, vinice,

rostú tam švarné děvčice.

Každá je milá, jak by nebyla,

když si už od mala vesele zpívala,

vínečko pila.

 

Pod Starým hradem vinohrad, vinohrad,

frajárko moja, mám ťa rád.

Vínečko v sudu nosit ti budu,

dáš-li mne za šera eště dnes zvečera huběnku rudú.

Je přirozené, že sklepům, zejména jejich interiérům, byla věnována zvýšená pozornost. Sklepy byly nejen opravovány, nastavovány, ale i jejich interiér byl podstatně rozšiřován. Byly vybudovány nové sklepy nejen v Barácích, ale upravovány i rozsáhlé sklepy na zámku.

Vinařské slavnosti probíhaly nejen ve městě, ale i v dalších místech republiky. Slávu bzeneckého vína propagovala vinařská výstava v Mladé Boleslavi ve dnech 16. června až 31. srpna 1926, kde obnášela tržba 235 268 Kč (80 hl) a menší výstava v Opavě 6. až 21. srpna téhož roku s tržbou 84 580 Kč (30 hl). Trvalou slávu bzeneckých vín připomínala Bzenecká vinárna vybudovaná v Ostravě, která byla v provozu od roku 1928. Měla dobrou prosperitu a těšila se dobré pověsti.

Zvláštní období prožívalo bzenecké vinařství v době nesvobody, stejně jako celé naše hospodářství. Ani toto se nevyhnulo vázanému hospodářskému podnikání, stejně ani povinným odvodům hroznů. Povinnost odvádět hrozny byla mnohdy upřílišněná, čímž způsobovala vinařům množství problémů. Například v roce 1944 byly stanoveny dodávky odrůd vinných hroznů 497 q, která byla upravena na 400 q. V roce 1940 zřídilo ředitelství zemských výzkumných ústavů v městě pokusnou stanici vinařsko-zelinářskou. Potřebné kanceláře umístilo v zámecké budově, stejně i potřebné laboratoře.

I přes problémy období hospodářské nesvobody vykazovalo bzenecké vinařství i vinohradnictví nadále vzestupnou tendenci.

[1] M. Vávra, Vinohradnictví a vinařství ve Bzenci, Jižní Morava, 1986, s. 271.

[2] Jan Rychman byl stavitelem, nikoliv učitelem.

[3] M. Vávra, Vinohradnictví a vinařství ve Bzenci, Jižní Morava, 1986, s. 271.

[4] J. Hanák, Dějiny vinařství v Bzenci, Kulturně historický nákres, Bzenec 1922, s. 50.

[5] Tamtéž, s. 51.

[6] „Tzv. Jezuitská búda.“

[7] Cenným podkladem pro zmapování vinařství jsou kroniky města Bzence, ať první do roku 1938, a druhá do roku 1972.

[8] Podkladem zpracování jsou stati dr. I. Štarhy, jemuž tímto děkuji.

    zdroj:

  • ZEMEK, Metoděj, Csc. (ed.). Kapitoly z dějin města Bzence : Separátní výtisk příspěvků z Jižní Moravy 1982 (r. 18), 1983 (r. 19), 1986 (r. 22), 1987 (r. 23). 1 vyd. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1987. 257 s.