70. VESNA NA PODZIM

Podzim 1942 byl nabit dalekosáhlými událostmi pro vnitřní provoz koncentračního tábora Dachau. Přišel nový komandant Weiss a provedl dvě revoluční změny. Zakázal táborovému personálu bít vězně – zároveň zrušil trest věšení na sloup – a dovolil zasílání potravinových balíčků.

Bylo to snad hnutí lidskosti u tohoto nového náčelníka? Nevím – později byl pověřen správou vyhlazovacího tábora v Lublině, kde se zhostil svého ničivého úkolu se strašlivým úspěchem. Spíše se uváděly dvě jiné příčiny této změny. V té době upadlo do rukou spojenců mnoho německých zajatců, vojenských i občanských – zejména v severní Africe – a byla vyslovena hrozba represálií, nebude-li v německých táborech zacházeno lépe se zajatci a politickými vězni. Zmírnění bylo zavedeno pouze v tzv. „vzorných“ táborech, jako Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen. V ostatních přečetných velkých i menších koncentrácích trval původní systém v celé krutosti až do konce války.

Druhou příčinou byl požadavek: vykázat se zvýšeným výkonem pracovním. Jak toho však dosíci s lidmi, kteří slabostí se sotva drželi na nohou? Hospodářská správa tábora nemínila sama přispět k zlepšení stravy, nuže, ať se o to postarají příbuzní a známí vězňů dodávkami potravin.

Zákaz bití se netýkal esesmanů. Jejich pěstní právo zůstalo neztenčeno. Ani nebyly zastaveny transporty do plynové komory, pokusnictví v revíře, výplata „pětadvacíti“ a jiné okolnosti, jež činily koncentrák i nadále sídlem obav a nejistoty.

Odnětí brachiální moci postihlo blokáče, štubáky, kápy a podobné činovníky, kteří byli v nejbližším a přímém styku s vězni. Právě proto bylo to pro nás v Dachau ohromnou úlevou. Esesáci se objevovali jen občas a bylo možno předeslat ohroženým výstrahu k ostražitosti, ale blokáči a štubáci dleli neustále mezi námi a nikdo si nebyl jist, zdali nezasviští nenadále zezadu facka nebo kopanec, jehož důvod byl často znám jen původci. Pokusil jsem se jednou oholit sám strojkem v umývárně 28. bloku. Nafoukl jsem ze všech sil splasklou líc pro lepší srubnutí strniště a právě na tuto chvilkově nadmutou tvář mi náhle dopadl políček, až se mi v očích zajiskřilo. Proč? To jsem se nikdy nedověděl, protože jsem holení nedokončil. Prchl jsem a chodil pak několik dní s dvěma nestejně obrostlými tvářemi, jako by jedna byla úrodnější než druhá.

To tedy přestalo – aspoň ve větším rozsahu. Staří bijcové nemohli dlouho zapomenout na zlaté časy svých pěstí a kopyt. Chodili zasmušile jako zneuznaní španělští toreadoři, kterým se stýská po opojném ubíjení uštvaného zvířete v býčích zápasech. Aby nevyšli zcela ze cviku, vyžádali si od komandanta dovolení k rohovnickému utkání mezi sebou. Tak jsme měli po několik neděl odpoledne vzácné divadlo na apeláku, kde byla zbudována tribuna a na ní naši pohlaváři se častovali háky pod bradu a levičkami na solár, které se dříve vybíjely na našem těle. Brzy poznali, že není příliš zábavné dávat údery, které jsou vzápětí stejně zuřivě opláceny, a tak toho zase nechali.

Mnohem více nás zajímala zpráva, že smíme přijímati balíčky z domova. Dosud to bylo naprosto zakázáno, jak hlásal jeden z paragrafů, natištěných v záhlaví dopisních formulářů. Nyní letěla do vlasti radostná zvěst, že zásilky jsou dovoleny – „v omezeném množství“, jak starostlivě připomínal pozměněný paragraf.

Zanedlouho se objevily první balíčky, zprvu pořídku a skromně, jakoby nesměle, pak stále hojněji k blížícím se vánocům.

Ačkoliv v přírodě již přecházel podzim v zimu, bylo nám, jako by nás ovanulo nové jaro. Tyto zásilky byly jako vlaštovky, vracející se z jižních krajů a přinášející na svých křídlech teplo lásky našich drahých z dalekého domova. Bývaly ty zásilky často naplněny tím, co si doma utrhli od úst nebo pořídili s velkými obětmi. Byly skropeny slzami z očí českých matek, žen, sester a dětí, které balily tyto dárky nezapomínající lásky a v táboře na ně skanula zase mnohá slza mužů, otců a synů, když je přijímali a otvírali. Vyplnily však svůj úkol milosrdenství. Možno říci, že balíčky nám zachránily zdraví a život. Bez nich jistě nikdo z nás by nebyl vydržel dlouhý pobyt v koncentráku, jehož strava byla vypočtena na pozvolné umírání. I když z různých příčin nebyli všichni obšťastněni balíky, nenechávali je druzí šťastnější o hladu a dělili se s nimi bratrsky. Vyskytli se ovšem také hraboši, kteří své zásoby nepřejně střežili jen pro sebe, ale celkem jsem viděl mezi Čechy mnoho pěkných obrázků solidarity a vzájemné podpory.