Přepis novinového článku z r. 1928 od novináře Václava Petráně.

Voňavé městečko

Ve válce nebylo už koření. I méně oblíbené druhy byly vzácné. Tenkrát, když kouřili z nedostatku lepšího tabáku bukové listí zamotané do útržků novinového papíru, měly hospodyně hroznou starost, čím nahraditi bobkový list, skořici i pepř. Za drahé peníze bylo možno tu a tam koupiti jen papriku a majorán. Už se ani neříkalo majoránkové plevy, aby kupující neurazil prodavače a samo zboží; tak bylo ve vážnosti.

Tehdy byl Bzenec obléhán zástupy lidí zblízka i zdaleka. Jezdili pro okurky, zeleninu, víno a majorán. Kilo plev z voňavé rostliny stálo sto padesát korun! Půjdete-li teď, na sklonku léta, za slunečného odpoledne od náměstí bzeneckého po ulici k Písku, ucítíte příjemnou, trochu mdlou vůni majoránu. Bude vás provázet až za město. Bzenčané suší na slunci na plachtách před domy rozprostřenými domácí koření — někde už vydrolené plevy, jinde ještě celé okolíky.

Vína tu letos mnoho nebude: mrazy mu zjara uškodily. Okurky už nekupujte, tuze byste se s nimi nanesli. Zbývá tedy majorán. Přivoňte si, projděte Bzencem od západu na východ, voní a voní.

A pak se obraťte nenápadně některou uličkou nalevo pod kostelíček: no vidíte —tímhle úvozem je příjemno stoupat. Po obou stranách jsou vinné sklepy. Příjemně se v nich sedí. Sedmileté víno má jiskru, je zlaté a voní sluncem, větrem a silou. Na klenutí je v omítce nápis: Pijme víno, dokud žijem — po smrti se nenapijem. — Tož, na zdraví — víno je dobré. A majorán voní, až sem.

-VP-