13. V TEREZÍNĚ

Zatýkací konjuktura byla na výši. Pražské žaláře gestapa na Pankráci i na Karlově náměstí byly přeplněny. Proto byla zřízena pobočka na způsob menšího koncentráku v Terezíně v tzv. malé pevnosti. Tam jsem byl po ordáliích výslechů odsunut jako vymačkaný citron.

V uzavřeném nákladním autě jelo nás asi dvacet. Mezi nimi jsem spatřil jinocha s kolárkem, pražského bohoslovce, původem z Opavska, zatčeného pro nedovolené překročení hranic. Byla to zvláštnost, protože mně strhli kolárek hned po zatčení. Spolucestující, který Terezín již znal, obrátil se k bohoslovci: „Ty chceš dostat bití hned po příchodu, že?“ – „Jak to?“ –„Tak ti radím, abys kolárek hned sundal. Tam májí na lidi vašeho stavu zvlášť spadeno. Židé a faráři – toť hlavní miláčci esesáků.“

Ukázalo se, že jedou s námi ještě tři příslušníci duchovenstva z Prahy: kanovník Gebert, který si již odpykal rok vězení pro poslech cizího rozhlasu, člen maltézského řádu Karel Horký, administrátor u Panny Marie Vítězné, pro zanedbání zatemnění sakristie, a emauzský benediktin P. Josef Wenzel pro kázání; byl sice osvobozen u soudu v Drážďanech, ale určen gestapem k převýchově v táboře. Jeho případ znázorňuje výstižně, pro jaké malichernosti gestapo zatýkalo a obviňovalo. P. Wenzel uvedl při kázání známé přísloví: „Kdo jde sám v noci lesem, píská si, aby zahnal strach.“ Náhodou pochodovaly tehdy pražskými ulicemi hordy hitlerovských kluků s bubny a píšťalkami. Udavač nařkl kazatele, že na toto jejich protivné pískání se vztahovala jeho narážka.

Většinu společnosti tvořili židé. Ačkoliv jeli nejhoršímu osudu vstříc, byli v nejlepší náladě. „Co se mně může stát? V mé rodině se mluvilo vždy německy.“ Byl to ředitel Ringhoferových závodů. Za 3 dny jsem ho viděl mrtvého na dvoře ve sněhu. „Ono se víc namluví, než je pravda. Nevěřím, že by Němci mohli být tak suroví,“ pravil jiný. Již na druhý den běhal s okrvavenou hlavou. Mladý, sympatický židovský student s buclatou tváří a bretoňskou čapkou na bujných kadeřích vesele křoupal mrkve, které vylovil odkudsi z pytle ve voze, a házel je i druhým hladovým. Za 14 dní jsem jej stěží poznal: ostříhaný, vychrtlý ploužil se s těžkou břišní průtrží k rannímu nástupu.

Do terezínské pevnosti jsme přijeli v sobotu večer. Bachaři začali většinou nedělní dovolenou a tím jsme přišli o tradiční přijetí, jímž vítali nově přibylé, totiž že se vrhli na ně ze všech stran a nehorázně je zbili. „Je to nutné, aby se nováčci ihned vpravili do táborové kázně,“ prohlašovali cynicky.

Tentokrát se objevil pouze bachař Neubauer a vrazil kanovníkovi Gebertovi takový políček, až se tento starý pán zapotácel. Tím se zatím spokojil a zavřel nás do cely za kuchyní, kde jsme strávili v klidu neděli. Teprve v pondělí jsme byli zapsáni do terezínské kartotéky – na zapisování si Němci strašně potrpěli – svlečeni z civilního šatu a oblečeni do nejroztodivnějších mundúrů, jaké Němci ve své sběratelské vášni posbírali po celé Evropě, starorakouských, hasičských, veteránských a muzikantských. I součástky československých stejnokrojů do toho přimíchali jako na potupu. Jen boty a prádlo jsme měli své. Celá ta procedura se neobešla bez švihání rákoskou od nepříčetného dozorce šatny Wachholze.

Když se kanovník Gebert vynořil ze šatny v příliš širokých modrých kalhotách a příliš těsném červeném kabátci s chocholatou čapkou na ostříhané hlavě, nikdo by v něm nehledal člena staroslavné kapituly pražské, nýbrž cirkusáka, který se právě chystá vykonat několik přemetů před obecenstvem. Nedivím se, že když jsme takto naparáděni šlapali do práce Litoměřicemi, lelkující Němci se mohli uřehtat, pokud nedávali raději průchod svému pohrdáni okázalým odplivnutím. „To má být dík otčiny?“ tázal se trpce kanovník Gebert, který pro pražské Němce dosti vykonal. „Za to děkujte vůdci!“ byla na snadě odpověď. Když ochuravěl prací v únorových plískanicích, dostalo se mu přece úlevy tím, že se stal holičským pomocníkem pro bachaře, kterým jaksi lahodilo, že jim mydlí bradu takový hodnostář.

Bydleli jsme v hlubokých kasematách, tmavých a zatuchlých, v nichž blechy měly suverénní panství. Ve dne nás trápili bachaři, v noci blechy. Kdykoliv jsme si ulehli, bylo nám, jako bychom se octli v mraveništi, a dlouho trvalo zmítání a vzdychání, než spánek utlumil houževnaté štípání. Byl jsem přidělen do 4. cely. Jedno umyvadlo, jeden kloset pro 80 vězňů! Často voda přestala téci nebo potrubí se ucpalo. Jaké příjemnosti! Naštěstí byl kápou naší cely mladý P., bývalý četník, který dovedl zachovat v každé situaci nezdolný klid a humor a tím přispěl k zmírnění každodenních nesnází. Večer po mém příchodu pravil na konci obvyklých ohlášek: ,,Kamarádi, tak abyste věděli, že máme mezi sebou nyní také pana faráře. Hleďte se podle toho chovat a dejte pozor na jazyk, ať pozná, že je mezi vzdělanými lidmi.“ Byly tu zastoupeny různé stavy a názory, katolíci, jinověrci, nevěrci a spiritisté. V nezbytných přednáškách, které se konávaly v neděli odpoledne po definitivním uzamčení, byla zachována vždy slušná forma. Dostalo se mi celkem všude vlídného zacházení ze strany českých souvězňů. V neštěstí se ukazovala sounáležitost. Později jsem přišel také mezi německé vězně – laiky. Až na některé výjimky (z Rakouska) nechovali se ke knězi mnohem lépe než jejich věznitelé. Neurvalost a hrubost zdála se být společným rysem panského národa.