4. V SOUDNÍ SÍNI

Strčili mě do soudní místnosti a ponechali prozatím o samotě. Bylo mi divně v tomto prostoru, bývalé universitní posluchárně se vzestupnými sedadly, s dlouhým, zeleně potaženým stolem, s přední stěnou ozdobenou poprsím Hitlerovým a červenou vlajkou s dvěma obrovskými bleskovými šípy – odznakem SS. Zde se konaly v uplynulých týdnech pověstné náhlé soudy, které poslaly na popraviště sta našich lidí. Usedl jsem na sedadlo v druhé řadě a přemýšlel: „Copak zavedou se mnou ihned soudní přelíčení bez jakéhokoliv předběžného vyšetřování? Vždyť stanné právo bylo předevčírem po dvouměsíčním řádění zrušeno.“

Mé zraky utkvěly na desce přede mnou. Bylo tam vyškrabáno nehtem nebo špendlíkem: 28. X. 1941 – J. B. + – Kdosi, jenž byl asi odsouzen k smrti právě v den národního svátku – dvojnásobná tragédie, dvojnásobné hrdinství – zde jeho jediný posmrtný nápis, I který si sám vyryl do žlutavého nátěru lavice. Rázem jsem se necítil samoten. Se mnou tu stál celý národ s hlavou skloněnou v modlitbě nad památkou svého neznámého mučedníka…

Z úvah jsem byl náhle vytržen rachotem dveří, z nichž se vynořil plešatý mužík s kupou cedulek v hrsti, a za ním se hrnuly tři plavovlasé slečny, pragermánské valkýry v moderním úboru. Hlučně štěbetajíce obsadily místa u stolu a počaly se častovat bonbony z krabice, již postavily před sebe. „Dámy, račte pamatovat i na mne nějakou sladkostí, (cukroval mužík a zajíkal se blažeností, když valkýry mu cpaly pralinky do úst a jednu velkou čokoládovou mu přilepily na lesklou pleš. V této chvíli blaha padl jeho zrak na mne. Má přítomnost mu očividně nebyla vhod. Mlaskaje a žvýkaje snažil se nabrati úřední vzhled, který byl povážlivě hyzděn přilepenou pralinkou, a nemoha ze sebe vyraziti slova, ukazoval rukou ke dveřím. „Tohle je divný soud,“ pomyslil jsem si a kráčel určeným směrem. „Co je to za chlapa?“ křičela jedna, již bych nazval Krimhildou. „No, nějaký český lump,“ zapískla Brunhilda. Obrátil jsem se klidně: „Jsem český kněz.“ „Udělejte nám kázáníčko, pane faráři,“ vtipkovala Gertruda, „však už se nikdy k tomu nedostanete.“

V té chvíli otevřely se dveře znovu a dovnitř vrazil ozbrojený esesman. Mávnutím pravice odstrčil mne zpět, až jsem několikrát zavířil před stolem k bujnému řehotu valkýr, a vpouštěl dlouhou řadu zatčených husím pochodem. Ostýchavé pobízel kopnutím k většímu spěchu; měl v tom cvik a dal si na tom zvláště záležet, aby byl odměněn uznalým pohledem svých soukmenovkyň. Za posledním vešel ještě druhý esesák a oba se postavili u dveří, koulejíce přísně očima.

Co následovalo, bylo celkem jednotvárné. Mužík, z jehož pleše zatím pralinka zmizela, zjišťoval podle přinesených cedulek jména a osobní data přítomných, načež je rozdělil do několika skupin k odvedení do různých ubikací v Brně. Tak jsem byl přidělen na Veveří „Pod kaštany“. V kanceláři znovu mi odňali věci z kapes a poslali k ostatním, kteří bydleli v bývalých vojenských barácích, a to do č. 2.

Měl jsem štěstí, přišel jsem zrovna na oběd. „Dnes jsou německé nudle,“ hlásal mi vážně starší kamarád, přinášeje mi naplněnou plechovou misku. Znělo to dosti slibně, ale ihned jsem poznal, že chlubný název značí nakrájenou krmnou řepu. Několik lžiček bylo vše, co můj žaludek, zvyklý ještě poctivé moravské stravě, mohl snést. „Neboj se, za pár dní ti to bude chutnat jako vepřová s knedlíkem,“ těšili mne spolustolovníci, vyškrabujíce svou menážku až do dna. Jejich předpověď se skutečně splnila.

V baráku byla jakási samospráva. Jeden z vězňů byl vrchním kápou, který byl odpovědný za vnitřní pořádek a měl k ruce několik podřízených kápů. Vládl tam celkem duch kamarádství a solidarity. Četně byla zastoupena inteligence.

Jako každý nově příchozí byl jsem předmětem všeobecné pozornosti. Vždyť jsem mohl referovat, jak to vypadá venku, co říkají lidé doma a hlavně co se děje na frontě. Mohl jsem posloužiti příznivými zprávami z Ruska, kde tehdy Němci poprvé zkrátili frontu u Rostova, a z Afriky, kde postupovali Britové. „Dobré je to – do Nového roku může být konec,“ zněl úsudek internovaných stratégů, oči se rozjasnily a nová naděje posílila stísněná srdce.

Dvojnásob vzácným jsem se stal jako kněz. V této vlastnosti byl jsem v baráku bez konkurence. „Tak budeme mít aspoň vánoce s velebným pánem,“ těšili se již napřed mnozí a uvažovali, jak zařídit oslavu těchto svátků, pokud ovšem okolnosti dovolovaly. Mohu říci, že se všichni chovali ke mně slušně a měli ohled na můj stav. „Kam jenom pana faráře položíme?“ byla hlavní starost, ježto barák byl přeplněn. Mladý učitel z Ostravska mi sám nabídl svou výhodnou postel. Ještě před večerem mi ukázal své dva poklady, jež se mu podařilo zachránit: modlitební knížku „Ave Maria“ a podobenku své mladé ženy, s níž byl sezdán měsíc před zatčením. Po společné modlitbě jsem toho dne klidně usínal.