41. V ŘÍŠI EMILA PAŠI

V mém novém bydlišti, bloku 7, číslo 1, vládl ošetřovatel Emil. Byl to vladař v plném smyslu toho slova. Tak jsem si asi představoval tureckého pašu, vážného, mocného a hrdého, nebo mocnáře z doby absolutismu, například francouzského krále slunce, Ludvíka XIV., jenže bez jeho ozdobné, kadeřavé, napudrované paruky, již na hlavě Emilově zastupovala ohromná pleš. Když vykonával své chirurgické pokusy pod elektrickou žárovkou, šířila jeho lesklá lysina jako obrovský reflektor skvělý obraz oslňujících paprsků do všech temných zákoutí jizby. Jeho tělnatá, dobře živená postava byla stálou, živou výčitkou všem jeho vyzáblým, zažloutlým svěřencům, kteří závistivě sledovali velebnou chůzi jeho metrákové tíhy po praštící podlaze, zbudované pro lehčí váhy. Podle zákona spojitých nádob stoupala jeho tělesná váha tím výše, čím níže klesala naše. V mé blízkosti ležel polský kněz, pravý obr délkou a kdysi také objemem, neboť vážil před zatčením 102 kilogramy, z nichž mu zbylo nyní mizerných 39. Plamínek života již jen matně blikotal v tomto zbytečku jako dohořívající svíčka v rozbité lucerně, až úplně uhasl téměř nepozorovaně na římse okna, o něž se tento vrávoravý kostlivec opřel jednou při návratu z poslední vysilující chůze do 00. Dosáhl pozoruhodného rekordu v lehké váze, ale nebyl jediný, který zaznamenal tak znamenité výsledky. Značně se mu přiblížil například Čech, starý pán Feierabend s 42 kg, ale překonal krizi až do začátku lepších dob. Já sám jsem se směle spustil z bývalých 83 kg až na samé pomezí 50 kg, čímž jsem obnovil dávný stav svých mladých 15 let, ale bez jejich slibné bujarosti.

Emil měl tajemství, jež jeho nakynutou tělesnou váhu udržovalo a stále stupňovalo na výši nedostupné nám obyčejným smrtelníkům. Bylo skryto za přepážkou, jíž si vytvořil v koutě světnice jakýsi ostrov blaženosti v okolním moři hladu a bídy. Jako pravý orientální vládce vynořoval se ze svého zátiší jen zřídka, aby ukázal svůj blahobytný zjev žasnoucím zrakům nízké luzy. V jeho uzavřeném sídle se stále cosi kutilo, klepalo a řinčelo jako v alchymické laboratoři podivínského císaře a krále českého Rudolfa II. Dráždivé vůně tamodtud vycházející a sykot smažícího se tuku však prozrazoval, že nebyly to nejedlé nerosty, jejichž rozborem a tavením na pánvích by se snad Emil snažil, jako onen středověký mocnář objeviti nové chemické prvky a sloučeniny. Jeho pracovní materiál byl celkem prostý, ale schopný různých chutných kombinací, jako brambory, margarin, cibule, salám a zelenina. To vše se dalo v dostatečném množství sehnat těmi, kteří měli moc v rukou.

Tak například jsme někdy dostávali brambory na loupačku, 3 až 4 kusy na osobu. Plné džbery s touto potravinou putovaly vždy nejdříve za Emilovu přepážku jako do pohraniční celní stanice. Když byly tamodtud zase méně plné vynášeny k rozdílení mezi četné strávníky jizby, bylo všem napjatě pozorujícím a odhadujícím zrakům ihned zřejmé, že prohlídka dopadla velmi přísně, aby naše slabé žaludky neutrpěly přesycením. Jiné doplňky dodávali pro královskou kuchyni za přiměřené úsluhy spřátelení kápové z lágrových zahrad a plantáží.

Zásobu margarinu obstarala v hojnosti metoda takzvaných „nulových diet“. Objevila se, řekněme, nějaká trhlina v chatrné přikrývce některého pacienta. Toto poškození státního majetku stalo se hlavním předmětem nejbližšího zasedání královské rady Jeho Veličenstva Emila I. v tajném kabinetě. Usneseno s pádným bouchnutím do stolu, na němž se souhlasným zařinčením poskočily četné nachystané misky a talíře, že je naprosto nutno poddaným co nejdůrazněji vštípiti náležitou úctu k propůjčeným svrškům a šetrné zacházení s nimi. Nejúčinnějším prostředkem pro povzbuzení chabé paměti je hlad. Proto uvaleno na osazenstvo celé jizby úplné odnětí celodenní stravy, a to ve čtvrtek. Proč právě čtvrtek? Z tohoto opatření vysvítá vlastně vladařský důmysl. Čtvrtek byl totiž jediný den, kdy byla podávána nejvydatnější večeře týdne: brambory a kousek margarinu. Lví podíl z této zabavené dávky připadl samozřejmě královské tabuli, zbytek rozdán spojencům v sousedních pašalících.

Takový hladový čtvrtek jsem jako na uvítanou prožil hned druhého dne po svém příchodu do tohoto oddělení a se mnou četní příchozí z transportu buchenwaldského. Kdo ví, co znamenal transport, který býval vlastně jen prodlouženou „nulovou dietou“ někdy na celé týdny, porozuměl by vytřeštěným jejich očím, když zřeli přinášené kotle s kouřící se polévkou, opět mizející jako klamavá fata morgána v nedozírné dáli.