68. V ORGANIZACI JE NAŠE SÍLA

Vrátný, jenž stál obrácen nevidomým okem do bloku, nechápal co se děje, když dva heftlinci v plném cvalu se přihrnuli k brance. Domnívaje se, že jde o pokus útěku, napřáhl svou jedinou ruku po obou najednou. Vyplnilo se tu přísloví: Dva zajíce honě, žádného nechytíš. Vyvázli jsme do přední ohrady, zatím co uvnitř zmrzačený Kerberos zbytečně hulákal na poplach a utržil si káravý kopanec od Erichova plnomocníka.

Opět jsme stáli před trapnou otázkou: Co dále? Bez ručníků se vrátit na blok nemůžeme. „Snad si je nějak zorganizujeme.“ To by nebyl Polák, aby nepřišel na tento spasný nápad.

„Organizovat,“ to jest ilegální obchod – bylo čarovné slovo v koncentráku. Zorganizovat se dalo všechno, k čemu měli heftlinci přístup, a byli přece zaměstnání v nejrůznějších dílnách, továrnách, skladištích a pracovištích pod střechou i pod širým nebem. Tamodtud se dopravovalo kradmo – na vlastní riziko, nač si kdo vzpomněl: prádlo, šatstvo, obuv, látky a tkaničky, nitě, jehly, nože, dýmky, zapalovače, knihy, časopisy, brejle, zápisníky, plnicí pera, břišní pásy, košile mužské i ženské, čepce apod., z poživatin jen koření a zelenina z plantáží a zahrad. Jiné potraviny byly, bohužel, nedostupné, a to právě ty hlavní: chléb, tuky, maso, cukr, jakož i kuřivo a tvořily proto, pokud se nám jich dostávalo v omezeném množství – míním tím chléb a tabák – výplatní valutu ve výměnném obchodě za organizované zboží. Někdy stačila též přátelská úsluha, pomoc v nesnázi nebo skutek milosrdenství. Někteří organizátoři byli jako Bosňáci, kteří před válkou zpestřovali u nás život na nádražích a ulicích, jenomže v lágru nenosili svůj miniaturní krámek zavěšený okázale na břiše, nýbrž rozestrkali své tovary v záňadří, pod čapkou, v pantoflích, nohavicích a v tajných kapsách a sáčcích.

Organizace byla veřejným tajemstvím tábora – všichni, vězňové i dozorci o ní věděli, po celou dobu trvání koncentráku byl neustálý válečný stav mezi dodavateli a kupci z jedné strany a správními orgány z druhé strany, ale nebylo možno organizaci vymýtiti pouhými policejními prostředky, protože byla nutnou svépomocí proletáře v nedostatku a bídě. Ostatně esesmani předcházeli sami skvělým příkladem. Každý z nich, od nejvyššího k nejnižšímu, jednal jako sysel, který shromažďoval ve svém doupěti skvostný nábytek, boty, šaty, různé aparáty a klenoty. A proč by měli zůstat pozadu za svými vůdci Hitlerem, Göringem, Rosenbergem a spol.? Sám jsem musel někdy pomáhat u aut při skládání prvotřídních obleků a jemného prádla se značkami nejlepších firem krejčovských a magazínů oděvních z Paříže, Milána, Brna, Bruselu a Amsterodamu a viděl jsem, jak přijíždějí k nim esesmani na kolech jako slétající se krkavci a odvážejí si plné krabice těchto vzácných výrobků z celé Evropy. Nedivím se, že potom hájili své naloupené poklady tak urputně až do posledka.

My dva smutní hledači ručníků jsme si postěžovali tedy na svou nesnáz hlídači u vnějšího vchodu do ohrady. Byl to člověk chápavý a zběhlý v obchodních stycích. Ačkoli se nám žaludek bouřil a zlostně kručel na protest, nabídli jsme společně čtvrtku chleba za dva ručníky. Byla to vysoká cena.

„Počkejte – hned je opatřím,“ řekl úslužně jako agent, který je ve spojení s nejlepšími firmami. Odešel do 23. bloku, kde byli invalidé, kteří vůbec nemohli chodit a stále leželi v postelích. Měli nad sebou přísného blokáče, který držel v ruce karabáč ve dne v noci, jako by to byla prodloužená část jeho pravice, a od rána do večera někoho řezal. Byli jsme tomuto celodennímu bouchání z tohoto sousedního bloku tak zvyklí jako tikání nástěnných hodin v pokoji, takže když náhodou na chvíli ustalo, probouzeli jsme se z dřímot, jako když se zastaví nedotažený budíček na nočním stolku.

Za několik minut se hlídač vrátil s prázdnýma rukama, ale kazajka se mu nadouvala na břiše, jakoby přicházel ze zabijačkových hodů. Vsunul se mezi nás, opatrně se rozhlížeje, a vytáhl ze záňadří po umouněném ručníku pro nás oba. Jak je dostal, nevyprávěl, ani jsme se po tom neptali. To bylo jeho obchodní tajemství. „Po večeři přineste čtvrtku chleba!“ zdůraznil, když nás propustil.

Tak jsme se vrátili vítězně po mnoha útrapách s modrobílými ručníky na ramenou do 28. bloku jako dva koráby, které po dobrodružné výpravě do bouřlivých moří vplouvají s třepotajícími se vlajkami do mateřského přístavu…

Vylíčil jsem tento případ obšírněji jako příklad za nesčíslné jiné podobné příběhy organizačního provozu, jež jsme zažili v koncentráku.