9. V CELE ČÍS. 274

Z rozlehlých budov trestnice na Pankráci zabralo gestapo dvě křídla pro své svěřence, část převzal německý soud (Amtsgericht) a zbytek zaujímal český soud se svými chovanci, odsouzenými pro přečiny trestního práva, jako krádež, podvod, loupež apod. Těmto se vedlo nejlépe, neboť měli české dohlížitele a požívali humánních zvyklostí předválečné doby. Není divu, že leckdo z politických vězňů ve chvíli trampot si povzdechl závistivě: „Jako zloděj nebo sňatkový podvodník měl bych se nyní stokrát lépe!“

Jednu věc měl však Pankrác společnou pro všechna oddělení bez rozdílu: starou českou kuchyni, a to byla jako oáza v poušti ohromná výhoda oproti německým kriminálům s jejich nechutným, monotónním, jalovým a nevýživným jednotným hrncem. Zdá se, že se německá fantasie úplně soustřeďovala na nové tajné zbraně, kdežto v kuchyni a jiných kulturních vymoženostech žalostně selhávala. Buď tedy pochválena, pankrácká kuchyně, která jsi nám poskytovala ráno slazenou bílou kávu s bochánkem chleba, v poledne kromě polévky odděleně brambory a plíčka, prejt, dršťky, v pátek nadívané buchty, tak zvané cihly, a v neděli dokonce knedlíky s gulášem, na večeři zeleninu, v neděli tvarůžky nebo marmeládu, to vše sice s válečným omezením, jež ponenáhlu zasahovalo stále citelněji, ale přece v přijatelné úpravě, zkrátka jako pro lidi!

K tvé chvále chtěl bych sáhnout do strun lyry, ale zatím mohu si jen zabrnknout na pruty okenních mříží. Nyní dlím totiž v cele 274, tak zvané průchodní, protože často střídá své obyvatele. Jejich složení je právě dosti pestré: několik důstojníků čsl. armády, mezi nimi generál Kravák z Prostějova, pražský advokát – sokolský činovník, profesor židovského původu, dva venkovští komunisté pro letáky, řezník, který zabíjel na černo, a otec se synem z Budějovic pro sabotáž.

Látky k hovoru je ažaž. Točí se především okolo zatčení, výslechů, zkušeností v různých vězeních, poměrů doma a událostí na frontě. Zprávy o nich, často kusé a zkreslené, vnikají za mříže a zámky přes všechnu ostražitost bachařů. Vězňové, určení k pracím na chodbách a úředních místnostech, tak zvaní gonkaři či chodbaři, leccos zaslechnou z rozmluv a rozhlasu a zahlédnou z odložených novin, a již putuje důležitá zvěst z přízemí do poschodí, od cely k cele. Příležitostí k tomu je dost. Denně se chodí na ranní čtvrthodinku na dvůr, jednou týdně do koupelny nebo k holení, někteří jsou voláni k výslechu, vždy za dozoru, ale to by musel stát bachař za každým, aby zamezil dorozumění. Holič, který škrábe tupým nožíkem spoluvězně, v nestřeženém okamžiku přikloní se mu k uchu: „Němci ustoupili za Charkov!“, a tvář dosud sešklebená v bolné muce, se na chvíli roztáhne radostným dojmem. I v samotce vyloví isolovaný spiklenec z bramborové kaše moták, z něhož se dovídá o příchodu dalších zatčených spoluviníků – pokyn nesmírné ceny pro příští vyšetřování. Na stěnu zaznívá pravidelné ťukání ze sousední cely; vycvičený sluch v nich postřehne Morseovy značky, které mu zprostředkují sensační novinku, že Německo vstoupilo ve válečný stav s Amerikou. Kloset se osvědčuje jako telefonní mušle a potrubí jako zvukovod pro zprávu o dobytí Tripolisu. Vězňové se radují a chápou, proč bachaři běhají po chodbách jako vzteklí, jen jakýsi Sudeťák vstrčí opatrně ježatou hlavu do dveří a ohromí nás dosti plynnou češtinou. Mrkáme na sebe významně: jak tenhle mluví česky, to jim teče do bot!

V dlouhých dnech, v nichž jsme odkázáni jen na sebe, zabočují rozmluvy na nejrůznější témata, a kdyby byly zachyceny na desky, předčily by známé „Hovory olympské“. Generál Kravák podává zážitky ze Sibiře, podplukovník Halbhuber přednáší o vědách okultních a vykládá sny, major Řezníček vypráví o pověstných věznicích Golnově a Moabitech, advokát udivuje znalostí kdejaké osady v Čechách i na Moravě, řezník líčí skvělé zabíjačky na vsi a staví před oči vyhladovělých posluchačů fantastické mísy jelit a jitrnic, až se naň vrhnou a zacpou mu ústa, aby jejich apetit nevybičoval k nepříčetnosti.