10. V BIOGRAFU

Osvěžující mezihrou v suchopáru denního programu bývalo uvězněným kuřákům tajné zakouření. „Práskneme si!“ tato čarovná formule elektrisovala rázem sklíčené mysle. Jako na celém světě, tak i ve vězení nastal odpoledne jakýsi mrtvý bod, kde veškeré tvorstvo zdá se pohříženo v bezvládném klidu. Usilovné převracení a vytřepávání kapsiček u vest a kabátů, které kdysi přechovávaly vzácný poklad čiků, vyneslo vždy znovu jakoby podivuhodným rozmnožením na denní světlo neurčitou směs tabákových proužků s jinými těžko zbadatelnými náhodnými přísadami, hygienický papír, uchvácený s nasazením hrdla někde na chodbě, poskytl potřebný obal. Zápalka byla ovšem předmětem pro nás ještě nevynalezeným. Robinsoni, ztroskotaní na tomto ostrově vyvrhelů, křesali v potu tváře jiskérku z kamínku a ocele do troudu ze srsti houní. Snad ani Prométheus nepozdravil rodící se plamének tak jásavě jako oni, když od něho zapalovali svou jednu společnou cigaretu. Předák cely ji přijal, aby z ní vysál první tah. Tak asi kmen Siouxů pozoroval uctivě v hlubokém mlčení svého ctihodného náčelníka, když rozdýmal posvátnou dýmku míru. Podle přesně vymezeného pořadí a neporušitelných obřadů přistupovali další členové společnosti, každý učinil svůj puk a vypouštěl dým k otevřenému vrchnímu okénku, jako by obětoval jakýmsi neznámým bohům. Důležitý úřad zaujímal ten, kdo při tomto úkonu stál jako clona těsně před vizírkou, kulatým otvorem ve dveřích, kudy bachaři mohli zvenčí pozorovat vnitřek cely. Tento odpovědný úkol připadal obyčejně mně, jednak pro má široká záda, jednak pro můj stav, jemuž prostosrdečně přičítali jakousi vyšší ochranu. Vskutku po celou dobu nedošlo k přistižení in flagranti, ač okolnosti byly někdy dosti kritické.

Přítomnost kněze v cele 274 dávala podnět také k vážnějším předmětům i náboženského rázu. Nebýval jsem sám, kdo se v neděli zúčastnil aspoň v duchu mše svaté v blízké vězeňské kapli, do níž z gestapáckého oddělení přístup nebyl povolen, a tklivý hlas zvonku při pozdvihování opravdu pozvedal mysl k Bohu. Vždyť před Něho měla předstoupiti za nedlouho většina mých vojenských druhů. Jejich hlavy padly pod sekerou v Berlíně. Major Řezníček byl sice lidovým soudem osvobozen, ale zahynul v těžkém koncentráku Neugammen. Generál duchovní služby Kubáň, vysoký, vyhublý, jen stín bývalé statnosti, zavítal k nám s transportem po dvouletém žalářování v Budyšíně, ale po třech dnech byl odvlečen dále do Dachau. Večer před odchodem, kdy jsme již všichni leželi na kavalcích a světla zhasla, měl Msgre Kubáň  úchvatnou řeč na rozloučenou, řeč křesťana, Čecha a vojáka, plnou víry v božskou spravedlnost a vítězství práva. Nikdo z nás tehdy netušil, že pronesl si sám napřed pohřební promluvu, neboť za kratičkou dobu podlehl surovému zacházení a robotě v chatrném oděvu za drsného počasí. Co nedokázalo německé soudnictví za dvě léta, vyřídilo tedy gestapo za dva týdny. Tane mi dosud na mysli výjev, jak se na rozchodnou objali oba generálové, Kubáň a Kravák, oba zasvěcenci smrti. Byly to scény hodné pera Shakespearova.

V téže době dlel na Pankráci generál Eliáš, jehož jsem zahlédl jednou při společné jízdě k výslechu. Seděl ve voze šikmo naproti mně. Pohlédl jsem do očí muže, jehož poprava byla pouze odložena na neurčito a mohla býti vykonána kdykoli ve dne nebo v noci. Viděl jsem v nich smírný klid a vyrovnanost muže, který po odsouzení již jen napolo žije na tomto světě.

Výslechy se dály v tak zvané Pečkárně, bývalém paláci průmyslníka Petschka, naproti Wilsonovu nádraží. Zde rozbilo svůj stan pražské gestapo s přepychovými úřadovnami v horních poschodích a mučitelskými kobkami v podzemí, kde se snažili odemknouti zamlklá ústa žárem, ledovou vodou, bitím, prudkým světlem a černou tmou.

V přízemí byla čekárna, které se říkalo biograf, protože tam vyšetřovanci, sedící nehybně v lavicích, s rukama položenýma na kolenou, museli upřeně zírat na přední stěnu. Levé rámě měli ovinuto barevnou páskou; barva byla různá podle oddělení, v němž měli býti vyslýcháni, a uvaděči dbali o to, aby stejnobarevní neseděli vedle sebe a neměli takto příležitost k dorozumění.

Když jsem byl uveden do biografu, představení právě začalo. Mladý esesák, který stál velitelsky rozkročen vpředu tváří k nám, domníval se, že jeden divák ho změřil vyzývavým pohledem. Předvolal ho dopředu a poručil mu dělat dřepy se vztaženými pažemi. Potom v témže postavení žabí pochod. Potom zůstat takto bez hnutí na místě. Kdo si myslí, že se nakonec nesvalí, zvláště je-li zeslaben delší vazbou, ať to zkusí! Po dosažení tohoto efektu mu nařídil: „Zpět do lavice!“ A když upachtěný pán belhal okolo něho, chtěl mu dodatkem uštědřit oblíbený kopanec. Onen však, patrně zkušený borec, hbitě uhnul, takže vymrštěná noha s lesklou holínkou se vyhoupla do prázdna a mladý ničema se vyvrátil na podlahu. Mírný smích uspokojení zašuměl hledištěm, ale ihned odumřel, když se klacek vztyčil, červený zlostí jako krocan. V jeho osobě byla pohaněna celá říše, kterou představoval, a volala po zadostučinění. Jeho rozzuřený pohled se zabodl do mého obličeje, z něhož zcela nevyprchal slabý úsměv. Již si mne chtěl vybrat za další svou oběť, když přišel zřízenec odvést mne k výslechu. Tak jsem unikl Charybdě, abych upadl do Skylly.