78. UNIKÁM CHOBOTNICI

Řekne snad někdo po přečtení předešlých kapitol: „Jen se tak nevychvaluj, jako bys rozdával jako magnát plnými hrstmi, vždyť jsi měl jistě sám hladu dost.“ Nejde tu o sebechválu, nýbrž o prostou skutečnost, že průvodním zjevem horečnatých stavů malárie bylo také naprosté nechutenství. Nebylo tedy velkým sebezapřením vzdávat se pokrmů, po nichž vlastní žaludek příliš nebažil.

Jak vzácné mi bylo jindy každé sousto i toho lágrového chleba! Když mi byl v invalidním bloku zase jednou ukraden, jak vděčen jsem byl českému kamarádu, který mi ze své skrovné porce ukrojil krajíček. Byla to oběť, která se blížila velkodušnosti Abrahamově, když měl obětovat svého jedináčka. Nyní v malárii jsem bez váhání odevzdal třebas celou čtvrtku jiným potřebným. Také jsem tím platil za služby mi prokázané.

Nikolenko, který o mne tak synovský pečoval, mne opustil k mé bolesti. Jeho zkušební doba již vypršela, byl tedy odsunut, aby udělal místo jinému. Nežli odešel, postaral se mi o nástupce – rovněž mladého Rusa – pro různé drobné úsluhy, jež mi skýtaly úlevu v nemoci.

Nikolenko byl by mohl zůstat zde v pohodlí i déle, kdyby si byl více vážil pochybné náklonnosti vrchního ošetřovatele, který si hezkého chlapce všímal s dotěrnou pozorností. Poněvadž se však hoch choval k námluvám zvráceného milovníka chladně a odmítavě, zahořel zhrzený nápadník mrzkou pomstou a vypudil ho z teplého hnízdečka do prosincového mrazu. Potom jsem se již nikdy nesetkal s Nikolenkou. Když se modlím Otčenáš, zaznívá mi do něho někdy jako zdáli melodický hlas ukrajinského molodce.

Neležel jsem pořád v jedné místnosti. Podle průběhu choroby mnou strkali ze světnice do světnice. První byla „inkubační“ – chorobné zárodky se teprve vyvíjely; druhá „kritická“ – střídavka se rozletěla dravým tokem; třetí pak „závěrečná“ – nemoc dospívala k finálu, někomu dala knockout, jiného porazila na body a dala mu lhůtu k dalšímu utkání, neboť vlastnosti této nemoci je opakování v neurčitých obdobích ještě v dalších letech.

V první světnici byl jsem svědkem hrozného výjevu použití smrtící stříkačky, již byl zahuben mladý život polského kněze z Poznaňska. Přivlekli jej z tuberkulosního oddělení – omdlel již při vkročení do naší stanice – a přece mu naočkovali ještě i malárii. Pokus neprobíhal jaksi ke spokojenosti pokusníků. Nemocný náporem dvojí nákazy na své zchátralé tělo napolo zešílel a neustále mluvil cosi nesouvislého. Jeho ústa se pohybovala ve dne v noci, i když nevyslovovala vždy slova, jako stroj, jejž nelze zarazit. Zlomky modliteb, žalmů, kázání, básní, rozmluv s neviditelnými osobami pozemskými i nebeskými – vše se hrnulo vodopádem z jeho rozpukaných rtů, jako by chtěl ještě před koncem vypovědět chvatně vše, co se nahromadilo za života v jeho srdci a paměti. Neslyšel, neviděl nic okolo sebe, odmítal jídlo, jen občas spolkl doušek vody a mluvil nepřetržitě dále.

Správa revíru se rozhodla zastavit toto perpetuum mobile výmluvnosti. První injekce nepůsobila okamžitě. Polák měl zdatné srdce. Jeho mumlání osláblo, jako když kapelník dá taktovkou znamení k pianissimu, ale šelestilo bez přestávky. Druhý střik ochromil konečně srdeční sval nadobro. Zavládlo náhle ticho, unavená ústa sklesla ochable – ale věru, usínalo se mi v tom mrtvém mlčení hůře než dříve za bzukotu jeho řeči.

V třetí místnosti byla lůžka nad sebou. Ležel jsem dole, denně po několik hodin zmítán ještě třesavkou a po ní zase horečkou, jež překračovala 41 stupňů °C. V polovědomí se honily mou rozpálenou hlavou divoké představy a výjevy. Byla noc. Vše, co jsem kdysi zažil nebo četl, defilovalo ve zmateném průvodě mou obrazivostí. V jedné chvíli mi bylo, jako bych opět spočíval v kóji zámořského parníku, nesoucího mne k břehům severoamerické pevniny. V uších mi i hučel příboj rozbouřených mořských vln a dunění lodních strojů. Zdálo se mi, že loď naráží na ledovou kru, tříští se ve dví, okénko kabiny puká, temná voda se valí dovnitř a s ní podivní mořští živočichové, kteří opustili dno oceánu, aby se usídlili v této lidské stavbě – sépie, hvězdice, raci, žraloci. Pomalu se souká okénkem ohromná chobotnice a blíží se ke mně se svýma chladnýma, světélkujícíma očima. Hrůzou se potím, nemohu se hnout, když příšera napřahuje po mně svůj dlouhý slizký chobot. Vidím zřetelně vytřeštěnými zraky, jak se chapadlo kyvadlovitě houpe nad mou hlavou, stále níž a níž – cítím je již na své lebce…

V poslední chvíli sebou trhnu a uchopím oběma rukama chapadlo, abych je zadržel. Škube se křečovitě v mých dlaních, chce se mi vymknout, ale držím pevně. Slyším shora těžké oddechování, kdosi šeptá důtklivě: „Pusť mne, kamaráde, nekřič, dám ti pokoj!“ Vtom se mi chapadlo vykroutilo z prstů a zmizelo ve výši. Sedám, rozhlížím se v šerosvitu nočního světélka, a hle: v horní posteli nade mnou je vyňato jedno z příčných prkének, ale otvor tím vzniklý již se právě ucpává odchýleným slamníkem. Připomínám si, že tam nahoře leží také cikán – nějaký mladík z Rumunska, který vždy nápadně prohlížel mé lůžko, než se vyšplhal do patra. Bezpochyby zjistil, že kladu na noc svou krabici vždy za hlavu, a umínil si, že použije nočního klidu a přítmí, aby si vybral z této zásobárny nějaké zákusky. To byl tedy ten polyp, který sahal po mně svým chobotem.

Nepodařilo se mu. Ráno velice žadonil, abych nežaloval, že už to víckrát neudělá. Teprve nyní prozrazuji jeho dlouhoprsťácký tah.