Uvedená bzenecká pověst pochází z knihy „Vlastivědné čtení – pověsti z hradišťského okresu“, kterou uspořádal Bedřich Beneš Buchlovan a jež vyšla nákladem Okresní učitelské jednoty „Komenský“ v roce 1935. Touto pověstí, spolu s několika dalšími do jmenované knihy přispěl bývalý bzenecký ředitel měšťanských škol a posléze městský knihovník Jan Gartner. Ve všech případech se jedná o J. Gartnerem literárně „uhlazené“ pověsti, které se tradovaly a předávaly ve Bzenci ústním podáním.

U KATOVA KŘÍŽE

Jan Gartner

Za dávných časů, kdy se v Bzenci po klekání konávalo ještě zvláštní „zvonění turecké“ za pomoc Boží proti vpádům nepřátelským, kdy provozoval se chov ovcí, jež se popásaly na četných úhorech, krajina leskla se hladinami rybníků mezi háji divokých stromů a v řadách usedlostí domovitých zela místa nezastavěná, chytili v „Doubravách“ člověka, který se spolutovaryši oloupil židy jedoucí na trh do Hodonína. Tenkráte mělo město Bzenec ještě soud hrdelní. Ten se ujistil osobou zločincovou ve vězení na radnici. Tam jej podrobili „outrpnému tázání“ a nabyvše světlých „půtahů“, odsoudili lapku na smrt. Draho však přišla poprava městskému šosu. Kata bylo třeba si vypůjčiti až z Uherského Brodu. Ten přišed v ustanovený den, statečně si v rathouzním šenku pochutnával na víně bzeneckém a pranic mu nevadila nevonná otevřená stoka, kterou v návratí vytékaly výkaly do rynku. Umíráček zalkal na kostelní věži. Odsouzence naložili na káru a vezli mimo hlubokou vrbami zastíněnou louži na náměstí ven Vracovskou ulicí až na návrší „Babí“. Tam v písčité hladovité půdě nad rybníčkem, v němž kat si po skončeném díle obyčejně ruce umýval, strměla se šibenice a kolo, tam byla bzenecká „spravedlnost“. Po jedné straně káry kráčel kněz, jenž cestou stále lotru ukazoval křížek, po druhé ubíral se rychtář, právo, kat a holomci. Smutné divadlo přivábilo sběh lidu. Horkem tetelil se vzduch a dým prachu vznášel se za průvodem, nad hnoje, louže, hromady dříví a otýpek. Na místě popravním odsouzence složili, byl beztoho už zpola mrtev. Kat mu spoutal ruce a zavázal oči. Lotr poklekl a kat vytáhl z pochvy meč. Dav se utišil, ocel se zablýskla – však co se nestalo? Chyba. Hlava neupadla rázem, nýbrž kat zaťal lotrovi jen do ramene. Chtěl se ihned opraviti, ale už bylo pozdě. Propukla všeobecná bouře; co kdo držel, nebo popadl, kamení, klacky… tím po katovi házel. Od té chvíle dle podivného zbytku středověkého práva byl zločinec svoboden. Lidé jej opatřili a vezli zpět do města. Kat prchal jako líticemi štván podél „starých potoků“ k Olšovci a pak směrem k Veselí. Pronásledovatelé v patách za ním. Za Olšovcem v polích jej kdosi kamenem hrubě zasáhl, že klesl na zem. Vzteklý dav jej na tom místě utloukl, jámu vykopal a mrtvé tělo do ní pochoval. – Oj, lahodné vínečko bzenecké, jenom záhubu jsi přineslo osobě právní! Neměl sis ho, mistře ostrého meče, tolik z hubatky nahýbati! Žena jeho dala pak na tom místě postaviti kříž pro pokoj duše. Ten už dávno zmizel během letoucích let, ale lidé dosud tamějším pozemkům říkají „u katového kříža“.