99. U HLAVNÍ BRÁNY

Jako sedm zamračených obrů obstupovaly ze všech čtyř stran masivní hlídkové věže koncentrační tábor, podávajíce si ruce štítem zdí a řetězem ostnaté ohrady, aby zadržely desetitisícové obyvatelstvo. Jeden obr za druhým kapituloval – ochrnul, oslepl a oněměl, smrtelně raněn zobanem amerického orla. Bylo dobyto i služební budovy s hlavní branou, jíž jen podle číslování náprsních pásek vešlo 160 000 vězňů za minulá 4 léta. Kolikrát se otřásalo klenutí jejího průchodu rachotem kol valníků, odvážejících tytéž vězně zmlklé a ztuhlé!

Američané obsazují bránu a ukazují se v horních oknech. Vítá je hromový pozdrav přispěchavších vězňů, kteří naplňují náměstí, mávají rukama a vyhazují čepice do vzduchu. Objímají se navzájem, blahopřejí si a hlučně se líbají, známí s neznámými, Češi s Francouzi, Rusové s Italy, Jugoslávci s Holanďany, komunisté s kněžími.

Hle, již vybíhá štíhlá postava ve vojenském stejnokroji ze stínu brány a jako první vniká na půdu tábora. Jen několik kroků a již se vyšvihne jako pták do výše na ramenou nadšenců. Čapka padá příchozímu ze světlých kadeří. Je to válečná zpravodajka. Tak se mohlo říci, že první muž, který z americké armády vkročil do osvobozeného tábora, byla – žena.

Z ulice se vynořil hlouček, v jehož čele se kmitá červenobílá vlajka – Poláci. Křičí: „Miejsce, miejsce – místo, místo!“ Spěchají, aby první ji vztyčili nad branou. Byla dávno tajně připravena k tomuto svému vzkříšení a ukryta někde pod slamníkem nebo pod podlahou. Předstihla jen o několik minut svou trojbarevnou francouzskou družku, která vplouvá do vzdušného moře za bouřlivého provolávání slávy z úst svých ctitelů. Vzápětí se velebně rozvíjí odznak vítězů – červené pruhy s modrým polem, posetým bílými hvězdami. Jako čtvrtá se k nim připojuje naše krásná vlajka československá. Bratr Vláďa Kocman popisuje tento památný úkon takto:

„Bylo mi známo, že naše vlajka je rovněž připravena a uschována ve skladišti prádla. Spěchal jsem tedy k budově skladiště. Zde již bylo asi 200 Čechoslováků. Utvořili jsme trojstup a pří vynášení naší vlajky jsme jako na povel sundali čepice. S vlajkou ve středu prvního trojstupu jsme potom s hlavami obnaženými, s pocitem úcty k symbolu našeho národa, v přesně vyřízených trojstupech, vojenským jednotným krokem došli k hlavní strážnici. Při našem příchodu shromážděný zde dav ztichl, udělal nám místo, takže jsme se mohli postavit do obloukovitého trojřadu. Naše vlajka byla pak důstojným způsobem vztyčena za zpěvu hymny. U kdekterého z nás se objevila slza v oku.“

Netrvalo dlouho a střecha strážnice se proměňuje v pestrou kytici vlajek ostatních spojenců, sovětského i britského, a zastoupených národností. A nejen zde, také na všech barácích a jiných budovách laškuje večerní vánek s různobarevnými stuhami, které hlásají zrození svobody. Na 26. bloku nad kaplí nechybí vlajka papežská.

Mezitím přijelo auto s americkými žurnalisty a válečnými reportéry. Jak dokázala již naše zpravodajka, bývali tito odvážní bojovníci tisku s vojíny v prvních řadách, zvláště když šlo o předmět publicisticky tak zajímavý, jako byl světoznámý koncentrační tábor Dachau. Žvýkajíce gumu, pohlíželi z oken na vlnící se davy, zapisovali svá pozorování, filmovali a mluvili do mušlí polního telefonu.

Rafičky hodin na vížce strážnice se sunuly k 7. hodině, když v okně pod nimi se objevil americký důstojník. Byl to vojenský duchovní. Pokynul ohromnému množství, které se okamžitě utišilo. Pravil: „Drazí přátelé, děkujte se mnou Bohu, že hrstce amerických vojáků se podařilo vás osvobodit z tohoto pekla vašeho utrpení. Ďáblové, kteří vás hlídali, jsou zneškodněni. Ještě se dovíte, co na vás chystali. Pomodleme se za vaše mrtvé kamarády a za brzký mír!“

Obnaživ hlavu, sepjal ruce a modlil se hlasitě Otčenáš. Byla to první veřejná modlitba na tomto místě, odkud dříve zaznívaly jen kletby a vyhrůžky. Všichni smekli a vnímali slova požehnání v tichu mlčení, přerušovaného jen dohřmíváním vzdálené střelby.