TOULKAMI HISTORIÍ BZENCE

Vojtěch Holcman

Uvedené tři články byly otisknuty ve Zpravodaji JZD Svornost v Bzenci, který zde vycházel nepravidelně v 80. letech 20. století. Články jsou ponechány v původní literární podobě a jsou dokladem, že i v občasníku  defacto „firemního“ charakteru se dají nalézt hodnotné doklady rozšiřující povědomí o historii našeho města.

Z BZENECKÉ KNIHY DEKRETŮ

I když měl Bzenec jako město vždycky v minulosti rolnický ráz, žili tu měšťané, dosti zámožní, kteří se snažili napodobovat život ve větších městech tím, že se např. rádi večerem procházeli nejen po náměstí, ale jejich kroky vedly často na Starý hrad, aby se pokochali pohledem na úrodu ve svých vinohradech a zastavili se v podhradí ve sklepě na skleničce dobrého vína a pobesedovali. Že se při těchto procházkách „přitrefily“ různé, i nemilé události, o tom se zachovalo svědectví  v „Knize dekretů“ z let 1699 – 1756, uložené ve Státním archivu. Je to kniha, do níž byla zapisována různá rozhodnutí o žádostech, sporech a stížnostech měšťanů bzeneckých.

Jeden z prvních zápisů líčí událost z roku 1699, podle níž se 15. června k večeru ozývalo na Starém hradě silné střílení. Zámecký správce tam poslal několik hlídačů s velitelem Hoffmanem, aby střelce zatkli a přivedli na zámek, neboť držení střelné zbraně a střílení vůbec bylo přísně zakázáno a trestáno. Hlídači zjistili, že střelbou se tam bavil mladý syn zámeckého zahradníka a syn důchodního, kteří se hlídačům a jejich veliteli, obročnímu Hoffmanovi vysmáli, vynadali a dokonce je chtěli pobít. Obroční se proto obrátil na hraběte Jiřího Krištofa a žádal jako jeho zaměstnanec satisfakci, neboť prý hájil jeho nařízení a předpis. Hrabě Krištof mu dal za pravdu a odsoudil oba střelce k potrestání 6 ranami karabáčem, a pro satisfakci jim obroční ještě sám každému vlastnoručně 3 přidal. A na to měli být po nejbližší 2 neděle postaveni na bzeneckém náměstí na pranýři, což by znamenalo pro ně a pro rodinu velkou potupu. Syn důchodního Karel Hartwig proto požádal písemně hraběte za odpuštění a uvedl, že u něho byli na návštěvě jeho syn a přátelé, které bavil venku střelbou z bambitky a pískáním na píšťalu a že tím nikomu neublížil. Hlídači se prý k němu chovali vzpupně a hrubě, nadávali jemu a jeho přátelům zbojníkům a šelem, což byla veliká urážka. Proto se bránili a on žádá hraběte, aby mu trest stání na pranýři prominul, když už rány karabáčem si oba vytrpěli.

Hrabě Krištof se však ukázal jako důsledný a ve své rozhodnutí napsal, že se jeho prosbě nevyhovuje a rozhodl, aby oba stáli na pranýři po dvě nedělní dopoledne, když budou lidé chodit do kostela a z kostela, což se také stalo v druhou a třetí srpnovou neděli roku 1699.

PASTÝŘSKÁ HISTORKA ZE BZENCE

Bzenec je odedávna vinařským a hlavně rolnickým městem. Tento charakter měl plně ještě před 200 lety. Dobytek bzeneckých hospodářů se pásl společně. Město mělo k tomu 2 pastýře krav, 2 pasáky vepřů, které pásli jen v lese Doubrava. O tuto pastvu se však dělili i s osadníky vacenovskými, které byly pro živobytí rolníků velmi důležité, byl zvláštní pastýř, který denně vyháněl na pastvu přes 500 ovcí ze Bzence a přilehlého Olšovce.

V roce 1759 přišla na hovězí dobytek v našem kraji nějaká epidemie, nákaza, při níž na pastvě v prvním dni uhynulo 12 krav, patřících jednotlivým rolníkům – měšťanům. Purkmistr Stavinovský hned předvolal pastýře Gistra, aby mu vysvětlil, jak se to vlastně stalo, neboť o infekci neměl tehdy zdání a hledali nějakou místní příčinu. Pastýř Gistr mě o nemocech dobytka zřejmě také bůhví jaké představy a poněvadž byl s ovčím pasákem Klůčkou v nepřátelském vztahu už více let, nařkl ho, že jeho stádo učaroval. Vyprávěl purkmistrovi, že minulý týden Petr Klůčka pásl ovce nedaleko a pořád prý obcházel jeho stádo krav a pronášal „zaklínadla“. Je až podivuhodné, jak celý slavný bzenecký úřad dal váhu takovému nařčení, když už na druhý a třetí den se doneslo, že dobytek onemocněl a uhynul také v sousedních obcích Ježově, Domaníně, Těmicích Ořechově a jinde.

Bzenečtí úřadi za souhlasu vrchnosti vzali milého Klůčku na trpní právo a předali ho k „prošetření“ katovi. Byl nejprve napomenut pány radními i samým purkmistrem, aby se k čarování přiznal, aby se do večera rozmyslel. Druhý den, když nařčení znovu odmítl, byly mu přiloženy palečnice, po čemž se k čarování přiznal. Sotva mu palečnice povolili, svoje přiznání odvolal a to s velkým prošením se dovolával u pana purkmistra útočiště, že je nevinný. To se ten den opakovalo ještě dvakrát. Celé útrpné právo s pány radními rozhodlo, že by měli také „přiskřípnout“ Gistra, zda mluvil pravdu. Po prvním přiložení palečnic začal silně naříkat, a když mu bylo pohroženo pálením boku, přiznal, že si to na Klůčku vymyslil. Bylo mu za to vyplaceno 30 ran karabáčem, byl zbaven pastýřství krav a byl „poslán na žebrotu“.

Mezitím však bzenecký úřad, aniž dočkal výsledku výslechu, hned první den poslal s vědomím vrchnosti jízdního posla k Apelačnímu soudu do Brna s dotazem, zda mají pastýře-čaroděje popravit. Tam se však našla přeci jen rozumná hlava, neboť celý bzenecký dopis křížem „škrtla“. Téhož dne napsal tento osvícený úředník na přípis německy: „Podle nařízení Jejího Veličenstva královny Marie Terezie z 12. srpna 1756 byly kouzla a čáry jako nepodstatné obvinění v celém státě zrušeny“. Ale na vesnicích, ale i v městech byli jimi mnozí lidé ještě dlouho zatíženi!

ZE STARÝCH ARCHIVŮ

Různé staré spisy v našich archivech nám dávají nahlédnout do minulosti našich vsí a městeček. A tak zjišťujeme, že žili a existovali nejen vážení měšťané, řemeslníci, půlláníci a ostatní usedlíci, ale čas od času se také mezi nimi vyskytla různá individua, která přicházela do konfliktů s tehdejší spravedlností a při dopadení bývala pro výstrahu trestána velmi těžce – mnohdy je to stálo krk.

Tak už koncem 16. století, před rokem 1581, si vytvořil nějaký Mikuláš, syn Holuba z Hluku, zlodějskou partu. Přebýval sám u jednoho z nich, u Jana Šerých ve Bzenci, v jeho malinké chaloupce v Barákách, ale oba se mnohdy celé týdny doma neukázali. Brousili po blízkém i vzdáleném okolí a živili se krádežemi a loupežemi. Když se Mikulášova parta rozšířila o další dva pacholky ze Bzence a ze Žeravic, troufali si již na velké „akce“.  Začátkem prosince roku 1560 číhali v Doubravě na kupce, který jel se svým povozem z brněnského špitálu. Bylo už sice přítmí, ale po cestě se stále trousili účastníci z jarmarku, proto se Vacek dovolal brzy pomoci. Jak uvádí zápis, Vacek velmi křičel a Mikuláš mu dal „dvakrát obuškem na záda“. Vzali mu pak z vozu ještě 2 kopy vajec, 2 kopy bílých tolarů a pytel chleba. Vzadu jdoucí jarmarečníci je obklíčili a prchajícího Mikuláše a Jana Šerých chytili. Bzenečtí páni pak předali oba lupiče soudu do Brna, kde byl Mikuláš podroben trápení a vyznal, že ve Bzenci před tím jedné noci vylámali krám a ukradli telecí kůže, které prodali Židovi ve Strážnici. Druhého Žida zase střelili z ručnice a obrali ho o peníze. Jiného násilí se dopustili na děvečce ze Bzence, která šla z jarmarku z Kyjova. Také nějakého Michala obrali o peníze, které stržil za prodané dobytče v Kyjově.

Brněnský soud sepsal všechny nedobré skutky Mikuláše Holuba i Jana Šerých, kteří sice prozradili jména svých dalších “kompliců“, ale bůhví kde se potulovali, odeslal oba vedoucí party k soudu na Buchlov, loveckému právu. Tento známý středověký soud se se žádným nemazlil a odsoudil je oba k trestu smrti pověšením, pro výstrahu všem podobným.