40. ŠPRÝM A JEHO DOZVUKY

Dosavadní líčení ukazuje snad dostatečně, že nuda byla v revíře neznámým pojmem. Každý den přinášel nějaké dobrodružství, často hodně divoké, jako by původci a řediteli revíru byli vesměs spisovatelé nebo vášniví čtenáři pověstných krvavých románů a morzakorů. Drsný ráz této obludné romantiky pokoušel se zmírnit stolař a spoluchirurg Gustav při denní operační činnosti povídáním obhroublých anekdot, jež se těšily značné oblibě okolostojících čumilů, pokud rozuměli jeho švábskému nářečí. Méně si je libovali pacienti sami, které měl zrovna v práci, protože ve vypravěčském zápalu zcela zapomínal, že má v rukou nohu a ne poleno, ostrou čepelku a ne hoblík či dláto.

Jeho kalná fantazie, podobná bahnisku rozvrtanému chrochtavými rypáky, vnukala mu čpavé historky, někdy nejapně zasazené do farského ovzduší. Ty podával se zvláštním gustem, sestupuje za povzbudivé pochvaly svých kumpánů do podrobností, jež dokazovaly žalostné mistrovství v jiných oborech, než bylo jeho dvojí stejně nepodařené řemeslo. Rád se tu pásl na rozpacích zejména svých kněžských pacientů, kteří mu byli vydáni na milost a nemilost. Ačkoliv jsem se mu vyhýbal a dával jsem přednost jeho mlčenlivému představenému, upadl jsem zase jednou do jeho spárů. Přestál jsem se zaťatými zuby obvyklá muka řezací procedury, když již při obvazování byl opět zachvácen snahou, dát k lepšímu reprisu noční příhody jakéhosi imaginárního žebravého mnicha s vesnickou krasavicí a jejími dotěrnými nápadníky u okénka kdesi v Černém lese. Úspěšnou premiéru absolvoval již před několika dny. Právě začal chutě malovat choulostivou situaci a blížil se k napjatě očekávané pointě, když Hermann zvedl tesklivě skloněnou hlavu, pohlédl mi do očí, v nichž četl otázku: „Což musím s fyzickým utrpením snášeti ještě i morální trýzeň?“

Snad si vzpomněl v té chvíli na své dávné zaměstnání obchodníka s devocionáliemi. Sklonil opět trpce hlavu, ale náhle se událo něco neočekávaného. Hermannova ruka, jež právě držela náplast, pomazanou jakousi černou mastí, bleskem se vymrštila a velká náplast, určená původně pro flegmonu jeho ošetřovance, obratně se přilepila na široce otevřená ústa rozpovídaného humoristy. Ten prudce zamával rukama a nohama do vzduchu, popadaje zastavený dech, asi jako bájný kovář bohů Hefaistos, když ho rozhněvaný vládce Zeus svrhl z hory Olympu. V obecenstvu se rozpoutal hromový smích, který se stupňoval, když Gustav strhl náplast a s počerněnou tváří a vyvalenýma očima se rozhlížel plačtivě po nevděčném posluchačstvu, jemuž se stal nenadále terčem posměchu místo obdivu. „Dobře ti tak, měl bys už jednou držet tu svou nevymáchanou hubu!“ podotkl suše jeho šéf Hermann, ponořuje se znovu do svého trudnomyslného rozjímání.

Gustavova pobloudilá výmluvnost se na několik dní zarazila jako studna, přecpaná blátem a rmutem. Avšak jeho uražená ješitnost se obrátila proti mně jako nepřímé příčině veřejného zahanbení. Od té doby začal dokazovat, že neprávem zabírám v jeho světnici místo, které by se hodilo pro zajímavějšího pacienta. Tak se stalo, že zakrátko jsem putoval v roztrhané košili, opásán šedou houní jako obyvatel arabské pouště, s kapesníkem jako turbanem na hlavě, do posledního oddělení revíru, 7. bloku, 1. jizby.

Oproti dřívějšku byl to hluboký úpadek. Octl jsem se v obyčejné šalandě, přeplněné hrubými dřevěnými lůžky trojmo nad sebou. Aroma v dřívější místnosti nebylo nikterak lahodné, ale ve srovnání s nynějškem zdálo se mi i s cikánskými výpary přímo rajským vánkem. Není divu, vždyť kromě flegmonářů valná část obyvatel 7. bloku byla postižena vleklým průjmem, rovněž následkem jalové, řídké stravy nebo požívání trávy a různých syrových zelin z hladu. Běhavka byla v lágru velmi těžkou, ba smrtelnou nemocí a mnozí dokonávali přímo na místě tělesné potřeby. Zde někdy seděli dosud živí vedle mrtvých a bylo mnohdy těžko rozeznat jedny od druhých.