74. RUSKÁ KREV V MÝCH ŽILÁCH

Vylíčil jsem již obyčejný způsob šíření malárie v revírní stanici, totiž nasazením komářího roje v síťové klícce na stehna. Štípnutím hmyzu byly zárodky choroby dopraveny do žil.

Tito cizopasníci po svém vniknutí do krve se množili dělením a vnikali do krvinek. V nich se usídlovali a je hubili stravováním jejich plazmatu. Tento pochod se opakoval při zamoření organismu nepřetržitě a způsoboval zvětšení a změknutí sleziny, znetvořoval játra a ledviny. Vycházela s palčivými bolestmi moč červeně zbarvená. Následek bývala tak zvaná střídavka. Její záchvaty se hlásily předzvěstnými příznaky: bolestí hlavy a kříže, slabostí, odporem k jídlu. Pak se dostavila třesavka, půl až dvě hodiny trvající. Pokožka bledla a chřadla, prsty modraly, obličej se přepadal. Třesavka byla tak prudká, že nemocný jektal zuby a celé tělo se křečovitě zmítalo. Puls býval drobný, ale rychlý, též dýchání urychleno, teplota přes pocit zimy zvýšena až na 41 – 42 stupňů °C. Nemocný zvracel a pozbýval i na čas vědomí. Potom se pocit chladu uskrovňoval, tělo se zahřívalo, jazyk osychal a nemocný byl trápen neobvyklou žízní, dostavil se silný pot, teplota klesla a nemocný upadal v těžký spánek. Záchvat trval 6 – 10 hodin, načež nastala přestávka klidu.

Při střídavce se vyskytovaly tři druhy: 1. každodenní; záchvaty se vracely každý den; 2. třídenní; záchvaty vynechávaly den; 3. čtyřdenní; dny horečnaté dělila doba 48 hodin. Podotýkám, že u mne se vyskytl první, nejhorší druh; byl jsem trápen střídáním zimnice a horečky každý den asi tři týdny, až první období střídavky doznělo.

Všestranný profesor Schilling připadl ještě na jiný způsob pokusů. Nečekal na práci moskytů, nýbrž odebral již nakaženým pacientům krev a vstřikoval ji přímo do cév některým zdravým zkoušencům. Jména takového nevítaného dárce krve i jejího nedobrovolného příjemce byla přesně zaznamenána a stav obou i potom sledován souběžně. Tak vznikly zvláštní dvojice pokrevenců, často věkem a původem zcela rozdílných, shodujících se jen příbuzenstvím stejných mikrobů, jejichž otcem byl dárce a dědicem příjemce. Do této skupiny churavých blíženců jsem byl zařazen hned z počátku. Nepřišel jsem tedy do přímého styku s kusadly bahenního hmyzu, nýbrž dostal jsem injekci cizí krve.

„Nikolenko 2“, zvolal příručí doktora Brachtla, podávaje mu ampulku s temně rudou tekutinou pro injekční stříkačku. Ohlédl jsem se, kde je Nikolenko, jejž volají. Kromě lékaře byli v kabinetě tři ošetřovatelé, z nichž nikdo nereagoval na vyslovené jméno. Tak jsem pochopil, že Nikolenko 2 jsem – já sám. Tak jsem byl ke svým blízkým padesátinám ještě překřtěn – jakýmsi křtem krve, neboť mi byla vstříknuta do prsou a do paže červená životní šťáva nějakého mi neznámého Nikolenky č. 1, který dlel v maláriové stanici již delší dobu a měl první fázi nemoci za sebou. Ta se měla nyní v mém těle opakovat jako zdařilé číslo koncertu, jež chce nadšené obecenstvo mermomocí slyšet ještě jednou. Nuže, v té chvíli sáhly třesoucí se prsty choroby do strhaných strun mého těla, aby z něho vyloudily zmatenou píseň horečnatých přeludů a zimničního chvění.

Svého nového jmenovce Nikolenku 1 jsem poznal zanedlouho. Byl jsem pochopitelně zvědav na svého předchůdce, jehož krevní dávka kolovala tak bouřlivě všemi průlivy mého organismu. Nebyl jsem zklamán. Shodou okolností se stal dokonce mým sousedem v lazaretní světnici. Ležel napravo ode mne, oddělen pouze těsnou uličkou. Byl to hezký, šestnáctiletý ruský chlapec, tichý, skromný a uctivý. Nemluvil mnoho; jeho velké, tmavé oči hleděly zádumčivě do dálky, jako by stále vzpomínal na nesmírné rozlohy rodné Ukrajiny. Nyní stísněn čtyřmi stěnami baráku, chřadl jako kvítek, urvaný závanem vichřice z domácí půdy sem na močály drsné hornatiny předalpské. Sám jsa zmítán záchvaty střídavky a zesláblý, nemohl jsem mu věnovat velkou pozornost. Na mé občasné otázky odpovídal svou měkkou řečí se smutným úsměvem, jenž mi drásal srdce. I on měl svou slovanskou matku, od níž byl odtržen – kde zůstala ona a jeho sourozenci? Nevěděl.

Spřízněnost krve byla mezi námi utužena vzájemnou pomocí. Stlal mi postel, urovnával přikrývku, přinášel navlhčený ručník na ochlazení rozpálené hlavy a zkoralých rtů, ohřál mi čaj na kamínkách uprostřed světnice. Mohl jsem se mu také trochu odvděčit. V té době přišel první balíček od mé sestry z Kyjova. Bylo v něm hlavně sladké pečivo a něco cukru. Zásilka přišla jako na zavolanou. Poskytla vydatnou posilu mé srdeční pumpě, vyčerpané stálými vysokými horečkami. Dělil jsem se o ty vzácné zákusky také se svým mladým pobratimem, ač je přijímal velmi ostýchavě a nepásl po nich jako jiní, kteří chtivě zírali z okolních lůžek na dárky z Moravy. Nebýt Nikolenky, byli by mi je rozkradli, když jsem ležel ve mdlobách nebo v olověném spánku.

Bylo mi útěchou, že když už mi byla vnucena cizí krev, byla to aspoň krev slovanská a krev mládí.