61. ROBOT, ZNEUZNANÝ STÁTNÍK A UČESANÝ DIVOCH

Hostí mne 3. jizba invalidního bloku. Její štubák Gerhard dokonale znázorňoval typ robota, jak o něm čteme ve zprávách z Ameriky: stroj v lidské podobě, který nemyslí a necítí, ale navlas reaguje na určité popudy svého složitého ústrojí, jako budíček, který se, hnutím svého nataženého pera rozhrčí s dotěrnou precizností u hlavy spáčovy. Když odříkával obvyklá, úmorně jednaká štubácká hlášení, s bezvýraznou tváří a skelnýma očima, nehybně upřenými jedním směrem, drnčel jeho dutý hlas, jako by mu v klenutých prsou spustila jakási gramofonová deska, a bylo téměř slyšet chrčivý sykot, který působí jehla po otáčejícím se zvukovém kotouči, čelisti se mu zdvihaly a klesaly jako potahovány ocelovými pružinami a sklaply s hlasitým třesknutím, když deska dohrála. Pak sedl prudce na stoličku, jako by mu někdo podrazil nohy, a v daném okamžiku se zase vymrštil jako paňác z krabice stiskem skrytého knoflíku. Při chůzi se posouval po podlaze rychle a strnule, jako by měl místo nohou chůdy, které jedou na kolečkách po neviditelných kolejích přesně vymezenou dráhou. Brzy jsme znali všechny trati, jimiž projížděla tato živá lokomotiva po světnici a okolí, a ostražitě jsme je míjeli, aby nenastalo tvrdé střetnutí. Pohyboval se ponejvíce jen mezi dvěma stanicemi, jednou východní v ohradě kabiny jako hlavním nádražím, a druhou záchodní, kde měl vyhrazené sobě místo, na němž nestrpěl žádnou cizí konkurenci. Když tam jednou narazil na neopatrného běhavkáře, došlo k takové srážce a explosi, že stopy bylo dlouho potom vidět i na stěně. Poláci mu případně říkali „samochod“, což mámená v jejich řeči automobil.

Kdykoli blokáč Erich potřeboval pomoc v ubíjení přebytečného invalidy, stačilo mu zvolat: „Gerhart!“ a ten vyrazil hned na dvůr jako supící pancéřový vlak a kolmo napřažený býkovec v jeho tuhé ruce dopadal podle taktu jako cep mlatců do snopu na tělo, jež mělo býti rozmělněno pro stodolu krematoria. Z jeho nepohnutého obličeje nebylo lze vyčíst, zdali je si vůbec vědom svého konání. Soudím, že představoval onu konečnou fázi oživené jednotky, k níž směřovala celá výchova nacistického systému – přeškolený tvor, který bez osobního úsudku a pocitu odpovědnosti vykonává mechanicky rozkazy vedoucí vůle.

Sousední 4. jizbu spravoval štubák Fritz. Zase jeden Fritz. Zdá se, že toto jméno přirostlo německým rodičům zvláště od slavných časů mocného uchvatitele Fritze Velikého tolik k srdci, že v každé rodině hlaholí aspoň o jednom členu, obyčejně nejméně podařeném. Aspoň já jsem měl dosud se všemi Fricky v koncentrácích málo radostné zkušenosti, počínaje hned prvním, s nímž jsem se setkal v Terezíně. Jmenoval se Fritz Feuerlein, to jest „Ohníček“, a opravňoval toto příjmení tím, že zapaloval palčivé ohníčky na bledých tvářích vězňů křesadlem svých pěstí.

Tohoto nového Fricka z 25. bloku měl jsem často pokušení oslovit italským jménem „Benito“, neboť se podobal tvůrci fašismu Mussolinimu jako vejce vejci. Dát mu na kupolovitou hlavu, s vyčnělou širokou bradou, válečnou přilbu a naučit ho vykřikovat „Vinceremo – Zvítězíme“ nebo „Vrátíme se do Afriky“ a byl by mohl skvěle zastupovat svého dvojníka i po jeho svržení a zajetí roku 1943. Místo toho uplatňoval Mussolini čís. 2. své dosti nevyužité řečnické nadání sprostým nadáváním farářům – kromě mne byli tu kněží i jiných národností – a jeho nejmilejším gestem kromě háku pod bradu a do žeber bylo vychrstnutí vody ze džberu na nic netušící poddané. Tato nenadálá sprcha nebývala za ranního chladna na oblek vítána, ale Fritz se svému kousku srdečně chechtal svým mohutným, nažloutlým chrupem. Tak se asi směje krokodýl, když se mu podaří prohnat z řeky koupající se domorodce. Řídil se asi heslem: „Vesele do nového dne“, když viděl nastupovat k prvnímu apelu na blokové uličce hodně promoklých vyzáblíků, jako by se z dachauských močálů shromáždili všichni hastrmani ke generální přehlídce.

Jsem rád, že mohu pochválit aspoň jednoho z našich velitelů totiž mladého Helmuta. Výjimka jen potvrzuje pravidlo.

Blokáče Ericha jsem již čtenářstvu dříve představil Lojzíkovou charakteristikou ‚divoch“. Pečlivý zevnějšek ovšem nenasvědčoval, že by byl přišel přímo z indických džunglí nebo afrických pralesů. Spíše representoval čistokrevný exemplář nordického arijce – štíhlý blondýn s nazad česanou plavou hřívou a ohebným tělem mrštného jaguára. Představte si divokou kočku, která umí také číst a psát, pěstovat své fousky a drápy, ale přitom dále stejně kouše a škrábe, a máte tento výtvor fasádové civilisace bez kultury srdce. Toto přirovnání se shoduje doslovně s jeho jednáním. Vrhal se na svou oběť, jako by se jí chtěl zakousnout do hrdla a vychlemtat její krev. Srazil ji k zemi a prováděl nad ní divoký tanec indiánského čaroděje, opojeného šílenstvím vraždy. Stáli jsme okolo v paralyse bezmocného děsu a přihlíželi jsme, jak přesně vypočtenými údery nohou do nejcitlivějších orgánů rozdupává plamen života, jako by dusil hořící cár. Čas od času míval takové ničivé záchvaty a pak jako dravec, který se napil horké krve, odplazil se do svého pelechu, kde vystřídal zuřivost s jinými neřestmi, o nichž napsal sv. Pavel, že mezi křesťany by neměly být ani jmenovány.