53. POŽÍVÁM VÝHODY „HÁJENÍ ZVĚŘE“

Při odchodu z revíru jsem dostal od Emila na důkaz jeho zvláštní přízně „ochranný lístek“ (schonungszettel), který mne chránil ještě na dobu jednoho týdne (jinak pouze na 3 dny) od zapřažení do těžké roboty. Byla to tedy jakási lágrová obměna „hájení zvěře“.

Po každém ranním apelu zaječel jako vřískavá trubka povel z úst raportfíry : “Pracovní komanda – nastoupit!“ Na 2 až 3 minuty nastal na ohromném shromáždišti zdánlivý stav chaosu. Tisícihlavé desetistupy bloků se mžikem rozpadly ve své atomy, které jako na počátku stvoření kroužily v neladu a zmatku všemi směry po prostranství. Pohyb se musel díti velmi rychle, neurvalý zelenáč (vězeň se zeleným štítkem) přitom vrazil do slabšího nebo ho i porazil k zemi – nemotora přišlápl a rozštípl dřevák mimojdoucímu a ten s nářkem a hubováním shledával zbytky své jediné obuvi – 2 až 3 kamarádi se vzali pod paži a spojenými silami rozráželi jako ledoborec valící se kry zástupů – leckdo slízl cestou pohlavek nebo kopanec, ani nevěda, od kterého kápy či ozbrojence, který vyčníval jako hrozivá skála z rozvířených lidských vln – ulejváci se pokoušeli proklouznout z nádvoří mezi baráky do skrýše, ale upadali jako mušky do pavučiny do rukou bedlivých, dokola rozestavených hlídačů, kteří si zapsali jejich čísla k potrestání a hnali je zpět – někdo horkokrevný popadl za krk zcela nevinného pro domnělé odstrčení, ale byl odtržen hrnoucím se proudem ještě před vyřízením účtu s uškubnutým límcem od košile v ruce – ale za několik okamžiků stály na určených místech po nástupišti větší i menší pracovní oddíly v pětistupech, hotové k pochodu na svá pracoviště.

Byly to celé odborové organisace, ovšem vytvořené a skuté režimem zcela nedemokratickým, bez nemocenského, úrazového a pensijního pojištění. Stáli tu strouhači řepy, škrabači brambor – mohli se přiživit nějakým zemáčkem, třebas i syrovým, ale seděli celý den v mokru – punčocháři a rukavičkáři – byli pod střechou, ale hluboko pod zemí, v dusném vzduchu a při umělém světle – králíkáři, příštipkáři, krejčí, ševci, kuchaři, pradleny rodu mužského, slamníkáři, rohožkáři, zahradníci, písaři a jiní, kteří pracovali uvnitř tábora. Ven se ubírali do četných podniků, přidružených k táboru, řezníci, zámečníci, strojníci, tesaři, stolaři, hračkáři, dřevaři atd. Jen malé procento z nich byli kvalifikovaní dělníci, většinu naučila nutnost jejich umění jako Dalibora housti. Tak jako v nemocnici prováděli zámečníci a obchodníci operace žaludku, ledvin a slepého střeva, tak zase v hospodářských závodech W. B. oháněli se učitelé místo pera dlátkem a nebozezem, kněží místo na kazatelnu stoupali na vysoké haldy prken, novináři místo do kláves psacího stroje bušili těžkým kladivem, jako by chtěli umlčet imaginárního protivníka, a hudebníci místo smyčce řezali pilou, jako by nacvičovali doprovod k moderní rumbě nebo bugy-vugy. Náš P. Šindelář, kdysi kaplan v Bystřici pod Hostýnem, zůstal věren svému křestnímu patronu svátému Mikuláši jako lepič a malíř dřevěných dětských hraček pro mikulášské nadílky.

Zvláštní postavení zaujímala „trestní četa“ (strafkompanie). Bylo poznat ubožáky podle kruhových kotoučů na zádech, na prsou a na kalhotách. Těm se již zdaleka každý raději vyhnul, ne že by v nich neviděl své nešťastné druhy, nýbrž že okolo nich pobíhali nejlítější dohlížitelé, kteří se před zraky pánů, vyhlížejících z oken správní budovy, rádi vyznamenali drábovským vystupováním. Trestanci chodili do štěrkovny a věděli, že se všichni nevrátí živi a zdrávi.

Nejpočetnější byla skupina plantážníků. Však se již otvírala pro ně dvojitá brána na východní straně ohrady vedle strážní věže, na jejímž ochozu stáli vojáci s kulomety, a čekali tam na ně průvodci v plné zbroji. Psovodi drželi na řemínku nedočkavé dogy, které plnily ranní vzduch štěkotem a vytím. Tak bylo vítáno krásné slunce, zvedající se na okraji obzoru z červánků v lesku svého mladého jasu. Tomuto slunci vstříc kráčely téměř bez počtu setniny plantážníků. V první řadě každé z nich vyšlapoval vždy jako setník kápo se žlutou páskou na levé paži. Mezi robotníky dlouho vzbuzoval pozornost svou neobyčejnou tloušťkou mohutný representant slovinského národa, lublaňský starosta, který svým objemem mohl směle utvořit sám pro sebe celou setninu i s kápou. Znenáhla se však jeho rozsah scvrkal, neboť dachauské podnebí nepřálo nadměrnému vzrůstu tělnatosti. Bylo-li mlhavo, nesměli se plantážníci vzdáliti z tábora, aby se snad někdo nepokusil o útěk pod ochranou bílého závoje. Stáli pak někdy dlouhé hodiny nepohnutě v husté mlze jako nepřehledné sbory mlčenlivých stínů na břehu řeky Léthé v podsvětí.

Když se shromaždiště konečně vyprázdnilo, zbyl podél prvního revírního bloku ještě poslední hlouček. Byli to „nepřidělení“, kteří dosud nebyli zařazeni do žádného komanda nebo z něho vypadli pro nemoc nebo kápovu nemilost. Na tento zbytek jako lovci na uštvanou zvěř se vrhli různí zájemci, blokáči, štubáci, lágroví dozorci, aby si z něho vybrali „děvčata pro všechno“, zametače, nosiče, posluhy, čističe záchodů. Nepřidělení byli také nejdříve na ráně pro revírní pokusnictví.

Kdo se tedy mohl vytasit se vzácným papírkem, zmíněným „ochranným lístkem“, jako já tehdy, byl oprávněn se vrátit z apeláku na svůj blok s pouhou přátelskou výzvou: „Zmizni, sviňská špíno!“ (Hau ab, drecksau – nebo – saudreck, tuto nadávkovou akrobacii nelze v češtině zcela vystihnout.)