102. POŽITKY DUŠEVNÍ I HMOTNÉ

První dny plynou v extázi líbánek svobody.

Bývalí vězňové chodí jako opojeni silným vínem radosti po táboře, berou se kolem krku, smějí se a zpívají. Sdružují se za vlajkami a pochodují, nevědouce kam a proč, obejdou nástupiště, provolávají slávu spojencům a vracejí se k východisku. Pořádají projevy a odměňují kteréhokoli řečníka za každou větu entuziastickým potleskem. Mají snahu se vybouřit jako horská bystřina, jež dotekem jarního slunce prolomila pouta ledu a řítí se skokem po balvanech do údolí.

Vždy znovu je uvádí ve vytržení zjev amerického vojáka. Ten se málokdy objeví pěšky, obyčejně jen v autě. Celá americká armáda je motorizována. Brzy si nedovedeme pěšího Američana ani představit, spíše bez nohou, ale s volantem v ruce a se žvýkací gumou v ústech. Kde se auto zastaví, je obklopeno nadšenými obdivovateli. Někdo se snaží dorozumět drobty angličtiny a gestikulací, ostatní se zbožnou pozorností pozírají na svůj idol. I prostý vojín má svůj fotografický aparát, jímž zachycuje vše, co chce ukázat za „velkou louží“ o podivných lidech a poměrech ve staré Evropě, která tropí hlouposti, dokud jí yankee nepřijde na pomoc a nezavede v ní trochu pořádku a shody. Pak si připomene, že má před sebou vyhladovělé a ožebračené vězně. Hne se v něm dobrácký cit a začne rozdávat, co má po ruce: konzervy, suchary, cigarety, žvýkací gumu, čokoládu. Zastavil jsem se náhodou u tohoto výjevu právě na konci rozdávání. „Ty jsi nic nedostal,“ volá s lítostí Američan a honem hledá po kapsách. „Tu máš“ a vtiskne mi do ruky tubu holící pasty. Přivezl jsem ji ještě domů a mohu říci, že byla výborná.

Příchodem Američanů hlad rázem přestal. Spíše se stávalo v prvních dnech, že někteří zesláblí se přejedli tučnými pokrmy a doplatili na to životem. Jaká to tragická vrtošivost lidské slabosti! Dříve se zmíralo nedostatkem stravy, nyní jejím nadbytkem. I tomu se brzo zabránilo lékařským dozorem.

Nic neznázorňovalo tak výrazně rozdíl mezi dřívějškem a nynějškem jako kuchyně. I ona dříve sloužila bídnou stravou k pomalému, ale jistému zabíjení lidí. „Už zase řepa!“ hlásala její páchnoucí pára, proudící bílými chumly ze všech větráků, hned při ranním nástupu. Teď slibovaly různé libé vůně, dráždící nozdry mimojdoucích, opravdovou výživu a pochoutku, která nezklamala naděje v ní kladené. Američané mnoho řečí nenadělali, ale – cituji 9. číslo českého věstníku – za jeden den přivezli do tábora 27 200 kg masových konserv, 3 000 kg salámu, 6 312 dóz kondenzovaného mléka, 6 650 dóz ovomaltiny, 7 330 kg biskvitu, 1 200 kg sušenek, 4 800 kg krupice, 3 500 kg luštěnin, 1 800 kg cukru, 1 000 kg kávoviny, 1 500 kg sušené cibule. Při tom třeba uvážiti, že měli na starosti i pobočný tábor Alach s 10 000 vězni, ovšem i své milionové vojsko a zásobování prováděli na rozbitých tratích a silnicích. S vděčností se proto skláníme před jejich péčí o nás. Kuchyň – kdysi terč trpkých výčitek a stížností – se stala jejich zásluhou místem, jehož jméno vyslovoval každý s pochvalným uznáním. Z macechy se stala matka. Právem vlál i na jejím vrcholu prapor vítězství.

Osvobození měli věru po tolika útrapách zapotřebí vydatné posily, neboť manifestace stíhala manifestaci, schůze schůzi, jak společné celého tábora, tak i zvláštní jednotlivých národností. Slavný byl první máj na náměstí před vyzdobenou tribunou, skvěle vyzněl i veřejný projev československé skupiny na nádvoří 2. bloku, v němž si zařídili hned dočasný domov naši krajané. Také v následujících dnech se konala valná shromáždění nebo zasedání výborů, kroužků literárních a hudebních, sportovců a mládeže, porady komisí a deputace k vojenskému velitelství, pořizovaly se soupisy a seznamy, vyplňovaly se dotazníky dvojmo i trojmo, psací stroje v improvizovaných kancelářích rachotily neúnavně po celý den – zkrátka všechny vymoženosti demokratické samosprávy vstoupily v činnost. I když mnoho zůstalo jen na popsaném a potištěném papíře, byl aspoň celý tábor zaměstnán v době čekání na propuštění.

Tolik jsme však poznali, že Američané nemilují dlouhých projevů. Ukázalo se to zvláště při návštěvě amerického velvyslance z Paříže 8. května. Byla vztyčena slavobrána, napjaty stuhy s hesly, umístěny symbolicky roztříštěné zbytky německých zbraní, celá alej topolových a jedlových větví vroubila cestu od brány až k tribuně, na níž čekali představitelé národností a před níž se seřadily skupiny s vlajkami. Přijel v autě hubený pán v občanském obleku, vystoupil na pódium, potřásl přátelsky ruce představeným osobnostem a po hymně vyslechl proslov prvního mluvčího. Podle počtu ostatních reprezentantů se očekávalo, že potrvá aspoň dvě hodiny, než všichni pronesou své projevy s delší řečí velvyslancovou nakonec. Dopadlo to poněkud jinak. Po prvním proslovu věděl pan velvyslanec patrně dost, obrátil se ihned k obecenstvu a pravil prostě: „Jsem rád, že vás vidím v tak radostné náladě. Přeji vám, abyste se brzo mohli šťastně vrátit do své svobodné vlasti. Mějte se dobře! Goodbye – s Bohem!“ Vlídně se usmál, mávl rukou na pozdrav dokola a odcházel. Táborová kapela byla tímto zkrácením programu tak překvapena, že se vzchopila k zahrání pochodu, až auto s hodnostářem již mizelo v průjezdu brány. Rozcházeli jsme se všichni – snad s výjimkou pořadatelstva – spokojeně do baráků.