JAK BZENČANKA LÉTALA NA POMETLE.

V bzeneckém nářečí napsal Gustav Bouda.

Tato povídka vyšla v třicátých letech v časopise Moravskoslovenské pomezí, který vydávala Moravskoslovenská společnost, jejímž předsedou byl v té době armádní generál Josef Šnejdárek. Povídka je ponechána v původní podobě.

 

Co všechno a hlavně jaké trápení na tomto bídném světě musí člověk zažít, než jej ta zubatá z tohoto slzavého údolí vysvobodí a uvede do věčného ráje, kdež prý jest samá radost a bezstarostné očekávání onoho dne, kdy nejvyšší soudce usedne na soudnou stolici a bude soudit a dle zásluhy odměňovat jakým životem kdo na světě žil, by Vám mohla vyprávěti stará Brázdová.

Již od své mladosti, sotva trochu začala chápati život, přidržovali ji její rodičové k různým pracem. Nejprve nosívala oběd nádeníkům, kteří jim pleli a pak okopávali petržel a mrkev, pak ji matka pomalu počala zaučovati do tajů plevačky a tak to šlo dále, až musela konati všechny práce jak na poli, tak i v domácnosti. Nejeden štulec do zad dostala nebo pohlavek, až jí lelík na hlavě poskočil, musela od své matky snésti, než se naučila při pletí rozeznati petržel od mrkve a pak tyto užitečné zeleniny od všeliké rozličné neužitečné trávy.

„Z tebe nebude nikdy pořádná hospodyňa Mařko jak se nenaučíš dělat od mladu. Víš, co se člověk v mládí naučí, v stáří jak by našél,“ poučovala častokrát svoji dceru matka. Obavy matky se však ukázaly býti bezpodstatnými, neboť Mařka si vzala matčina napomínání tak k srdci, že když se vdala a měla své vlastní pole, z nichž měla živit svoji rodinu, tu ona to byla, která první ráno spěchala do polí a pak zase poslední z nich odcházela. Ona myslela, že všechno na polích musí sama podřít, obávajíc se vzíti se nějakého nádeníka, aby mu nemusela dát jíst a vyplatiti mu peníze.

V létě na polích se svým mužem podřela všechno, na podzim zase zeleninu sklidila do sklepa a v zimě ji pak jezdila prodávati do okolních vesnic. Mohla zeleninu prodati i doma na trhu, ale ona raděj dvakráte do týdne naložila plný trakař zeleniny a hajdy, už si to nesla na vesnice, neboť tam prý se to výhodněji prodá.

„Co sem se okolo teho od božího jara do podzimku nadřela a potom abych to dala za facku, to né, to neudělám! V zimě néni takovéj práce a mně to nic neudělá, dyž si vyjedu s tragačem na dědiny, aspoň vím, že sem to pořádně prodala a že mně neošidíl na rynku nejaký ledajaký žid,“ říkávala vždycky Brázdová.

„Dyž si tak člověk vyjede ven na ty dědiny, aspoň vím, co je ve světě nového, ale doma bych nevěděla nic. Kolikrát člověk Vám zažije na tych dědinách všelijakých veselých a smutných věcí, takže až je člověk starý, má na co spomínat a svojím vnukom co vykládat. Povím Vám včíl taky takovú jednu příhodu, bude-li Vás to vlastně zajímat, kerú sem zažila, dyž sem byla taky jednú na jedném trhu.

Tož sem si Vám taky jednú naložila na tragač téj miléj zeleniny a jedu s ňú do Klobúk. Přijéla sem tam už na samý večír a tak sem šla na rynk prodávat až ráno. Nebylo ešče ani osm hodin a už sem mněla zeleninu pryč. Děckám sem kúpila rohlíky a hajdy, už sem si to sypala zpátky dom. Byla bych dom istě dorazila ešče ten samý deň, ale dyž sem přijéla do Nové Vsi už před samým večerem, začalo tak pršet, že sem se musela ít skovat ke známéj tetce, ke keréj sem pokaždé chodívala. Myslela sem si, že jak dýšč přejde, že se zeberu a pojedu dál. Ale co čert nechtěl, ono nepřestávalo pršet a tak sem musela ostat u miléj tetky přes noc. No, ale to se mně Vám nevyplatilo!

Já sem tam totiž u téj tetky už několikrát spala a pokaždé, dyž sem se v noci probudila a dívala sem se estli tetka spí, nikdy sem ju na lůžku neviděla. To mně dycky vrtalo mozkem, kde tá tetka enom je? Večír pokaždé líhala se mnú a dyž sem se na nejaký šramot, jak by nekde myši škrábaly, probudila, tetky nebylo nikde. Ráno, ale dyž sem stávala, tetka stávala taky.

Všelico sem si myslela, kde že enom tetka može byt, ale nikdy sem na to nepřišla, ať sem si hlavu lámala, jak sem chtěla. Teda ten večír o kerém včíl mluvím, sem si usmyslela, že stoj co stoj se musím dozvědět, kde tetka pokaždé chodí.

Večír sme spolem vykládaly o všelijakých hlúposťách a už bylo ale deset hodin, dyž sme si šli lehnút. Já sem si myslela, počkéj ty babo, šak já spat nebudu, já tě musím vyšpehovat, kde ty chodíš. Tak Vám chvílu ležím a přemýšlám, co ale doma naši dělajú, čím sem chtěla hodně mozek napnút, enom abych neusnúla. Ale co čert nechce, ani sem se nenadála a už sem spala jak dudek. Najednú se šak ale probudím nejakým šramotem a dyž sem se honem spamatovala kde su, vidím, jak tetka leze pomáli jak zloděj z lůžka dole, které ji vrzalo, a tým mě probudila. Dyž lůžko ešče jednú hodně vrzlo, istě to tetku hodně nazlobilo, protože povidá „potvoro nevrž,“ čemu sem se musela aj v duchu smít. Ani se neoblíkala, ale tak jak byla ve spodničce, vyšla potichu do kuchyně, a neco tam hledala a kutila pod ohništěm. Já na to, jak tetka vyšla do kuchyně, sem taky potichučku slézla z lůžka a šla sem ke dveřám, keré ostaly pootevřené a chtěla sem se podívat co tetka v téj kuchyni dělá. Ďúrkú mezi dveřama a futrem při slabém světle měsíčka vidím, jak tetka vytáhla z pece nejaký hrneček, strčila do něho prst, jak by vyškrábla kůsek masti, rozetřela to na dlaňách, potom vzala metlu s palicú, strčila si ju mezi nohy tak, jak by si sedla na koňa a začala palicu od metle rukama třít a při tem povídá:

 

„Můj vraný koníčku
pojeď se mnú na hraničku.“

 

V tú chvílu se metla s tetkú zvihla a šúst, už byla komínem venku.

Do mně jak dyby hrom uderil, jak sem se lekla. Za malú chvílu sem se ale spamatovala a povídám si: „Počkéj babo, dyž ty možeš jezdit na metli, aj já to možu oprubovat estli mně to půjde.“ Vešla sem teda taky do kuchyně pod ohniště a hledala sem tam taky metlu. V jedném kútě taky stály dvě, akorát tak samé, jak mněla tetka. To ona tam mněla istotně stát rezervní koně. Já sem teda jednu z nich vzala a včíl sem hledala tú masť. Aj tú sem našla, nebo ju tetka nechala stát před pecú na ohništi. Vzala sem z ní, rozetřela ju na dlaňách, potom sem si taky metlu strčila mezi nohy a třela sem tú masťú palicu a říkala sem taky jak tá tetka:

 

„Můj vraný koníčku
pojeď se mnú na hraničku.“

 

Najednú se se mnú taky zvihla a šúst, už sem byla taky komínem venku. Letím pořád nad domama pryč k horám. To si lidi možete přectavit jak mně bylo, dyž sem tak letěla, jak čarodějnica nad dědinama a lesama, keré se pode mnú enom mihotali a nevěděla sem, kde mně ta potvora metla zanese. Už sem se oddala do vůle Boží, ale přeci sem enom mněla strach, abych nekde z téj zatracenéj metle nespadla a nepolámala si přinejmenším žebra. Chvála Bohu nestalo se nic takového. Najednú se let mojého koňa začal mírnit a pomaličky – pomaličky sem sa snášala k zemi. Dyž sem byla, ale tak dva metry od zemi, podívám se dole pod sebe, kde mně to vlastně chce ten můj kůň nechat a vidím k mojéj hrůze celý húf nejakých bab a chlapú, keří seděli každý na svojém pometle kolem malého ohníčka a o něčem rokovali. Ač byla veliká tma, že by ju mohl nožem krájat, istě mně tá společnosť viděla, jak sem letěla, protože jak sem čapala k zemi, tak se všecí na mně dívali.

Ani byste lidičky moji nevěřili, jak sem si oddechla a to hodně od plíc, dyž sem ucítila pod nohama pevnú zem, ač sem nevěděla, kde to su. No tož to nic, ale musím Vám vykládat dál, jak sem ucítila tvrdú zem pod nohama chtěla sem se honem skovat do nedalekého křoví, protože sem už poznala, že tá společnosť sú samé čarodejnice a bála sem se, aby mně snáď neco neudělali. Na skování šak už nebylo času, protože enom sem se postavila na zem, už na mně volají ale tři baby: „Hej ty neznámá, poď sem!“ A už sem musela chtěj nechtěj ít. S metlú v ruce a s malú dušičkú v sobě přišla sem pomaličky až k saméj společnosti.

V tem ke mně přistúpí taková Vám stará baba, snáď jí mohlo být dobře ke stovce a povídá mně: „Jak ses mohla opovážit rušit náš sněm, kdo si a odkáď si?“ vyjela na mně babizňa. Co sem jí mněla na to říct dyž sem nevěděla a zuby se mně drkotaly jak v zimnici. Mlčela sem teda a enom sem hleděla z jedného na druhého, a oni na mně. Najedenkrát vyskočí z húfu jedna baba, přiskočí ke mně, podívá se mně do ksichtu a povídá: „Hej to je Bzenčanka, kerá u mně spává, dyž jede na trh; kde ses tu vzala a co chceš?“ zas se mně ona ptala. Včíl sem teprv poznala tú tetku, co sem u ní spala. Ahá, už vím, kde  ty to dycky chodíváš, pomyslela sem si, a byla sem temu v duchu ráda, že sem temu přišla na klúb, kde se mně ona dycky ztratila. Ale hneď mně zas naběhla na těle husí koža, dyž sem si zpomněla, že su mezi čarodejnicama, a proto povídám celá zkrúšená, já – já sem enom udělala to, co hen tetka pod ohništěm, a už sem letěla až sem; ale sem to nechtěla udělat, proto mně to odpusťte, šak já neřeknu nikomu nic, a enom včíl poručte téj mojéj metli, aby mně zanésla zas tam, odkáď mně donésla. Já tady mezi Vama nebudu. Na to se daly všecky baby do smíchu a ta stará, co mně to první oslovila, povídá mně: „Prohřešila ses proti nám, měly by sme tě přísně potrestat, ale uznávám, žes to neudělala svévolně a ve zlém úmyslu, proto si tady chvilku odpočiň a potom půjdeš nazpátek.“ Ukázala mně na pařez, který trčel ze zemi hneď vedle mně a já chtěj nechtěj sem si musela naň sednút, ačkoliv bych se už rači viděla nekde na lúžku, dyž né doma, tak aspoň u téj tetky v Novéj Vsi.

Tož sem si teda sedla a v tém slyším odkáďsi  z dědiny bít hodiny. Poslúchám a čítám a napočítala sem Vám dvanást. Ó ty Panenko Mario bzenecká, je půl noci a já su kdesi se samýma čarodejnicama, pomyslila sem si, ale taky sem už víc nemyslila, protože jak odbila dvanástá, už se o mně pokúšal spánek a na tom sem hneď usnula. Najedenkrát se probudím a on Vám lidičky bílý deň, a kolem mně samý les. Och Matičko Boží pomocná, kde to enom su, začala sem naříkat. Ohlídám se na všecky strany, ale nikde ani človíčka a všecko kolem mně neznámé.

Jak tak stávám z teho pařeza co sem na něm seděla a spala, vidím, že vedle mně leží metla a včíl teprv sem si zpomněla, že sem přiletěla na metli.

Cvíli sem zpomínala co sem to vlastně říkala, než sem tam u téj tetky vyletěla komínem ven a najednú sem si to zpomněla. Aha, už to mám, pomyslela sem si, dyž mně ta potvorná metla mohla donést sem, tak mně može donést aj nazpátky. Strčila sem si ju teda zas mezi nohy a povídám:

 

„Můj vraný koníčku
pojeď se mnú na hraničku.“

 

Koníček ale neletěl. Opakovala sem to ešče jedenkrát, ale on zase nic. Tak sem milú metlu chytila, mlaščila sem s ňú o strom, že se hneď na kolik kusů roletěla. Na, ty potvoro, tu máš, šak já si aj bez tebe pomožu.

V tem slyším, že nedaleko za lesem zvóní, snáď ranní klekání. Chvála Bohu, aspoň budu vědět kde se mám obrátit, povídám tak sama k sobě, a už sem začala utíkat lesem v tu stranu, odkáď sem slyšela zvónit. Sotva, že sem doběhla na kraj lesa, zvonek přestál zvónit, a já sem uviděla v dolince malú dědinku. Duša mně poskočila, protože sem viděla, že su zas mezi pořádnýma liďma a né mezi tema, kteří sú propadlí peklu. Dojdu do dědiny a ptám se první ženy kerú sem potkala, že co je to za dědinu. Tá na mně chvilku hledí a potom povídá: Ná co ste zablúdila, že nevíte, kde ste?“ Včíl sem nevěděla, co jí mám říct, esli pravdu, anebo co. Ale zpomněla sem si, že sem tým čarodejnicám řekla, že nikomu nic neřeknu a proto povídám: „Ano, ano tetičko zablúdila sem a včíl nevím, kde su. Mám prosím Vás daleko do Bzenca?“

Tetka na mně vyvalila oči ešče víc a povídá: „Héj, do Bzenca se ale pěkně našlapete, než tam dojdete, kde Vás až sem čert nosíl?“

„Hm, těžko říct jak sem se sem dostala, tož chodila a blúdila, až sem se dostala sem. Enom mně včíl řeknite tetičko, která cesta vede k nám.“

„Tož víte, kde ste?“ povídá mně tetka.

„Nevím, nevím,“ odpovídám ji, „dybych věděla, tak se Vás nebudu ptát.“

„Tak ste až skoro u samých Uherských hranic v K… a dyž půjdete tady po téjto silnici pořád rovno, tak se dostanete až do Bzenca. Ale se našlapete, než tam dojdete. Můj starý tam býl u Vás jednú na tarmaku kupovat koně a co se potom nastonal, že jak prý je to daleko, a je to chlap. Co potom Vy ženská, tomu budete říkat. Na ale šak nejak to překonáte“. Už sem babu dél neposlúchala, ale zebrala sem se, a hajdy, už sem si to nésla tú cestú pryč, jak mně ukázala.

Věřte mně moje duše, ale sem se opravdu našlapala, než sem zas došla dom. Celé dva dni sem šla, než se mně ukázal Starý hrad. Dyž sem došla dom, celá utrmácená a bez tragača a bez plachet, ptá se mně můj: „Ná ty Mařko, jářku, kdes byla tak dlúho a kde máš tragač, snáď tě tam nezavřeli?“

„Kde sem byla, kde sem byla,“ utrhla sem se ešče na něho, „byť rád, že mně máš tady, byla sem mezi čarodejnicama a ty potvory mně za to, že sem se mezi ně nepovolaně připlétla tak potrestaly, že mně uspaly, tam kde měly sněm, a tak sem ráno nevěděla kde su, až mně baba v jednéj dědině řekla, že su až na samých Uherských hranicách. Tak sem šla celé dva dni pěšky, a včíl su tu.“

Můj starý se na mně smíl z teho potom jak dlúho, že sem lítala na pometli jak čarodejnica a já sem mohla od zlosti puknút.

Dyž sem potom, ale za štrnáct dní zas jéla přes Novú Ves z trhu, tak za mnú hodný kus za dědinú doběhla tá tetka, co sem u nich dycky spávala a co byla mezi tema čarodejnicama a dovézla mně ten tragač co sem u nich nechala tenkrát. V plachtě sem měla zamotanú od ní velikú hrudu putru a ale půl kopy vajec, a furt do mně hučela, že abych nikomu nic neříkala, co sem tenkrát v noci viděla. Slíbila sem jí to, a taky po celý čas co žila, sem to nikomu neříkala, co sem zažila, až včíl Vám to vykládám, protože ta tetka je už v zemi a čarodejnice už taky nejsú.“