71. POSVÍCENSKÉ HODY

Příliv balíčků přišel do proudu až v prosinci 1942. Měsíce říjen a listopad byly vyplněny toužebným čekáním, jež poněkud konejšilo hlad v útrobách. Takřka o ničem jiném se nehovořilo než o balíčcích – jaké budou, kolik jich bude, kdy přijdou, odkud přijdou… Zájem o ně zatlačil na čas do pozadí současné události vojenské a politické. Blok 28, v němž jsem tehdy bydlel, byl převážně polský. Balíček sluje polsky „páček“, a když jsem stál v zástupu, chystajícím se k pochodu na apelák, neslýchal jsem okolo sebe z úst bratři Poláků nic jiného než stále znovu v nesčíslných variacích se opakující slovo: páčky – páčky – páčky…, jako bych se octl v ohromném hejnu švitořících špačků. Páčky – s tímto heslem a přáním se probouzeli i usínali a zajisté i v modlitbách je přednášeli nebi. Není divu – páčky znamenaly záchranu pro všechny, zvláště pak pro ně, kteří byli v zajetí již od října 1939. Svatý Josef, živitel rodiny nazaretské, nebyl nikdy snad jako tehdy zahrnován tolika naléhavými prosbami o přispění a vzbuzení dobrodinců. Polský lid v generální gubernii odpověděl skvěle na volání svých odloučených rodáků. Jakmile byly otevřeny hráze, zadržující dosud odesílání darů, vyhrnula se z okleštěného Polska celá lavina krásných páčků do koncentráku. Z nejvíce strádajících se stali rázem nejblahobytnější a také nejváženější, protože – jako jinde – i v koncentráku zámožnost získávala větší respekt.

Zatím však – jak řečeno – vznášely se páčky jenom jako vábná vidina tužeb za dne a předmět snů v noci. Vyprávěl mi přítel, jak se mu v té době pravidelně zdávalo, že se prochází mezi krámky někde na výročním trhu nebo o pouti a skupuje všechen perník, který tam byl vyložen. Nezdálo se mu o mase a jiných potravinách, jenom o perníku, ač od dob dětských dříve oň nestál. Tímto způsobem se hlásil patrně k slovu nedostatek cukru v organismu. Byl zachvácen přímo chorobnou žádostí po perníku. O ničem jiném nemluvil a v dopisech vytrvale naznačoval, aby mu poslali perník. Doporučoval jej také jiným jako nejvydatnější, nejtrvalejší pokrm a konečně se mezi kamarády nejmenoval jinak než – Perník. „Perníku, kde jsi? – Perníku, pojď sem!“ Když se později zasytil, přešla ho tato perníková posedlost, ale čestný přídomek „Perník“ mu zůstal na památku.

Na plantážích se toho podzimku urodilo nebývalé množství dýní. Byly určeny na marmeládu, ale zbylo dosti méněcenných prasklých, nahnilých a přezrálých plodů. Esesmani, kteří byli nejen nejlepšími vojáky, nýbrž i nejlepšími obchodníky světa, rozhodli se dát tyto odpadky za drahé peníze do lágrové kantýny na prodej vězňům. Denně je rozvážely kantýnské káry po blocích. Tam byly rozděleny do jizeb a v nich na jednotlivé stoly. Každý stůl měl svou stálou společnost, která si volila svého stolmistra. Stolmistr byl něčím jako král Artuš v družině rytířských reků. Předsedal, určoval podřadné úřady a hodnosti ve své skupině, rovnal spory mezi spolustolovníky a sousedními stoly, vyjednával se štubákem a ostatními stolmistry, ale hlavně rozdílel chléb a příděly z kantýny. V době předbalíčkové to byla funkce velmi odpovědná a choulostivá. Hladovci se třásli, aby dostali svůj díl vyměřený na milimetr. Krájet chléb na stejné části – čtvrtky nebo pětinky – vyžadovalo mimořádné umění, znalost měřictví, smysl pro spravedlnost a moudrost Šalomounovu. Díly se měřily provázky, proužky papíru, někdy i vážily na hůlce. Potom se ještě losovaly, aby se nikdo necítil poškozen.

Podobně se dělily a krájely i tykve. Nic z nich nezbylo. Snědla se dřeň, jádra i kůra. Chutnaly nám lépe než dříve banány a melouny. Celá jizba se proměnila v jídelnu spolku vegetariánů, kteří holdují syrové rostlinné stravě. Bylo to koncem října a v první polovici listopadu, tedy v době posvícenské, kdy – před zavedením blahobytu nové Evropy – v naší vlasti se objevovaly na stole pouhé svatomartinské husy, do zlatova upečené, sem tam i zajíček a koroptvička. Husu i zajíčka nám nyní nahrazovaly bledožluté, mdlé řezy tykvové. Žaludek se na chvíli radoval ze svého nadmutí, ale nebezpečí překořenění neb ztloustnutí bylo vyloučeno. Budu ještě dlouho vzpomínat na dyňové posvícenské hody na podzim 1942.