76. POSLOUCHÁM KONCERT

Když moje sestřička vypravovala pro mne první zásilku dobrot z Kyjova, sotva si dovedla představit, jaký rozruch tím způsobí v maláriovém oddělení, v němž jsem tehdy dlel. Nemohla ovšem ani vědět, že jsem nemocen. Nesmělo se to vůbec naznačit v dopise. Když jsem psal, napolo sedě v posteli, obvyklý čtrnáctidenní list na kolenou, rukou chvějící se v horečce, bylo nutno, aby dopis prošel censurou, opakovat v něm předepsané fráze: „Jsem zdráv a vede se mi dobře.“ Je zajímavé, že když tento dopis dostal potom do rukou můj spolužák MUDr. Karel Havlík, který dlel právě v Kyjově, poznamenal hned na první odhad svého zkušeného zraku: „To psal nemocný člověk.“

V té době – koncem listopadu 1942 – přicházely balíky ještě pořídku. Proto příchod takového štědrého poslíčka z domova byl u nás ohromnou událostí, o níž letěla zpráva od lůžka k lůžku, ze světnice do světnice, a uváděly se všechny podrobnosti, týkající se jeho objemu a obsahu, asi jako po válce o dodávkách od tety UNRRY. Příjemce se stal okamžitě hrdinou dne. Ostatní pacienti zapomněli na čas na své bolesti a neduhy, slezli z kavalců a seskupili se okolo lože šťastného druha, aby s očima jako na tyčinkách a skákacím ohryzkem na vyhublém krku pozorovali slavnostní rozbalování a prohlížení darů, uložených v krabici. Vypadl-li přitom nějaký papírek nebo motouzek, desítky ochotných rukou se natáhly, aby jej zvedly a tak se zavděčily majiteli. „Netlač se tak!“ káral jeden druhého, sám se dera do popředí, aby přijal kousek cukru nebo suchar. Mnohohlasý chvalozpěv upřímného obdivu zvučel celou místností z úst zástupců spojených zde národů pro výrobky české kuchyně. Dobrá čtvrtina balíku padla tak na pospas tomuto prvnímu společnému ochutnávání.

Také ošetřovatelé – dosud velmi odměření a úřední – začali jevit o obdarovaného nebývalý zájem. Brzy se objevil jeden, mávaje s vlídným úsměvem lesklým teploměrem, aby mi změřil mimořádně teplotu, druhý přispěchal starostlivě, zdali nepotřebuji suchou košili na převlečení, třetí mi kladl pečlivě na nohy dodatečnou houni, aby mi neuškodil studený průvan. Tyto služby se ovšem platily potravinovou daní. Dříve, když jsem byl nucen vycházet ze světnice do 00, nikdo si mne ani nevšiml, třebas jsem vrávoral slabostí. Nyní mne podpíraly z obou stran úslužné paže a doprovázely mne pozorně až k místu potřeby, čekajíce trpělivě s nachystaným papírem. Jeden tam běžel dokonce napřed, aby pro přicházejícího velmože připravil uprázdněné křeslo k okamžitému zasednutí – bez nemilého prodlévání. Zkrátka, bylo mi jako Honzovi v pohádce, když se stal z potulného žebráka královským princem.

Není divu, že i cikán, ležící po mé levici, probudil se náhle ze své lethargie, v níž se dosud potápěl, hekaje mrzutě. Byl to zástupce odrůdy bavorské, ale celkem se nelišil od svých moravských soukmenovců. Pohled na skvostné zásoby u souseda v něm roznítil i znovu hudební vlohy, vrozené této rase, která se opájí ševelem houslí, cinkotem cimbálu a tamburínu. Pohrdl všedním způsobem, jímž jiní se snažili zasloužiti si podíl. Za něho ať promluví k mému srdci dojemná a vášnivá melodie!

Vyndal opatrně zpod podušky svůj vzácný poklad, jejž – Bůh sám ví, jak – se mu podařilo zachrániti a ukrýt před spáry pochopů: prosté ústní varhánky, v nichž některé klapky byly již nalomeny, ale přece vyluzovaly aspoň náznaky tónů. Poklepal mi na rameno, aby mne vytrhl z těžkých snů, zablýskl bělmem velkých očí a přiložil s láskou ústa ke svým varhánkám, jako by to byly rudé rty snědé cikánské krásky. Zazněla předehra, jež obsahovala spíše vzlyky než akordy, a z jeho hrdla se linula píseň divokého půvabu, jakou zpívali již jeho předkové na lesní mýtině v záři táborového ohně. Nerozuměl jsem slovům, ale mluva melodie, srozumitelná všem národům, vyprávěla o stesku a touze lidského srdce, jež bije stejně v každé pleti. Dozpíval s přivřenýma očima a místností zabouřil potlesk vyhublých vězeňských dlaní – první potlesk, jejž jsem slyšel v koncentráku. Nepodal jsem mu kytici za jeho umělecký výkon, nýbrž kus perníku, jemu zajisté vítanějšího. Cikán přeplýval vděčností i horlivostí v požití lahodného pečiva.

Jako by se v něm tím náhle rozproudily vyschlé životní síly, vyskočil z lůžka a postavil se zpříma doprostřed světnice. Uklonil se s dokonalou grácií churavému obecenstvu kolem dokola, zvláště pak hluboko směrem k mému loži, jež se proměnilo v lóži koncertního sálu, a zanoti1 vibrujícím barytonem cituplnou árii z Lehárovy „Země úsměvů“. Vyjímala se divně v tomto místě smutku a muk, ale sklidila úspěch. Jím povzbuzen, přidával zpěvák další a další čísla ze svého bohatého repertoiru, míse Verdiho a Dvořáka s moderními šlágry. Takový koncert jsem dosud nezažil, jaký poskytl tento sólista-samouk v pouhé košili za doprovodu vyšeptalých varhánek. Dozorce, přivolán nezvyklým ruchem, vrazil rozzuřen do místnosti, ale i on stanul ve dveřích, naslouchaje tiše jako dravý vlk, zkrácený zpěvem Orfeovým v řecké báji.

„Dost! Kliď se, idiote, do pelechu!“ poručil dost mírně po skončení roztouženého trilku z „La Palomy“. Cikán odcházel hrdě jako operní pěvec, když po vrcholném uměleckém výkonu padá nad ním opona za hromového jásotu nadšeného posluchačstva, těše se na sladký honorář od svého bledého mecenáše.