83. POSLEDNÍ LIST JEDNOHO ROKU

Večeře se skončila i bez kapra a bez punče, koledy byly odzpívány, svíčičky dohořívaly. Někteří šli již spát, ostatní ještě seděli u svých stolů a besedovali.

U stolu Moravanů předsedal zástupce Valašska P. Bedřich Hofman z Horní Bečvy, u stolu Čechů zastával úřad stolmistra P. Josef Štverák, farář z Počernic u Prahy. U pravé ruky měl ustřelený palec na památku z koncentračního tábora Sachsenhausen. Střelili ho také do prsou, ale tvrdá česká hruď to vydržela. V čele stolu seděl poslanec – kanovník vyšehradský Stašek, známý kazatel od sv. Vavřinečka na Chodsku. Tehdy ještě zíral oběma očima – jedno z nich potom nechal v Dachau. Na jihočeského druha P. Jana Poura, faráře z Kostelce nad Vltavou, který s epickou šíří rozváděl společnosti příběhy ze svého života. Nejraději vyprávěl o svém starém, věrném koni Karlovi, který ho trpělivě vozil na bryčce do přifařených obcí. Byl to tahoun pomalý, ale spolehlivý. Jen jednou svého pána shodil do příkopu – to, když se lekl jelena, který se najednou vynořil před ním na lesní cestě. Zjev paroháče ho tak poděsil, že se převrátil nohama vzhůru i s vozem, ale na měkkém mechu se nikomu nic nestalo. Dalo dost práce, než kostelecký farář ohromeného koníka uchlácholil a postavil zas na nohy. Od té doby nechtěl Karel – jinak dobrácký a poslušný – nikdy vstoupit na onu cestu, na níž měl setkání s tak podivným čtvernožcem.

Do vyprávění zazníval tlumený břinkot kytary, na níž brnkal opodál P. Gehr od Moravské Třebové, prozpěvuje unylým tenorem tklivé písničky „Vesničko má“ a „Chaloupky pod horami“. Jejich melancholický nápěv mne přenášel ve vzpomínce do kobky č. 273 na Pankráci, kde jsem před rokem trávil Štědrý večer s několika důstojníky naší armády. Čekali tam na převezení k lidovému soudu v Berlíně. Tehdy naposledy na pražské půdě přezpívali ještě všechny písně, jež uměli, vánoční a národní. Byl to jejich labutí zpěv. Ani jeden z nich se nevrátil živ do vlasti. Jejich hlavy padly pod popravčí sekerou v Moabitské věznici.

Vánoční svátky uplynuly v koncentráku toho roku celkem klidně. Navštívili jsme na Boží hod také český blok 20. V přeplněné 3. jizbě měli svůj skromný vánoční pořad. Našli se mezi nimi dovední zpěváci, hudebníci a přednašeči, kteří poskytli kamarádům na chvilku iluzi domova. René Hradecký hrál na housle a nesměle se ozvala z koutu žvatlavá harmonika. Kdosi si vzpomněl na Nerudovu „Štědrovečerní romanci“, jiný zase sestavil výňatky z Erbenovy „Kytice“.

Dověděli jsme se, co jim provedl té noci podnapilý raportfíra. Přišel a tázal se: „Kdo chce na půlnoční do Dachau?“ Kdo by nevyužil tak mimořádné nabídky? Přihlásilo se jich sto. Esesman zamžikal čtveračivě očima a poručil: „Přihlášení nastoupit na dvůr.“ Všichni se ochotně seřadili. Další rozkaz přinesl podivný obrat: „Svléci se z kabátů, zouti se z bot a šlapat bosky sníh!“ To trvalo skoro půl hodiny. Raportfíra se div nezakuckal smíchy, jak se mu povedlo napálit důvěřivé heftlinky.

Po svátcích mi nastal opět hořký úděl nepřidělených. Strčili-li tě do špatného komanda – a takových bylo nejvíc – bylo zle; byl-lis bez komanda, bylo také zle. Stíhalo tě opovržení odevšad, hnali tě k nádeničině, odklízení sněhu a nošení kotlů, ale nejhorší nebezpečí číhalo v transportech do neznáma. K nim bývali vybíráni vždy nejdříve nepřidělení. Tak se zbavovala správa tábora nemilé přítěže.

V této tísni mi pomohl jezuita P. Alois Koláček. Použil svých rozsáhlých známostí, vyptával se, zaťukal tu i onde, až nakonec mi oznámil výsledek svého vyjednávání: „Nechtěl bys jít do punčochárny? Přibírají několik dělníků. Bylo by tam i pro tebe volné místo.“ Vděčně jsem přitakal. Dostat se do punčochárny bylo touhou a snem zvláště starších a churavých. Byla to práce sedací, ruční, pod střechou, tedy jako stvořená pro lidi s akademickým vzděláním, zvyklé životu mezi čtyřmi stěnami, v kancelářích, učebnách a knihovnách.

Začlenění do cechu punčocháčů bylo tedy pro mne cenným novoročním dárkem. Skončil se rok 1942, jehož pohnutý průběh jsem se pokusil vylíčit v předešlých kapitolách jako drobný zlomek krvavě temné mozaiky současných dějin národa a lidstva. Pankrác – Terezín – Dachau, tato tři jména vyjadřují jeho trpký obsah, jména, jež vedle jiných stejně pochmurných navždy budou zapsána do českého martyrologia. Co přinese rok 1943? Nádherný východ slunce v den 1. ledna zdál se slibovat i tisícům vězňů, stojícím v jeho paprscích na dachauském shromaždišti, splnění krásných naději v nastávajícím roce.