31. POHANSKÉ BIŘMOVÁNÍ

Závody W. B. obsahovaly mnoho dílen a jejich odborné vedení bylo svěřeno také civilním mistrům, kteří tam docházeli z okolí. Tito mistři již čekali na nové dělníky z tábora, když byli přivedeni na nádvoří, aby si je rozebrali podle svých oborů. Všichni řemeslníci byli takto rychle zařazeni, mladší vězňové bez určitého předběžného výcviku byli jim přiděleni za učně, jen já jsem zůstal na ocet, nikdo o mne nestál. „Jsi stolař?“ – „Ne.“ – „Zámečník?“ – „Ne.“ – „Malíř?“ – „Ne.“ – „Tak co jsi zač?“ – „Duchovní.“ – „Tedy farář! Co s ním? Nač ho sem poslali? Ať jde večer zase zpět, sem nepatří.“

Stál jsem samoten v koutku v těžkých dumách. To bude štubák jásat, až jeho černá ovce se vrátí s nepořízenou pod jeho knutu! Všichni mistři odešli se svými svěřenci, jen jeden stál ještě opodál, rozmlouvaje s jakýmsi vězněm a občas pohlížeje směrem ke mně. Pak na mne zakýval. Blížil jsem se jako zpráskaný pes, který neví, z které strany přiletí zase kopanec. Dosavadní zkušenosti v koncentrácích mne poučily, že při setkání s nějakou vůdčí osobností nutno se vždy připravit aspoň na facku. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uslyšel vlídné oslovení: „Pozdrav Pán Bůh, důstojný pane!“ Nevěřil jsem svým uším, takový uctivý pozdrav z úst Němce mi byl po dobu vazby zcela nezvyklý.

Není to snad kruté vtipkování? Nikoli, mistr se sice rozhlédl opatrně dokola, zdali neposlouchá někdo nepovolaný, ale pokračoval stejně přívětivě: „Důstojnosti, nebojte se, jsem katolík a velmi lituji, že jste se octl v takových tvrdých poměrech. Rád bych vám pomohl. Chcete u nás pracovat?“ – „Zajisté, pane mistře, pokud ovšem dovedu.“ – „Dobrá. Zde máte krajana,“ ukázal na svého společníka, vězně asi 26-letého, který se mi představil jako Dobrovolný z Prahy, on povídá, „že by vás zatím vzal do svého družstva, které má za úkol rovnati prkna na hromadu. Později vám najdu nějakou přiměřenou lehčí práci. S Bohem, důstojnosti!“ S přátelským pokynem odešel. Byl to první německý laik, který mi dal od mého zatčení dobré slovo a pomoc, a Dobrovolný mi ještě vyprávěl: „To je velmi pobožný člověk. Div nepláče, když vidí bít některého kněze, a říká, že z toho nevzejde německému národu požehnání.“

Potom jsem prožil několik dnů ve skupince mladých heftlinků, většinou Čechů, kteří vršili na okraji dřevárny vysoké pyramidy přivezených prken. Také P. Wenzel se dostal k nám. Byli jsme tam stranou jako v závětří. Náš předák Dobrovolný byl rozumný člověk, který vymáhal jen tolik práce, abychom „nepodpadli“, jak se říkalo podle Poláků, totiž nevzbudili zbytečnou pozornost lelkováním a ulejváním. Byl tu ještě jeden milý, růžolící hoch Baloun odkudsi od Čáslavi, který se hned ke mně hlásil jako bývalý ministrant a vyprávěl mi své pestré osudy. Chtěl na začátku války uprchnout do zahraničního vojska, ale na Slovensku ho chytili gardisté, zbili a odevzdali gestapu. Jeho toužebným přáním bylo vrátiti se k mamince, která uměla dělat moc dobré „cezené nudle s mákem“.

Našel se v naší společnosti ovšem také šťoural, jakýsi pražský Pepík, který stále ryl proti mně, ale jak bych mohl očekávat, že zde na světě, zejména v koncentráku, budu mít život jako v ráji? Mistr se občas mihl kolem nás, pozoroval mne starostlivě a zeptal se, jak se mi vede. „Jsem spokojen,“ mohl jsem jej ujistit s uvážením daných okolností.

Měl jsem znovu poznati, že ani v koncentráku není trvalého štěstí. Jednoho dne vjelo s rachotem na dvůr dřevárny několik mohutných aut s ohromným nákladem dubových fošen. Hlavní kápo dal povel, aby veškeré mužstvo bez výjimky nastoupilo k rychlému skládání. Vznikla vřava a chumel, z něhož kápové brzo vypohlavkovali oddíly k jednotlivým vozům. Byl jsem zamíchán mezi cizí tváře v nezvyklém prostředí. Práce byla obtížná a nebezpečná, která vyžadovala značné zručnosti a silných svalů. Kolem hlavy mi svištěly široké, těžké fošny a motal jsem se mezi mladými lidmi, kteří si s nimi jen hráli. Kdosi na mne zahoukl: „Faráři, podávej!“ a druzí z legrace pokřikovali podobně. Nedaleko se týčila uniformovaná postava zachmuřeného šárfíry, který se jako všichni nacisté tvářil podle vzoru vůdce, jako by na jeho ramenou spočívala celá zeměkoule. Když zaslechl slovo „farář“, škubl sebou jako vosou píchnut. Byl to pověstný knězožrout, Sudeťák prý z Ostravska. Zavolal si mne k sobě a procedil ze zaťatých zubů temnou hrozbu: „Ty kněžoure, tobě dám nyní pohanské biřmování!“ Co tím myslil, dověděl jsem se na místě. Několika ostrými zásahy do hlavy a prsou srazil mne k zemi, skočil na mne, jednou okovanou botou mi přišlápl krk a druhou mi znalecky dupal do citlivých částí těla. Byl by mne jistě utloukl, nebýti mého mistra, který přispěchal bledý jako stěna. V mrákotách jsem viděl, jak esesákovi cosi oznamuje. Ten seskočil z mého těla a odchvátal s mistrem do vedlejší budovy. Jak jsem se potom dověděl, odvolal ho mistr k telefonu stran neodkladné objednávky zboží. Tam ho zdržel, až spoluvězňové mne odtáhli do kůlny a vzkřísili studenou vodou. Zůstal jsem schován za kupou dřeva až do večera. Mezitím můj nepřítel na mne pozapomněl. Tak tedy křesťanské biřmování, jež dalo mistrovi dar síly a rady, přece jen zvítězilo nad biřmováním pohanským.