5. POD KAŠTANY

Z baráků „Pod kaštany“ vycházely denně oddíly vězňů na nádeničinu v německých podnicích brněnských. Jako první práci ve prospěch říše dostal jsem vyčistit kloset, u něhož nefungovalo splachování. Potom jsem pomáhal stěhovat dubový nábytek z přízemí do 4. poschodí. Těžce oddychujíce potkali jsme na schodišti Brunhildu a Krimhildu, které nadávaly „české pakáži“, protože musely chvilku čekat, až přejdeme se svým břemenem. Nahoře nebyl nadutý gestapák s nábytkem spokojen a hnal nás nazpět pro jiný. Tehdy jsem spatřil ve strojovně ústředního topení hromady skvostně vázaných českých knih, nakupených jako dříví na zatápění v peci. Ve vedlejším sklepě byly naskládány stovky zabavených radioaparátů, většinou poškozených nešetrným zacházením. Atavistické sklony vandalské propukaly tu ještě po staletích.

V zabraném ústavě sester Cyrilometodějek, v němž se zahnízdila vojenská SS, vláčeli jsme na nosítkách brambory ze zahrady do sklepa. Esesáci sami nakládali bez ohledu na věk a schopnost a hulákali: „Lós, lós (honem)!“ dodávajíce chuti nohou a klackem.

Naskytlo se i něco lehčího, jako zametání chodeb, a starší druh mne poučil, jak se markýruje. „Hleď, zde bys byl hotov za pár minut a dostal bys třeba jinou, horší práci. Hlavní věc je: dobře se dívat. Když tě nikdo nevidí, jen drž smeták, ale jak půjde někdo mimo, honem se hýbej!“ Věru zlatá to rada, která se dobře osvědčovala a šetřila drahocennou sílu i čas. Tak jsem leckdy stával skromně jako fialka v koutě s koštětem v ruce, zahloubán v myšlenkách, ale jakmile se ozvaly nablízku kroky, rozvířil se hustý prach, až mimo jdoucí člen panského národa si pospíšil z dosahu.

Později se podařilo kápovi podržeti mne v baráku pro domácí úklid, čímž se mi ulevilo. Mnozí dávali přednost zaměstnání venku, protože, mohli sbírat „čiky“ – zbytky cigaret, ačkoli kouření bylo přísně zakázáno a trestáno nemilosrdně, např. proháněním do úpadu okolo baráku a odnětím hubené stravy. Náruživí kuřáci však nedbali. Opodál brány stávaly ženy a děti, aby aspoň zdaleka zahlédly manžela, otce či syna. Činily i pokusy přihodit jim balíčky, ač to bylo nebezpečné a po návratu dála se vždy tělesná prohlídka. V botách a čapkách se všelico propašovalo.

Mezitím jsem se dověděl, že v baráku č. 4 dlí ještě jiný kněz. Styk s tímto barákem byl nám zapovězen, protože tam byla určitá skupina, označená jako „akce Kroměříž“, rukojmí, Sokoli aj. S pomocí kápů poštěstilo se mi tam tajně vklouznout a tak jsem se seznámil s kroměřížským kanovníkem Šebelou, který tam dlel již od září 1941. Pravil, že jej udal úředník Unity pro protiněmecké výroky. V hovoru mi řekl: „Prožil jsem zde nejhorší doby stanného práva, jež započalo tak rouhavě v den sv. Václava. Nyní však nelituji, že jsem se sem dostal. Vykonal jsem za těch několik týdnů jako kněz snad více, než za celý předešlý život. Kolik odsouzených jsem připravil na poslední cestu z tohoto světa! Zde v koutě ke mně přicházeli k sv. zpovědi, zde jsem je utěšoval a posiloval před popravou. Děkuji Bohu, že jsem mohl pomáhat svým spoluobčanům v nejtěžších chvílích.“ Do jeho vyhublé tváře byly bolestné zkušenosti hrozných dnů; zřetelně vryty, ale vyzařoval z ní také klid, jaký svět dáti nemůže. S pohnutím mi ukazoval některá lůžka, ještě poznamenaná krvavými skvrnami, odkud odvlékali pochopové nešťastníky v noci, budíce je třískáním do tváře. Pozoroval jsem, že všichni obyvatelé baráku č. 4 k P. Šebelovi vzhlížejí s úctou a lnou k němu jako k otcovskému příteli.

Když jsem mu stiskl ruku před odchodem, netušil jsem, že to bylo na rozloučenou. Kanovník Šebela byl brzo nato v lednu 1942 dopraven do vražedného tábora v Osvěnčimi, kde zanedlouho podlehl nelidským útrapám a byl zpopelněn. Jeho spoluvězeň Jaroslav Zatloukal věnoval mu nedávno vděčnou vzpomínku v „Národní obrodě“. Píše: „Vzpomínám si často na jeho mši ve vězení Pod kaštany o vánocích 1941. Byly to chvíle hlubokého citového ponoru, kdy za mřížemi u improvizovaného oltáře z lůžek a desek při jedné hořící svíčce klekal dav hladových a zbitých vězňů, aby pozvedl svou mysl k Bohu. Šálek nahradil nám zvonek, malá smrková větvička připomínala nám celé vánoce se slávou narození Krista. I nevěřící byli tu hluboce dojati velebnou chvílí tak zvláštně sloužené mše. Kanovník Šebela míval často duchovní promluvy na baráku č. 4, povzbuzoval malomyslné a naplňoval vírou ve šťastný konec velikých dějů, které dupaly a ničily země. O kanovníkovi Šebelovi se utvořila legenda, že při spalováni v Osvěnčimě se pozvedl a žehnal českému národu.“

Setkání s tímto spolubratrem-mučedníkem považuji za vzácnou milost, již mi dal Bůh hned na počátku mé vězeňské dráhy. Jím připojila arcidiecése olomoucká skvělý rubín do věnce svých velkých mužů.